Básnický svět Jana Čepa

Autor: Karel Vrána - Číslo: 2005/5 (Studie)

Podstatná část stati uveřejněné pod pseudonymem Pavel Želivan v exilovém sborníku Slovo a naděje, Řím 1978, s. 96-112.

I.

Přistupuji k Čepovu dílu s nemalým ostychem. Zdá se mi totiž, že vstupem do jeho básnického prostoru bych mohl rušivě zasáhnout do tichého, dokonalého řádu dnes už uzavřeného života a díla. Čepův prostor je jistě básnicky pohostinný. Je to však pohostinnost velmi náročná. Vyžaduje meditativní chápání a naslouchající sympatii. „Počátek poznání a lásky – napsal jednou Čep – je v tom, že šetříme tajemství druhého, že se do něho nesnažíme vloupat stůj co stůj.“ Přijímám riziko částečnosti pokusu a přiblížení, neboť vím, že mluvím o společném příteli k přátelům a že všichni jsme u Čepa „doma“. Nesnažíme se vloupat do jeho tajemství. Chceme se jen porozhlédnout po obzorech jeho básnické krajiny, zastavit se s ním na některé křižovatce našich osudů a jít s ním pár kroků po cestě, kterou se vracel „domů“ a kterou putoval do zaslíbené země.

Literární kritika od F. X. Šaldy až po Bedřicha Fučíka, od Arne Nováka až po Josefa Jedličku, Jaroslava Dreslera, Antonína Kratochvila a Miroslava Podivínského se právem stále ptá na základní motiv, na prvopočáteční akord, na ústřední básnickou intuici, která nese celý Čepův umělecký vesmír a prostupuje všemi jeho obrazy, podobenstvími a příběhy. Dříve než přistoupím k otázce tohoto básnického středu, pokusím se poodhalit jeho metafyzický půdorys a jeho skryté prameny, které živí, napájejí, a tak umožňují Čepovo umění.

Čepův básnický pohled na svět a na život se rodí předně hlavně z jemné, metafyzicky vnímavé úcty ke všemu, co je. Jan Čep se nevrhá na svět, neútočí na jeho záhady, nevlamuje se do jeho nitra, neznásilňuje jeho pohyb. Přistupuje k věcem, k lidským osudům a příběhům, ke krajině ponořené do zlata obilných polí a do neskonalé modře oblohy jakoby po špičkách, klidným krokem modlícího se poutníka. Jeho básnické oko vnímá všechny tvary a pohyby, záchvěvy a křivky tváře, ruky, cesty a polní trávy. Dovede naslouchat každému záchvěvu padajícího listu v roztesknělém podzimu, každému zajíknutí dětského hlasu, každému vzlyku milujícího srdce. Čepův zrak a Čepovo naslouchání, vnímání a přijímání věcí prostých, pokorných a pokořených dýchají a žijí hlubokou posvátnou úctou k bytí a jeho tajemství. Tato metafyzická úcta Čepovy poezie tvoří čirý a průhledný prostor, něžnou důvěrnost světa, v němž se proto může odhalit a vynořit skryté tajemství, posvátnost a zázračnost všedních a obyčejných příběhů i dějů krajiny a cesty. V rozevřeném tichu vnímavé úcty k bytí může promluvit celá skutečnost člověka a věcí; může vyslovit své tajemství a může oslovit naše srdce. V prostoru duše probydlené a prosvětlené úctou roste a kvete, raduje se a pláče, doufá a trápí se, mluví svým vlastním jazykem náš lidský svět. V tomto prostoru metafyzické úcty se otevře i modrá hloubka slov; objeví se jejich propastné bohatství významů a jejich nestárnoucí urozenost. Tato bytostná úcta tvoří drahocennou látku Čepova umění; zakládá a umožňuje jeho jitřní zrak, který vidí svět, jeho věci a osudy oroseny tajemstvím jejich původu; zakládá a umožňuje právě to, co obdivoval F. X. Šalda, když mluvil o Čepovi jako o „vyprávěči nesmírně klidném a pozorném, plném smyslu pro laskavý, teplý, důvěrný detail a život věcí“ a když se pozastavil nad Čepovou velikou předmětnou vázaností.

