K nekrologu na papeže

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2006/1 (Dialog)

Šéfredaktor výborného německého týdeníku Christ in der Gegenwart pan Johannes Röser se dokáže otevřeně a bez skrupulí dotýkat i žhavých želízek v životě dnešní církve a mnohé jeho názory jsou mimořádně inspirativní. Dovede je navíc vyjádřit vybroušeným a nanejvýš kultivovaným jazykem. Stejně tak mě nezklamal ve svém hutném a celkem láskyplném hodnocení zesnulého papeže Jana Pavla II. z 3. loňského čísla TT. Je vidět, že Jan Pavel II. byl vskutku mimořádnou osobností. Hodnocení jeho dlouhého pontifikátu z nejrůznějších pozic budeme ještě dlouho svědky. Zdaleka se necítím povolán jakkoliv se k jeho článku vyjadřovat, nejsem k tomu ani kompetentní, ani schopen. Přesto však mě zaujalo několik autorových připomínek, víceméně kritických, které ovšem víc než za kritické považuji spíš za trochu nešťastné a nelogické. Předně poznámka, že „samotný Řím je diecézí, která je jednou z nejvíce nábožensky odcizených na světě“. Co to má společného s Janem Pavlem II.? Ta souvislost mi nějak uniká. Nesměšuje tu autor diecézi a město samé, což jsou docela rozdílné pojmy? „Odcizena“ jsou všechna velkoměsta na celém světě, Řím nevyjímaje. To není nic nového. „Odcizena“ je celá naše společnost, celý dnešní svět se svými na hlavu postavenými prioritami. Ale tak tomu bylo vždycky, nejen v dnešní době. I sám Ježíš nazývá své věrné „malým stádcem“; máme být solí a kvasem, a toho je oproti těstu jenom nepatrně. Diecéze je přece něco jiného než samo město; je sice uvnitř Říma, ale není s ním totožná. A je opravdu tak moc „odcizená“? O tom by se dalo diskutovat, a možná i pochybovat. Ostatně nemyslím, že je nějak snadné tu „odcizenost“ měřit, a dokonce porovnávat s jinými městy. „Mladí lidé, kteří papeže obklopovali při setkáních, jsou jen shromážděnou menšinou.“ Tento výrok mě přivádí k Abrahámovu smlouvání s Hospodinem, když se přimlouval za Sodomu: „Možná, že do padesáti bude chybět pět. Zahladíš město pro těch pět? - Nezahladím, najdu-li jich tam pouze čtyřicet pět.“ A smlouvání pokračuje až k deseti: „Nezahladím pro deset.“ Kvalita převáží kvantitu. To je Boží strategie, to je síla menšiny. Ježíšovy požadavky jsou náročné: „Jak těsná je brána a úzká cesta...!“ To není program přijatelný všemi, to je skutečně jenom pro ty, jimž nechybí odvaha, a těch není mnoho, jistě méně než těch zbývajících. A jestliže se ta věrná menšina shromáždí, může být i velkým svědectvím a povzbuzením pro ostatní, a nejen pro mladé. Takže to poněkud dehonestující „jenom“ u slova menšina není zrovna na místě. Dost dobře rovněž nerozumím tomu, co autor myslí výrazem „zhroucení Božích obrazů vyvolané pokrokem humanitních a přírodních věd“ a následným povzdechem nad tím, že nauka o Bohu za doby pontifikátu Jana Pavla II. nevyvinula větší tvůrčí impulzy. Je to poněkud odvážné, obecné, subjektivní a nepodložené tvrzení. Pokud měl autor na mysli, že rozvoj věd měl za následek opuštění falešných obrazů Boha, snad se mohl vyjádřit přesněji. Pokud se týče reforem, je to složité. Jistě, „ecclesia semper reformanda“, to platí stále, a bude platit až do konce věků. Církev je živoucí organismus, není to fosilie. Jenže její podstata zůstává stále stejná, a když jde o zachování její dramatické a kymácející se rovnováhy, pak, jak říká Chesterton, v jistých věcech si církev nemůže dovolit uhnout ani o vlas. Teď jde jen o to, kde je ta nepřekročitelná hranice, která by posunula těžiště, a kde je prostor pro možnost změn. Ten tu jistě je, a nemalý. Ale i čas zraje a doba jeho zrání se mnohdy značně liší od našich netrpělivých představ. Jedna věc mi ale v citovaném textu chyběla dost, a to právě ta, která velikost zesnulého papeže podtrhuje neobyčejně výrazně, a to jsou jeho velké omluvy za temné události v dějinách církve. On sám, ač s nimi neměl nic společného, přesto jako nejvyšší představitel církve jistým způsobem „vzal hříchy minulosti na sebe“ a jako nejpokornější služebník projevil nad nimi lítost před celým světem. „Když jsme zdědili slávu církve, máme platit i její dluhy“ (O. Mádr). A právě to Jan Pavel II. učinil. A to je tak velký a obdivuhodný čin, že na něj i ve zhuštěném hodnotícím pojednání nemělo být zapomenuto. Ale jinak článek to byl milý, kultivovaný a celkem vzato (až na drobné vady na kráse) i spravedlivý. Je vidět, že i v německém prostředí, poněkud více kriticky naladěném, než je to naše, postava zesnulého papeže zazářila s velkou intenzitou. Ten jemně kritický tón byl ovšem nepřehlédnutelný, a i když k němu mám jisté výhrady, neměli bychom se proto pohoršovat. Nevidím totiž důvod, proč by někdo nemohl mít svůj názor byť třeba na vykonávání toho nejvyššího úřadu. Vždyť nás k tomu vyzval sám papež. I na vysokých postech církevní hierarchie jsou jenom lidé, nejsou nedotknutelní, a jako takové je máme brát, což oni sami jistě chápou, a někteří i s humorem, což je sympatické. To jejich velikosti nic neubírá, spíše naopak. Ostatně – všichni jsme přece služebníci neužiteční ve službách církve, neboť ne my, jen ona je „plná slávy, královská dcera, jejíž roucho je z tepaného zlata“. Jan Pavel II. byl ovšem služebník církve par excellence, a navíc opravdový „servus servorum“, což v jeho případě nebylo jen tradičním „epitheton ornans“, ale vyjádřením nejhlubší podstaty jeho služebného kněžství. A za to jsme mu vděčni.