Odpověď na recenzi

Autor: Luisa Karczubová - Číslo: 2006/1 (Dialog)

Ráda bych reagovala jako redaktorka titulu Teofan Zatvornik, Povzbuzení k duchovnímu životu (Refugium, Velehrad 2004) na recenzi v TT 5/2005, s. 217n.

Autor recenze má výhrady jednak ideové - často klišé ve smyslu: „Jde nám přece o čtenáře (...) Významný vydavatelský počin (... ale…) znehodnocen. Ledabylá redakční práce Refugia setrvává na nechvalně podprůměrné úrovni dvorního rychlopřekladatele nakladatelství“ atd. - a pak věcné.

(1) V rovině výhrad ideových se recenzent dostatečně neinformoval z tiráže o tom, že překlad nepochází od „dvorního rychlo-překladatele“, ale od překladatelky (která pro nakladatelství nikdy dříve nepracovala). Dále nepovažuji za kompetentní a profesionální odbýt výše zmíněným jednovětým výrokem 150 vyšlých titulů nakladatelství, v devíti edičních řadách. Úzká profilace studenta filologie a ruských reálií by tu měla našlapovat opatrněji.

Samotné jádro recenzentova sdělení je zredukováno na poměrně nepatrnou část, neboť obsahovou majoritu tvoří komentář k Zatvornikovi a ruským autorům. Proč tvoří dvě třetiny recenze M. Řoutila parafrázované údaje z oné předmluvy kard. Špidlíka – bez uvedení odkazů – jejíž zpracování tak negativně hodnotí? Zřejmě dílo informačně až tak ne-„znemožňuje českému čtenáři adekvátní recepci“. Poznámka o „desítkách gramatických chyb“ neodpovídá klidnému sdělení. Jestliže redakci vyčítá intuitivní překlad (což může být i pochvala), naše první vyjádření vůči recenzentovi se týká emotivního pozadí na úkor vyvážené věcnosti.

(2) Sledujme tedy připomínky věcnějšího charakteru v jednotlivých bodech.

Recenzent vytýká terminologickou neukotvenost, a to na těchto příkladech: „starec se někdy překládá jako stařec, jindy se ponechává stařec“. Pokud se onen stařec vyskytuje, pak zejména kvůli kapitole, kde se mluví zároveň o stařeně (duchovní žena) – tedy redakce volila přizpůsobení se kontextu na daném místě.

Recenzentovo upozornění na rozlišení „pravoslavného chrámu“ a „katolického kostela“, popř. „protestantské modlitebny“ má asi zvýraznit takříkajíc „hrubku v první lekci z ruštiny“. Redakce takové rozlišení neopominula, ale spíše volila upřednostněné porozumění kontextu nad byť doslovným, přesto více matoucím překladem. Redakci šlo totiž především (v duchu jednotlivých odborných článků k hermeneutice Zatvornika) o přetlumočení například složité pravoslavné postní praxe do souřadnic dnešního čtenáře okruhu středoevropského, kterému jsou leckdy již sama vnitřně nesjednocená výraziva Východu neznámá, a může tápat nadto i v základních křesťanských pojmech, se kterými třeba nemá plynulejší zkušenost. Ujednocené vnitřní vazivo by se proto mělo nacházet alespoň v překladu. Jelikož (jak recenzent sám píše) „kniha tohoto typu transferuje dílo z jiného spirituálního kontextu“, je snad jenom logické, že zvolený přenos musí být koherentní, bez rozporů. Jestliže v překladu operujeme s termíny jako „Svatý týden“, „eucharistie“, „svátost smíření“ aj., které také doslovně ze Zatvornika ani z pravoslaví přímo nevyzískáme, pak se tím nejedná o nevěrný překlad, ale o přiblížení analogického kontextu prostředí západnímu; obsahově jde o identické výrazy. Je zajímavé, že leckdy volí sami odborníci východního prostoru „katoličtější“ pojmy a – jak dokládá M. Řoutil sám – nejvýznamnější ruské autory „lze zase jen stěží považovat za autory (čistě) pravoslavné“. To platí samozřejmě i v terminologii. Jde o čtenáře, ne o lingvistické zlézání Himalájí pomocí encyklopedické povšechnosti. Téma svátostí v pravoslavné církvi není uchopitelné pouze lingvistickou analýzou. Redakční poznámky totiž řeší celou situaci leckdy ve smyslu otevřeného prostoru k dalšímu dovysvětlení. Onen překlad „intuitivního charakteru“ je právě pro čtenáře nejpřiléhavější, pokud má intenzivněji přijmout Zatvornika, a ne pouhou parciálně jednostrannou tendenci jedné mezi několika odlišnými alternativami interpretace pravoslaví. Liturgické reálie jsme konzultovali s rodilými odborníky. Považovali bychom za dialogicky zralé, kdyby si recenzent takové námahy povšimnul.

