Svoboda informací

Autor: Rada mezinárodní katolické unie pro informaci a tisk - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/5 (Dokumenty)

Dokument Rady mezinárodní katolické unie pro informaci a tisk z 16. května 1990.

V 18. století začala v životě společnosti hrát svou roli média. Tehdy byla poprvé uznána svoboda projevu a svoboda informací. Tyto svobody se setkaly s rostoucím zájmem v 19. století a byly zakotveny jako základní princip v ústavách moderních států.

Tato národní prohlášení byla po 2. světové válce potvrzena prohlášeními mezinárodními. Roku 1948 vyhlásila OSN Obecnou deklaraci lidských práv, která tuto svobodu uznává v článku 19 a Evropská konvence pro ochranu lidských práv a základních svobod ji potvrdila roku 1950 článkem 10. Tyto články znamenají pro státy, které dokumenty podepsaly, právní závazky.

Druhý vatikánský koncil hovořil o této svobodě, když v článku 5 dekretu Inter mirifica zdůraznil právo na informace. Tento bod pak byl dále rozvíjen v pastorální instrukci Communio et progressio z roku 1971 v řadě článků (13, 33, 34, 44, 86, 87 a 116).

Teze

1. Svoboda informací je jednou složkou svobody člověka vybaveného rozumem a žijícího ve společenství. Rozum zahrnuje možnost volby, odpovědné na základě zkoumání ve svědomí. Svoboda je podstatně vázána na odpovědnost. Existují totiž základní hodnoty, jako pravda, spravedlnost a solidarita, které musejí být uplatňovány v mezilidských vztazích.

Člověk je stvořen jako osoba podle Božího obrazu. Je povolán, aby uskutečňoval své osobní a společenské poslání ve světě, který má být stále důstojnější pro lidské stvoření. Evangelijní poselství je pro křesťana základem, o nějž se opírá při zaměřování svého jednání.

2. V současném světě hrají média stále důležitější roli. Žijeme v komunikační společnosti. Trvalý pokrok techniky a elektroniky vytvořil informační krajinu, která dosud nebyla adekvátně zvládnuta. Na druhé straně je si člověk stále více vědom svých práv a chce tím více být informován a mít přístup k poznání.

3. Svoboda informací je odpovědí na touhu a právo být informován. Člověk potřebuje čestné, koherentní, přesné a úplné informace, aby rozuměl světu a událostem, které objevuje, aby se uměl přizpůsobit denně se měnícím okolnostem, aby tak mohl hrát ve svém prostředí aktivní a zodpovědnou roli a mohl se podílet na ekonomickém, politickém, sociálním, kulturním a náboženském životě své doby. Z tohoto důvodu je nutné, aby disponoval dostatečnými nástroji, jež mu dovolí, aby se svobodně rozhodoval v rámci svých osobních a společenských potřeb. Jinak by jeho právo na informace nebylo zaručeno (Communio et progressio 34).

4. Tato svoboda informací není svévolná. Nesmí být podřízena ideologii. Jak se praví v dekretu Inter mirifica, je třeba dbát účinku informace na veřejnost (4). Je třeba respektovat lidská práva a lidskou důstojnost (5). Člověk má právo na osobní čest a na respekt ke svému soukromému životu. Násilné a pornografické scény nemají být ukazovány především v médiích určených pro děti, přičemž je třeba dbát také na řeč obrazu, která může být agresivnější než slovo.

5. Svoboda informací je podstatně spojena s odpovědností. Jde o uplatnění svobody svědomí. Odpovědnost je nejvyšším vyjádřením svobody. Tato svoboda není tedy samoúčelná, není to ani nejvyšší základ hodnocení, ani ospravedlnění jakékoli metody, nýbrž především normální podmínka pravé informace. Lze ji užívat dobře nebo špatně (E. Gabel; Communio et progressio 13). Neomezená a absolutní svoboda vede k chaosu. Svoboda plánovitě omezovaná vede k zotročení. Odpovědná svoboda, která ctí člověka ve všech jeho dimenzích, je založena na hodnotách týkajících se osoby a společnosti (srov. Inter mirifica 5).

6. Mezi svobodou, pravdou a upřímností existují vzájemné vazby. Svoboda je nezbytnou podmínkou pro co možná nejúplnější poznání pravdivosti nějaké skutečnosti. Shromážděné informace musejí být zveřejněny s plnou upřímností, a pokud se vloudil nějaký omyl, musí být opraven. Je třeba uznat a respektovat právo na vyslovení opačného stanoviska. Tak plní média svou společenskou funkci. Veřejnost médiím důvěřuje, i když ví, že absolutní objektivita neexistuje, že však subjektivní pravdivost je výsledkem kompetentních a čestných zkoumání. Veřejnost považuje média za své prodloužené uši a oči.

