Obraz globálního křesťanství

Autor: Klaus Nientiedt - Překlad: Jiří Kaplan - Číslo: 2006/1 (Ekumena)

Komunita bratří v Taizé podle bratra Rogera

Herder Korrespondenz 12/2005 (zkráceno).

V roce 2005 se na ekumenickou komunitu v burgundském Taizé zaměřil zájem veřejnosti dvakrát. Při rekviem za Jana Pavla II. na náměstí sv. Petra podával tehdejší děkan kardinálského kolegia (a dnešní papež) bratru Rogerovi svaté přijímání, což byla věc naprosto nezvyklá a některé přítomné zmátla nebo alespoň znepokojila. Kolovaly i úvahy o údajné konverzi zakladatele komunity Taizé ke katolické církvi.

Poukazy z Taizé, že bratr Roger přijímal tělo Páně již po řadu let, však tyto kolující ohlasy neumlčovaly. Událost se přihodila právě v době, kdy se v katolické církvi diskutovalo o připuštění nekatolíků k přijímání eucharistie. Při velkých eucharistických slavnostech, jako bylo uvedení Benedikta XVI. na papežský stolec i pak Světový den mládeže na Mariině poli u Kolína nad Rýnem, se nikoli náhodou veřejně poukazovalo na to, kdo podle katolického chápání může přistoupit k přijímání a kdo nikoli.

Komunitu v Taizé – ale i veřejnost – však později postihla mnohem brutálněji zpráva o přímém smrtelném útoku na bratra Rogera. Při zahájení tradiční večerní modlitby v Chrámu smíření v Taizé v úterý 16. srpna napadla neznámá Rumunka nožem bratra Rogera. Ten po několika minutách zraněním podlehl. Přesné motivy vražedkyně nejsou dosud známé, vyšetřování neskončilo a soudní projednání ještě nezačalo.

Nástupce představeného je bratr Alois, kterého bratr Roger jmenoval mnohem dříve; je to katolík narozený 1954, jeho civilní jméno je Alois Löser. Rodiče přišli ze Sudet do Würtenberska, usadili se ve Stuttgartu. Bratr Alois byl v osudových dnech právě přítomen na Světovém dnu mládeže, kde komunita bratří vedla dvě duchovní střediska, v Kolíně a v Bonnu.

Smuteční bohoslužba k rozloučení s bratrem Rogerem byla vlastně eucharistickou slavností, kde hlavním celebrantem byl prezident vatikánské Rady pro jednotu církve, kardinál Walter Kasper. Při této liturgii se některými úkony podíleli i zástupci jiných křesťanských vyznání.

Ve Francii byli bratři z Taizé zprvu považováni za příslušníky protestantismu. Taizé bylo do jisté míry přijímáno jako novinka uvnitř protestantské církve, jako pokus poskytnout v protestantismu místo mnišství, což však neodpovídalo základnímu záměru bratra Rogera. V roce 1969 přistoupil do komunity první katolický bratr. Jak se protestantský rámec komunity zužoval, nemohla už být zařazena do nějaké konkrétní církevní instituce.

Z protestantské strany byl obzvlášť problematický rok 1987: K údivu nejen mnoha protestantů, kteří byli blízcí komunitě Taizé, jeden z prvních bratří v Taizé tehdy konvertoval ke katolické církvi. Byl to mezinárodně známý teolog Max Thurian, pracující v komisi „Víra a řád“ Ekumenické rady církví.

Nezávislost na církevních institucích

Německý protestantismus se vyrovnával s vývojem Taizé obecně snadněji než francouzský. Odůvodňovalo se to tím, že menšinový protestantismus (francouzský) hledí na otázky identity pozorněji. Za těchto okolností je možné, že německý protestantismus zaujme vůči Taizé v nějaké situaci kritičtější postoj, když mu půjde výrazněji o vlastní profilování a o vlastní identitu.

