Umění jako výzva pro společnost a církev

Autor: Egon Kapellari - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/5 (Studie)

Přednáška pronesená 19. října 2004 v Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Karlovy univerzity v Praze v rámci cyklu „Historické kořeny středoevropské integrace“.

Je pro mne ctí a radostí, že mohu přednášet jako host Teologické fakulty pražské Karlovy univerzity. Moje téma zní: „Umění jako výzva pro společnost a církev“. Na mysli mám samozřejmě jak staré, tak současné umění. Obojí je jak výzvou, tak provokací pro společnost jako celek i pro křesťanské církve.

I. Poklona Praze

Každý kulturně cítící návštěvník zažívá Prahu nejprve jako město umění, především starého umění, v podobě profánní i sakrální architektury. Mezi věžemi a kupolemi, které charakterizují její panoráma, mají zvláště vysoký podíl kostely. Platí to i pro Pražský hrad, v jehož středu se tyčí chrám sv. Víta.

Německý básník Reiner Kunze, jehož žena je Češka a který přeložil do němčiny množství české lyriky, napsal báseň o kostelních věžích v Lübecku, kde říká:

„Aby země byla upevněna na nebi,

vrazili do něho lidé kostelní věže,

sedm měděných hřebů, které nelze vyvážit zlatem.“

Analogicky to platí pro Prahu. Dobře víme, že náboženské poselství kostelních věží a kupolí jak v Lübecku, tak v Praze už mnoho lidí nechápe, nebo aspoň nepřijímá. Přesto tu stojí a čekají, že přijde generace, která tomuto dědictví lépe porozumí.

Poprvé jsem byl v Praze roku 1964 jako studentský farář tří univerzit ve Štyrském Hradci. Cestoval jsem do Západního Berlína na konferenci studentských farářů. Budovy na Hradčanech byly dobře restaurovány, kostely mi však připadaly jako studny, z nichž komunistický režim odvedl vodu. Rok po Pražském jaru jsem o Letnicích znovu přijel. Disident profesor Milan Machovec mne provázel Starým Městem, poznamenaným vnitřní emigrací. Během Pražského jara a už předtím přednášel ve Štyrském Hradci stovkám rakouských studentů. Nyní ironicky a elegicky komentoval novou situaci. Do Prahy jsem znovu přijel po převratu roku 1989 jako host arcibiskupa a nyní kardinála Miloslava Vlka. Od té doby jsem pak mohl již mnohokrát pozorovat, jak se zde katolická církev s odvahou a fantazií zařazuje i do kulturního života silně sekularizované společnosti.

Praha je pro mne městem českých světců, ale i městem Jana Husa, spisovatelů Franze Kafky, Maxe Broda, Franze Werfela, básníka Rilka a také městem „Pražského jara“. Symfonická báseň „Vltava“ Bedřicha Smetany, „Novosvětská“ symfonie Antonína Dvořáka, ale i Mozartův „Don Giovanni“ jsou pro mne pražskou hudbou a zároveň něčím z toho nejvelkolepějšího ve společném kulturním dědictví Evropy.

Nyní jsou obě naše země členy Evropské unie. Katoličtí biskupové a mnozí katoličtí intelektuálové podporovali podle svých možností cestu do tohoto společenství: bez iluzí, ale se střízlivou nadějí, že Evropská unie se stane místem pro stále harmoničtější soužití našich zemí a národů. Letos v květnu se zúčastnilo mnoho českých katolíků, mezi nimi i mnoho mladých, se svými biskupy „Pouti národů“ osmi středoevropských zemí do Mariazell. Toto poutní místo leží v mé diecézi Graz-Seckau. Doufám, že se tento most mezi Českem a Rakouskem stane obousměrnou silnicí, zvláště pokud jde o církevní život. Příspěvkem k tomuto lepšímu soužití jistě bude i zamýšlení nad našimi společnými historickými kořeny, jak tomu je při dnes zahájených pražských přednáškách. Snad zde mohu připomenout, že moje rodné město Leoben ve Štýrsku bylo založeno českým králem Přemyslem Otakarem II.

