K první encyklice Benedikta XVI.

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2006/1 (Dokumenty)

Když se asi měsíc po oficiálním schválení, k němuž došlo symbolicky dne 25. 12. 2005, tedy na den slavnosti Narození Páně, konečně na internetu i ve vytištěné podobě v italštině, angličtině a latině objevila první encyklika papeže Benedikta XVI., pochopitelně to vzbudilo nemalý zájem nejen uvnitř katolické církve, ale také mimo ni. Text tohoto druhu totiž prozrazuje velmi mnoho o pontifikátu, který nás všechny čeká.

I. Významné maličkosti

Ještě předtím, než se pokusím o stručné podtržení některých důležitých bodů z obsahu daného textu, bych rád věnoval pozornost určitým detailům, které běžnému čtenáři zřejmě uniknou, které ale rozhodně nejsou bez vypovídací hodnoty. V první řadě je velmi sympatické, že encyklika není příliš dlouhá. Benedikt XVI. si zřejmě velmi jasně uvědomuje, že mezi počtem těch, kteří si daný text s užitkem přečtou, a jeho délkou panuje výrazně nepřímá úměra. Necelých padesát běžných stránek je více či méně polovinou toho rozsahu, na jaký jsme byli v posledních letech zvyklí.

Druhou velmi pozitivní záležitostí je, že nový papež nementoruje, nepoučuje, nenařizuje. Snaží se člověka pokorně získat pro věc evangelia trpělivou argumentací a objasňováním problému, s nímž si tak často nevíme rady. Ono je totiž mnohem působivější, když nás text přivede jakoby za ruku až k tomu, že se sami zahledíme do sebe a že se musíme sami nad řadou věcí zamýšlet. Takové sdělení je pochopitelně mnohem účinnější, než když se člověku předloží všechno jako „na talíři“. Námitka, že mnozí si skrytých kritických ostnů nevšimnou, neobstojí, protože ti, kdo nejsou ochotni zpytovat vlastní svědomí, by otevřenou kritiku stejně nepřijali a nenechali se jí oslovit. Každopádně bychom si měli vzít příklad z jemnosti a taktnosti, z níž vyzařuje otcovská starostlivost a laskavost. Obsah sdělení a jeho záměr dokonale odpovídají formě.

Zejména první část neobsahuje neúměrně dlouhá souvětí, papež se snaží o maximální srozumitelnost, sklání se k překladatelům i čtenářům. Nemůže však zapřít, že je vynikajícím teologem, a proto jeho sdělení obsahuje hloubky, při nichž se člověku tají dech. Nezajímavé není ani to, jak se v encyklice cituje. Citací je poměrně málo a jejich způsob je maximálně úsporný. Zdá se, že i v této věci je patrný osobní vliv a především vědecky pokorný styl nového papeže. Každopádně se ukazuje, že Benedikt XVI. bude dávat větší důraz na vnitřní život a duchovní prostředky než na medialitu. Výmluvně o tom vypovídá článek 7, který v jistém slova smyslu představuje jakési programové prohlášení nového papeže, který v daném kontextu připomíná, co tvrdí o Gn 28,12 Řehoř Veliký:

„Dobrý pastýř musí být zakořeněn v kontemplaci. Jedině tímto způsobem totiž bude schopen niterně vnímat potřeby ostatních, které se tak stanou jeho vlastními: ‘per pietatis viscera in se infirmitatem caeterorum transferat‘ – skrze niterné soucítění na sebe bude vztahovat slabosti ostatních.“

Pastýř musí nést slabosti ostatních, jako by to byly jeho vlastní bolesti. Kdo by si nepřál takového pastýře, takového zpřítomňovatele Krista a Boha, bohatého soucitem a milosrdenstvím?

Téma encykliky je dáno titulem: Deus caritas est. V této souvislosti bych si dovolil další poznámku ve spíše obecné poloze. Současná teologie trpí vzájemným oddělováním jednotlivých disciplín, především dogmatické a morální teologie. První encyklika Benedikta XVI. je příkladem velmi plodného propojení obou zmíněných myšlenkových oblastí i jejich začlenění do kontextu spirituality a praktického křesťanského života.

II. K první části encykliky

Nyní k vlastnímu obsahu díla, které je rozděleno do dvou částí, z nichž první vyjasňuje klíčovou otázku poměru mezi láskou ve stvoření a v dějinách spásy. Základní problém představuje otázka poměru mezi erós a agapé. Papež se nebojí připomenout starou námitku, že křesťanství dalo erótu vypít jed a degradovalo jej na pouhou neřest (čl. 3). Na tomto místě pochopitelně nemůžeme předkládat celou argumentaci a musíme se spokojit s klíčovým tvrzením:

„Láska je v zásadě jediná skutečnost, i když má různé rozměry, přičemž střídavě jeden nebo druhý může vystupovat více do popředí. Tam, kde se zmíněné dvě dimenze vzájemně zcela odtrhují, objevuje se karikatura lásky nebo každopádně její velmi redukovaná podoba“ (čl. 8).