Předseda Rady evangelické církve Wolfgang Huber se kriticky vyslovil k okolnostem rozloučení se zemřelým bratrem Rogerem. Kritizoval, že smuteční obřad byl veden výlučně podle katolické liturgie. Podle jeho názoru to neodpovídalo charakteru Taizé jakožto ekumenického společenství. Ve zprávě Rady před synodou evangelické církve bylo řečeno: „Reprezentanti protestantských a ortodoxních církví byli z aktivní účasti na smuteční slavnosti výslovně vyloučeni.“

Rozhodnutí pro katolickou eucharistickou liturgii jako formu bohoslužby však odpovídá už zcela běžné liturgické praxi komunity. Kdyby se smuteční bohoslužba za bratra Rogera takto nekonala, mohla by se dostat celá tato praxe „do nepříznivého světla“.

V jedné dosud nezveřejněné zprávě Papežské rady k podpoře jednoty křesťanů se poukazuje na to, že smuteční slavnost za bratra Rogera se konala „s hlubokým povědomím společenství a srozuměním s katolickou církví“, s nímž „bratr Roger prožíval osobní a vnitřní život – a také to při četných příležitostech dosvědčoval“.

Vysvětlující poznámka z Rady pro jednotu církve

Poukazuje se na jedno vyjádření, jehož použil bratr Roger v roce 1980 v Chrámu sv. Petra před Janem Pavlem II. a na které se od té doby v Taizé odkazuje k odůvodnění katolické eucharistie: „Odhalil jsem svou identitu jako křesťan v tom, že v sobě smířím víru podle svého původu s tajemstvím katolické víry, aniž bych přitom porušil společenství s kýmkoli.“

Ve zprávě Rady pro jednotu, publikované zřejmě pro zájemce z katolických oficiálních kruhů, se zaujímá postoj ke vztahu bratra Rogera ke katolické církvi: „Bratr Roger žil ve světle katolické víry a vykládal také určité skutečnosti, včetně svátostí, reálné přítomnosti Krista v eucharistických darech a ve službě jednoty, jak je vykládá římský biskup. Proto přijímal každý den svaté přijímání jako katolickou eucharistii. Zároveň nechtěl – z motivů týkajících se představy o povolání v Taizé jakožto „podobenství, obrazu společenství“ – toto eucharistické společenství nikdy zrušit.

O liturgické praxi v Taizé se ve zprávě píše, že „byla v sedmdesátých letech vypracována v dialogu a ve shodě se Svatým stolcem pro konkrétní situaci v Taizé“. Od té doby „všechny eucharistické slavnosti konané v Chrámu smíření jsou katolické bohoslužby, sloužené katolickými kněžími nebo biskupy. Pravoslavná Boží liturgie a anglikánská nebo luterská večeře Páně mohou být konány v románském kostelíku nebo v kapli umístěné v Chrámu smíření, podle přítomnosti návštěvníků.“ Dále ve zprávě stojí: „Pro ty, kdo z jakéhokoli důvodu nechtějí nebo nemohou přistoupit ke svatému přijímání v katolickém kostele, byla zavedena zvláštní možnost přijímání,požehnaného chleba‘.“

Rozhodnutí o novém představeném padlo už dříve

Zatímco se Rada pro jednotu nevyjadřuje k církevní příslušnosti bratra Rogera, jiní jdou v této otázce dále. Oficiál mohučské diecéze Peter Hilger vyložil v dopisu pro Frankfurter Allgemeine Zeitung z 6.9.2005 chování kardinála Kaspera při smuteční bohoslužbě s ohledem na právní stránku z hlediska svátostí tak, že kardinál Kasper přistupoval k bratru Rogerovi jako ke křesťanovi, který je plně ve společenství s katolickou církví (kánon 205 CIC). Jinými slovy: jednal s ním jako s katolíkem.

Stejně naléhavá jako otázka vztahu společenství bratří v Taizé ke křesťanským církvím je nyní otázka, jak se bude nyní, po smrti bratra Rogera, pokračovat. Rozhodnutí pro bratra Aloise se připravovalo dlouhou dobu. Z Taizé se potvrzuje, že bratr Alois byl vybrán k této službě už před osmi lety.

Co se změní s nástupem nového představeného? Styl v Taizé se bude proměňovat, tak o tom psal francouzský tisk: Bratr Alois bude bezpochyby vystupovat „kolegiálněji“, ale asi též „méně prorocky“ (Jean-Claude Escaffit v pařížském týdeníku La Vie z 25.8.2005). Jinak se život na kopci v Taizé po smrti bratra Rogera nijak nezměnil. Společenství bratří přijalo změněnou situaci naprosto samozřejmě, podle mnohých až příliš.