Umělecký prapostoj úcty zjemňuje vnímavost duše, rozevírá její obzory a dává před jejím vnitřním, pročištěným zrakem rozkvést do celé plnosti, do hloubky, šířky, délky a výšky každému gestu. Na této půdě se rodí i básnická schopnost divit se a žasnout. Sám Čep popsal tuto dimenzi metafyzické úcty takto: „Schopnost úžasu tváří v tvář věcem živým i neživým je v zárodku přítomna v každém lidském vědomí, ale vyjadřuje se aktivně především v tvorbě básníků a umělců. Je prvotním a nutným zdrojem této tvorby. Jako by se byly věci právě vynořily před mýma rozevřenýma očima; jako bych si byl právě uvědomil, že jsou; že vůbec něco jest, zde na tomto místě, v tuto chvíli; a že jsem to já, který je vnímám, jehož vědomí se s nimi zasnubuje a přetváří je ke svému obrazu.“ Čep vyslovuje vlastně svou vlastní básnickou zkušenost, když v jednom svém eseji píše: „Mezi oblastí ducha a oblastí těla, mezi oblastí času a oblastí věčnosti existuje vztah takové důvěrnosti, že lze nalézt věci nejvyšší ve věcech nejbližších, jak to cítili někteří mystikové i umělci; jak vyzařuje například z Rembrandtova obrazu učedníků Emauzských: tento Kristus zmrtvýchvstalý, ale skrytý za obličejem obyčejného člověka, je typem lidského tajemství. Kdybychom dovedli být naprosto pozorní, kdyby se naše schopnost citlivosti, rozjímání, vnitřního zření ustavičně nerozptylovala, nýbrž soustřeďovala, kdyby nám toto sjednocení, povýšené do stavu modlitby, dovolilo uchopit konečně samo jádro samé bytosti, vnitřnost každé věci, smysl každé lidské tváře a každého setkání – byli bychom schopni rozeznat za závojem tvora skoro svátostnou přítomnost Boha, zároveň skrytého a zároveň zjevného.“ Ve vnímavé, citlivé a pokorné úctě k bytí a v jitřním údivu nad tajemstvím světa a člověka, v této základní dimenzi Čepova básnického prostoru se zjevuje posvátná, svátostná, symbolická stavebnost celé konečné skutečnosti. Každý příběh lidského života dorůstá zde do své pevné, hutné podoby, do svých barev a do své nezaměnitelné vůně. Získává svou váhu a svou vážnost, svou metafyzickou hloubku. Jeho bytí roste a kvete, roste a kvete jeho radost i jeho tragika, smutek i svislý kalvárský pád jeho slz, protože nese nejen na své hladině, ale i ve svém srdci poslední tajemný význam. Konečné bytí „znamená“, je znamením. Čím více znamená, čím hlouběji se ponořuje do roviny přesažného tajemství, tím více je.

II.

V metafyzických perspektivách pokorné úcty a rodného údivu svět i lidský úděl se stávají podobenstvím. Čep chápe i své umění jako neustálý pokus vyslovit obrazem a příměrem toto podobenství. Vyslovil je obrazem dvojího domova. Tak se dostáváme k základní, nosné a ústřední čepovské metafoře, která poznamenává a určuje celé jeho básnické dílo. Není náhodou, že první svazek Čepových próz nese titul povídky „Dvojí domov“. Zde můžeme číst tyto věty: „Až jedné noci, podivně osamělé podzimní samotou, když listí padá, vyděsila se (…) ze spaní a marně se pokoušela zachytit okraj šťastného snu, který ji činil mladým děvčetem, žnoucím trávu v lese nad rodnou chalupou. Však ďábel naší dětské víry, jenž vyjíždívá za měsíčních nocí orat se spřežením lidských zatracenců, přerval příšerným svistem svého biče (… její) blažené snění, a ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné. Vědomí se sice poznenáhlu vyjasnilo a věci se staly známými, ale to poznání bylo jen novou hrůzou, že svět je dvojí. A pak teprve přišel náhlý náraz a bolest (…)“ „Nemohla dlouho usnout, viděla chalupu v horách pod lesem, jeden došek trčí ze střechy a měsíc se jím na chvíli zastíní. Ale cosi na věky odešlo, otec i matka jsou mrtvi, jinde je skutečnost (…) těkala tohoto dne chalupou jako bez duše, chvílemi se zastavovala a podpírala zjizvenýma rukama hlavu už šedivějící. Sen o prvním domově, nenadále procitlý, jí zanechal v duši tesknotu do smrti otevřenou.“ Důvěrný svět známých věcí a obozorů, tváří a dějů, svět této země a této vezdejší zkušenosti se nám zdá pevný, bezpečný, spolehlivý nejen pro naši poutnickou nohu, ale i pro naše hledající a žíznící srdce. Zdá se nám celý a všechen. Záclona tohoto zdání se znenadání poodhrne, zprůhlední a promění se v pavučinu, skrze níž probleskne přítomnost druhého, jiného, přesažného světa.

