Láska jako esence člověka

Autor: Petr Burda - Číslo: 2006/1 (Články)

Erich Fromm (1900-1980) byl americký filosof a psycholog německého původu. Studoval u Sigmunda Freuda. Až do nástupu Hitlera k moci spolupracoval s frankfurtským Ústavem sociálních výzkumů, poté kvůli svému židovskému původu emigroval do USA, kde působil jako psychoterapeut a profesor.

Fromm je významný představitel západního marxismu. Jeho sociální filosofie je pokusem o humanistickou etiku, chápanou jako protiklad jak autoritativní, tak i pouze subjektivní etiky. Je jedním ze zakladatelů tzv. neopsychoanalýzy, americké školy interpretující psychoanalýzu spíše sociálně než biologicky; zkoumá dopad sociálních vlivů na charakter, aplikuje psychoanalýzu na historické a politické procesy.

V jeho dílech je psychoanalýza a terapie chápána jako pokus pomoci člověku nabýt schopnosti milovat (Umění milovat). Zabýval se i náboženstvím (Psychoanalýza a náboženství). Filosofickým základem jeho úvah je jeho pojetí svobody (Strach ze svobody) a zejména jeho výklad ontologických kategorií vlastnění a bytí z perspektivy moderního industriálního světa (Být či mít).

Frommova koncepce ústí do striktního odmítnutí soudobého světa přetechnizované a byrokraticky řízené společnosti. Cílem je nastolení nové „Obce bytí“, společnosti, která svými principy garantuje člověku možnost založit svou existenci na modu bytí. Člověk musí být zbaven závislosti na vlastnění, ale také se musí osvobodit od myšlení vedoucího k modu vlastnění. Tento člověk by se měl stát svobodnou bytostí. Nový člověk přitom může žít jen v nové společnosti, která bude respektovat skutečnou podstatu člověka.

Frommovo volání po svobodě člověka tak postuluje otázku po jeho esenci. Co je esencí nového člověka, na čem je možné založit jeho existenci? Touto otázkou se Fromm dostává na pole filosofické a teologické antropologie. Svým dílem překračuje marxistická a freudistická východiska a otevírá prostor k dialogu neteistických a teistických konceptů člověka.

Frommovo překonání biologismu

Fromm má zásluhu na tom, že odhalil materialistické východisko Freudových tezí. „Freud byl ostatně ve svém myšlení značně ovlivněn materialismem toho typu, který byl velmi rozšířen v devatenáctém století. Věřilo se, že substrát všech dosavadních jevů lze najít v jevech fyziologických. Freud tedy vysvětloval lásku, nenávist, žárlivost jako výplody různých forem pohlavního pudu.”¹ V tomto širokém horizontu se Fromm drží především filosofické terminologie. „Freudovy objevy byly chápány ve filosofickém kontextu materialistického mechanicismu, který byl v módě mezi vzdělanci na začátku dvacátého století. Mám za to, že novější rozvoj freudistického myšlení bude muset být vykládán v jiném filosofickém kontextu, v kontextu dialektického humanismu.”²

Fromm čte freudismus i jeho úspěch pomocí politického výkladu a shledává, že kapitalismus a darwinismus jsou v základu variantami převládajícího společenského materialismu. „Mezi činiteli, které ovlivnily jak populární koncepci, tak Freuda, je na prvním místě reakce proti přísným mravům viktoriánského období. Další činitel, který působil na Freudovy teorie, je obecně přijatý pojem člověka založený na struktuře kapitalismu. Aby se dokázalo, že kapitalismus odpovídá přirozeným lidským potřebám, bylo třeba dokázat, že člověk je svou povahou soutěživý a plný vzájemného nepřátelství. Zatímco to ekonomové dokazovali neukojitelnou touhou po ekonomickém zisku a darwinisté biologickým zákonem o přežití nejschopnějšího, Freud dospěl k stejnému výsledku na základě předpokladu, že muž je hnán bezmeznou touhou po sexuálním dobývání všech žen a jen tlak společnosti mu brání, aby jednal podle této touhy.”³

