Opuštěnost a osamění

Autor: Paul Tillich - Překlad: Angelika Hanauerová - Číslo: 2006/1 (Studie)

Z Tillichovy knihy The Eternal Now (New York 1963) přeložila Angelika Hanauerová.

Když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se v samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. (Mt 14,23)

I.

„Byl tam sám.“ I my jsme sami. Člověk je sám, protože je člověk! Každé stvoření je svým způsobem samo. V majestátní izolaci se temnotou nekonečného vesmíru řítí hvězdy. Každý strom roste podle svých vlastních zákonů, naplňuje své vlastní možnosti. Zvířata žijí, umírají i bojují sama v sobě, uvězněna možnostmi svých těl. Jistě, i ona žijí jako „on a ona“, v rodinách a v hejnech. Některá jsou družná. Ale všechna jsou sama! Být naživu znamená být v těle – v těle odděleném od ostatních těl. A být oddělen znamená být sám.

To je pravda každého stvoření a je to víc pravda člověka, více než každé jiné bytosti. On není pouze sám, on také ví, že je sám. Vědom si toho, co je, klade otázku své samoty. Ptá se, proč je sám a jak nad svou osamělostí může zvítězit. To proto, že ji nemůže unést, ani jí uniknout. Je jeho osudem být sám a být si toho vědom.

Ve vyprávění o ráji čteme: „I řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám.“ A stvořil ženu z Adamova těla. Tady nám starý mýtus ukazuje, že původně mezi Adamem a Evou nebylo žádné rozdělení těla, na počátku byli jeden. A teď touží znovu se stát jedním. Ale i když poznávají jeden druhého jako kost mých kostí a tělo mého těla, každý zůstává sám. Hledí jeden na druhého, a přestože jeden po druhém touží, vidí svou cizotu. V biblickém vyprávění Bůh sám působí, aby si uvědomili tento fakt, když hovoří ke každému z nich odděleně, když činí každého z nich zodpovědným za jeho vlastní vinu, když naslouchá jejich výmluvám a vzájemným obviněním, když vyslovuje nad každým z nich zvláštní kletbu a ponechává je, aby prožili stud nad svou nahotou. Každý z nich je sám. Stvoření ženy nepřekonalo situaci, kterou Bůh popsal jako člověku nedobrou. On zůstává sám. A stvoření ženy, i když poskytuje pomocnici Adamovi, pouze jedné lidské bytosti, která je sama, představuje jinou lidskou bytost, která je stejně sama; a z jejich těl i všechny další lidi, z nichž každý bude také sám.

I tak se ale ptáme: Opravdu je to tak? Nedovršil Bůh své dílo něčím lepším? Není naše samota mohutně vyvážena v setkání pohlaví? Jistěže se to děje ve chvílích duchovního společenství a ve chvílích lásky. Extáze lásky může absorbovat vlastní „já“ k splynutí s druhým „já“, a separace se zdá být překonána. Ale po takových momentech vystupuje na povrch izolace jednoho od druhého silněji než dříve, někdy dokonce k hranici vzájemného znechucení. Dali jsme příliš mnoho sebe a teď toužíme dostat zpátky to, co bylo dáno. Naše touha bránit svou samotu, svou vydělenou jedinečnost, je vyjádřena v pocitech studu. Stydíme se, jestliže je naše intimní „já“, duševně či tělesně, odhaleno. Pokoušíme se zakrýt svou nahotu, tak jako Adam a Eva, když si začali být vědomi sami sebe. A tak, muž a žena, zůstávají sami i v nejintimnějším spojení. Nemohou proniknout nejvnitřnější jádro druhého. Kdyby to tak nebylo, nemohli by být pomocníky jeden druhého, nemohli by mít lidskou pospolitost.

Proto ani Bůh nemůže vysvobodit člověka z jeho samoty; je to lidská velikost, že je soustředěn uvnitř sama sebe. Vydělen ze světa, který ho obklopuje, je tak schopen dívat se na něj. A protože se na něj může dívat, může vědět a milovat a měnit svět. Bůh, který ho stvořil jako vládce země, ho musel vydělit a vrhnout do samoty. Proto je člověk také schopen toho, aby k němu Bůh a člověk hovořili. Může se také ptát a odpovídat a činit rozhodnutí. Má svobodu pro dobro a pro zlo. Jedině ten, kdo má uvnitř sebe neproniknutelné jádro, je svobodný. Jedině ten, kdo je sám, si může nárokovat, že je člověk. Toto je lidská velikost a toto je lidské břemeno.