II. Umění jako „prostředek k životu“

Rakouský dramaturg Max Reinhardt sepsal roku 1917, tedy uprostřed První světové války, pamětní spis ke zřízení divadla v Salzburgu a v tomto textu hovoří o umění jako o „prostředku k životu“. Napsal, že umění ve válečných bouřích nejen obstálo, ale prokázalo se jako nezbytné pro všechny, kdo hledají útočiště pro své duše. Umění není jen „luxusní prostředek pro bohaté a syté, nýbrž potrava pro všechny potřebné“. Tím nechtěl Reinhardt umění nijak instrumentalizovat, umění nesmí být pro nikoho služkou. K umělci a jeho dílu je třeba přistupovat dialogicky, chceme-li jim porozumět.

Francouzská mystička Simone Weilová k tomu nesmírně hluboce poznamenala: „Existuje jediná metoda, jak porozumět obrazům - nepokoušet se je interpretovat, nýbrž dívat se na ně tak dlouho, až z nich vytryskne světlo.“ Platí to určitě např. pro obrazy Alexandra Jawlenského.

1. Co může a má dělat umění?

Lidé, kteří přistupují s otevřenými smysly k umění všeho druhu, jsou vždy znovu konfrontováni se starou otázkou: co vůbec umění chce, co může a co má dělat. Odpovědi jsou různé, ba protichůdné, a to jak u umělců, tak u diváků, posluchačů a čtenářů ve vztahu k obrazům, hudbě a literatuře. Mnozí umělci zdůrazňovali, že nechtěli nikoho poučovat, nebo dokonce obracet. Jiní spojují se svým dílem jasně politické úmysly. Výpověď třetího typu je v první „Duinské elegii“ v Praze narozeného básníka Rilka. Připomíná mýtus vyprávějící o původu hudby a říká o ní, že „strhuje a utěšuje a pomáhá“. To neplatí jen pro hudbu, nýbrž zásadně pro umění všeho druhu. Publikum však není determinováno případným záměrem umělce. Stovky uměleckých děl proto umožňují tisíce zcela odlišných vztahů mezi uměleckým dílem a lidmi, kteří se s ním setkávají.

2. Umění jako lék proti banalitě

Obraťme se znovu k výroku Maxe Reihardta, že umění je prostředek k životu. Mínil tím jistě život, který dokáže odolávat banalitě a otevírat se stále větší plnosti. Zesnulý biskup ze Stuttgartu Georg Moser řekl před mnoha lety, že banální je život, který už nezná žádná tajemství a je ovládán apatií „člověka fungujícího“ (homo functionalis). Tím je označen základní postoj sahající od nudy až po takovou činorodost, která se sice nudě vyhne, ale pro niž je smělost náboženské víry stejně cizí jako expresivita pochyb a zoufalství. Slovo banalita je zde souhrnem mnoha postojů, které vyjádřila vážná kritika naší civilizace. Míní se tím život bez skutečných prahů. Básnířka Marie Luise Kaschnitz hovořila v této souvislosti o životě „bez útěchy a snů“. A ředitel vídeňského parlamentu Czerny, filosofující úředník, přirovnal člověka žijícího v banalitě k rybičce v akváriu, která se natolik přizpůsobila svému omezenému prostoru, že pokaždé, než narazí na skleněnou stěnu, uhne a změní směr. Tak jí zůstává iluze, že její akvárium je vlastně oceán.

Do této souvislosti patří i to, co řekl Blaise Pascal ve svých Pensées o rozptýlení jako léku proti zoufalství nebo i proti nudě. Hovoří o lidech, kteří běží za míčem nebo za zajícem, kterého by nechtěli dostat zadarmo. Pascal ale nebyl radostný člověk. Neakceptoval, že umění může být radostné a obveselovat, že umožňuje i zábavu. Tím však ještě nepůsobí to nejhlubší a největší, čeho je schopno.

3. Umění jako šifra transcendence

Pojem transcendence vyplývá ze zkušenosti, že člověk nachází sám sebe, když hledá skutečnost. Skutečnost, která je k dispozici, mu nestačí. Překračuje ji k další skutečnosti, aniž se vzdává vztahu ke skutečnosti již přítomné. Transcendence je otevřený pojem. Je to nepředmětný základ všeho jsoucího, nekonečno v konečném. Není prostě něčím z onoho světa a není ani vázána na křesťanské pojetí. Umění se nepokouší o přiblížení transcendenci skrze pojmy, nýbrž odkazuje na ni šiframi a symboly. Význačným příkladem transcendence v literatuře je dílo rakouského spisovatele Petra Handkeho s výjimkou jeho raných spisů. K podpoře náboženského přesvědčení však může být Handke použit pouze v tom, jak ukazuje, že bez opětovného náboženského transcendování zůstává imanentní transcendence umění už jenom možností dávat smysl proti pouhému rozptýlení, totalitismu nebo nemoci.