Fromm tento směr svých kritických úvah prohlubuje a poukazuje na konzumní klima společnosti, které je důsledkem kapitalistické mentality, která tíhne ke stále větší spotřebě, aby pokryla nabídku stále se rozpínajícího trhu. Do tohoto obrazu zapadá i spotřební přístup k sexu a Freudovy teze o štěstí a celkovém osvobození člověka, které byly koncipovány pod zorným úhlem libidinózní sexuality. „Podle Freuda plné, neinhibované uspokojení všech pudových tužeb by vytvořilo stav duševního zdraví a štěstí. Zřejmá klinická fakta však dokazují, že muži – a stejně tak ženy -, kteří věnují svůj život neomezenému sexuálnímu ukojení, nedosahují štěstí a velmi často trpí těžkými neurotickými konflikty a symptomy. Úplné uspokojení všech pudových potřeb nejen nezaručuje štěstí, ale nezaručuje ani duševní zdraví. Freudovy ideje mohly získat tolik popularity v období po první světové válce jen v důsledku změny, která proběhla v duchu kapitalismu od důrazu na spoření k důrazu na hojné vydávání peněz, od názoru, že sebeodříkání je cesta k úspěchu, k přesvědčení, že spotřeba je základ stálého růstu trhu a zároveň hlavní cesta k uspokojení automatizovaného člověka, sžíraného úzkostí. Neodkládat uspokojení touhy se stalo hlavní tendencí v pohlavním životě stejně jako ve spotřebě hmotných statků.”⁴

Fromm nahlédl freudismus ze společensko-politického úhlu a shledal v něm četné znaky měšťácké společnosti, které určují samotný projekt freudistického osvobození. Centrální myšlenkou je zde sexuální osvobození, které je Freudovi základem každého lidského ideálu a také celostního projektu nové existence. Fromm přitom není nelítostným Freudovým kritikem. Je kritikem některých Freudových závěrů, ale je neustále jeho žákem, pokud jde o některá východiska (objev nevědomí, incestuální povaha autoritářské kultury, podvědomý mechanismus neuróz apod.).⁵

Přestože je Fromm kritikem čistého biologismu a vulgárního materialismu, je nutné podotknout, že nikdy nepřekročil svá marxistická východiska. Je obdivovatelem raného Marxe,⁶ jehož teorii člověka vnímá jako prorocký mesianismus.⁷ Marxismus vidí jako nejúčinnější obranu proti „odcizení člověka (…) a proti odlidštění a zmechanizování”.⁸ Celé Frommovo dílo je bojem proti mechanistickému materialismu, který redukuje člověka.

Význam lásky

Láska člověka a živočicha se podle Fromma neliší ani tak biologicky, jako spíše kulturně. Člověk ji nikdy neprožívá jako čirou přirozenost, nýbrž jako základní danost, kterou je třeba zpracovat a proměnit ve vztahy. K této proměně dochází prostřednictvím modelu soužití, který je dán také osobními rozhodnutími a interpersonálními vztahy.

Pohlavní chování u živočicha a člověka má odlišný vývoj. V prvním případě je jeho úkolem zachování druhu, kdežto u člověka se shoduje s jeho tvůrčím postojem a s jeho schopností proměňovat přírodní danosti. Jeho úlohou je rozvoj člověka, osobní růst a obnova. Živočich žije dokonale svou přítomností. Má svůj zítřek, ale nemá svou budoucnost. Člověk je naproti tomu otevřený pro budoucnost. Je to budoucnost, která je uschována v onom vývoji, který překonává přírodní schematismy - člověk ji může utvářet podle svých záměrů. Především je schopen zahrnout všechny zdroje své energie do úsilí o naplnění základní potřeby, kterou tak naléhavě pociťuje a jíž je výzva po plnosti lásky a společenství.

Láska je podle Fromma dávat druhému, konat pro druhého, probouzet v druhém život a radost, pociťovat za druhého odpovědnost, pronikat do tajemství druhého, ve kterém se zjevuje pramen Já druhého, díky kterému lépe poznávám své vlastní Já.⁹ Ještě vyšším stupněm překonání bio-psychického determinismu je láska chápaná jako účel zralého, osobního, obětujícího se rozhodnutí.

Mezi sexem a láskou je úzký vztah vzájemné následnosti. Sex je vintegrován do osobnosti člověka ve službě lásky. Bez tohoto zarámování nemá valný význam a ani mu nelze porozumět. „Má kritika Freudovy teorie neříká, že kladl přílišný důraz na pohlaví, nýbrž že nepochopil pohlaví dosti hluboko.”¹⁰ Láska není sublimovanou formou sexu, ale sex je komponentou, a ne jedinou, lásky.

