Jistebnický kancionál

Autor: František Kunetka - Číslo: 2006/1 (Recenze)

J. Kolár - A. Vidmanová - H. Vlhová-Wörner (vyd.), Jistebnický kancionál. 1. Graduale (Monumenta liturgica bohemica II). L. Marek, Brno 2005, 294 str., ISBN 80-86563-56-4.

Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu je jedním z milníků – a to velmi významným a zcela jistě ne posledním – na cestě k autentickému slavení liturgických obřadů, jehož velmi důležitou známkou je srozumitelnost ve smyslu porozumění textu. V historickém vývoji západní církve můžeme proto od dob zavedení a výsadního postavení latinského jazyka nalézt mnoho snah o užívání vernakulárního jazyka v bohoslužbě. Po epochálním díle Konstantina Filosofa z 9. století jsme v české církvi o několik století později na tomto poli svědky aktivity, která vyrůstá na půdě husitského hnutí.

Plodem těchto snah je Jistebnický kancionál. Jak známo, nese název podle obce Jistebnice u Tábora, kde byl na zdejší faře v roce 1872 objeven.¹ Vznik rukopisu lze klást do dvacátých let 15. století. Jeho kulturní, jazykový a liturgický význam je v mnoha ohledech veliký. Je mimo jiné svědkem toho, že milieu, ve kterém vznikl, nezamýšlelo destrukci liturgie a její naprosté odmítání, jak se s ním setkáváme u některých radikálních skupin husitského hnutí, ale naopak liturgii přálo a její hudebně-zpěvní projev chtělo zachovat a rozšířit. S jistotou můžeme říci, že v době vzniku kancionálu neměla žádná evropská země na území západní liturgie tak ucelený soubor překladů latinských liturgických textů z graduálu, antifonáře a misálu, obohacený ještě o české duchovní písně, jaký představuje Jistebnický kancionál (JK).

Jako první se jím z vědeckého hlediska zabýval Z. Nejedlý ve studii Dějiny husitského zpěvu za válek husitských (Praha 1913). Snahy o kritickou edici se objevují v období před druhou světovou válkou (V. Helfert), po jejím skončení (A. Škarka, B. Štědroň) a pak v šedesátých letech minulého století (F. Musil). Žádná z nich však nebyla zcela úspěšná. První kritické vydání JK, kterého jsme se nyní dočkali po více než 130 letech od jeho objevení a jehož první svazek máme v rukou, je editorským počinem velkého významu, který přesahuje pouze českou oblast. Jak v předmluvě správně upozorňují generální editoři, zmínka o JK doposud ve všech významných publikacích o západní liturgii chyběla. Toto vydání JK vychází v řadě Monumenta liturgica bohemica jako její druhý svazek.² Vydání celého textu je plánováno ve čtyřech svazcích: I. Graduál, II. Písně, III. Antifonář/Breviář, IV. Doplňky a dodatky. Pátým svazkem by mělo být faksimile rukopisu.

Tým editorů nám tedy předložil první svazek JK, Graduál (fol. 1-27). Tato liturgická kniha obsahuje zhudebněné texty mše, a to jak jejích částí neproměnných (ordinarium), tak variabilních, které jsou členěny jednak podle liturgických dob (proprium de tempore), jednak podle svátků (proprium de sanctis). Graduál JK ovšem není úplný, v důsledku chybějících úvodních stran rukopisu obsahuje ordinarium missae pouze fragment zpěvu Gloria a tropované Kyrie. Také zpěvy proprium missae nejsou úplné – zde již z důvodu výběru svátků. Je zajímavé, že tato část nikde neobsahuje graduale, tedy zpěv po prvním čtení ve mši, neboť jako zpěvy mezi čteními jsou uvedeny pouze Aleluja a sekvence. České zpěvy Graduálu mají svou latinskou předlohu, jsou tedy převodem zpěvů gregoriánského chorálu do českého jazyka. Muzikologové a bohemisté mají nyní příležitost posoudit zdařilost tohoto ojedinělého počinu redaktorů z počátku 15. století, což je jim umožněno uvedením latinského notovaného pramene souběžně s českou verzí.