Egon Hostovský u příležitosti Čepových šedesátin napsal: „Venkovské kulisy Čepových povídek jsou jen jakýmsi odrazovým plátnem pro vize tajemných dějů, rozehrávaných paralelně s našimi profánními osudy. To je naprosté novum, které Čep vnesl do české literatury. Nejen dvojí domov každého z nás, ale též dvojí osud každého z nás, dvojí osud zřetelný a nezřetelný. Oba osudy jsou do sebe zapleteny k nerozmotání. Oba se prolínají nemohouce od sebe a dávajíce smysl právě jen ve svém zapletení.“ S Hostovského tvrzením, že venkovský svět tvoří v Čepově umění jen jakousi kulisu a záminku, lze pravděpodobně nesouhlasit. To ovšem neznamená, že musíme přijmout názor Arne Nováka a jiných, kteří řadí Čepa mezi ruralisty. Hostovský dobře pochopil, že Čepova ústřední, řekl bych skoro platónská intuice dvojího domova, podvojnosti světa a lidského osudu, nemůže znamenat metafyzický dualismus. Je spíše jeho radikálním překonáním.

První domov nesousedí jen s domovem druhým; prostupuje, prolíná, prozařuje a prolamuje se do naší vezdejšnosti a do našeho časového, pozemského kraje; nese a zakládá jeho obzory, určuje směr cestám našeho putování, orosuje každé stéblo trávy a každý záchvěv naší duše. Vnáší do našich empirických příběhů, do stínů a šerosvitu naší vnitřní i vnější krajiny „modré tajemství“; otvírá v našich suchopárech „modrou prohlubeň“ naděje a úzkosti. První domov jde s námi stále; jde nám vstříc. Přichází a vchází do našich dějin jako metafyzický advent. Proto se tak často setkáváme v Čepových prózách s obrazy cesty, poutě, očekávání, naděje, adventu. Přichází a vchází do řádu našich dní a nocí, našich srdcí a snů, našeho života a smrti prudce, náhle, i když ne nepřipraveně, v zahřmění světla, v ohnivém prošlehnutí, v úděsu a v hrůze. Čep prožívá ve svých postavách právě toto „modré tajemství“ prvního domova jako světa zcela jiného, řekl bych, že v „mezních situacích“, v průlomu a v trhlině důvěrného času a známého prostoru tuší a zahlédne onu propastnou „jinakou jinakost“ prvního domova. Avšak tato jiná jinakost, jako zcela jiná druhost prvního domova neničí, nepustoší, nezmarňuje, nýbrž naplňuje, zachraňuje, přijímá, je pohostinná, je skutečně „domovem“, zemí zaslíbenou, sněnou a hledanou; je základem, pramenem a možností naší vlastní identity, překonání našeho vyhnanství, našich bloudění, odcizení a naší metafyzické chudoby.

Tragiku lidského údělu vidí Čep v tom, že člověk si plně uvědomuje a prožívá spásné vcházení prvního domova teprve na samém konci svého života, až když se ho dotkne smrt. Zde na samém prahu prvního domova se najednou zjevují všechny zrady, prohry, porážky a bloudění, lži a otálení. Člověk často projde krajinou svého života netečně a nevšímavě; jako lehkomyslný karbaník a piják se zastavuje ve všech hospodách, prohrává často i poslední groš svého dědictví, prohýřuje i ten poslední krejcar závdavku věčnosti. Stojí tu pak „nahý a bezbranný na okraji tmy (…) přikryt jen děrami své minulosti jako žebráckým pláštěm“, s prázdnýma rukama, s vydrancovaným srdcem, se zrazenou duší, s neukojenou žízní. Ale právě v tomto posledním, vrcholném, tragickém klopýtnutí a bolestném, k smrti zraňujícím upadnutí vysíleného tuláka anebo vyhladovělého poutníka přichází první domov, vychází jeho naděje, kterou jsme marně hledali v náručí nešťastných lásek.

