Bůh nad bytím a teologie umění

Autor: Reinhold Esterbauer - Překlad: Jolana Poláková - Číslo: 2005/5 (Články)

Z knihy Josef Wohlmuth (Hg.), Emmanuel Levinas – eine Herausforderung für die christliche Theologie, Schöningh, Paderborn 1998, s. 21-23. – Titulek redakční.

Ve svých pozdních textech přeformuloval Emmanuel Lévinas své pojetí umění uplatňované hlavně v knize Autrement qu´ętre, podle něhož umělecké dílo, které - podobně jako ontologicky orientované teologické pojmy - ustrne v idol, se stává zábranou pro vpád Boha. Tato paralela s ontologicky orientovanou teologií přestává platit, chápe-li se umění jako odkaz k tomu, co není poznatelné ontologicky, co je etickou výzvou.

Pro teologii, která se začne zabývat Lévinasovou pozdní argumentací, to znamená, že si musí nejprve zformulovat problém idolizace, tj. položit si otázku po vztahu idolu a ikony, a zároveň se může pokusit o nový přístup k umění. J. Wohlmuth, když se vyrovnával s Lévinasem a Marionem,¹ ukázal, že kritika umělecké mimésis, kterou přináší Lévinas, není jednoduše překonána teorií umění, která chápe obraz jako znamení.² Neboť i ikona je v nebezpečí idolizace. Marionův pokus oddělit svátost a ikonu – tak aby ikona, jako znamení, odkazovala na Boha, zatímco svátost by ztělesňovala to, co vyjadřuje – připouští, že dokonce i svátost se může stát idolem, a tedy pouhým stínem reality.

Lévinasovy pozdní formulace týkající se umění jsou popřením Marionovy koncepce. Neboť Lévinas nevidí v uměleckém díle – ani v takovém, které není idolem, nýbrž ikonou v Marionově smyslu – nějaké znamení, které může odkazovat k Bohu. Marionovi jde o objasnění vztahu idolu a ikony v souvislostech sporu o obrazy, Druhého nicejského koncilu (787) a příslušných důsledků v teologii. Přitom omezuje své tázání na to, co je na obraze, popř. v uměleckém díle, zpodobněno. Mimetika, typos a znakový vztah určují uvažování, které je vedeno otázkou, co je to, co je viditelné v uměleckém díle, a jakým způsobem je to v něm přítomno. Pojmem „znepoznatelnění“ (oblitération) obrací Lévinas perspektivu. Nezaměřuje svou pozornost především na to, co umělecké dílo znázorňuje. Jde mu spíše o to, jak umělecké dílo jakožto umělecké dílo oslovuje – nezávisle na tom, jaké téma nebo námět jsou předlohou obrazu. Otázka po viditelnosti transcendentního se podle něho stává akutní ne proto, že je nějaký obraz Kristovou ikonou, nýbrž proto, že umělecké dílo jakožto umělecké dílo podléhá korozi, vyblednutí atd., neboli je kontingentní.

Změnou perspektivy, díky níž se ocitá v centru pozornosti už ne to, co je zpodobněno, nýbrž samo umělecké znázorňování, dospívá Lévinas k osvobození od obsahových problémů, které od poloviny minulého století vedou především katolický pohled k odvratu od moderního umění. Jak ukázal Alex Stock, stal se sice i kolorismus – oproti lineárnosti – znamením nevíry, ale jako důvody odpadnutí výtvarných umění od církve a náboženství byly uváděny především záležitosti obsahové a tvarové.³ Vezmeme-li vážně to, co nám říká Lévinas, můžeme uznat, že teologická či náboženská relevance umění se nestává problémem teprve prostřednictvím obsahových otázek, nýbrž, logicky vzato, už dříve. Teologii umění vyzývá ne teprve otázka „Co je zde zobrazeno?“, nýbrž už otázka vznesená Gottfriedem Boehmem: „Co je to obraz?“,⁴ popřípadě otázka: „Co je to umělecké dílo?“

Pro dnešní teologii umění by levinasovské východisko znamenalo, že se lze odvážit nového přístupu k soudobému umění i po modernou způsobeném přelomu, s nímž se křesťanská teologie tak obtížně vyrovnává. Takový přístup se ovšem už nemůže zdařit prostřednictvím metafyziky, která se snaží pochopit umění především pomocí transcendentálie pulchrum. Umění se otvírá pomocí etické síly znepoznatelnění, která propůjčuje uměleckému dílu tvář, skrze kterou může ve svém „říkání“ (dire) promlouvat Bůh.

Radikální etické východisko zajisté nechává otevřenou otázku, do jaké míry může ještě to, co je specificky estetické, vznášet nárok na samostatnost, která je odliší od oblasti etiky. Neboť při revizi svého pojímání umění už Lévinas nenachází nějaký nový přístup k mimetice nebo k pojmu krásna, nýbrž pokouší se myslet umění jako etické dění. Diskusi už neurčují slova „krásný“ nebo „ošklivý“, nýbrž slova jako „zranění“ nebo „nepoznatelnost“. Je-li tedy umění znovu zhodnoceno, neděje se to kvůli jeho imaginativnosti, záři, lesku nebo schopnosti být znamením, ale kvůli etickému apelu, který vychází z umění. Estetika jako pojem alternativní k etice už není znovu etablována.

Pro teologii umění, která se nechá inspirovat Lévinasem, to znamená, že musí hledat nový přístup k pojmu „sláva“. Tento výraz, který se stal u mnoha teologů – např. u H. U. von Balthasara – centrálním pojmem teologie umění, by musel být eticky transformován. Sám Lévinas to ozřejmuje svým tvrzením, že Boží „sláva se nemůže jevit, neboť jevení a přítomnost by ji popřely, usvědčily ze lži“ (Cette gloire ne saurait apparaître, car l´apparoir et la présence la démentiraient).⁵ Chápat slávu jako viditelné zazáření Boha by znamenalo Boha myšlením zradit, neboť Bůh by tím byl člověkem nucen ke (zdánlivé) použitelnosti. Podle Lévinasových pozdních textů se setkání s Bohem v uměleckém díle děje sice prostřednictvím Boží slávy, ta je však interpretována jako událost – jež nesmí být chápána jako jev. Jde o nepochopitelnou „nesmírnost nekonečného“ (la démesure męme de l´infini).⁶ Na etický nárok, který vystupuje vůči Já skrze tvář – i tvář uměleckého díla –, nelze nikdy odpovědět přiměřeně. Ve své přednášce „Dieu et l´onto-théo-logie“ z roku 1975/76 proto označuje Lévinas Boží slávu jako „nadbytek nad přítomností“ (une excédence sur le présent).⁷ Neboť chápavost vědomí vázaná k přítomnosti nemůže pochopit Boha.

To, že Boží sláva potkává recipienta uměleckého díla, je podle Lévinase nejprve etické dění. Jak jsme už zmínili, odpadá tím estetickou specifičností vyznačená obvyklá možnost chápat umění z východisek obsahové struktury uměleckého díla s použitím pojmů krásy, popř. ošklivosti. Stěžejním bodem setkání s Boží slávou v uměleckém díle je nepoznatelnost. Zda je přijatelná jako základní pojem, který možná otvírá zkušenost umění vůči transcendenci, by se muselo teprve prozkoumat. Nepodaří-li se ovšem splnit tento úkol, jehož vypracování nám – podle mého názoru – zůstal dlužen sám Lévinas, pak k dostatečnému zprůhlednění rozmanitých vztahů mezi uměním a transcendencí nebude nepoznatelnost stačit.