Před závěrečným hodnocením chci ještě připomenout význam vydání Graduálu JK pro oblast teologického bádání na poli liturgie, jak již ve své ediční poznámce naznačuje H. Vlhová-Wörner. Mohu zmínit pouze dvě oblasti problematiky: Představuje již zmíněná – a v oblasti římské liturgie neobvyklá – kompletní absence zpěvu graduale jisté specifikum husitské liturgie? Může to souviset s postavením a hodnocením prvního čtení (neevangelijního), k němuž tento zpěv představuje obsahovou retrospektivu, nebo jde o snahu o jisté zjednodušení, zpřehlednění liturgie, kdy i z psychologického hlediska uspokojuje schéma „čtení – zpěv – čtení“ a kdy mnoho svátků obsahovalo kromě zpěvu Aleluja ještě i sekvenci, takže by šlo o tři mezizpěvy následující za sebou? A druhý podnět pochází z vlastní české tvorby, která je ovšem v Graduálu zastoupena pouze dvěma texty. Oba se týkají svátku Božího Těla: Aleluja (č. 19) a sekvence (č. 25). Texty jsou uvedeny jako alternativní k „oficiálním“, zvláště k sekvenci Lauda Sion, jejímž autorem je Tomáš Akvinský. Ta je v JK ponechána ještě spolu s další sekvencí Ave, caro Christi. To jen svědčí o tom, že eucharistická teologie těch kruhů, z nichž mohla vzejít idea českého liturgického zpěvu, zcela korespondovala s tehdejší obecně přijímanou eucharistickou teologií. Dva vlastní české texty v ní pouze akcentují přijímání z kalicha. Sekvence s názvem Abychom hodně pamatovali, kterou bychom mohli nazvat „apoteóza památky“ (výraz pamatovanie, pamatovati se objevuje čtyřikrát), se opírá o Ježíšův příkaz „konat na jeho památku“, který obsahuje dvojí: jíst a pít. Šestá strofa sekvence k podpoření kalicha originálně využívá verše Žalmu 116 „o kalichu spásy“, když formuluje: Aspoň kalich spasitedlný od tebe připravený v náboženství píme; alelujový verš, který mluví o Ježíšovi jako o dobrém pastýři, ho vzývá slovy: krmiž všechny i napájej svú svatú krví. Podle axiomu „lex orandi – lex credendi“ může rozbor těchto, a samozřejmě i jiných, textů té doby podpořit náhled na nezpochybnitelnou oprávněnost naléhavého požadavku přijímání sub utraque v období kolem Basilejského koncilu (1431), neboť tato touha vycházela z naprosto korektní eucharistické teologie, a lze jen litovat, že na naplnění tohoto požadavku přijímání z kalicha pro všechny věřící se muselo v římské liturgii čekat dalších pět století.

K hodnocení recenzované publikace je možno říci, že zásluhou trpělivé a velmi náročné práce editorů má nyní česká – ale i světová – veřejnost k dispozici vydání první části Jistebnického kancionálu. Editorům se podařilo dílo epochy doznívajícího středověku přetlumočit a zpřítomnit současným generacím. Jejich počin je možno po stránce odborné i grafické označit jako výjimečný a jednoznačně zdařilý. Na knize lze ocenit fundované doprovodné texty, ať historické (J. Kozina / M. Kozinová), paleografické (S. Petr), týkající se výzdoby (P. Brodský), a zvláště text pojednávající o obsahu z hlediska liturgického (H. Vlhová-Wörner). Nechybí obsah celého rukopisu (přiložený také jako separát), takže má čtenář již nyní před sebou celý jeho přehled s incipity všech písní. Už proto je možno s napětím očekávat vydání druhého dílu, který bude obsahovat několik desítek českých duchovních písní. Bude-li tento svazek splňovat vysoká kritéria, která byla nastavena ve vydání svazku prvního – a není důvod o tom pochybovat - můžeme říci, že ediční řada Monumenta liturgica bohemica je založena na dobrém základu.