Teofan Zatvornik: Povzbuzení k duchovnímu životu

Autor: Michal Řoutil - Číslo: 2005/5 (Recenze)

Korespondence. S předmluvou Tomáše kardinála Špidlíka. Studijní texty XXXII, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2004.

Východní křesťanský areál se netěší v českém (potažmo západoevropském) prostředí zájmu, jenž mu přísluší. A nemáme zde na mysli pouze církve pravoslavné (řeckou, ruskou, srbskou, rumunskou, bulharskou, gruzínskou a ostatní), ale i jinoslavné (heterodoxní orientální církve), tj. asyrsko-nestoriánskou (malabarskou v Indii), arménsko-gregoriánskou, syrsko-jakobitskou (malankarskou v Indii), egyptsko-koptickou, etiopskou a eritrejskou. Každá z nich je dědičkou bohaté křesťanské kultury – jejich literatura, ikonografie, liturgie i architektura skrývá mnohé dosud neobjevené poklady.

Jedním z takových překvapivých objevů může být i ruská pravoslavná literatura. Na své docenění čekají nejen osobnosti ruské filosoficko-náboženské renesance přelomu 19. a 20. století (N. Berďajev, L. Šestov, P. Florenskij, S. Bulgakov aj.), které lze jen stěží považovat za autory čistě pravoslavné (na což upozorňoval i o. Alexander Meň), ale především původní ortodoxní myslitelé – ve století osmnáctém a devatenáctém kupříkladu Tichon Zadonský, Teofan Zatvornik, Ioann Kronštadtský, Ignatij Brjančaninov, ve století dvacátém pak Georgij Florovskij, Ioann Meyendorff, Pavel Evdokimov aj. Mnohé myšlenky těchto teologů a filosofů zpřístupnil našemu čtenáři pater Tomáš Špidlík, bezesporu jeden z největších žijících znalců východní spirituality mezi katolickými vzdělanci. Nejinak tomu bylo i v případě Teofana Zatvornika (rusky Feofan, vlastním jménem G. V. Govorov, 1815-1894).

Teofan Zatvornik je autorem monumentálního teologického díla (čítá na 400 položek), jež v sobě zahrnuje práce z oblasti křesťanské morálky, základů patristické psychologie, biblické komentáře. Nedocenitelný význam pro ruskou spiritualitu 19. století měly jeho překlady asketické literatury, zejména pak první překlad pětidílné Filokalie (rusky Dobrotoljubje), jež byla do té doby přístupná jen v církevněslovanském překladu Paisije Veličkovského (1722-1794), do moderní, současníkům přístupnější ruštiny.

Teofan se pro literární tvorbu rozhodl na vrcholu své kariéry, kdy byl biskupem ve Vladimiru a měl za sebou řadu význačných postů – působil mimo jiné jako rektor petrohradské Duchovní akademie, byl členem ruské duchovní mise v Palestině a představeným chrámu ruského velvyslanectví v Cařihradě.

Jako místo svého působení si zvolil Vyšenskou poustevnu (nikoliv klášter, jak je uvedeno v knize) nedaleko Rjazaně. Zde se rozhodl pro jednu z nejtěžších asketických praktik - přebývání v zatvoru. Navazoval tak na dlouhou tradici - prvním doloženým ruským zatvornikem byl již v dobách Kyjevské Rusi ct. Antonij (+1073). Tato asketická praxe však měla tehdy zcela jinou podobu - mniši většinou přebývali v jeskyních (tzv. peščerničestvo). Ve své cele, kde si zbudoval i malou modlitebnu zasvěcenou Křtu Páně, prožil 22 let.

Teofan vnímal dvojí funkci zatvoru, tj. uzavření se před světem k prohloubení vlastního duchovního života a sloužení právě tomuto světu, jako ideální a harmonickou jednotu. Jeho služba světu spočívala v pomoci ve spirituálních hledáních současníků, jež uskutečňoval prostřednictvím svých knih.

Širokému publiku Teofan přizpůsobil i formu svých děl – mají často podobu „slov“ či „listů“, kterých denně napsal 20 – 40. Epistolární žánr byl po celé 19. století v Rusku velmi oblíbený, a to jak v tvorbě světských autorů (vzpomeňme slavný Bělinského dopis Gogolovi), tak i mezi náboženskými autory (viz dopisy optinských starců, zejména Makarije (Ivanova, 1788 – 1860), není tedy divu, že zvolil právě tento způsob maximálního přiblížení se čtenáři.

Kniha Povzbuzení k duchovnímu životu sestává z 80 dopisů a zamyšlení nad problematikou duchovního života křesťana. Přestože v ní zřetelně prosvítá Teofanova snaha o svého druhu spirituální pedagogiku, máme před sebou dílo především asketického charakteru, jež místy nápadně připomíná nepřekonatelný Žebřík Jana Klimaka (rusky Ioann Lestvičnik).