Fromm naprosto srozumitelně demytizuje Freudův pansexualismus. Ten klade pohlavní instinkt jako základní element lidského života, ze kterého mají všechny ostatní svůj původ a jehož derivátem je i láska a společenství. Fromm naproti tomu vyzdvihuje vzájemný vztah lásky a pohlavního instinktu. Základní potřebou člověka je láska. Ta se uskutečňuje ve společenství a pohlavní instinkt je jen jednou z jejích forem. „Hovořil jsem již dříve o Freudově omylu, že viděl v lásce výhradně výraz – či sublimaci – pohlavního pudu, že nepoznal, že pohlavní touha je jedním z projevů potřeby lásky a spojení. Ale Freudův omyl je ještě hlubší. V souladu se svým fyziologickým materialismem vidí v pohlavním pudu výsledek chemicky vyvolaného napětí v těle, které je bolestivé a hledá uvolnění. Cílem pohlavní touhy je odstranění tohoto bolestného napětí (…) co však Freud kupodivu ignoruje, je psychologická stránka sexuality, polarita mužského a ženského a touha přemostit tuto polaritu spojením.”¹¹

Během pohlavního zrání v raném dětství lze, ve zmenšeném vydání, nalézt klíčové body vývojového procesu lásky. Nejprve prochází dítě stadiem, kdy jen přijímá, posléze, v pozitivním stadiu, i dává, a nakonec přechází do konkurenčního, oidipovského postoje. Druhé stadium je nutné, aby se člověk oprostil od vlastnického sevření rodičů. Prosazení vlastního Já je nezbytné pro setkání s Ty. Podobně je tomu v dospívání, kdy se přechází z narcistické dosebezahleděnosti do stavu otevřenosti vůči druhým. Je v tom jistá dialektika: být sám sobě pánem, abych se mohl dávat. Existuje zde zákon přechodu od vysvobození se ze sevřenosti vlastního Já (to posiluje bohatství Já) k darování se nějakému Ty. Jedině ve funkci tohoto darování má ono vysvobození smysl. Celý proces můžeme také nazvat zákonem oběti. Žít s druhým, které je vlastní první fázi, se proměňuje v žít pro druhého, které je vlastní spíše fázi druhé.

V celkovém pohledu na dynamismus různých psychických tíhnutí a napětí uvnitř člověka můžeme tedy konstatovat, že směřuje k překročení sebe sama kvůli někomu jinému, k překonání lačného uspokojování vlastních žádostí kvůli radosti ze zkušenosti společenství. Tak překračujeme Freudův pansexualistický biologismus - který skoro až zbožšťuje pohlavní pud - k uchopení sexuality jako postoje plného významů, postoje, který tíhne k uskutečnění svého cíle - integrálního růstu. Sexualita je takto výrazem dialogické povahy člověka. Je způsobem komunikace. Sexuální energie je prostředek k uskutečňování dialogu na všech úrovních. Ale je to jen prostředek, nikoliv telos člověka. Faktorem, který neustále určuje jeho štěstí, zůstává i nadále společenství, které je zkušeností zakoušení plnosti bytí. Láska znamená přechod od já k druhému a skrze druhého ke všem ostatním, přechod od monologu k dialogu. To je nejvyšší stupeň socializace, která je utvářením sebe sama prostřednictvím utváření světa a otevřenosti vůči světu.

Vlastnický postoj přináleží do oblasti mít. Oběť vyznačuje člověka, svou podstatou tíhne ke sjednocení a přináleží do oblasti být. Přechod od vlastnického postoje k postoji oběti není automatický a nelze jej ani zaregistrovat u všech lidí na stejné úrovni. Stupeň jeho přítomnosti je přímo úměrný zralosti a integritě osobnosti. Nejvyšším předmětem takového procesu je autentická láska jako darování se, ve které žije ten druhý, ve které se žije v druhém a ve které se žije pro druhého. Je vnímána jako ex-sistere (vycházení) - člověk vychází ze sebe, aby se daroval druhému. Tak je zakoušena radost z existence, nakolik jsme schopni nechat druhého existovat, probudit v něm existenci.