Křesťanství tedy erós neneguje, ale přivádí k jeho vlastní velikosti a nádheře právě tím, že prostřednictvím očišťování a zrání dostává stále více formu agapé. Tam, kde erós nesměřuje k agapé, nevyhnutelně dochází k jeho degradaci, což se pochopitelně projevuje úpadkem lidství samotného. Boží láska představuje dokonalou harmonii erótu a agapé (srov. čl. 9 – 10), což odpovídá starému hymnu, kde se říká: „Ubi caritas et amor, ibi Deus est“.

Osobně se domnívám, že v pozadí myšlení Benedikta XVI. se nachází nejen Augustin, ale také Bonaventura, jehož dílo mladý J. Ratzinger analyzoval ve své habilitační práci. Právě Serafický doktor se totiž vyznačoval velmi harmonickou osobností i schopností nejen integrovat, ale také mistrovsky rozvíjet citovou stránku lidství. I když tento autor není citován, jeho duch je v encyklice patrný od první do poslední stránky.

Ježíš Kristus je nejen vtěleným Božím Slovem, ale také vtělenou Boží láskou (srov. čl. 12-15). Tato láska se zpřítomňuje a stále rozlévá do naší každodennosti prostřednictvím eucharistie. V poslední pasáži první části encykliky (srov. čl. 16-18) se papež zamýšlí nad problematikou poměru lásky k Bohu a lásky vůči bližnímu. Je jasné, že obě lásky se vzájemně prolínají a podmiňují, a proto lze říci, že mezi oběma těmito tvářemi lásky existuje vzájemně perichoretický a kruhový poměr. Zajímavé je rovněž řešení problému, zda je přípustné lásku přikazovat. Pochopitelně to nelze dělat jen zvenku daným nařízením. Ten, kdo poznal, že Bůh nás miluje jako první, se Boží láskou nechává proniknout, a proto se jeho vůle sjednocuje s vůlí Boží:

„Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné, jsou jediným přikázáním. Obě však žijí z předcházející lásky Boha, jenž nás miloval jako první. Proto také platí, že nejde o nějaké zvenku přicházející ,přikázání‘, které by po nás chtělo něco nemožného, nýbrž o vnitřní zakoušení darované lásky, která kvůli své povaze musí být následně sdílena druhým. Láska roste skrze lásku“ (čl. 18).

III. K druhé části encykliky

Druhá část je věnována praktickému uplatňování lásky v životě křesťana a církve. Tuto pasáž bychom rozhodně neměli podceňovat, protože i v ní se papež velmi dobře potýká s celou řadou důležitých otázek. Lze říci, že tato pasáž je sice důležitá pro všechny pokřtěné, nicméně má obzvláštní význam především pro ty, kdo se v církvi zabývají charitativní činností a prací v sociální oblasti, včetně přímé politické angažovanosti. Právě pokus o propojení témat charity a sociální nauky církve a angažovanosti věřících na tomto poli představuje velmi zajímavý a v jistém slova smyslu také inovační rys celého spisu.

Články 19-25 nám připomínají trinitární rozměr lásky. Dále je opětně potvrzeno, že charitní dílo patří k podstatě církve a jejího poslání. Jsme rovněž obeznámeni s některými body z dějin charitního díla církve. Velmi zajímavá je pasáž pojednávající o poměru mezi spravedlností a láskou (čl. 26-29), kde dochází k výše zmíněnému pokusu o propojení témat charity a sociální nauky i praxe církve. Východiskem je kritika, kterou na adresu charitního díla vyslovili především marxisté. Benedikt XVI. otevřeně přiznává, že představitelé církve reagovali na proměny společnosti v 19. století bohužel s určitým zpožděním a že vedle charitního díla je nutná také sociální nauka církve, jejímž cílem je především očista rozumu lidí pracujících v oblasti politiky.

Téma poměru mezi spravedlností a charitou se vrací v článku 31, kde se v souvislosti s vymezením autentických rysů křesťanského charitativního působení setkáváme se zdrcující kritikou marxismu, která má především v naší zemi právě nyní velkou aktuálnost:

„Zmíněná teorie učí, že ten, kdo v situaci nespravedlivé moci pomáhá lidem prostřednictvím charitativních iniciativ, se ve skutečnosti staví do služeb onoho nespravedlivého systému, protože ho do jisté míry ukazuje jako snesitelný. Tím se brzdí revoluční potenciál, a proto se blokuje převrat směrem k lepšímu světu. Proto je charita odsuzována a spojována se systémem uchovávání status quo. Ve skutečnosti se ale jedná o nelidskou filosofii. Člověk žijící v současnosti je obětován molochu budoucnosti, jejíž faktická realizace zůstává přinejmenším pochybná. Humanizace světa opravdu nesmí být rozvíjena tím způsobem, že se v dané chvíli odmítne humánní jednání. K utváření lepšího světa se přispívá výhradně tím, že se koná dobro teď, osobně, se zanícením, všude, kde je to možné, a bez ohledu na stranické strategie a programy“ (čl. 31).