Jan Čep jako málokterý jiný autor je básníkem smrti, protože je básníkem „prvního domova“, první naděje, prvního života. Zaposlouchejme se do těchto jeho vět: „Jak se jim v posledním čase stala důvěrnou tvář smrti! Věru, mohli se dosyta vynadívat do jejích očí, obrácených v sloup a odrážejících už vidění nicoty. Mohli si vtisknout v paměť tragický pohyb ruky, směřující ustavičně k čelu, jako by chtěla rozehnat tmu, která se kladla mezi duši a drahé věci tohoto světa! – Svět má jistě jiný přísvit; vždyť je zjizven a roztrhán tolika ranami.“

III.

Čepův člověk obývá svět druhého domova nejen jako poutník Absolutna, nejen jako vyhnanec z ráje; prochází vyměřeným prostorem svého dočasného údělu na zemi se srdcem obtíženým metafyzickou nostalgií po prvním domově. A na všech jeho cestách ho provází sestra úzkost. V Čepově prvopůvodní intuici dvojího domova se zjevuje drásavá nádhera paradoxnosti bytí. Člověk, který nebyl zraněn paprsky světla prolamujícího se do existence z prvního domova, jde světem netečně, nevšímavě, roztěkaně, nepravě a lživě zraňuje sebe, ponižuje druhé. Nosí, roznáší v sobě a kolem sebe jakousi morovou prašivinu. Ale i tento člověk trpí. Na rubu jeho skryté a občas i zjevné bolesti sídlí naděje a touha po prvním domově. Její naléhavý, přísný a slitovný hlas se mísí k nerozeznání s hlukem prázdnoty a marnosti. Jakmile však člověk zaslechne tento hlas, rozezná jeho modrou barvu a zraňující krásu, začíná velká proměna. Uštknut náhlým polibkem věčnosti, pozoruje, jak se proměňuje podoba jeho tváře a podoba světa, tvář věcí známých a důvěrných. V povídce Husopas Jan Čep zaznamenává tuto existenciální proměnu člověka zasaženého skutečností „prvního domova“. Tajemné průduchy země a života se neočekávaně a na okamžik rozevírají; dýchá z nich modrý van neznámého, jiného, druhého světa. (…)

V novém, proměněném, metafyzickou nostalgií zjitřeném pohledu se začne odhalovat pravá, hluboká tvář světa, věcí a existence. Teprve teď, ve světle prvního domova, se země promění v domov druhý. Ztratí svou zdánlivou a předstíranou jistotu a pevnost, svou lživou magii. Ztrátou své nepravé podoby doroste do své pravé identity, do své plné pravdy. Čepův básnický pohled na tuto naši zem je pohledem proměněným a proměňujícím. Vidí s nesmírným steskem naši zem „jako překrásné a sladké a nenahraditelné provisorium“. Věci, doposud tak známé, pevné a spolehlivé, berou na sebe křehkost a dočasnost polní trávy. Tak jako lidské srdce, i věci jsou zranitelné a přečasto zraněné do krve a k smrti. I ony putují do zaslíbené země prvního domova; mají poutnický osud společný s člověkem hledajícím Boha. Čep miloval římského básníka Vergilia, protože v jeho poezii rozeznal spřízněnost pohledu, který vidí účastně a bratrsky smutek a smrtelnost věcí. „Sunt lacrimae rerum et mentem mortalia tangunt.“ K Čepovým vyvoleným básníkům patřil i Georg Trakl, básník tiché, jímavé melancholie a smutku nad dočasností, pomíjivostí a prchavostí květu, ptačího zpěvu a lidského milování. „Fugit, fugit, irreparabile tempus.“ (…)