II.

Náš jazyk moudře vycítil tyto dvě stránky lidské samoty. Jako by slovo „opuštěnost“ vyjádřilo bolest samoty. A jako by slovo „osamění“ vyjádřilo její slávu. I když v každodenním životě mezi oběma slovy často nenacházíme rozdíl, měli bychom soustavně rozlišovat, a tak prohlubovat své chápání lidské tísně.

Ve dvacátém pátém žalmu čteme: „Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený.“ Žalmista cítí bolest opuštěnosti. Povahu jeho vlastní samoty neznáme, ale známe mnoho tváří opuštěnosti, kterou můžeme zakoušet my. Všichni jsme některou z nich poznali.

Nejrozšířenější je naše opuštěnost, když nám odejdou ti, kteří nám pomáhali zapomenout, že jsme sami - ať už rozchodem, nebo smrtí. A upozorňuji nejen na ty nám nejbližší, ale také na lidi, kteří nám dávali pocit společenství, na skupiny, se kterými jsme spolupracovali, se kterými jsme měli sociální kontakt, se kterými jsme komunikovali duchovně. Pro mnoho lidí se taková opuštěnost stane trvalým stavem a neustálým zdrojem hluboké melancholie. Nářek bezmezného množství opuštěných lidí, kolem nás i ve světě, ohlušuje uši, které otevřela láska.

Ale uvažujme také o těch kolem nás, kteří jsou obklopeni přáteli a známými, spolupracovníky i spoluobyvateli, kteří žijí v rodinách a sexuálním životem – tedy všechno to, co ti předchozí nemají. A zeptejme se: Žijí bez bolesti opuštěnosti? Je jejich samota překryta zástupem, ve kterém se pohybují? Jestliže můžeme sami sebe zařadit mezi takové lidi, můžeme na tu otázku odpovědět následujícím způsobem: Nikdy jsem se necítil tak opuštěný jako v té určité chvíli, kdy jsem byl obklopen lidmi, a najednou jsem si uvědomil svou nejzazší izolaci. Ztichl jsem a odešel stranou, abych byl sám se svou opuštěností. Chtěl jsem se vnějším způsobem srovnat se svou vnitřní tísní. Nepodceňujme takovou zkušenost tvrzením, že někteří lidé nejsou prostě dost silní na to, aby ve skupině získali důležité místo, a že jejich odchod není ničím jiným než výrazem slabosti, že se mají obrátit o radu nebo o pomoc k psychiatrovi. Jistě, takoví lidé opravdu existují, je jich mnoho a potřebují pomoc. Ale já teď hovořím o lidech silných, kteří svého místa ve společnosti dosáhli, a přesto prožívají hrůzu naprosté opuštěnosti. Uvědomí si, v náhlé roztržce se světem, který je obklopuje, skutečnou lidskou tíseň. A nepodceňujme takovou zkušenost upozorněním na skutečnost, že někteří lidé si připadají nepochopeni přes zoufalou snahu učinit se srozumitelnými, a proto se cítí osamělí mezi druhými. Nikdo nemůže popřít, že takoví lidé jsou, a že navíc demonstrují určitou pravdu; protože - kdo je skutečně pochopen, dokonce sám sebou? Tajemství osoby nemůže být obsaženo v pečlivém popisu jeho charakteru. Ovšem ti, kteří se cítí nepochopeni vždycky, komplikují tajemství každého člověka tím, že věří, že vlastní jakési vysněné poklady a že druzí je musejí vidět. Když takové pochopení nepřichází, cítí se opuštění a odcházejí. Ti také potřebují pomoc. Ale znovu: jsou lidé, jejichž skutečné poklady jsou dostatečně velké, aby nalezly výraz a byly pochopeny a přijaty, a přesto prožívají hrůzu nejzazší opuštěnosti. V takových chvílích prolomí slupku svých průměrných životů do hlubin lidské tísně.

Mnozí lidé se cítí být opuštěni, protože přes veškerou snahu milovat a být milováni je jejich láska odmítána. Taková opuštěnost je často jejich vlastním dílem. Tito lidé požadují jako oprávněné to, co k nim může přijít pouze jako dar. Odcházejí do dobrovolné opuštěnosti a hořkostí a nepřátelstvím oplácejí těm, o kterých cítí, že je odmítli; ve skutečnosti si libují v bolesti své samoty. Takových lidí je mnoho a mohutně přispívají k růstu neurotické opuštěnosti naší doby. Nadto potřebují pomoc, protože se často stávají kořistí démonické síly, která je vnitřně odloučí od nich samých.

