Obnovení souladu?

Autor: Robert Mickens - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/5 (Panoráma)

The Tablet, 1.10.2005.

Setkání teologa Hanse Künga a papeže Benedikta XVI.

Řím je středem katolické víry, ale občasné fámy a úniky informací působí, že se podobá vládám států nebo vedení nadnárodních společností. Nicméně občas může překvapit i bedlivé pozorovatele Vatikánu. Když tiskový úřad Svatého stolce oznámil, že papež Benedikt XVI. strávil „přátelský“ večer s teologem Hansem Küngem, působícím jako trn v patě, bylo slyšet údiv od Rýna až po Tiberu a elektronická média tento údiv roznesla po celém světě.

„Setkání bylo velmi tajné, proto jsem si je nechal pro sebe,“ řekl Küng časopisu The Tablet poté, co byla schůzka zveřejněna. Svět byl překvapen i způsobem oznámení: bezprecedentním společným komuniké, které vydali bývalý kardinál Ratzinger, považovaný za vedoucího konzervativce, a profesor Küng, považovaný za vrchního disidenta.

„Náš Svatý Otec musí mít Jobovu trpělivost,“ řekl jeden konzervativní komentátor, který se domnívá, že schůzka v Castel Gandolfo 24. září 2005 byla pokusem o záchranu duše odpadlíka. Liberální americký morální teolog Charles Curran, který byl stejně jako profesor Küng zbaven pověření k vyučování teologie, řekl našemu časopisu, že schůzka dokázala, že „Küng je opravdu katolický teolog. Určitým způsobem to byla pocta pro oba.“

Schůzka se uskutečnila na žádost Hanse Künga. Tento švýcarský teolog sdělil našemu časopisu, že „chtěl hovořit s Janem Pavlem II. hned od počátku jeho pontifikátu, ale on mu za celých 27 let nedal tuto příležitost.“ Odpověď Benedikta XVI. byla jiná: „Ihned odpověděl na můj dopis velice zdvořile a byl ochoten se setkat: to bylo mimořádné.“

„Napsal jsem, že se nechci vracet ke starým otázkám. Šli jsme různými cestami, ale co je nám společné, se neliší. Jsme křesťané, sloužili jsme jako kněží téže církvi a máme vůči sobě respekt.“ Vatikánské komuniké, které podle Künga připravil sám papež, zdůraznilo, že setkání bylo přátelské a že obě strany souhlasily, že se nebudou otvírat staré kontroverze. „Byla to opravdu osobní čtyřhodinová konverzace, po níž následovala večeře v papežově soukromé jídelně. Také jsme se spolu pomodlili Ave Maria v zahradě.“ Tak dlouhé návštěvy - dokonce spojené s jídlem - jistě nejsou v papežské domácnosti každodenní záležitostí.

Küng nežádal papeže o povolení vyučovat: „Zdá se mi, že i bez takového oprávnění mohu pracovat v teologii s uznáním, že jsem katolík.“ Místo toho vtáhl papeže do debaty o vědě a víře a o světových etických problémech. „Už jsem mu poslal svou novou knihu Počátek všech věcí: věda a náboženství, a on byl nadšen. Pak jsme hovořili o globální etice, o nevěřících a o některých společných etických standardech, které mohou přijmout i nevěřící. Mluvili jsme také o sekularizaci v evropských zemích: Irsku, Německu a Španělsku.“

Setkání 77letého Künga a 78letého papeže bylo setkáním dvou slavných teologů Druhého vatikánského koncilu. Dlouho se na ně pohlíželo - ať už právem či neprávem - jako na hlavní představitele opozičních frakcí v církvi: Ratzinger konzervativec, Küng progresista. Tyto nálepky na nich lpěly tak pevně jako kněžské svěcení, které přijali před více než padesáti lety. Svědčí o rozdílných cestách, jimiž je koncil interpretován ještě po čtyřiceti letech.

Oba kněží se spřátelili při zasedáních koncilu v Římě a o rok později se stali v Německu kolegy. Küng řekl: „Byl jsem tehdy děkanem katolické fakulty v Tübingen a pozval jsem tam Ratzingera.“ Jejich vztahy se však po několika letech zhoršily, když švýcarský teolog pokračoval ve své progresistické teologii, pohněval papežské magisterium a stěžoval si, že se jeho německý spolubratr stal konzervativním a přiblížil se papežskému dvoru. Papež Pavel VI. udělil Josephu Ratzingerovi biskupské svěcení a jmenoval ho roku 1977 kardinálem. Když papež Jan Pavel II. zbavil Künga roku 1979 pověření vyučovat, napjal se vztah obou teologů až k prasknutí. Pak přišla konečná rána: roku 1981 byl kardinál Ratzinger jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry. Od té doby hlásal Küng do světa, že jeho bývalý přítel prošel „transformací“ od „progresivního koncilového teologa z roku 1962 na regresivního Velkého inkvizitora pokoncilního období“.

Küngovi stoupenci loajálně sdíleli tuto interpretaci, a když se kardinál Ratzinger 19. dubna objevil v papežském oděvu na balkonu svatého Petra, považovali to za ránu svým nadějím na papežství otevřenější reformám. Jejich mentor je však vyzval, aby dali papeži aspoň 100 dní, než ho budou soudit. Potom napsal papeži diskrétní žádost o setkání. Obdržel pozvání a srdečné přijetí.

Co z toho máme vyvodit? Někteří radí k obezřetnosti. Nicholas Lash, emeritní profesor z Cambridge, který zná oba muže přes čtyřicet let, říká: „Hans Küng vždy trval na tom, že ať byly jejich neshody jakékoli, nikdy od Ratzingera neslyšel nic než zdvořilost a laskavost. Když teď papež Künga přijal, zachoval se charakterně.“

Reakce byla pozitivní i jinde, včetně německy mluvící oblasti, kde se tradičně stranilo spíše Küngovi. Andreas Batlogg SJ, vydavatel jezuitského měsíčníku Stimmen der Zeit, řekl našemu časopisu, že setkání bylo malou senzací a velkým znamením naděje. Řekl, že smíření s církví u eminentního teologa Künga, jehož navštěvovali prominenti z celého světa, má mimořádnou důležitost.

Rakouská katolická tisková agentura napsala ve dvoustránkové zprávě z Říma: „Německý papež přijal bez předběžných podmínek kritického intelektuála z Tübingen a umožnil mu přijít do Castel Gandolfo, aniž by ho pokořoval.“ Dokonce rakouská skupina „Wir sind Kirche“, založená roku 1995 k podněcování církevní reformy, označila setkání za „znak smíření“ a vyjádřila naději, že to povede k větší otevřenosti Vatikánu vůči všem reformním snahám.

Küng přiznal: „Občas jsem si připadal jako bych chodil po provaze. Teď to skončilo tak dobře.“

Po teologických a etických úvahách vypadal švýcarský teolog velmi spokojený: „Pro nás pro oba to bylo jako bychom vystupovali na malou horu. Občas jsme oba udělali krok nesprávným směrem.“

Pro Hanse Künga se schůzka může jevit jako cíl; pro papeže Benedikta je to spíše nový výchozí bod. Existuje ještě mnoho větších hor, na něž bude třeba vystoupit.