Theo de Boer: Bůh filosofů a Bůh Pascalův

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2005/5 (Recenze)

Eman, Benešov 2003, 216 str.

Základním východiskem autorova putování po „horském hřebeni rozvodí“ mezi filosofií a teologií je známý Pascalův výrok: „Oheň – Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců. Jistota. Jistota. Pocit. Radost. Pokoj. Bůh Ježíše Krista“ (s. 16). V první kapitole jsme seznamováni s „bohem filosofů“ pascalovské doby i s kritikou tohoto přístupu k tajemství všech tajemství. Druhá kapitola je věnována problému takzvaných „důkazů“ Boží existence. Theo de Boer velmi dobře vystihuje základní problém, spočívající v identifikaci toho, k čemu filosof dospěje jako k „nejvyššímu jsoucnu“, s tím, co všichni nazývají Bohem. Bůh totiž musí být víc než zmíněné konstrukty naší mysli (s. 37-40). Autor se vyjadřuje poměrně pozitivně jen o famózním a tolika spory ověnčeném Anselmově „důkazu“, protože jednak pochází zevnitř víry a již existujícího vztahu k Bohu, jednak vyvozuje Boží existenci z Boha samého (s. 53-54). Velmi podnětná je úvaha o vlastnostech bytí, v níž Theo de Boer klade důraz – jako v celé knize – na existenciální problematiku. Zajímavá je také kritika klasického ztotožňování pojmu bytí s pojmem dobra (s. 57 a dále). V dalším průběhu knihy zjišťujeme, že uvedená identifikace nachází ospravedlnění až ve světě víry, kde dárcem smysluplnosti je sám živý Bůh. Ve třetí kapitole se hovoří o erozi přirozené teologie předkantovského období a o takzvaných mistrech podezření (Marx, Nietszche, Freud). Následující kapitoly jsou věnovány „zjevení a zkušenosti“ a „ospravedlnění příběhu“. Obojí vyznívá jako obrana nároku teologie, která vychází z dějin spásy, tedy z příběhu, na vědecký statut. Zmíněné vyústění zároveň ospravedlňuje to, že autor v celé knize hledá dokumentaci svých úvah rovněž v hluboce existenciálně laděných výpovědích krásné literatury. Na závěr Theo de Boer nastiňuje obraz Boha (s. 184), který se velmi silně blíží výpovědím současné teologie kříže a trinitologie. Je to Bůh, který nelpí otrocky na svém bytí a je totálním sebedarováním, je tudíž mnohem víc než „hodinový stroj“ námi myšleného bytí.

Expozice je přímočará a srozumitelná. Theo de Boer nezatěžuje čtenáře zbytečnostmi. Jedinou věcí, s níž by katolický teolog asi měl polemizovat, je často jednostranné odmítání ontologie. Podle mého skromného soudu je třeba ontologii dnes promýšlet důsledně v existenciálním rámci. Ontologické výpovědi lze vnímat jako pointu příběhu, jako nosnou osu dramatu, ale nikoli odtrženě od příběhu zjevení a spásy. Řečené můžeme odůvodnit také prostřednictvím přirovnání: ontologie je jakoby kostrou, existenciální přístupy zastupují „měkké tkáně“ živého a cítícího těla. Každému je jasné, že k životu potřebuje člověk obojí, protože jedno bez druhého musí skončit podobně jako bezduchý preparát, naložený v mrtvolném „formaldehydu“.

Následující závěr kniha sice neobsahuje, ale teologa zabývajícího se trinitologií nemůže nenapadnout: Erozi předkantovské přirozené teologie, která počítá jen s jediným nejvyšším jsoucnem a pohrdá dramatem zjevení, můžeme číst jako výmluvný doklad, že tohle prostě nemůže být celá pravda o Bohu. Pointa velkého dramatu dějin spásy nám totiž říká, že On je trojjediný.

Překladateli je třeba vyslovit uznání za citlivý i česky pěkný překlad ne právě jednoduchého textu. Dílo Theo de Boera představuje spolu s knížkou kolegy Skalického „Po stopách neznámého Boha“, která se nedávno dočkala třetího vydání, neopomenutelný a opravdu kvalitní vklad nejen do pokladnice „česky mluvící“ filosofie náboženství, ale také opravdu podnětný dar pro českou teologii.