K problematičnosti trestu smrti

Autor: Marek Říčan - Číslo: 2006/1 (Praxe)

Trest smrti je téma aktuální, nejen akademické, které přináší každému člověku dost důvodů k přemýšlení, a to nejen o předmětu samém, ale i o orientaci těch, kteří o něm uvažují.

K soustředěnějším úvahám na toto téma mne přivedla studie J. Zámečníka v Teologické reflexi 2003/2, shlédnutí páté části Kieślowského filmu „Dekalog“ a snímku „Dead Man Walking“(1996), účast na diskusním setkání s autorkou stejnojmenné knihy, sestrou Helenou Prejean, rozmluvy s přáteli… Filmový materiál je hodně ilustrativní a dovoluje zřetelněji vidět a odlišit jednotlivé účastníky, aspekty, polohy a fáze vnímání problému trestu smrti.

Pokusím se o několik hermeneutických postřehů.

1. Při výkonu trestu smrti se žalobci dostávají do nové pozice realizátorů práva, už nejsou jen oběťmi. Je to pozice autority, která rozhoduje o viníkovi, pozice odpovědnosti. Tato odpovědnost je o to větší, že je vykonávána v zastoupení zemřelé/zavražděné oběti.

2. Při realizaci trestu smrti je nyní obětí pachatel. Jistě ne v tom smyslu, v jakém zavraždil/a on/a svou oběť. Stává se obětí spravedlnosti, ne zločinu, ale je ve stavu „vydanosti“ (stejně jako oběť zločinu), bezbrannosti, zakouší násilí, bolest a smrt – i pachatel vnímá bolest, je zranitelný a smrtelný.

3. Při výkonu trestu smrti umírá nejen zavrženíhodný vrah, ale také dítě, bratr, vnuk, manžel, otec, zkrátka příbuzný, kamarád, přítel. Odchází člověk, kterého jeho blízcí znali jinak a déle než poškození, znali jeho dobré stránky (za něž mohl být chválen), a pokud i ty špatné, určitě by si za ně nezasloužil mezní trest. Výkonem trestu smrti na viníkovi dochází k neodvolatelnému zranění jeho blízkých, na němž mají podíl všichni, kdo jeho smrt schvalují. Schvalováním trestu smrti se poškození nutně dostávají do provázanosti s blízkými viníka, stejně jako viník (a jeho rodina) vstoupil do sítě vztahů své oběti.

4. Smrt je trestem nevratným. S odstupem času se i nejbližší pozůstalí mohou dívat na zlosyna a jeho soudně vykonanou smrt jinak, emoce a vlna rozhořčení opadají. Poškozeným se dostalo žádané spravedlnosti. Po viníkovi už poškození nemohou žádat víc, nemohou jej už vůbec žádat, jakýkoliv komunikační posun je už nemožný. Pachatel svou smrtí splatil maximum, ze své strany už nemůže nic udělat. Karta svým způsobem zůstává na straně žijících, kteří trest smrti požadovali.

5. V procesu přípravy i při vykonání trestu smrti a po něm se nevnímáme jen v intencích spravedlnosti a viny, nýbrž i v souřadnicích vzájemného lidství, setkání člověka (poškozených) s člověkem (viníkem, případně s jeho blízkými). Nezastíní právě tato dimenze po letech anebo po události výkonu trestu dimenzi vykonání spravedlnosti? Nezastíní dialektiku viny a spravedlivé odplaty dialektika žití a nežití?

6. Výkon trestu smrti nemusí těm, kdo ho požadují, přinést stoprocentní satisfakci, a to z důvodů uvedených ve všech výše uvedených bodech. Jestliže zadostiučinění není úplné, nevrhá oněch nepokrytých pět či deset procent stín na celých devadesát či devadesát pět procent, v rámci nichž se pochybnosti o správnosti podniknutého kroku nedostavují? I malé reziduum (jiné než zločinecké) viny či odpovědnosti vůči pachateli (a jeho blízkým) je znepokojující – zemřel další člověk a my jsme se o to také nějak, např. svým souhlasem, přičinili.

7. Výkonem trestu smrti dochází k přechodu do jiné ontologické roviny. Trest smrti už není různě převraceným předmětem myšlenek, pocitů, nejtvrdších slov určených viníkovi, možná doprovázených i fyzickými útoky vedoucími k ublížení, ale jednoznačně danou realitou, o níž už nelze diskutovat. Kde jsou známky (viditelné) spravedlnosti? Jak se teď pozná, že ona smrt je trestem?

8. Volání po trestu smrti a tomu odpovídající argumenty nemusí vystihovat touhu přesně po této formě odplaty, ale po odplatě jako takové, a to adekvátní danému zločinu. Trest smrti může být metaforou, případně hyperbolou tvrdého trestu, ne však nutně a jen vyjádřením touhy po bezživotí pachatele. Může být zkratkou vyjadřující naléhavý požadavek pomsty oběti, čili snahy učinit něco pro oběť, a dosažení satisfakce na straně poškozených. Není žádným objevem, že se lidé nevyjadřují zcela přesně.

9. Na základě výše uvedených nejednoznačností kolem trestu smrti se domnívám, že argumenty (osob často nezúčastněných) podporující trest smrti i volání poškozených po hrdelním trestu jsou spíše nepřesným, významově posunutým vyjádřením toho, že si některý zločinec trest smrti zaslouží. Nemusí však znamenat souhlas s existencí tohoto trestu, s jeho výkonem a stavem po výkonu trestu. Nemusí znamenat, že vykonání trestu smrti je správné a správnější než nevykonání.

10. Základním důvodem pro odmítnutí trestu smrti je možnost omylu a s tím související ireverzibilita aktu exekuce. Případný omyl v otázce vykonání trestu smrti je svým způsobem neomluvitelný (stejně jako zločin, ba víc), protože proces k němu spějící probíhá bez afektů, dlouhodoběji, za pomoci vědeckých metod, za účasti více osob a na „oficiální“ rovině spravedlnosti, tedy příkladnosti a uznávané autority, ne na rovině skrývaného a nekontrolovaného násilného jednání. Argument omylnosti přitom není principiálně vázán na konkrétní kauzu a vinu, omylnost je svou podstatou něco všeobecného. Poukaz na možnost pochybení je vyššího řádu než spor, zda je správné, aby byl na někom vykonán trest smrti.

11. Problém trestu smrti je průsečíkem různých názorů a nároků. Zdá se, že jej nelze definovat a zacházet s ním v nějaké „vycentrované“ poloze. Problém trestu smrti je amalgámem emocí a požadavků osob poškozených, žalovaných i nezúčastněných, jeví se nejednoznačně i z časové a ontologické perspektivy. Výsledkem – rozhodnutím, zda trest smrti bude, nebo ne – by měl být vždy ten schůdnější kompromis: absence trestu smrti.