Harmonizace lidové religiozity a liturgie

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2005/5 (Články)

V roce 2002 vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii. Zásady a pomoc pro orientaci.¹ Jeho cílem je systematické uspořádání teologických principů vztahu liturgie a lidové zbožnosti a jejich přenesení do praxe. Direktorium ukazuje na plodné propojení liturgie a lidové zbožnosti v duchu konstituce ². vatikánského koncilu o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. A navíc potřebné teologické ujasnění přispívá k užitečnému dialogu s některými jinými disciplínami, které o lidové zbožnosti pojednávají z perspektivy sobě vlastní.2

Poněvadž již samotná otázka terminologie není zcela ustálená, Direktorium nejdříve nabízí její upřesnění. Dokumenty Magistera používají dva pojmy: pobožnost a lidová zbožnost. 2. vatikánský koncil hovoří „o pobožnostech křesťanského lidu“,³ popřípadě o „veřejných pobožnostech místních církví, které se konají z příkazu biskupa podle zvyklostí nebo podle právoplatně schválených knih“.⁴ Katechismus katolické církve hovoří naproti tomu o „různých formách zbožnosti věřících a lidových pobožností“.⁵ Jiné dokumenty hovoří přímo o lidové zbožnosti. Skutečnou teologickou a pastorální magnou chartou lidové zbožnosti je apoštolská exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi, která dává lidovou zbožnost do vztahu s evangelizací. „Zde dospíváme k jedné složce evangelizace, která nás nemůže nechat lhostejnými. Máme na mysli to, čemu se dnes říká lidová zbožnost.“⁶ Kodex kanonického práva hovoří o „schválených formách lidové zbožnosti“.⁷ Podobně hovoří i ostatní novější dokumenty.⁸ Direktorium rozlišuje čtyři různé termíny: úkony zbožnosti (veřejná nebo soukromá vyjádření křesťanské zbožnosti, která – třebaže nevycházejí z liturgie - jsou v souladu s liturgií, respektují jejího ducha, normy a rytmus; jistým způsobem přejímají z liturgie inspiraci a opětně k liturgii vedou), pobožnosti (různé vnější praktiky, které jsou vnitřně podníceny vírou; zdůrazňují určitý aspekt vztahu věřícího k Božím osobám, k Panně Marii nebo svatým ve vztahu ke Kristu a k jejich úloze v životě církve), lidovou zbožnost (rozmanité, převážně neliturgické soukromé nebo společné formy zbožnosti, které v duchu křesťanské víry vyjadřují obsah víry zvláštními kulturními formami) a lidovou religiozitu (univerzální zkušenost, která je přítomná v srdci každé osoby nebo je zachytitelná v kultuře každého národa jako jeho přirozeně náboženský rozměr; každý člověk a každá společnost nebo její část tíhnou k tomu, aby vyjádřili svoji všezahrnující vizi transcedence a své pojetí přírody, společnosti a dějin prostřednictvím kultovních mediací, v syntéze, která má konotaci lidskou a spirituální).⁹

V úvodu do své knihy Duch liturgie¹⁰ upozorňuje dnešní papež Benedikt XVI. (tehdejší kardinál Joseph Ratzinger) na zásadní knihu Romana Guardiniho O duchu liturgie,¹¹ která jemu i mnoha ostatním napomohla k tomu, aby „se liturgie nanovo odhalila v celé své kráse, skrytém bohatství a v tehdejší době i jako střed církve a jako živý střed křesťanského života“.¹² Guardiniho kniha stojí na počátku procesu, který se završil na 2. vatikánském koncilu přijetím konstituce o posvátné liturgii.¹³

