Odpuštění a smíření

Autor: Anton Otte - Číslo: 2005/5 (Téma)

Tento text přednesl autor – sídelní kanovník Vyšehradské kapituly – při jejím zasedání 28. června 2005.

Naši biskupové vydali k 60. výročí k ukončení 2. světové války prohlášení, které si podle mého názoru zaslouží větší pozornost. Poukazuje na příčiny a důsledky 2. světové války, ale hlavně na to, co s tím dnes. V našem duchovním zamyšlení bych se rád věnoval posledním dvěma odstavcům tohoto prohlášení:

„Výročí konce války a vzpomínka na její oběti je velkou výzvou k evangelijní,změně smýšlení´, k pokání a odpuštění, na němž lze také stavět nové politické uspořádání sjednocující se Evropy, aby se zde války už nemohly opakovat. Evropští křesťané a jejich církve mají velikou odpovědnost za to, aby tuto příležitost nepromarnili a nepřipustili oživování národních sobectví, podezřívání a nenávistí, jak se o to některé politické proudy opět pokoušejí.

Prosíme vás tedy, bratři a sestry, využijme každou příležitost k tomu, aby si po šedesáti letech lidé i národy konečně odpustili. Přičiňujme se o smíření a vzdorujme všem pokusům oživovat staré nenávisti.,Je-li možno, žijte se všemi v pokoji´ (Řím 12,18).“

…aby si lidé a národy konečně odpustili! Jak ukazuje tato reakce na projevy německých, bavorských, českých a sudetoněmeckých politiků a předáků různých zájmových skupin, je odpuštění vskutku stále zapotřebí - přes pozoruhodné snahy, iniciativy, nejrůznější akty smíření, a to právě v prostoru našich církví.

Tématu odpuštění se věnoval komentář v květnovém čísle Christ in der Gegenwart s nadpisem „Lítost a odpuštění“. Autor píše:

„Byl to nevídaný čin, když se papež Jan Pavel II. ve Svatém roce 2000 vyznal z vin za zločiny, kterých se křesťané dopouštěli během staletí na jiných lidech. Tento veřejný úkon kajícnosti s prosbou o odpuštění se však nesetkal všude se souhlasem. V samotné církvi zaznělo, že není vhodné, aby se ukazovala slabost, a už vůbec ne v dobách, kdy je křesťanství samo oslabeno. Přesto se tento čin ukázal jako správný a osvobozující. Jan Pavel II., kterému se už dnes říká Veliký, byl veliký také v tom, že byl schopen vyslovit i věci nepříjemné, že měl odvahu podívat se pravdě do očí.

Jak těžké je přiznat se k vině – nejen k chybám – zakoušíme denně, jak v soukromém, tak ve veřejném životě. V nedávné době jsme to zažili při protestech mladých Číňanů proti aroganci japonských historiků, kteří bagatelizovali imperialistické zločiny proti Číňanům ve 20. století. Vidíme to v Turecku, které není schopno se přihlásit k nemilosrdné genocidě Arménů a asyrských křesťanů. Jednotlivé sociální skupiny, třídy a celé státy se utvrzovaly v tom, aby z těch druhých učinily obětní beránky. Naše podvědomí nás přesvědčuje, že demonstrovat sílu je správné a dobré. Pud sebezáchovy a naše agresivita jsou prý přirozeným biologickým reflexem, který má zajistit zachování druhů, říká nám evoluční teorie.To však není celá pravda.

Etologové poukazují na to, že přijímat a unést nevýhody, schopnost ukázat svoji slabost, prokazovat bližním lásku nám může přinést v životním boji leckteré výhody. Dokonce ani v ekonomické oblasti, v kapitalismu, není vůbec tím nejlepším trvalá demonstrace síly. Není nedůstojné podrobit se - jde o upřímné konfliktní vyrovnání zájmů. Poctiví obchodníci, kterým velí zdravý smysl pro obchod, vědí odedávna, že se nesmí zneužít důvěry zákazníka, že zákazník nesmí být ponižován a nesmí na veřejnosti ztratit svoji tvář. Teprve „slabost“ dobré sociální politiky, která krotí „čistý“ trh a transformuje se v sociální tržní hospodářství, činí společnost silnou. Jedině skrze postoj studu za zločiny nacismu dosáhli Němci respektu, úcty a zakusili smíření.

Bez vyznání viny, bez pokání a lítosti by to nebylo možné. Ale ani bez ochoty ze strany obětí - odpustit. Teprve když týraní svým milosrdenstvím projeví vůči pachatelům velikost a velkorysost a když se utlačovaní a jejich potomci navždy a trvale zřeknou jitření starých hrozných ran, může se historická paměť uzdravit. Je těžké vyznat se z viny, ale ještě obtížnější je odpouštět.“

Ze své zkušenosti vězeňského duchovního dobře vím, že odvaha vyznat se z viny a poprosit o odpuštění je závislá na naději. Na naději, že toto vyznání a tato prosba budou slyšeny, vyslyšeny, že bude odpuštěno. V jistém smyslu musí nabídka odpuštění předcházet vyznání z viny a prosbě o odpuštění.

To by znamenalo pro naše česko-německé vztahy: Ať sudetští Němci odpustí Čechům vyhnání a vše, co s ním souvisí. Ať Češi odpustí sudetským Němcům Mnichov a vše, co s ním souvisí. Půjde to asi opravdu jen s Boží pomocí a s přímluvou našich svatých patronů.