Nová, jiná, proměněná láska k světu a k člověku bere na sebe u Čepa podobu účasti, odpovědnosti, starosti a úzkosti o duchovní, časný i věčný osud toto, co mu bylo svěřeno a dáno v léno. Žijeme včleněni do velkého společenství mrtvých, živých a nenarozených. Náš dnešní úsměv a tichá pohoda byla vykoupena slzami a obětí někoho nám třeba neznámého. Moje dnešní modlitba a dobrý skutek možná osvětlí strmou stezku těch, kteří žijí na jiném kontinentě, v jiném čase a pod jinými souhvězdími. Toto metafyzické „obcování“ a toto nesmírné lidské souručenství milosti, utrpení a vykoupení kotví v transcendentním středu, v Bohu. Čep o tom napsal:

„Neexistují jenom vztahy mezi minulostí a budoucností, ale zároveň vztahy, které vážou každého člověka a každý jednotlivý lidský osud, ať už je upoután na kterýkoli okamžik historického času, k jakémusi středu, kde se setkávají a poznávají všichni lidé, všechny inteligence a všechny lásky, ať byly hmotně umístěny do jakéhokoli okamžiku lidských dějin, do pátého nebo desátého tisíciletí před Kristem nebo do druhého tisíciletí po Kristu. Každý člověk musí mít stejnou naději na svůj podíl ve věčnosti na poznání pravdy. Každý jednotlivý lidský osud v sobě chová výbušné ohnisko, které si prorazí cestu přímo k cíli, do samého středu svobody a lásky, jehož předobrazem bylo dětství každého z nás.“

Čepova sesterská úzkost o osud světa a člověka se rodí z účastné, rozechvělé, starostlivé, milosrdné lásky ke všemu, co je ohrožené, zranitelné a zraněné, křehké a hynoucí. Rodí se z palčivého, otřesného poznání, že člověk a jeho věci mohou zabloudit, mohou se ztratit navždy v temném pásmu útočné nicoty. Mohou vykrvácet na cestě k cíli, mohou vyhladovět na pouti do zaslíbené země, mohou promarnit svůj čas a své možnosti, promrhat jedinou, nevracející se příležitost, nerozpoznat vzácnost a cennost „závdavku věčnosti“ uloženého do prchavé a pomíjivé dočasnosti. Čepova sesterská úzkost nám naléhavě připomíná nejen naši ohroženost, ale též naši naději. Rozpomíná se i za nás a pro nás ve žhnoucí neklidné nostalgii prvního domova na příslib a závdavek nebe. V Čepově perspektivě dvojího domova i smrt je dvojí. Je smrt tragická, nevykoupená, bez světla, plná temnoty a nicoty; je to smrt k smrti. Ale je také smrt jiná, otevřená všemi svými bolestnými průduchy do života, dokořán otvírající veřeje naší bytosti, aby do ní mohl vstoupit první domov, abychom se v ní mohli setkat se vzkříšeným Kristem. Čepovo básnické dílo rozechvěné tichou sesterskou úzkostí a bratrskou nadějí prosvětluje svým jitřním a účastným slovem nejzazší, nejnebezpečnější a nejtemnější krajiny smrti. Zabydluje v nich pokorně a služebně naději, plachou a ničím nezaslouženou naději vítězící a proměňující samu smrt. Jeho nejvyšším poselstvím všemu, co umírá a tápá, všemu, co putuje v únavě a slzách, v neustálém loučení a ztrácení, je právě tato naděje poslední zachraňující proměny, která má v křesťanském prostoru jméno a tvář: Kristus. (…)

IV.

Egon Hostovský ve svém vzpomínání na Čepa napsal: „Bojím se, že mu (Čepovi) dobře nerozuměli ani ti, k nimž měl nejblíže, tedy kritikové z „Tvaru“, „Akordu“ a „Listů pro umění a kritiku“. Tito jeho kritičtí přátelé jednak Čepa přeceňovali v oblasti, jež je pro něho nedůležitá, a podceňovali ho v tom, v čem tkví jeho jedinečnost a originalita. Čep není velký básník jen pro svou víru. Možná, že právě naopak, možná, že největšími inspirátorkami v jeho umění byly chvíle pochyb. Ale to není důležité, náboženství je náboženství a poesie je poesie.“ Hostovský vyslovil otázku náboženské dimenze v Čepově díle a dal si také na ni odpověď. S touto odpovědí se odvažuji nesouhlasit, anebo alespoň ji upřesnit. Čep jistě není básníkem – ani velkým, ani malým – jedině proto, že věří po křesťansku. A není ani křesťanem proto, že je básníkem. Víra je víra a umění je umění. To však neznamená, že by se tyto dvě dimenze, tyto dvě oblasti nemohly navzájem prostoupit a vytvořit jeden živý, organický celek, navzájem se umocnit a svým napětím prohloubit vlastní obzory.