4. Umění a bolest

Umění odporuje banalitě bytí i tím, jak vnímá a interpretuje průlomy, které do horizontu banality vytváří na jedné straně bolest a na druhé straně krása.

Lze říci, že po gotické době bylo utrpení pouze okrajovým tématem, odhlédneme-li od Rembrandta a církevními zakázkami udržovaných témat ukřižování a mučednictví. Ve 20. století se však utrpení dostávalo stále víc do středu umělecké scény. Platí to i pro literaturu. V jedné kryptické básni Paula Celana, inspirované prologem Janova evangelia, je v koktavém rytmu řeč o slovu, které hledá příbytek, aby mohlo svítit. Nikde je nevpouštějí, až nakonec je mu řečeno, aby šlo k slzícímu oku. Bolest, slzící oko, je zde branka pro toto transcendentní slovo.

Světově proslulý je obraz „Výkřik“ norského malíře Edvarda Muncha. Už před vznikem tohoto obrazu a od té doby dál je krajina umění naplněna mnohohlasým křikem člověka a vůbec všeho tvorstva. Výkřikem, i když tišším než u Muncha, je poslední obraz ruského Žida Marka Rothka, který žil ve Spojených státech: na obdélník dýmající šedi je posazen černý čtverec. Jedná se o rekviem, které si Rothko namaloval před sebevraždou. Takové obrazy říkají svým způsobem totéž, co řekl papež Jan Pavel II. roku 1983 na závěr své řeči vědcům, umělcům a publicistům ve Vídni: „Ecce homo! Nikdy jej nepřehlédněte a neoslyšte: důvěřujícího, milujícího, úzkostného a krvácejícího člověka. Buďte jeho zastánci, chraňte jeho svět: tuto krásnou ohroženou Zemi!“

5. Krása v umění

Od utrpení a bolesti jako místa zkušenosti transcendence v životě a umění se pne oblouk ke kráse jako dalšímu místu této zkušenosti. Krása v umění byla v minulých desetiletích často denuncována jako iluzivní zkrášlování bytí, jako odvádění od závažnosti etických a zvláště politických imperativů. K její rehabilitaci mohlo dojít téměř výlučně mimo západní společnost. A skutečně se k tomu pozdvihl roku 1970 hlas z Ruska. Alexandr Solženicyn - v řeči při udělení Nobelovy ceny, která byla přečtena ve Stockholmu - citoval slova z románu Dostojevského „Idiot“: „Krása zachrání svět.“ Bylo to vysloveno z tradice ruské religiozity, která jak v sibiřské katorze, tak v „Souostroví Gulag“ doufá v záchranu, v univerzální Velikonoce a oslavení. Dostojevskij, autor „Zápisků z mrtvého domu“, a Solženicyn, autor „Souostroví Gulag“, se ve svém příklonu ke kráse nemohou dostat do nebezpečí, že budou zneváženi jako eticky nezaujatí estéti, jak se dnes pejorativně toto slovo užívá.

Při všech změnách epoch a poměrů nebude jistě možné vyhnat zcela nebo na delší čas z umění krásu. Je to prostředek k životu. Bez tohoto léku zakrní a uschne duševní a duchovní život.

III. Umění jako „prostředek víry“

Kdo dbá na svobodu umění, pokud umění zůstává v širokém rámci humanity, ten právem reaguje skepticky na výraz „umění jako prostředek“ ve službě náboženské víry. Umění nemá být služkou politiky ani služkou náboženské víry. Je proto lepší hovořit o umění jako „pomocníku“ než jako „prostředku“ k jakkoli vznešenému účelu. Umění a náboženství jsou něco jako sestry. V průběhu dlouhých dějin se vzájemně inspirovaly a nesly. Básník Rainer Maria Rilke, o němž už byla řeč v souvislosti s jeho narozením v Praze, to ve své knize „Stundenbuch“ vyjádřil následujícími slovy k Bohu: „Tobě byla napsána první kniha, první obraz se pokoušel o Tebe.“ V následujících řádcích krátce nastíním široké spektrum vztahů umění a náboženství z několika hledisek.