Láska-společenství, pakliže je autentická, je žita jako Ano ve prospěch druhého. Není pouhým Ne, vykřičeným proti vlastní samotě. Radost z existence, která je zároveň vnímáním zkušenosti lásky, je způsobena pocitem, že v tom podstatném, co tvoří život, se nám daří. Tak se umocňuje vlastní esence (nebo spíše vztah k ní). Ontologie začíná souznět s deontologií. Esencí člověka je láska.

Teologická otázka

Fromm vytříbeným způsobem představuje člověka v konstitutivním vzorci jeho bytí a jeho základních potřeb, které jsou dnes nelítostně umrtvovány agresivitou technokratické společnosti. Ale kdo je tento člověk a jaký je jeho konečný smysl, jaké záruky úspěchu má jeho obdivuhodné úsilí lásky? Odkud se bere ona energie, která odstředivou sílu amor sui, tíhnoucí stále k tomu být silou vlastnickou, panovačnou a narcistní, vyvažuje jinou, silou oblatio sui, která je službou druhému a která přese všechny obtíže působí rozvoj člověka a to, že je potírán zákon džungle? Jinými slovy: Jestliže duchem společenského a interpersonálního dění je láska, která je přesně definována, a jestliže právě ona vyvolává stále nové a nové úsilí člověka a probouzí nové energie, které navíc člověka samého přesahují, kdo nebo co zaručí člověku dobrý výsledek jeho snažení, který je, vzhledem k rozcestí, na kterém se podle Fromma společnost nachází, neodkladný a naléhavý?

Frommovy obdivuhodné intuice doslova volají po tom, aby byly lépe podloženy, lépe charakterizovány, aby v sobě obsahovaly pevnější záruky. Bez toho riskují, že sklouznou do atmosféry utopických projektů. Frommova vize nabízí mnoho, ale nezajišťuje energetický kapitál, který člověka osvobozuje - na psychologické úrovni z jeho iracionálního narcismu, v etické rovině z jeho agresivního egoismu a v rovině poznání tajemství lidské existence z tajemných hádanek.

Fromm si uvědomuje touhu člověka po transcendenci, uznává ji jako konstitutivní faktum a uznává i náboženský rozměr lidské existence jako nezjevenou antropologickou danost.¹² Je tedy otázka, o jaký druh náboženství má člověk usilovat. Odpovědí je pro Fromma respekt ke svědomí, komunikace s ním, odhalování vnitřní pravdivosti,¹³ odhalení a potlačení falešné racionalizace a znovunalezení schopnosti údivu - pomocí psychoanalýzy.¹⁴ Psychoanalýza tedy očišťuje konstitutivní náboženskost člověka.

Nevyčítáme Frommovi, že je humanistou, ale to, že jím není radikálně. Pravý radikalismus postuluje odvážný realismus ve vztahu k lidské přirozenosti. V prvním století, kdy byly miliony lidí považovány za res serviles (dostatečný důvod pro odcizení), v otrokářském právním systému, měl svatý Pavel odvahu prezentovat lásku jako radikální dar sebe sama pro růst druhého (srov. 1Kor 13,4-7; 2), protože to znamená milovat lidi, jako je miluje Bůh, milovat je ze samé síly lásky. Kdyby člověk vlastnil všechno - kulturu, vědu, úspěch, moc (srov. Řím 5,5) - bez lásky by nebyl ničím. Bez lásky, která je tím jediným, co činí bytí tím, čím je, by člověk nemohl být. Člověk je tedy bytím, které participuje na plnosti bytí Boha, který je láska.

Tato více než humanistická Pavlova koncepce je pevně zakotvena ve svých základech: Bůh-láska tím, že posílá svého Ducha lásky, dává člověku svou energii. Tuto skutečnost života jako daru sebe sama pro rozvoj a růst druhých můžeme verifikovat na životě první křesťanské komunity (a nejen na ní), kde byla dosvědčena až k mučednictví.

Jen tak je možné být člověkem, jen tak je možné se osvobodit od nelidského aspektu, kterým je prostoupen každý člověk. Jen tak je možné dorůst v člověka, který překračuje člověka. V opačném případě i ta nejobdivuhodnější teorie riskuje, že vyústí v utopii. Před nevyléčitelně nemocným, který je již bez naděje na uzdravení, vidí i ten nejvýznačnější lékař, že všechny jeho diagnostické metody jsou na nic. Láska není pouhým apelem k činu, je proměňující energií.