Ale je zde i přirozená zkušenost odmítnuté lásky. Žádné zvláštní nároky jsme neměli, ale vůči druhému vyrostla naděje, a je zklamána. Společenství lásky dospělo ke svému konci nebo přestalo existovat. Taková opuštěnost odřízne naše pouta se světem. Jsme opravdu bezmezně sami, a dokonce ani láska odjinud, ani síla naší vlastní lásky břemeno neodstraní. Ten, kdo je schopen trpělivě nést opuštěnost zklamané lásky bez hořkosti, prožije hlubinu lidské tísně radikálně a tvořivě.

A konečně jsou zde dvě formy opuštěnosti, která nemůže být ani překryta, ani z ní není úniku: opuštěnost viny a opuštěnost smrti. Nikdo z nás neodstraní to, co jsme spáchali proti našemu pravdivému bytí. Cítíme vinu vnitřní i vnější jako naši vlastní; a cítíme ji sami. Nikoho dalšího nemůžeme činit odpovědným za to, co jsme udělali. Nemůžeme od své viny utéct a nemůžeme ji čestně zahladit. Jsme s ní sami. Toto je opuštěnost, která prostupuje všechny ostatní formy opuštěnosti a transformuje je do zkušenosti soudu.

A pak je tu ona bezmezná opuštěnost, že musíme zemřít. V očekávání smrti zůstáváme sami. Žádná komunikace s druhými to nemůže odstranit, protože přítomnost druhého v okamžiku smrti nemůže zastřít fakt, že je to naše smrt, smrt nás samotných. Ve chvíli smrti jsme odtrženi od celého vesmíru a všeho v něm. Jsou nám odňaty všechny věci i bytosti, které nám dávaly zapomenout, že jsme sami. Kdo může unést takovou opuštěnost?

III.

Nad opuštěností může zvítězit jen ten, kdo dokáže snášet osamění. My máme přirozenou touhu po osamění, protože jsme lidé. Chceme cítit – především v samotě – že nás nenaplňuje bolest a strach, ale radost a odvaha. Je mnoho způsobů, jak hledat a prožívat osamění. A každý způsob lze nazvat „náboženským“, pokud měl pravdu jeden filosof, který řekl, že „náboženství je to, co člověk dělá, když je sám“.

Jeden ze způsobů je touha po klidu přírody. Mlčky můžeme hovořit se stromy a s oblaky a s mořským příbojem. Beze slov nám odpovídají šuměním listí, plynutím po obloze, zvukem vln. Toto osamění můžeme mít, ale jen nakrátko. Protože si uvědomíme, že hlasy přírody nemohou plně odpovědět na otázky naší mysli. Naše osamění v přírodě se snadno může stát opuštěností, a tak se vracíme do lidského světa.

Osamění můžeme najít i v četbě poezie, v poslechu hudby, v pohledu na obrazy a v upřímném přemýšlení. Jsme sami, možná, že mezi množstvím lidí, ale nejsme opuštění. Jenže život nás zve zpátky do svých prázdných rozhovorů a nevyhnutelných požadavků každodenní rutiny. Volá nás zpátky do své opuštěnosti, přes kterou se to předchozí rozprostře, aby ji skrylo.

Tohle bezpochyby vyjadřuje nejen základní lidskou tíseň, ale také výrazně naši dobu. V dnešní době, silněji než v minulých údobích, je člověk tak opuštěný, že nesnese osamění. A zoufale se snaží být součástí davu. A všechno v našem světě ho podporuje. Je symptomem naší choroby, že učitelé, rodiče a lidé v masově komunikačních prostředcích dělají všechno možné, aby nás ochudili o vnější možnosti osamění, o nejelementárnější podmínky soukromí. Dokonce naše domy, místo aby chránily samotu jednotlivých členů rodiny či skupiny, jsou stavěny tak, aby téměř úplně vyloučily soukromí. Realita veřejného života, škol, univerzit, kanceláří a továren je stejná. Obnažující moc se pokouší rozbít dokonce naši touhu po osamění.