1. Dějiny církve jako dějiny umění

Pro křesťanství, a zvláště pro katolické křesťanství platí, že dějiny církve jsou - přinejmenším v Evropě - z velké části též dějinami umění. Také obráceně platí, že dějiny umění jsou značnou měrou i dějinami církve. Ukazuje to panoráma měst: Prahy, Vídně, Salzburgu, i velká muzea, uchovávající evropské umění. Poté, co skončilo pronásledování církve římským státem, a po ukončení sporu o obrazy v církvi ve prospěch obrazů v kostelích a v kultu byly vztahy mezi církví a uměním určovány především velkými katolickými syntézami. Tyto syntézy se vztahovaly ke všem druhům umění od architektury až k hudbě a literatuře a trvaly přinejmenším do konce barokní doby. Nábožensky charakterizované umění v užším smyslu bylo zařazeno do obsáhlé a rovněž nábožensky charakterizované životní kultury jako „ars vivendi“ a „ars moriendi“.

Umělec chtěl v rané době sloužit náboženskou tematikou zvláště Bohu. V obzvláštní čistotě se to ukazuje u jediného církví blahořečeného malíře, dominikána Frŕ Angelica.

2. Poruchy

V novověku se umělec stává stále více autonomním subjektem, i když se zabývá náboženskými tématy. Příkladem může být malíř Caravaggio. Naproti tomu gigantický Michelangelo byl zcela jistě člověkem, který chtěl jako umělec a básník především chválit Boha a neusilovat o seberealizaci: jeho zákazník papež Julius II. byl rovněž gigantickou postavou, ne však stejně zbožnou.

Během posledních asi dvou set let se komunikace mezi církví a velkým současným uměním velmi zúžila a zredukovala. Přispěly k tomu obecně známé skutečnosti, které označujeme pojmem sekularizace. Cesta výtvarného umění navíc vedla k rostoucí abstrakci, takže církev mohla dávat umělcům stále méně zakázek; křesťanství je historické náboženství a katolická církev chce věřícím vyprávět dějiny spásy i v obrazech, nejen ve slovech. Naproti tomu abstraktní umění tvoří nálady, i náboženské, není však narativní.

3. Negativní teologie a moderní umění

V křesťanské spirituální a teologické tradici existuje rovněž tzv. „theologia negativa“. Tomáš Akvinský říká lapidárně, že Bůh může být ctěn i mlčením, protože je nevýslovně větší než lidská slova a obrazy, které chtějí o něm vyprávět nebo k němu mluvit. Obrazy Marka Rothka, básně Paula Celana, Corbusierovy kostely a hudba Arnolda Schönberga nebyly vytvořeny věřícími křesťany nebo vůbec nábožensky věřícími umělci. Přesto však mluví k srdcím oněch věřících, kteří něco vědí nebo tuší o „theologia negativa“. A katolický básník Paul Claudel, který žil jako diplomat i v Praze, říká o své lyrice, že to, co je v ní nevysloveno a co není zaznamenáno na potištěném papíře, je stejně důležité jako to, co bylo vysloveno. Slova a mlčení, obraz a prázdnota bez obrazů se navzájem potřebují a žádají si rovnováhu.

4. Ti, kdo zůstali, a nové svazky

Ačkoli většina umělců ze všech oborů měla za posledních dvě stě let jen málo vztahů ke katolické církvi - i proto, že se církev málo starala o soudobé umění - existovaly vždy kladné výjimky. Ve Francii byl takovou výjimkou architekt Couturier, pozdější dominikánský kněz. Udržoval styky s velkými umělci, jako byli Matisse, Léger, Lurçat a Corbusier, a inspiroval mj. stavbu velkolepých kostelů a kaplí v Ronchamp, Assy a Vence. Něco podobného lze říci o zesnulém vídeňském knězi Otto Mauerovi, který byl průkopníkem dialogu církve s uměním.