Romano Guardini tvrdil, že „by nebylo nic pochybnějšího než z lásky k liturgii chtít odstranit cenné způsoby projevů duchovního života prostých lidí nebo tyto projevy nějak liturgii přizpůsobovat. Přestože každá z nich - liturgie a lidová zbožnost - mají své zvláštní předpoklady a vlastní cíle, musí přece jen liturgické bohoslužbě patřit primát. Liturgie zůstává lex orandi. Neliturgická modlitba se musí podle ní řídit a z ní se obnovovat, má-li zůstat životná. Nemůžeme však říci, že liturgie je protikladem modlitby prostých lidí podobně jako dogma vůči víře jednotlivce, ale shoda ohledně existence jejího zákonodárného postavení přece jen existuje.“¹⁴ Guardini zřetelně ukazuje na to, že lex orandi je také lex credendi, ustanovuje závaznost víry. Liturgie „je založena na myšlenkovém bohatství zjevení. Tím nechceme říci, že srdce a mysl v modlitebním životě nemá žádný význam. Modlit se znamená jistě pozvednout mysl k Bohu. Ale mysl musí být doprovázena, podpírána, vyjasněna myšlením.“¹⁵ „Modlitba je zcela ovládnuta a proniknuta dogmatem.“¹⁶ Vnášet tento princip do vzájemné vazby mezi vírou a modlitbou, mezi zjevením a liturgií znamená, že je možné se modlit jen tehdy, jestliže je modlitba zakotvena v Boží pravdě, jinak snadno upadne do pověry. Ale platí i opačná úměra. Dogma, které se nemodlí, ztrácí svoji sílu a stává se prázdnou formulí.

Druhý vatikánský koncil přiznal liturgii přednost před jakoukoliv jinou formou zbožnosti: „Slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost nevyrovná.“¹⁷ Důvod je jediný: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, se koná dílo našeho vykoupení.“¹⁸ I když není jedinou činností církve, je to „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá síla.“¹⁹ Přes tak vysoké hodnocení liturgie přidává hned koncil stejně důležité upozornění: „Duchovní život však nespočívá jen v účasti na posvátné liturgii.“²⁰ Pobožnosti křesťanského lidu jsou velmi doporučovány tehdy, když uchovávají svoji vazbu na liturgii.

Na pokoncilní vývoj upozorňuje Pavel VI. V pastorační praxi můžeme pozorovat dvě protichůdné tendence: „Je to předně postoj některých duchovních pastýřů, kteří zásadně odmítají jakékoliv pobožnosti – i ty, které učitelský úřad církve ve správných formách doporučuje; zavrhují je a vytvářejí tak prázdno, které nemají čím vyplnit. Naprosto zapomínají, že koncil nenařídil, aby se pobožnosti odstranily, ale aby se shodovaly s liturgií. Jiní zase nezachovávají zdravé liturgické a pastorální zásady a mísí hybridně pobožnosti s liturgickými obřady. Někdy vplétají i do eucharistické oběti části novén nebo jiných pobožností, takže vzniká nebezpečí, že památka Páně nebude při shromáždění křesťanské obce vrcholným okamžikem, nýbrž jen vhodnou příležitostí pro vykonávání lidových pobožností. Těm, kteří tak činí, chceme připomenout zásadu koncilu, podle níž se lidové pobožnosti mají uvádět v soulad s liturgií, nemají se s ní však slučovat. Moudrá pastorální činnost dovede rozlišit a objasnit vlastní povahu liturgických úkonů i schvalovat a udržovat lidové pobožnosti a přizpůsobovat je potřebám jednotlivých skupin a učinit z nich pomůcky posvátné liturgie.“²¹

Základní teologické východisko lidové zbožnosti podává Pavel VI. ve své apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi, v které definuje pojem lidová zbožnost, podává její základní pastorálně-spirituální upřesnění a teologické zakotvení. Pro jeho stěžejní význam budeme tento úryvek citovat v úplnosti:

„Lid má své zvláštní cesty, jimiž hledá Boha a vyjadřuje svou víru. Pozorujeme to jak v zemích, kde má církev již staleté tradice, tak i tam, kde teprve zapouští kořeny. Po dlouhou dobu byly tyto výrazy lidové zbožnosti považovány za méně ryzí a někdy se jimi i pohrdalo, ale dnes se skoro všude opět probouzejí k životu. Biskupové během nedávné synody s pastoračním realismem a pozoruhodnou horlivostí prohloubili jejich význam.

Lidová zbožnost má bezesporu i své meze. Často je vystavena pronikání tolika náboženských úchylek a dokonce i pověr. Mnohdy se zastaví jen na úrovni pouhých kultovních projevů, které nevyvolávají a nevyjadřují skutečnou víru. Může vést i k vytváření sekt a ohrožovat pravé církevní společenství.