Žádné sebespravedlivější uspořádání společnosti nemůže odstranit potřebu lásky. To, co bylo řečeno o marxismu, se v umírněnější míře týká také státu, který chce zajišťovat a kontrolovat všechno a nedává prostor pro iniciativu lidí dobré vůle. I toto ponaučení je dnes opravdu velmi aktuální:

„Nikoli stát, který by reguloval a řídil všechno, je tím, co potřebujeme, nýbrž takový stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil, jež propojují spontaneitu s blízkostí k lidem, kteří potřebují pomoc“ (čl. 28).

Je pochopitelné, že na poli křesťanské charity by měla existovat velká otevřenost v ekumenickém slova smyslu, a papež povzbuzuje k takové spolupráci i ke spolupráci se všemi lidmi dobré vůle (srov. čl. 30, 34). Pro charitativní pracovníky, ale nejen pro ně, je klíčový článek 31, kde se důrazně připomíná nutnost odborné připravenosti i nezbytnost duchovního rozměru této služby, což je opět výzva pro všechny, kdo mají na starosti vstupní i trvalou formaci charitních pracovníků.

Papež se ve své první encyklice pochopitelně dotýká celé řady dalších témat. Upozorňuje na skutečnost, že charitní dílo se musí varovat podlehnutí na jedné straně ideologiím a na druhé straně malomyslnosti. Charitní dílo nesmí sloužit proselytismu. Alespoň podle mne je důležité to, že se nám připomíná povinnost starat se na prvním místě o ty, kdo patří do stejného společenství víry jako my.

„Ačkoli zůstává v platnosti zmíněná univerzalita lásky, existuje také specificky církevní požadavek, totiž to, aby v církvi samotné jako v rodině žádný její příslušník netrpěl z důvodů nouze. Právě v tomto smyslu platí slova z listu Galaťanům:,Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny‘ (Gal 6, 10).“

V závěru se připomíná celá řada svatých, kteří jsou vzorem uplatňování lásky v životě církve a světa, lásky, která je dokonalou perichorezí bohoslužby, lásky k Bohu, a služby člověku v jeho nouzi a tak mnohotvárné bídě. Poslední články mají mariánský a mariologický charakter. Celá encyklika končí modlitbou k Matce Páně, v níž se vyprošuje síla, abychom dokázali milovat. Právě slovy této modlitby se zdá být vhodné uzavřít i toto představení první encykliky Benedikta XVI.

„Svatá Maria, Matko Boží, tys darovala světu pravé světlo, Ježíše, svého Syna – Božího Syna. Ty ses bezvýhradně odevzdala Božímu povolání, a tak ses stala zdrojem té dobroty, která z Něho prýští. Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu. Uč nás ho poznávat a milovat, abychom se také my směli stát schopnými pravé lásky a být prameny živé vody uprostřed žíznícího světa“ (čl. 42).

IV. Epilog – poznámky k českému překladu

Jestliže se v českém překladu používá často slovo „komunita“ nebo „komunitní“, mohlo by to někomu připadat poněkud zvláštní, protože obvykle se na tomto místě dosazoval výraz „společenství“. Abychom předešli možným nedorozuměním, musíme upozornit na skutečnost, že magisterium samo oba pojmy jasně rozlišuje. Každá komunita je společenstvím, v němž již vykrystalizovala dělba úkolů a také určité, tomu odpovídající organizační struktury. Neplatí však, že by každé společenství již bylo komunitou, protože společenství může existovat ještě předtím, než nabude strukturního uspořádání.

V encyklice se často vyskytuje slovo „charita“ zejména ve smyslu organizované, tedy komunitní křesťanské služby potřebným. V daném kontextu je třeba si jasně uvědomit, že model uspořádání charitního díla v České republice není jediný možný. V některých zemích se totiž pod pojmem „charita“ rozumí převážně voluntariát, tedy hnutí dobrovolníků, kteří sice organizovaně a komunitním způsobem, ale zároveň zcela bezplatně poskytují křesťanskou službu druhým a společnosti, v níž žijí. Benedikt XVI. také v textu výslovně právě těmto dobrovolníkům projevuje svou hlubokou vděčnost.

V českých překladech se někdy výraz „essentia“ tlumočí slovem „podstata“, což ale není úplně přesné. Esence zahrnuje všechny zásadní znaky a rozměry dané skutečnosti, zatímco podstata je to, co zmíněné esenciální znaky spojuje do jednoho celku a jaksi je nese. Podstatou se v běžné mluvě často rozumí to, co je hlavní a nejdůležitější. Jenomže esenciální znaky, ač nejsou přímo podstatou, určitě nemůžeme považovat za nedůležité nebo pouze podružné. Zdálo se mi tedy vhodné ponechat esenci esencí, i když to možná někomu nebude připadat elegantní a na první pohled srozumitelné. Nejsme totiž jen „syny“ předchozích jazykových zvyklostí či zlozvyků, ale také spolutvůrci budoucích jazykových obyčejů.