Ve zkratce lze říci, že Čepovo umění je ve své podstatě a stavebnosti křesťanské. A to ze čtyř důvodů:

1. Každé velké, pravé a živé umění je „křesťanské“. Toto tvrzení by mohlo leckoho pohoršit. Pokusím se o jeho vysvětlení. Živá, autentická poezie zpívá a chválí stvoření, život a existenci. Zpívá, protože miluje. Můžeme říci, že její zpěv a její slova chvály se zapalují krásou, něhou, tajemstvím věcí, tajemstvím zázraku, že věci jsou právě teď a pro nás, právě zde, i když a přestože mohou zrovna tak nebýt. Ve slavení poezie se vynořuje z anonymity existence světa a člověka, a zjevují své tajemství, své přijaté a přijímané bytí, jehož zázračnost nám poodhaluje tvář Boha, a uvádí nás za hranice našeho zraku a našeho zření známých, obyčejných věcí.

Poezie také pláče, trápí a dusí se úzkostí, smutkem, zalyká se v slzách nad nešťastným údělem, nad blouděním a nad marností tolika životů. Jindy zase volá, burcuje, mluví do našeho svědomí, zraňuje naše zpohodlnělé, otupělé a zlhostejnělé duše. Zoufá si někdy sama nad sebou, bortí svůj svět, chrlí už jen tmu a rouhání ze svých raněných slov. Ale i tento její těžký a tragický osud je možný, protože stále miluje. Každý pláč poezie je pláčem Magdaleny na velikonoční ráno, protože jí vzali Pána. I pláč je vyznáním lásky. A nenávist sama je jen výkřikem nešťastné, zrazené a ponížené lásky, lásky protestující proti nadvládě smrti a marnosti, lásky bouřící se proti přesile tmy a rozkladu. V poezii nepromlouvá jen sám básník, ani jen za sebe. Vyslovuje svou zpívající radost i svůj tížící smutek, své opojné extáze i své vzpoury za jiné, za ty, kteří se ještě a kteří se stále učí mluvit. Nabírá do svých slov jako do lasturové nádoby jejich touhy, jejich naděje, jejich toužení a jejich zklamání. Básník jde bok po boku s prorokem. Básník jakékoliv doby je postavou adventní. Jeho slova vždy gravitují k onomu tajemnému středu a k onomu místu v dějinách a na této zemi, v němž mezi nás vstoupilo samo Věčné Slovo.

2. Básník je strážcem, ochráncem a pastýřem lidských slov. Je jejich věrným a pozorným služebníkem. Vede je pouštěmi a suchopáry z egyptského exilu do zaslíbené země Slova, napájí je u čistých studánek a hojí jejich poranění i únavy u oáz pravdy, lásky a naděje. Rozevírá jejich srdce k nebi a k člověku. Připravuje je k události nejpřevratnější a nejslavnější: aby mohla přijmout do své pozemské, křehké a nyní čisté, neposkvrněné lásky Slovo První a Slovo Boží. Učí je – i když o tom neví anebo ani nechce vědět – citlivé, pokorné naslouchavosti, aby zaslechla, porozuměla a přijala slova poselská, slova andělů, kteří stále přicházejí do našich příběhů. Proto je zralá a živá poezie vždy gestem mariánským. Jejím domovem je vždy Nazaret. To platí zvlášť o poetickém, čistém, jitřně průhledném slovu Jana Čepa.

3. Naše evropské umění, literatura a poezie žijí ve vesmíru jednou provždy poznamenaném Kristem. V setkání s Kristem člověk dorostl do své zralé, dospělé postavy. Získal novou svobodu, novou volnost v přístupu k sobě a ke světu. A z této svobody tvoří jinak než antický člověk své umění. To, co bylo adventním tušením a předobrazem, náznakem a snem, stalo se v Kristu skutečností. Obzory se rozšířily, světlo se stalo světlejším a propast propastnější. Nyní si člověk nemůže neklást osudové otázky času a věčnosti, spásy a zatracení, naděje a zoufalství. Bez těchto křesťanských perspektiv není myslitelný Dante, Shakespeare, Baudelaire, Dostojevský, Claudel, ale ani Holan, Rilke, Kafka, Camus, Eliot. Toto křesťanské tázání a tento neklid vstoupily plně i do Čepova díla.