Ale někdy nás Bůh vytrhne z davu do samoty, po které jsme netoužili, ale která si nás přesto podrobí. Prorok Jeremiáš říká: „Sedím sám, protože Tvá ruka byla na mně.“ Bůh na nás někdy pokládá ruce. Chce, abychom si kladli otázku pravdy, která nás může izolovat od většiny lidí, a na to se lze ptát jen v samotě. Chce, abychom prorazili obyčejné lidské cesty, což nám může přinést pohrdání a nenávist, průnik, který se může stát jen v osamění. Chce, abychom pronikli hranicemi svého bytí až tam, kde se objevuje tajemství života, a to se objevuje jen v momentech osamění.

Možná, že jsou mezi vámi lidé, kteří chtějí být v některé oblasti života tvořiví. Ale nemůžete se stát tvůrčími nebo takovými zůstat bez osamění. Jedna hodina vědomého osamění obohatí vaši tvořivost více než hodiny učení se tvůrčímu procesu.

Co se děje v našem osamění? Naslouchejte Markovým slovům o Ježíšově osamění na poušti: „Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi divokými zvířaty a andělé ho obsluhovali.“ Je sám tváří v tvář celé zemi a nebi, divoká zvířata kolem něho a uvnitř něho, on sám bitevním polem pro božské a démonické síly. Tohle je první, co se nám stane v osamění: potkáme sami sebe nikoli jako sami sebe, ale jako bitevní pole pro tvorbu a pro destrukci, pro Boha a pro démony. Osamění není snadné. Kdo je může snášet? Nebylo snadné dokonce ani pro Ježíše. Čteme: „Vystoupil na horu, aby se v samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.“ Když přijde večer, opuštěnost je hlubší. Cítíme to, když den anebo nějaké údobí anebo čas našich životů končí. Ježíš šel na horu, aby se modlil. Je tohle způsob, jak změnit opuštěnost v osamění a unést je? To není snadná otázka. Většina modliteb takovou moc nemá. Většina modliteb dělá z Boha partnera pro konverzaci; my Ho užíváme, abychom unikli jediné pravdivé cestě do osamění. Takové modlitby plynou snadno z úst jak kněží, tak laiků. Ale ty se nenarodily v osamělém setkání člověka s Bohem. Určitě nejsou tím druhem modlitby, pro který Ježíš vystoupil na horu. Lepší je mlčet a ponechat své duši, která po osamění vždy touží, aby po Bohu toužila beze slov. Tohle můžeme, dokonce ve dni plném lidí, i v místnosti plné druhých, i v nejsložitějších vnějších podmínkách. To nám může dát chvíle osamění, kterou nám nikdo nemůže vzít.

V takových chvílích osamění je pro nás něco vykonáno. Střed našeho bytí, nejvnitřnější „já“, které je podstatou naší lidské vydělenosti, je vyzdviženo do božské sféry a přijato. Tudíž můžeme spočinout, aniž bychom ztratili sami sebe.

A teď si možná můžeme zodpovědět otázku, kterou už jsme si sami možná položili. Jak může z osamění vyrůst duchovní společenství? Viděli jsme, že nikdy nemůžeme dosáhnout nejvnitřnější jádro druhého. Vždycky jsme sami, každý sám pro sebe. Ale můžeme je dosahovat v pohybu, který se nejprve vyzdvihuje k Bohu a pak se od něho vrací k jinému „já“. Takovým způsobem není odstraněna svébytná vydělenost každého člověka, ale je vzata do duchovního společenství s tím, v čem spočívá niterné jádro všech lidí, a tak i do společenství s nimi se všemi. Dokonce láska se znovu rodí v osamění. Protože pouze v osamění jsou lidé schopni dosáhnout těch, od nichž jsou odděleni. Jedině přítomnost věčného může prorazit hradby, které oddělují časné od časného. Jedna hodina osamění nás může přivést blíž k těm, které milujeme, než mnoho hodin komunikace. Můžeme je s sebou vzít na horu věčnosti.

A možná, že když se zeptáme, jaká je nejvlastnější přirozenost osamění, můžeme odpovědět: přítomnost věčného na lidnatých cestách časného. Je to zkušenost, kdy jsem sám, ale ne osamělý, s přítomností věčného, která září skrze tvář Krista, a která zahrnuje každého a vše, od čeho jsme odděleni. Všechno bohatství je zpřítomněno v bídě osamění. Odvažme se mít osamění, abychom se střetli s věčným, abychom našli druhé, abychom uviděli sami sebe.