5. Umění ukazuje, co je v člověku

Ve vztahu církve a umění už dlouho nejde jen o otázku, zda může církev zadávat umělcům zakázky na stavby, sochy a obrazy. Sám papež Jan Pavel II. poukázal ve svých velkých proslovech k umělcům v Mnichově, Vídni a Salzburgu na to, že současné umění je pro církev důležité především proto, že jako seismograf ukazuje a říká, co hýbe mnoha lidmi uvnitř i vně církve: jaké často skryté obavy i touhy nosí v srdci. Krátce řečeno: umění dává hlubokou, i když nikoli jedinou odpověď na velkou otázku, kolik bijí velké hodiny epochy. Už kvůli tomu by se lidé v církvi měli zabývat současným uměním, i když je jeho výklad často obtížný.

6. Umění konvertitů

K umění v širším smyslu patří i básnictví a literatura. Právě ve dvacátém století existovali velcí spisovatelé a básníci, kteří nejen katoličtí zůstali, nýbrž i ke katolictví konvertovali. Patří mezi ně Francouzi Paul Claudel, François Mauriac a Charles Peguy, Němci Reinhold Schneider, Gertrud von Le Fort a Werner Bergengruen, Angličané Graham Greene a Evelyn Waugh, v Paříži žijící Američan Julien Green a trapista Thomas Merton. Tito mužové a ženy jsou jen vrcholem početného směřování ke katolické církvi. Dokázali zbavit síly předsudek „Catholica non leguntur“, uplatňovaný v literatuře. Chtěl bych autobiograficky poznamenat, že tato literatura konvertitů byla silně určující pro mou cestu k prohloubené katolické víře během gymnaziálních a univerzitních studií. Tyto knihy pro mne byly „prostředkem víry“, který posílil mé katolické sebevědomí.

7. Etika a/nebo estetika

Po 2. vatikánském koncilu se silně projevila duchovní vitalita katolického křesťanství v oblasti sociální etiky a politiky, méně už v literatuře a umění. Křesťanství a zvláště katolická církev se staly „velmocí milosrdenství“. Nepřehlédnutelným indikátorem je tu propůjčení Nobelovy ceny míru příkladným křesťanům, např. Matce Tereze. Rovněž by se mělo připomenout, že otcové zakladatelé Evropské unie byli věřící křesťané: Robert Schuman, de Gasperi a Konrád Adenauer. To vše by mělo být pro mladé katolíky na univerzitách důvodem k silnějšímu křesťanskému sebevědomí v současném duchovním boji a mělo by jim dát sílu ke křesťanskému misionářskému svědectví.

Biskupové z osmi evropských zemí - mezi nimi i čeští - řekli v závěrečném poselství pouti národů do Mariazell svým věřícím, především mladým: „Neskrývejte svoji víru! Společně myslete, mluvte a jděte s civilní společností do budoucnosti!“ K tomu patří i přihlížení a naslouchání současné kultuře a dialog s ní, aniž bychom ji chtěli konfiskovat pro církev. Vzhledem k tomu, že i v sekularizované Evropě roste hledání náboženského smyslu života, je zvláště křesťanství odkázáno na spojenectví s uměním všeho druhu, má-li nabýt podoby, která dá hledajícím orientaci a domov.

IV. Umění a liturgie

Celkový pohled na dosavadní dějiny katolické církve dovoluje obecnou diagnózu: katolické znamená syntetické, i když kritické; kritika patří nepominutelně ke křesťanství. Princip syntézy je zvlášť zřetelný při pohledu na dějiny katolické liturgie. Ve své vrcholné formě byla po vystoupení na veřejnost - ze skrytosti kultu, vynucené pronásledováním - vždy uměleckým dílem: společným uměleckým dílem slova, obrazu, hudby, dramaturgie a architektury.

Druhý vatikánský koncil chtěl vrátit této liturgii „lesk ušlechtilé prostoty“. To vedlo k téměř úplnému nahrazení latiny lidovým jazykem, k novému společenství kněze a věřící obce a v důsledku toho k proměně oltářního prostoru ve starých kostelech. Tyto změny byly zkouškou pro duchovně a esteticky tvůrčí schopnost vedení církve a liturgických obcí. Mnohde se v těchto zkouškách neobstálo a dodnes existují velké deficity, což snižuje misionářskou schopnost církve především u kulturně citlivých a kompetentních lidí na okraji církve nebo mimo ni. Ztráta krásy a mystické aury vede k sociálně politickým a individuálně etickým kompenzacím. Mnoho se mluví. Svaté slovo a posvátná znamení ztrácejí svou sílu. Církvi hrozí, že se přemění v etické společenství výkonu, ztratí přitom dech a stane se neškodnou.