4. Čepovo básnické umění není křesťanské jen v těchto třech obecných významech. Jeho básnický svět nese křesťanské mystérium ve svém středu, vychází z něho a stále se k němu vrací. Čepův básnický jitřní pohled na svět a na úděl člověka prodlužuje velikonoční ráno Vzkříšení. Čepovo básnické slovo, oslovující důvěrně a chápavě příchozí ze všech provincií našeho světa, je slovem, které nese v sobě stopy letnicové události. Je prováté Duchem, je pročištěné ohněm, mluví jazykem, kterému rozumí dnešní člověk. Čep ovšem nebere jméno Boží nadarmo. Mohli bychom říci, že jakási úcta a stud mu brání v tom, aby vyslovil naplno a přímo tajemství Boží přítomnosti v dějinách světa. Čep ví, že Bůh je nevyslovitelný a nevýslovný. Mluví o Něm mlčením, zámlkou, náznakem. Ale živý Bůh prochází stále v tajemství prvního domova a ve zjitřené nostalgii osudů Čepových postav.

Čepova křesťanská víra se plně angažuje i v jeho uměleckém výrazu. Neumrtvuje, ale umocňuje jeho básnické slovo, vnáší do jeho básnického světa nové napětí, neklid hledání a tázání. Dává mu možnost dívat se plastičtěji a hlouběji do propastného nitra člověka a času. Hostovský nepochopil, že tázání, hledání, ba i pochybování tvoří jednu základní dimenzi skutečné křesťanské víry. Víra nespoutává, nýbrž rozvazuje, neuháší, ale zapaluje neklid našeho pohledu a našeho srdce; zabydluje nás otázkami a jitří naše hledání, prodlužuje a činí strmějšími, nebezpečnějšími naše cesty. Víra je neklidným klidem a klidným neklidem. Naslouchá a s jistotou lásky říká své ano, ale zároveň se stravuje žhnoucí touhou vidět, poznat, dotknout se svým srdcem, a vstoupit celou svou bytostí do prostoru obývaného tím, kterému důvěřuje. Křesťanská víra nevyrábí hotové šablony ani laciná, paušální řešení lidských problémů. Napíná spíše až za hranice možností slovo i existenci. Pozorně přihlíží k neopakovatelné a nenahraditelné osudovosti jednotlivých osob a národů. Vyžaduje úctu ke každému osobnímu tajemství a je připravena k protestu proti každé ponižující a odlidšťující idolatrii.

Čepovo básnické slovo adventní, mariánské, velikonočně jitřní a letnicově planoucí čerpá svou sílu a své mládí ze své víry v živé Slovo Boží. (…)

V.