Je-li však správně zaměřena, hlavně evangelizační výchovou, má i četné kladné hodnoty. Dokazuje totiž žízeň po Bohu, kterou mohou cítit jen prostí a chudí lidé. Vzbuzuje v nich velkodušnost, jež hraničí až s hrdinstvím, jde-li o vyznání víry. Přináší s sebou též vyvinutý smysl pro Boží vlastnosti, že totiž Bůh je naším prozřetelným Otcem a že jeho láska se mezi námi stále projevuje; plodí ctnosti, které se jinak jen zřídka pozorují, např. trpělivost, snášení kříže každodenního života, vnitřní svobodu, soucit s druhými a živou zbožnost. Proto ji také raději nazýváme lidovou zbožností než jen pouhým náboženským cítěním.

Pastorační láska by měla vnuknout všem těm, které Bůh postavil do čela církevních obcí, správný postoj vůči této skutečnosti, jež je tak plodná, ale zároveň i snadno zranitelná. Především je nutno mít pro ni cit, umět objevit její vnitřní bohatství a nepopiratelné hodnoty, být ochotni jí pomáhat v překonávání nebezpečí úchylek. Bude-li dobře usměrněna, může se pro lidové masy stát skutečným místem setkání s Bohem v Kristu.“²²

V kontextu sekularizačních procesů vidí Jan Pavel II. obnovu života modlitby jako naléhavou duchovní výzvu, znamení doby. Proto „by bylo třeba zúročit – s nezbytným rozlišením – lidové projevy modlitby, a především vychovávat k modlitbě liturgické.“²³

Nové Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii

V apoštolském listě Vicesimus quintus annus o lidové zbožnosti Jan Pavel II. říká: „Nemůže být ani ignorována, ani se s ní nemůže zacházet s lhostejností nebo pohrdáním, protože je bohatá na významy, které již samy o sobě vyjadřují náboženské postoje před Bohem. Ale vyžaduje stálou evangelizaci, aby víra, kterou vyjadřuje, se stala postojem stále více zralejším a hodnověrnějším. Jak lidové pobožnosti, tak i jiné druhy zbožnosti jsou doporučovány, pokud nenahrazují nebo nejsou zaměňovány za liturgické slavení. Autentická liturgická pastorace se bude umět opírat o bohatství lidové zbožnosti, očišťovat je a směřovat k liturgii jako dar národů.“²⁴ Lidová zbožnost (snad lépe řečeno než jen pobožnosti křesťanského lidu) je velmi bohatá skutečnost co do forem a způsobů rozšíření. Má-li být ryzí, musí být jejím pramenem víra, která je ve stálém vnitřním kontaktu se zjevenými Božími pravdami. Ve svých autentických projevech se nepříčí stále platné, základní liturgické zásadě 2. vatikánského koncilu (tj. liturgie je vrcholem činnosti církve²⁵). Lidovou zbožností vstupuje do křesťanské zkušenosti víra lidí jako kulturní fenomén, který se stává jakousi druhou přirozeností autentické náboženské zkušenosti a osobnostním naladěním na slavení posvátných tajemství. Interpretace správného vztahu mezi těmito dvěma vnějšími projevy víry si musí být vědoma několika předpokladů: Prvním z nich je poznání, že liturgie je středem života církve a nemůže být ničím nahrazena. Dále: liturgie již svojí přirozeností tíhne k tomu, aby našla své vyústění mimo svůj rámec. Ale i toto směřování pak nachází své osvětlení v liturgii. A nakonec: ty prvky, které se ukáží jako jen těžce slučitelné s katolickou naukou, musejí být očišťovány s moudrostí a trpělivostí tak, aby lidová zbožnost zároveň s tímto stálým procesem mnohdy zcela nutného očišťování nebyla zcela zničena, a to ke škodě samotné liturgie. ²⁶

V prezentaci Direktoria při tiskové konferenci zdůraznil kardinál Medina Estévez bohatství víry, které je v lidové zbožnosti obsaženo. „Abychom je pochopili, stačí si jen představit, jak by byla ochuzena historie křesťanské spirituality na Západě, kdyby zde chyběl růženec nebo křížová cesta.“ Je však třeba od zdravé lidové zbožnosti dobře odlišit různé falešné projevy zbožnosti, které jsou s liturgií nesmiřitelné.