Obdobného – izolovaně preparovaného – charakteru jsou následující námitky recenzenta: „Svévolné zacházení s teologickými, filosofickými a náboženskými pojmy (…) předává nepravdivou informaci.“ Neměl by recenzent v této oblasti spíše připustit, že nesnadné pochopení Zatvornikovy terminologie (připomínám rovněž ne vždy zdařilou práci italských a německých editorů) přesahuje kompetenci ne-teologa, filologa? Pokud třeba na výrazech tvar a čotki chce recenzent snad ukazovat svou teologicko-filosofickou vybavenost, pak – jak říká jedno gruzínské přísloví – „s velikou holí pohněvaný lovec často do titěrna cílí“. Ano, u výrazu tvar je v poznámce překladatelky uvedena vysvětlivka „výraz pro živočicha“, ovšem v textu samém je použit výraz „duše živých tvorů“ (což jsou ony „stvořené bytosti“). Analogicky k námitce čotki („není to modlitba podobná růženci, ale modlitební pomůcka“) jednak zacitoval recenzent jen první polovinu poznámky (s. 178 recenzované knihy) a za druhé: jeho vysvětlení není o nic celistvější. Co si má čtenář pod jeho obecně „modlitební pomůckou“ představit? Navíc čotki mají typově s růžencem skutečně velmi mnoho společného. Odborná literatura o tom hovoří zasvěceně. Nadto upozorňuji na diskutabilnost užívání pojmů, kdy recenzent při pohledu na trichotomickou podstatu člověka píše o „osobnosti“ tam, kde překládá výraz celostnaja ličnosť. Preciznější terminologická ukotvenost by vyžadovala spíše užití pojmu „osoby“ (hypostazi nelze zaměňovat s osobností), i když ruština tyto dva termíny v mluvené řeči nerozlišuje (řekli bychom: to je právě onen transfer spirituálního kontextu).

Ke zmínce „desítek chyb gramatických, věcných, významových v úvodní předmluvě“ – napočítáme celkem tři, recenzentem konkrétně uvedené. Upozornění na ně rádi přijímáme, je oprávněné. Tedy: špatný přepis jihoruského města Orlov. (Že je pak stejný tvar uveden ještě třikrát, svědčí spíše o homogennosti.) Dále název města Kozeľsk a název Optinské poustevny. Děkujeme, při reedici lze opravit. Bylo třeba tolik emocí kvůli těmto třem chybám? Je to podobně neadekvátní, jako kdybychom namísto jádra recenzentova sdělení hledali jeho okrajové chyby typu: že uvádí nesjednoceně termíny jednou v azbuce (тварь), jinde zase v latince (čotki); anebo komolí jméno Meyendorffa na Ioann atd.

V rovině rétorismu vnímám i klišé jeho závěrečné věty o „znehodnocení vydavatelského počinu, jímž se hloubka Teofana minimalizuje“. Během své redaktorské praxe se často setkáváme s těmi, kteří svou vědeckou činnost opírají o hnidopišství (podle zásady: recenze musí druhého zdrtit), aniž by představili vlastní pozitivní vědeckou tezi.

Panu Řoutilovi bych popřála růst citlivosti pro kontext a jeho východnímu přístupu výraznější okcidentální zdvořilost.