7. Svobodná informace je nezbytná pro tvorbu zdravého a autentického veřejného mínění. Nepřítomnost veřejného mínění je nedostatkem, vadou a nemocí společenského života (Pius XII. v poselství 3. světovému kongresu UCIP). Veřejné mínění je důsledkem společenské povahy člověka. Svobodné vyjadřování myšlenek je nezbytné pro realizaci veřejného mínění (Inter mirifica 8; Communio et progressio 24-28). Touto svobodou vykonává svobodná informace ve společnosti nepostradatelnou funkci kritiky a kontroly.

8. Stát musí v první řadě podporovat a chránit svobodu občanů; musí garantovat svobodu informací a právo na informace (Communio et progressio 86, 87). Tak dochází k dialogu a rozvíjí se různost názorů a konfrontace idejí jako příspěvek ke skutečné komunikaci, jíž se má veřejnost účastnit. Neboť „komunikace je dávání a dostávání“ (Communio et progressio). Tímto způsobem se komunikace mezi lidmi jeví jako poslední důvod informace. Pluralita názorů a komunikace jsou základními podmínkami pravé demokracie.

9. Nejen politická moc, ale též ekonomický a ideologický nátlak mohou ztížit až znemožnit výkon svobody informací (Communio et progressio 87). Přílišná ekonomická koncentrace a situace mediálního monopolu znamenají ohrožení, až násilí. Manipulace vykonávaná ekonomickou a finanční mocí je stejně nepřijatelná jako manipulace politickou mocí. Informace není v první řadě zboží nebo prostředek propagandy, nýbrž společenský statek k užitku jedincům i společnosti. Politická moc je odpovědná za to, aby byla zaručena pluralita tisku. Národnímu kolektivu v rámci státu nebo jiných specifických instancí přísluší vytvořit právní a ekonomické podmínky k vyrovnání jednostranných vztahů, vznikajících jako výsledek brutální hry výlučně tržního hospodářství.

10. Ekonomický, sociální, politický a kulturní rozvoj jsou bytostně spojeny s rozvojem médií a dostatečnými informacemi (Inter mirifica 92). To má zásadní význam pro země Třetího světa stejně jako pro země, které nedávno přešly od autoritářského systému ke svobodě. Svoboda informací je podstatný předpoklad účasti všech občanů na plné emancipaci a na autentickém pokroku společnosti.

11. Navzdory Všeobecné deklaraci lidských práv, která vyhlásila svobodu informací, jsou stále ještě novináři kvůli této svobodě vražděni, vězněni a mučeni. Velmi často jsou pronásledováni katoličtí novináři, protože brání pravdu z přesvědčení. Tyto násilné projevy je třeba odsoudit, protože uplatňováním nátlaku směřují k šíření deformovaných a prefabrikovaných zpráv; jsou atentátem na základní práva člověka. Jsme přesvědčeni, že pravda člověka osvobodí.

12. Svoboda informací obsahuje i realizaci nezbytných předpokladů pro uplatnění svobody náboženství v médiích (Communio et progressio 87). Toto právo je ostatně obsaženo též ve Všeobecné deklaraci lidských práv a Druhý vatikánský koncil je zdůraznil v dekretu Inter mirifica 3.

Pastorální instrukce Communio et progressio proklamuje též nezbytnost veřejného mínění v církvi a povinnost všech členů církve uvědomovat si tuto svobodu vyjadřování vlastních názorů; tato svoboda je založena na smýšlení v duchu víry (sensus fidei) a na lásce. Tato svoboda podmiňuje svobodu informací, která se musí vyjařovat i v dialogu s těmi, kdo k církvi nepatří. Odpovědná autorita má dbát na to, aby mohla probíhat legitimní výměna názorů ve svobodě myšlenek a slov. Církev potřebuje reakci současníků, katolíků i nekatolíků, na události a na vývoj myšlenek (Communio et progressio 115,116 a 122).

Pastorální instrukce jasně rozlišuje mezi pravdami víry a církví jako součástí lidských dějin. Instrukce dodává, že oblast dialogu v církvi je téměř neomezená (117). Tato svoboda znamená, že katolický novinář musí v oblasti informačního procesu převzít, v jasném vědomí a svědomí, odpovědnost s cílem budování, nikoli ničení. Podávat zprávy o různosti názorů mezi křesťany je normální informační proces; při něm je třeba mít na paměti „smýšlení v duchu víry“. Jde tu o osobní angažovanost novináře v jeho vlastní profesní oblasti (E. Gabel).

V koncilní konstituci O církvi se praví ve 4. kapitole, pojednávající o laicích: „Všechny své potřeby a touhy ať vyjevují svým pastýřům svobodně a s důvěrou, která je hodna Božích synů a bratří v Kristu. Z jejich vědeckých a odborných znalostí a z jejich postavení vyplývá možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být k dobru církve“ (37). To je rozpracováním myšlenek Pia XII., který řekl, že katolický novinář se musí - stejně jako všichni věřící - chránit jak němé servilnosti, tak nekontrolované kritiky. V celé této oblasti má zvláštní úlohu vzájemná důvěra. V tomto duchu může katolický tisk plnit svou prorockou funkci, vyjadřovat nesouhlas a uvážlivou kritiku spojenou s autentickou láskou k církvi (E. Gabel).