Přesné teologické rozlišení a pastorační směrnice jsou hlavními cíli tohoto Direktoria. Prezentace zdravých teologických zásad jsou adresovány biskupům, kteří jsou za slavení liturgie odpovědní, a dále i kněžím, řeholníkům, rektorům poutních míst a jáhnům. Ti všichni liturgii společně se všemi věřícími slaví.

Direktorium si v úvodu nejdříve všímá přesné terminologie (čl. 6-10), dále některých teologických a ekleziologických principů (čl. 11-13) a jazyka pro lidovou zbožnost typického – gest, textů, formulí, zpěvů, hudby, pohybu, ikonografie, času a místa (čl. 14-20). Pak následují dvě části dokumentu s názvem Výchozí zásady plynoucí z dějin, magisteria a teologie (čl. 22-92) a Směrnice pro harmonizaci lidové zbožnosti a liturgie (čl. 93-287).

První část je rozdělena do tří kapitol. Snaží se ukázat východiska harmonizace liturgického kultu a lidové zbožnosti. Direktorium podrobně popisuje dějiny vztahů lidové zbožnosti a liturgie. Čerpá přitom z žité zkušenosti starověké, středověké i moderní církve. Zvláště podrobně si všímá současnosti (č. 44-46). Ve druhé kapitole Direktorium systematicky představuje teologickou pozici učitelského úřadu církve (č. 60-75). Třetí kapitola je věnována teologickým principům, které se mají stát východiskem pro hodnocení a obnovu lidové zbožnosti (č. 76-92). Poznání dějin obou forem života církve - liturgie a lidové zbožnosti - je instruktivní, ne normativní: dává lépe porozumět jejich vzájemnému vztahu v přítomnosti. „Dějiny především ukazují, že správný vztah liturgie a lidové zbožnosti je narušován tehdy, když mezi věřícími slábnou některé podstatné hodnoty liturgie samé.“²⁷ Nepochopení liturgie začíná především nedostatečným vědomím toho, co znamená velikonoční událost, jinými slovy - oslabením významu Paschy a jejího místa v dějinách spásy. Dále je to nesprávné porozumění smyslu všeobecného kněžství věřících, neznalost symbolického jazyka liturgie a liturgického vyjadřování vůbec, jehož důsledkem je skutečnost, že věřícím uniká význam slavení eucharistie a cítí se při ní jako cizinci.

I dnes se můžeme setkat s opačnými postoji a spornými hodnoceními lidové zbožnosti. Z jedné strany se nebere vůbec v úvahu nebo je dokonce zcela přezírána, často vlivem ideologických předsudků „liturgů“ nebo ještě častěji „liturgistů“ samotných, které však nemají žádnou oporu v učení církve. Podle Direktoria si nejsou vědomi toho, že „lidová zbožnost je také skutečnost podnícená a podepřená Duchem, nad kterou magisterium vykonává svoji funkci legalizace a garance.“²⁸ Neexistuje nějaká „čirá liturgie“, vytržená z kontextu dějin a nacházející se toliko v nějakém abstraktním a ideálním světě. Z druhé strany je možné pozorovat extrémní podoby lidové zbožnosti, které se zcela vymykají z rámce liturgického slavení. Kritika z tohoto hlediska vystupuje proti liturgii jako prázdnému obřadnictví, které se vůbec nedotýká lidského života a neumožňuje spontánní reakce. Připomínka „Kristova tajemství“ je v liturgii změněna v prázdné a formalistické opakování úkonů, které již nemají vztah ke zkušenosti lidí.²⁹ Proti této jednostranné dialektice, promítající se do kulturních podob prožívání křesťanství, hájí Direktorium možnost uvedení základních inspirací 2. vatikánského koncilu do života, harmonizaci liturgie a lidové zbožnosti jako dvou legitimních výrazů křesťanského kultu, i když ne zcela rovnocenných. Nemají se stavět proti sobě, ale mají tvořit vzájemné doplnění. „Liturgie a lidová zbožnost jsou dva výrazy kultu, které je třeba pěstovat ve vzájemném obohacujícím se spojení.“³⁰