Ruský mnich provádí svého čtenáře labyrintem vlastní osobnosti – odhaluje její trichotomickou podstatu, tj. tělesnou, duševní a duchovní, jež dosahuje své úplnosti jen v jednotě. (Toto učení přijali za své i slavjanofilové, zejména A. Chomjakov a I. Kirejevskij, kteří je vtělili do filosofického pojmu celostnaja ličnosť – celistvá, jednolitá osobnost.) Odtud pramení i jiný, dalo by se říci paschální pohled na lidské tělo a tělesnost vůbec, tolik inspirativní právě dnes, v době jejich všeobecné inflace. Zvláštní pozornost Teofan věnuje boji s vášněmi, které podle starých pravidel pouštních Otců dělí na několik kategorií – vášnivé myšlenky, city, přání a konání. Odstranění vášní je prvotním krokem na cestě k hlubšímu rozvinutí duchovního života, zejména pak mystiky srdce.

Za nejlepší prostředek k udržení vnímání před Hospodinem považuje Teofan hesychastickou Ježíšovu modlitbu (rusky též umnoje dělanije), prospívající duši i tělu, které se díky jejímu působení nacházejí v harmonickém stavu. Srdce je středobodem duchovního života, protože „kde srdce není, ruce klesají do klína a nohy se nehýbou“ (s. 59). Veškeré modlitby, pokud nepramení ze srdce, svého přirozeného zřídla, umlkají a nedosahují cíle. Podle Teofana je podstatou modlitby „pozdvihování mysli a srdce k Bohu, neboť Bůh je všude“ (s. 171). Srdce je výchozí základnou modlitby, místem setkání lidství s božstvím, člověka s Bohem.

Ruský teolog a asketa Teofan Zatvornik se nám představuje jako originální myslitel, pokračovatel tradice církevních Otců. Kniha Povzbuzení k duchovnímu životu svědčí o vysoké úrovni ruského teologického myšlení poloviny 19. století i o jeho naléhavosti pro křesťany dneška.

Záslužnému vydání však neprospívá jednak ledabylá redakční práce, jež se již stala jakousi negativní „visačkou“ Refugia, jednak nepříliš kvalitní překlad, který setrvává na nechvalně známé podprůměrné úrovni jiného dvorního „rychlopřekladatele“ nakladatelství – jméno snad není třeba uvádět - jehož nadprodukce děsí již několik let všechny znalce a obdivovatele ruské spirituality.

Redakční práce nad knihou tohoto typu, tj. transferující dílo z jiného spirituálního kontextu, vyžaduje obzvláštní soustředěnost. Kromě banálních obecných nedostatků, jako je vynechávání slov (s. 67, 236 aj.), obrácený slovosled („…během času, který obvykle na modlitbu trávíte“ - má zřejmě být „…který trávíte v modlitbách…“, s. 179), nadužívání středníků (s. 250 aj.), nesoulad v textu poznámek (pozn. 25 na str. 230 odkazuje na pozn. 11, daný text však nalezneme až v pozn. 15), používání nevhodných hovorových výrazů („jeho přiblblé útěchy“ místo vhodnějšího a originálnímu „дурацкие его утешения“ odpovídajícího „jeho hloupé útěchy“, s. 262), nalezneme v knize i chyby zásadnější.

Jde zjevně o překlad intuitivního charakteru, neukotvený nejen jazykově, ale ani terminologicky. Není ujasněno používání pojmů, např. ruské starec se někdy překládá jako stařec, jindy se ponechává starec (s. 211). V ruské pravoslavné terminologii je přísně rozlišováno mezi pojmy церковь či храм (pravoslavný chrám), костел (katolický kostel) a кирха (protestantská modlitebna), proto je vhodnější užívat pro označení svatostánku v pravoslavném prostředí spíše než kostel přesnějšího názvu chrám (s. 132). Svévolné zacházení s teologickými, filosofickými a náboženskými pojmy mate čtenáře a předává mu nepravdivou informaci, kupř. ruské тварь označuje všechny stvořené bytosti, není tedy „výrazem pro živočicha“ (s. 62), čotki nejsou „modlitba podobná růženci“, ale modlitební pomůcka (rusky též вервица, u staroobřadců pak лестовка, s. 178), atd. atp.

Také v úvodní předmluvě Tomáše kardinála Špidlíka nalezneme desítky gramatických, věcných a významových chyb. V publikaci není uvedeno, zda jde o originální kardinálův úvod psaný česky, čemuž se, vzhledem k jiným jeho dílům, kde se tyto nedostatky nevyskytují, nechce věřit, či o nezdařilý překlad z cizojazyčné verze. Ať tak či onak, text je napsán (přeložen?) bez elementární jazykové kultury. Zvláště můžeme vydělit nepřesnosti v ruských toponymech – Teofan navštěvoval seminář v jihoruském městě Orlu (nikoliv Orlov, 3x uvedeno špatně, s. 12), město v kalužské gubernii se jmenuje Kozeľsk (nikoliv Koselsk, s. 31), nezvykle zkomolená podoba názvu Optinské poustevny (česky též Optovy, od vl. jména Opta), tj. Optyna Pustyna, má být zřejmě přepisem z ruského pojmenování Optina Pustyň – v jednom sousloví tři gramatické lapsy!

Takto připravená kniha nejen znehodnocuje ambiciózní a záslužný vydavatelský počin, ale ve svém důsledku i do jisté míry vykrádá hloubku a originalitu Teofanova díla a znemožňuje tím českému čtenáři jeho adekvátní recepci.