Jan Čep zemřel v exilu daleko od své rodné Moravy. Jeho odchod z domova nebyl jen lidským, občanským rozhodnutím. Jsem přesvědčen, že Čepova volba exilu je hluboce spojena s jeho básnickým osudem, s jeho chápáním umění, s jeho spisovatelskou tvorbou. Nebyl to odchod snadný. Básník jako Jan Čep, přirostlý všemi klouby své bytosti a svého slova k zemi svých předků, svých mrtvých, bratří a sester, ke kraji svého dětství, neodchází jen tak nazdařbůh. Tento odchod otevřel v Čepově básnicky a lidsky citlivé duši novou, nikdy nezahojenou ránu. Jeho rozhodnutí bylo zcela individuální. Je dnes zbytečné a nepodstatné rozvíjet úvahy o tom, zda básník má odcházet do exilu, nebo zůstat, když „doma“ se vzduch stává nedýchatelným, když se plní žaláře, narůstá násilí a ubývá svobody. Jan Čep odešel za hranice, ale nikdy neopustil svou zem, své přátele z řad básníků, spisovatelů a umělců, kteří zůstali a kteří stoupali spolu s národem cestou křížovou, sami křižováni, na místo popravčí. Čepova literární tvorba v exilu přijala novou podobu. Esej a úvaha se nyní stávají jeho nejužívanějším literárním druhem. Mohli a měli bychom se ptát na důvody této změny a hlavně na to, proč Čep v tomto posledním údobí své spisovatelské činnosti opustil téměř definitivně povídku; jak se díval a jak hodnotil své rozhlasové úvahy; jaké místo mají eseje v celku jeho básnického světa. Tyto a mnohé jiné otázky ponechám prozatím otevřeny. Přitahuje mne však jiná otázka zásadnější, nesnadnější a hlubší: můžeme chápat Čepův odchod do exilu jako básníkův protest proti totalitnímu režimu? Má jeho literární tvorba „politický rozměr“? Lze v ní najít skrytý protest proti hrůznému ponižování člověka kultury, umění a svobody? Nemyslím zde jen na některé jeho eseje nebo rozhlasové úvahy zřejmě a výslovně politicky angažované. Myslím spíše na celek jeho básnického díla i na jeho povídky. Zdá se totiž, že politický a sociální motiv se v nich takřka nevyskytuje. Proč se však Čep stal politickému režimu básníkem nepohodlným – a proč ho stoupenci dnešního režimu nepřestali napadat, očerňovat a pomlouvat? Naposled to byla – alespoň pokud je mi dnes známo – Theologická revue čs. církve (5, 1971) a brněnská Rovnost ze 14. 12. 1973, která na něj zaútočila hanopisným článkem „Nečisté zboží Jana Čepa“.

Pokusím se zkratkově naznačit odpověď na tyto otázky. Čep není politickým ani sociálním spisovatelem v běžném slova smyslu. V jeho umění se však setkáme s politickým postojem a angažovaností v jiném smyslu; celý jeho básnický svět tvoří radikální kritiku materialistické, prométeovské politické idolatrie, totalitního chápání kultury, zeslužebnění umění a manipulace slova. Jan Čep obýval zcela jiný svět, v němž se nemůže pohybovat materialista. Toto rozpoznal nejen sám Jan Čep. Byli si toho vždy vědomi i jeho marxističtí kritikové. Tito mají obyčejně velmi citlivé filosofické a ideologické nozdry. Dovedou do dálky a do hloubky vycítit přítomnost každé nemarxistické myšlenky, každého „zrnka hořčičného“, nesoucího v sobě, třebas jen adventně, možnost království Božího. Čepovo dílo je takovým rozlehlým polem, v němž jsou rozseta a v němž klíčí, rostou právě tato hořčičná zrna křesťanské víry a naděje.

Po zkušenostech „Pražského jara“ víme lépe, řekl bych, víme téměř empiricky, že umění a literatura zmohou mnoho, velmi mnoho v zápase s organizovanou, tvrdou totalitní mocí. Setkáváme se zde s úžasným paradoxem: křehké, bezbranné umění, vyzbrojené jen slovem, zvukem, barvou a tvarem, může jako David zasadit ránu totalitnímu Goliášovi, jeho cenzuře, jeho policiím, jeho tankům. Násilí není nikdy samo, nemůže vládnout ani se udržet samo ze sebe. Potřebuje vždy spojence. Jeho nejvěrnějším, nejspolehlivějším a nejváženějším spojencem byla vždy a dodnes je lež. Mezi násilím a lží byla uzavřena jakási temná, přímo posvátná smlouva. Můžeme říci více: jsou spojeny organicky a pokrevně jako dvě sestry, jako siamská dvojčata. Násilí, teror, totalita nemají jiného, lepšího pomocníka než lež. Lež nemůže přežít bez pomoci násilí. Alexandr Solženicyn napsal: „Kdokoli zvolil násilí jako metodu své činnosti, musí nezbytně přijmout, zasnoubit se se lží jako s normativním principem.“ Jakmile totalitní, násilnický režim přestane lhát, v okamžiku, kdy zradí svou pokrevní sestru lež, přestává být totalitním režimem: nemůže znásilňovat člověka, pravdu, krásu, umění.

Jan Čep bojoval vždy proti lži a také nad ní vítězil, protože žil a tvořil v prostoru pravdy – a vyslovoval svými obrazy, příměry a podobenstvími nejhlubší pravdu lidského osudu. O jeho díle můžeme napsat se Solženicynem: „Jediné slovo pravdy váží víc než celý vesmír.“