Druhá část, mnohem rozsáhlejší než první, nabízí teologické a pastorační Směrnice pro harmonizaci lidové zbožnosti a liturgie. Hlavním smyslem tohoto oddílu je nastolení takového propojení liturgie a lidové zbožnosti, které umožní vzájemné obohacení spirituality jednotlivců i celého křesťanského společenství. Pět kapitol je rozděleno následovně: liturgický rok ve vztahu k lidové zbožnosti (čl. 94-182), mariánská úcta a lidová zbožnost (čl. 183-207), uctívání andělů, svatých a blahoslavených (čl. 208-247), přímluvy za zemřelé (čl. 248-260) a rozvoj poutí a lidová zbožnost na poutních místech (čl. 261-287).³¹ Každá část je vždy doprovázena odpovídajícím historickým vysvětlením. Celkový tón Direktoria je pozitivní a konstruktivní, přestože nenechává bez povšimnutí ty skutečnosti, které je třeba jasně pojmenovat: svévole, deformace a jednostrannosti. Vždy zohledňuje až úzkostlivě stanovisko víry jako prostého úkonu konkrétního člověka, ale vždy se dopracovává přesné teologické formulace založené na stanovisku zjevení a magisteria ve smyslu Augustinova výroku: „Fides si non cogitatur nulla est.“³² Oprávněná přitažlivost lidové zbožnosti má své kořeny v „inteligenci víry“, hledající odůvodnění jednotlivosti v nejvyšších stupních hierarchie pravd Božího zjevení.

Teologické principy oprávněné lidové zbožnosti

K pochopení významu lidové zbožnosti a jejího místa v kulturním a duchovním životě křesťanského společenství slouží nová definice lidové zbožnosti. Direktorium se o takovouto definici pokouší: „Výraz lidová zbožnost označuje rozličné kultovní projevy zbožnosti soukromého i komunitního charakteru, které v prostředí křesťanské víry vyjadřují to, co je obsahem víry, převážně neliturgicky, formami odlišnými od forem posvátné liturgie, vyrůstajícími z povahy toho či onoho národa či etnika a jeho kultury.“³³ Základní rozlišujícím kritériem mezi lidovou zbožností a liturgií je její nepovinnost a fakultativnost rozličných forem lidové zbožnosti. Liturgie jako taková je povinná a nutná součást života církve. Například účast na nedělní mši svaté je přikázáním církve, které křesťana váže pod hříchem. Důvodem je charakter eucharistie: „Každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“³⁴ Nenese v sobě magický rozměr vnějších náboženských projevů, je to činnost, která vyrůstá z povahy křesťanské božsko-lidské jednoty. Můžeme zde odkázat na Romana Guardiniho, který rozlišuje objektivitu liturgického konání a subjektovost lidové zbožnosti. „Vedle přísně rituálních, objektivních forem zbožnosti nacházíme takové, v nichž vystupuje to osobní mnohem silněji. Jsou to lidové pobožnosti, například různé večerní pobožnosti z kancionálů, pobožnosti spojené s určitým místem, časem nebo příležitostí atd. Nesou v sobě ráz určité doby nebo prostředí, jsou bezprostředním výrazem povahy společenství. Ačkoliv jsou přece jen objektivnější a obecnější než ryze soukromý způsob modlitby jednotlivce, přece jen jsou něčím osobitějším než univerzálně objektivní modlitební život církve, liturgie. Uplatňuje se v nich mnohem silněji výjimečná potřeba po vnitřním povznesení. Proto formy a předpisy liturgického života nemohou být pro tuto mimoliturgickou modlitbu bez dalšího směrodatné. Nikdo nemůže vznést požadavek, aby liturgie byla výlučným způsobem společného prožívání zbožnosti. To by znamenalo zneuznat potřeby věřícího lidu. Mnohem více musí vždycky vedle liturgických forem života stát lidová zbožnost. Musí být utvářena tak, jak to vyžadují měnící se dějinné, národní, společenské a místní okolnosti.“³⁵Liturgie je činnost Krista v církvi, epifanie Božího v lidsky vnímatelném znamení.³⁶ Lidová zbožnost je zjevení „zespodu“, odhalení tužby po božském. Lidová zbožnost vychází z této tužby člověka, který sám sebe vnímá jako bytost chudou. Tato vnitřní dispozice ho připravuje na osobní setkání s Bohem tím, že člověk vnitřně naslouchá. Tím se lidová zbožnost liší od mnohem neurčitější formy lidové nábožnosti, které chybí jasná artikulace této niterné potřeby člověka. V současném náhledu na lidovou zbožnost se mnozí mýlí především proto, že interpretují vnější výrazy lidové zbožnosti jako projevy sociálních podvědomých konstrukcí, a ne jako výraz autentické tužby a působení Ducha Svatého v srdci věřícího člověka.³⁷