Ve skutečnosti jsou etika a estetika v církvi spojité nádoby, které se mohou plnit jen společně. Stále ještě existuje v liturgii mnoho banality vlivem nekompetentního zacházení se slovem, prostorem, oltářem, liturgickým oděvem a chováním. Mnozí liturgové nechtějí pochopit, že liturgie má i dramaturgickou úlohu, kterou nelze splnit improvizací, nýbrž jen trpělivým a uvědomělým cvičením. Takové cvičení je považováno za nezbytné ve sportu i v hudbě, v liturgii se však mnohým jeví jako postradatelné. Ale i zde je třeba před terapií nejprve diagnostikovat deficity. Kvalifikovanými místy jak pro diagnózu, tak pro terapii ve vztahu liturgie ke kultuře obecně a k umění zvláště jsou teologické fakulty, kněžské semináře, kláštery a církevní vzdělávací domy.

Teologické fakulty musejí být místy, kde se buduje křesťanská identita nejprve zprostředkováním velké objektivní věrouky církve. Okrajová témata tam nesmějí být silnější než velký nosný střed. Taková fakulta však musí být zároveň jakýmsi areopágem: místem dialogu s politikou, ekonomií, humanitními vědami, a zvlášť nepominutelně místem setkávání se starým i novým uměním a literaturou. Studenti teologie a kněží musejí vědět, čím je dnes „conditio humana“ a čím byla včera, aby ji mohli zítra spoluutvářet v duchu evangelia. Budou také v tom následovníky Krista, o němž říká evangelium: „Věděl, co je v člověku.“ (Jan 2,25)

Umění může liturgii pomoci, aby si udržela nebo znovu získala svou posvátnost, svou mystickou hloubku. Může pomoci vyhnat z liturgie banalitu. Činí to zvláště tehdy, když dává prostor kráse. Krása sice může degenerovat na marnivý luxus na úkor dobroty a milosrdenství, v liturgii je však účastí na „krásné Boží slávě“, předzvěstí krásy nebeského Jeruzaléma, věčného domova u Boha. Prostor a dramaturgie v liturgii, především v katedrále a v klášteře, jsou v ideálním případě „předobrazem věčného života“. A hudba je „předehrou věčného života“, jak hlásá nápis na skříni jedněch velkých varhan ve Skandinávii.

Básnířka Marie Luise Kaschnitz hovoří ve velké teodicejní básni „Tutzinger Liedkreis“ o kráse jako odkazu na Boha, rušícím nevíru i tehdy, když se Bůh v dějinách a ve světě jeví jako nepřítomný. Tato básnířka nehovoří o kráse v umění, nýbrž o kráse přírody, jejíž nádhera jí nedovoluje zapomenout na Boha. Přeje si, aby tu byl někdo, kdo navzdory všem otevřeným otázkám umí děkovat za stříbrné listí topolů rvané větrem, za růže a lilie, za zvláštní pohled kozlátka.

Během 2. vatikánského koncilu a často i po něm se říkalo, že církev se musí stát církví chudou a sloužící. Služba je nesporně důležitý postulát. Církev slouží mnohotvárnou službou mytí nohou člověku, který je nějak chudý a odcizený. Slouží však i prorockým vytýkáním nepřijatelných patologií civilní společnosti. Chudoba jako žádoucí vlastnost církve však nesmí být zaměňována s nehezkou beztvarostí. Církev se nesmí snažit vyměnit co nejvíc svých katedrál za baráky. Metaforicky řečeno: neměla by obecně vyzout své kulturní boty a chodit jen v sandálech. Bez chudoby, bez sandálů svatého Františka, Matky Terezy a Otce Pia by byla církev nepoměrně chudší, pokud jde o milosrdenství a lásku. A tak nad každým dialogem církve s kulturou a uměním stojí výhrada slov z Prvního listu Korinťanům: „Největší však je láska.“ (1Kor 13,13) Nejde ostatně o protiklady, nýbrž o komplementárnost ve smyslu starého filosofického pravidla: „Ens, verum, bonum et pulchrum convertuntur.“ Pravdivost, krása a dobro mají a jistě i budou spolupracovat ve výzkumné a vyučovací práci tak staré a renomované teologické fakulty, jako je pražská fakulta. To je i moje přání.