Pozornost nezpůsobila jen okolnost, že nový převor je katolík. Zajímavé též je, že byl za nástupce vybrán právě Němec. Německo je v Taizé odedávna významnou vztažnou oblastí. Mladí Němci, kteří přijíždějí jako hosté a zůstávají v Taizé i delší dobu než obvyklý týden, jsou nejpočetnější národnostní skupina, která takto navštěvuje Burgundsko.

Začalo to tak, že bratr Roger se v počátcích společenství bratří, v prvních letech druhé světové války, ujímal německých vojenských zajatců ve svém novém obydlí, jižně od hranic rozdělujících obě části Francie. Později německá mládež i mladí dospělí začali jako první proudit na kopec nad říčkou Grosne. Mladí Němci, zejména z tzv. Aktion Sühnezeichen, se podíleli na výstavbě Chrámu smíření, když malý původní kostelík v Taizé byl už příliš těsný. Na hřbitůvku před vchodem do tohoto kostelíka byly pohřbeny ostatky bratra Rogera.

Taizé se liší od běžných duchovních hnutí

V posledních měsících znovu ukázaly různé reakce u příležitosti úmrtí bratra Rogera, jak velký význam má toto ekumenické bratrstvo obecně pro církev. Bratr Roger se těšil jen zřídka ocenění – zcela jinak než Matka Tereza, s níž porůznu vystupoval – a vlastně ani nebyl zvlášť populární. Taizé však zanechalo mnohé stopy: jsou to zpěvy a písně, bez nichž si nelze představit mladistvou tradici tohoto společenství; dále stopy v životních cestách bezpočtu laiků, církevních spolupracovníků, kněží a řeholníků, pro které toto místo znamená velkou posilu ve víře a v osobním nasazení v církvi.

Je mimořádné, jak toto místo stále vyniká: Taizé se dostalo až do středu, proniklo církví. Generace těch, kteří kdysi jako studenti našli první cestu do Taizé a pak ji vícekrát opakovali, pokračují v návštěvách Taizé i dnes, už jako kněží, teologové i jako laici v pastorační službě, nebo dokonce jako představení svých diecézí či zemských církví, a přivádějí s sebou navíc mládež i dospělé. Kdo se kdysi spokojil se stanem nebo s prostým přístřeškem, objedná si dnes třeba hotelový pokoj v Cluny a ke třem denním modlitbám dojíždí pár kilometrů. Přesto, že v Taizé nevidí příliš rádi znaky individuálního turismu.

Největším dílem v Taizé snad je, že se komunitě podařilo oslovit postupně několik generací, nadto rozdílných. Začínali jako malá skupinka protestantských mnichů a stali se ekumenickým společenstvím mezi církvemi a vyznáními. Zprvu byli komunitou křesťanských Evropanů a dnes už čítají přes stovku bratří z 26 zemí. Tato přítomnost bratří a hostující mládeže ze všech koutů světa se stala zrcadlem, obrazem globálního křesťanství. Taizé je místo, kde se v dobrém stýkají víra a svět, zbožnost a politika, „boj a kontemplace“ – byť s rozmanitými akcenty.

Přesto společenství prožívá také obtíže. V Taizé se vynakládá mnoho energie na to, aby se nestávalo křesťanským hnutím vedle mnoha jiných. Podle nynější církevněpastorační situace by nebylo nic jednoduššího než organizovat další duchovní hnutí. Písněmi z Taizé se slaví bohoslužby ve stylu Taizé a všemožně se vytvářejí „skupiny Taizé“. To však právě není úmyslem bratří. Společenství nechce budovat alternativu k normálnímu církevnímu životu ve farnostech, nýbrž povzbuzovat mládež i (mladší) dospělé, aby se vraceli do svých farností a církevních skupin.

Taizé však také neprosazuje vytváření nové, třetí ekumenické konfese. Čím více by se v Taizé vytvářelo mimořádné prostředí vedle dosavadních konfesí, tím spíše by to mohlo vést k tomu, že by se nebudovala jednota, nýbrž mnohost konfesí, další vyznání, tentokrát „ekumenické“ v problematickém smyslu.