Direktorium velmi důrazně trvá na tomto působení Ducha: „Upřímné formy lidové zbožnosti jsou také ovocem Ducha Svatého a musejí být považovány za výrazy zbožnosti církve.“³⁸ Aby jimi skutečně také byly, musejí tyto formy lidové zbožnosti a všechny ostatní pobožnosti vyjadřovat dvě podstatné známky víry a křesťanské modlitby: známku trinitárnosti („bohoslužbu Bohu novozákonního zjevení, bohoslužbu Otci, Synu a Duchu Svatému“³⁹) a stálé odkazování na Písmo svaté.⁴⁰ V tomto smyslu musíme vnímat v lidové zbožnosti biblickou, liturgickou, ekumenickou a antropologickou rovinu inspirací.⁴¹ Důsledkem toho je, že všechny formy a prvky lidové zbožnosti musejí „odrážet platné pojetí člověka a odpovídat jeho potřebám“.⁴² Takovéto pronikání trinitárnosti do lidové zbožnosti je a musí být stále živé, poněvadž církev jako kultovní společenství je jednota, kterou působí autentická křesťanská zkušenost, jak ji zachycuje snad nejkrásněji svatý Cyprián: „Bůh nepřijímá oběť těch, kteří rozdmychávají rozdělení; říká jim, aby nechali oběť na oltáři a nejprve se šli smířit se svými bratry. Bůh chce, abychom ho usmiřovali modlitbami, které stoupají ze srdcí naplněných pokojem. Co nejvíce Boha zavazuje, je náš pokoj, naše svornost, jednota celého věřícího lidu v Otci, v Synu a v Duchu Svatém.“⁴³ Důležitost Písma svatého v lidové zbožnosti je zdůvodněna požadavkem vidět v Božím slově „nevyčerpatelný zdroj inspirace, nepřekonatelný příklad modlitby a plodné návrhy námětů. Navíc stálé odkazování na Písmo svaté utváří indikace a kritéria, jimiž lze moderovat přemíru růstu náboženské emocionality v lidové zbožnosti, otevírající prostor pro dvojznačnosti, a dokonce i nesprávnosti.“⁴⁴

Závěr

Lze říci, že lidovou zbožnost či lidové pobožnosti můžeme chápat jako skutečný dar člověka Bohu a otevření se člověka druhému člověku ve sdílení obdobné zkušenosti. Oheň osobně prožívané zkušenosti lásky je významným východiskem pro evangelizaci, stále kultivovanou Božím slovem a liturgií. Lidová zbožnost měla a má v sobě jednu velkou přednost: je schopna k sobě přidružit různé skupiny lidí, kteří jsou ochotni vytvářet i organizovanější celky, které pak nacházejí své poslání ve službě potřebným, hlavně chudým lidem a nespravedlivě pronásledovaným. Je pozoruhodné sledovat i vnější odrazy této niterné zbožnosti v křesťanském umění. Lidová zbožnost totiž rozvíjí schopnost prakticky „užívat“ světlo víry (sensus fidei je možno rozlišit na sensus fidei fidelium a sensus fidei fidelis na základě subjektové výrazovosti víry⁴⁵) a je konkrétním výrazem rozvoje osobní komunikace se skutečností všeobecného kněžství věřících. Zároveň je třeba upozorňovat na rizika spojená s lidovou zbožností způsobem teologicky korektním a psychologicky vstřícným. Krása a výjimečnost posvátné liturgie musí být podle Direktoria stále rozvíjena harmonizací s lidovou zbožností, aby zřetelněji vynikl smysl křesťanského putování dějinami ke svému konečnému dovršení – ke skutečnosti tajemství communio sanctorum.