Milan Hlinomaz: Klášter premonstrátů Teplá. Přehled dějin duchovního fenoménu Tepelska

Autor: Petr Kubín - Číslo: 2005/5 (Recenze)

Státní okresní archiv Karlovy Vary 2003, 317 str., ISBN 80-239-0337-3.

Od druhého doplněného vydání knihy premonstráta Basila Graßla Geschichte und Beschreibung des Stiftes Tepl v roce 1929 se po téměř 75 letech objevily nové souhrnné dějiny kláštera Teplá u Mariánských Lázní. Současně jsou to první česky psané dějiny tohoto kláštera. Autor, Milan Hlinomaz, je dobrým znalcem místních dějin, neboť spravuje klášterní knihovnu a archiv. Oprávněně v podtitulu nazývá Teplou fenoménem, protože jím přinejmenším z historického hlediska skutečně je.

Kniha je pojata jako jakési uvedení do dějin kláštera, obrací se k širšímu publiku. Nebylo samozřejmě možné, aby v krátké době vzniklo podrobné kompendium osmisetletých klášterních dějin, které by bylo po všech stránkách podloženo důkladným pramenným studiem, autor proto mnohdy odkazuje jen na odbornou literaturu. Přesto se mu podařilo sestavit celkem vyvážený příběh Teplé, od jejího založení v devadesátých letech 12. století až do současnosti.

Publikace je rozdělena do šesti částí. První je věnována nejvýraznější postavě tepelských dějin, zakladateli kláštera, blahoslavenému Hroznatovi. Autor ho představuje na základě hlavního pramene, legendy z poloviny 13. století, a dosavadní historické literatury. Jeho výklad se místy drží starší historiografie, například v tvrzení, že se Hroznata vrátil z křížové výpravy Jindřicha VI. v důsledku jejího rozpuštění (s. 9). Pravděpodobnější přitom je, že se Hroznata vrátil domů kvůli politickým otřesům v Čechách. Dále si podrobněji všímá otázky Hroznatova rodu, znaku a jeho jména. K výkladu o jménu je možno podotknout, že jméno Hroznatovy matky Dobroslavy je známo až z barokních análů a že výkladu jména Hroznata od slova hrozen se usmíval už Bohuslav Balbín (s.19-20).

Druhá část se zabývá dějinami kláštera od počátku až do současnosti s dílčím členěním do pěti časových úseků. Jsou to vlastně dějiny tepelských opatů a vztahů kláštera s vnějším světem. Osudy Teplé jsou v rámci Čech ojedinělé tím, že byla uchráněna dvou ze tří největších pohrom českých klášterů, takže ji ani nevyplenili husité, ani ji nezrušil Josef II. Potřetí však už katastrofě neunikla, komunisté ji v roce 1950 na čtyřicet let uzavřeli. Mezi opaty bylo několik vynikajících mužů, například Zikmund Hausmann v druhé polovině 15. století, osvícený Jeroným Ambros v 18. století či zakladatel Mariánských Lázní Karel Reitenberger o století později.

Třetí část je věnována klášternímu hospodářství. Zde je líčen vývoj pozemkového vlastnictví, které bylo od počátku značné. Už ve 13. století vlastnila Teplá 84 vesnic (M. Hlinomaz uvádí jen 79 – s. 90), z nichž ovšem řada vznikla v důsledku její vlastní kolonizační činnosti. Klášter byl v průběhu staletí sice několikrát vypleněn a šestkrát vyhořel, ale v podstatě stoupal pozvolna, byť nikoliv přímočaře, ekonomicky vzhůru. Největšího rozkvětu se dočkal v 19. a v první polovině 20. století, kdy hospodářství mimořádně prosperovalo díky založení a rozvoji světově proslulých Mariánských Lázní. O to větší pád přišel těsně po 2. světové válce: zrušení a dlouhodobá devastace.

Čtvrtý oddíl pojednává naopak o duchovních záležitostech. Je, žel, dosti stručný, což je však pochopitelné, protože se jedná o nejméně zpracované téma v české monasterologii. Autor vysvětluje premonstrátskou spiritualitu a její specifika a snaží se zachytit vnitřní život konventu v Teplé. Klášter měl od počátku v západních Čechách inkorporované fary, o jejichž duchovní správu se staral či případně stará až do současnosti. Komunita naštěstí přežila komunistický režim v „podzemí“, takže se mohla v roce 1990 vrátit do svého kláštera.

Pátý oddíl se zabývá kulturním a vědeckým významem Teplé. Zvláštní pojednání je věnováno klášterní architektuře – opatský kostel je nejstarším halovým trojlodím v Čechách vůbec, dále knihovně, která je druhou největší klášterní knihovnou v ČR, velmi dobře dochovanému archivu, klášterním sbírkám, epigrafice, hudbě, školství (zejména plzeňskému gymnáziu vedenému premonstráty) a vědcům z řad tepelských řeholníků. Při dataci tzv. Hroznatovy mísy, tepelského kultovního předmětu, se přidržuje M. Hlinomaz starší literatury, tj. kolem roku 1200 (s. 184), ačkoliv stejné předměty jsou ve Francii datovány až do třetí čtvrtiny 13. století.

Poslední, nejstručnější, šestá část je věnována klášteru premonstrátek v Chotěšově. Ten byl založen Hroznatou a jeho sestrou Vojslavou na počátku 13. století a byl podřízen klášteru tepelskému, který také do jeho čela jmenoval svého probošta. Vyzdvižena je zajímavá osobnost probošta Sulka z přelomu 14. a 15. století.

Kniha je vytištěna na křídovém papíře, doprovází ji hojná obrazová dokumentace s řadou prvně publikovaných fotografií. Připojen je rozsáhlý poznámkový aparát, seznam použitých pramenů a literatury, rejstřík osobní a místní a výkladový slovníček pojmů. Zvláštní přílohy obsahují český překlad Hroznatova testamentu z roku 1197 a Hroznatovy legendy z poloviny 13. století, dále český překlad papežského breve o vyhlášení Hroznaty patronem plzeňské diecéze, posloupnost tepelských opatů a denní řád premonstrátů v Teplé. Užitečné je německé resumé, neboť Teplá je stále hojně navštěvována ze zahraničí. Zcela na závěr je připojen portrét autora.

Můžeme konstatovat, že jde o užitečnou knihu, která bude jistě hojně využívána nejen západočeskými badateli. Doufejme, že autor bude pokračovat v práci na dějinách kláštera v podobě detailních monografií o jednotlivých obdobích či osobnostech.