Balthasarovo svědectví

Autor: Edward T. Oakes - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/5 (Osobnosti)

America, August 1-8, 2005. Mírně zkráceno.

Na 12. srpna 2005 připadlo sté výročí narození švýcarského katolického teologa Hanse Urse von Balthasara. Náleží rozhodně mezi nejvýznamnější teology dvacátého století. Balthasar byl zpočátku dosti izolován a neměl velký vliv na jiné katolické teology. Nebyl na Druhém vatikánském koncilu jako teologický expert, na rozdíl od mnoha jeho současníků. Avšak od jeho smrti 26. června 1988 získává jeho myšlení stále větší uznání pro pozoruhodnou erudici, odvážné inovace a solidní založení v tradici.

Protože jsem strávil mnoho času šířením Balthasarových myšlenek překlady, eseji a monografiemi, bývám často dotazován, co mě poprvé přitáhlo k jeho teologii. Byla to vlastně náhoda. Roku 1966 jsem vstoupil do noviciátu k jezuitům a přišla mi do ruky kniha nazvaná prostě Modlitba. Už první věta mi ukázala, že se její autor zpříma chápe věci. Počáteční řádky se mi zdály tak relevantní dík vlastní zkušenosti s modlitbou (nebo jejímu nedostatku), že mne autor uchvátil hned od počátku. Příslušná pasáž začíná takto:

„Modlitba je něco víc než vnější akt prováděný z pocitu povinnosti, akt, v němž Bohu sdělujeme různé věci, které sám ví, nebo denní pozornost vůči přítomnosti Suveréna, který očekává ráno a večer projev oddanosti svých poddaných. I když křesťané shledávají, ke svému trápení a zármutku, že se jejich modlitba nikdy nepozvedá nad tuto úroveň, vědí velmi dobře, že by měla být něčím víc. Zde někde je skrytý poklad, jen kdybych ho mohl najít a vykopat - semeno, které má schopnost vyrůst v mohutný strom, nesoucí hojné květy a plody, budu-li mít dostatek vůle pěstovat a kultivovat je.“

Řekl jsem si: Vždyť on mluví o mně! Modlitby zpaměti jsem znal už z dob svého dětství; když jsem vstoupil do noviciátu, myslel jsem, že teď toho bude o něco víc. Snažil jsem se modlit hodinu ráno a půl hodiny večer, byl jsem však stále týmž náboženským automatem. Zdálo se, že Balthasar ví přesně, co cítím: říká, že se křesťané cítí často jako cizinci, kteří mají mluvit řečí, jejíž pravidla se nikdy nenaučili, nebo jako koktavé děcko, které chce něco říct, ale nemůže.

Jak ale rozřešil Balthasar problém, který tak přesně diagnostikoval? Představte si mé překvapení, když jsem řešení nenašel až po přečtení celé knihy, nýbrž už v příští větě! Princip modlitby, říká Balthasar, není v tom, naučit se nějakému novému způsobu řeči. Modlitba je především akt, v němž se učíme, že „náš váhavý projev vůči Bohu je jen odpovědí na Boží slova k nám“.

To by mohlo znít velmi dobře, ale jak se má člověk modlit v jazyce, kterým mluvil Bůh, když se zdá, že naše vyprahlost v modlitbě Boha umlčuje? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Uvaž: není Otčenáš - modlitba, jíž se k němu denně obracíme - jeho vlastním slovem? Nebyla nám dána Božím Synem, Bohem a Božím Slovem? Mohl snad nějaký člověk vynalézt sám od sebe takovou řeč? Nepřišlo k nám „Zdrávas Maria“ z úst anděla, vyřčeno tedy řečí nebes; a to, co doplnila Alžběta, „naplněna Duchem Svatým“, nebyla to odpověď na první setkání s vtěleným Bohem?

Balthasar vysvětlil, že zvnitřněním Otčenáše a Zdrávasu se člověk postupně učí používat klíčového privilegia modlitby, které Nový zákon nazývá parrhésia. Tato skutečná intimita s Bohem znamená, že máme svobodu říkat cokoli, co máme na mysli. Žalmista nám podává obdivuhodný příklad takové otevřenosti: nemá žádné výčitky, když vyjadřuje svou hořkost, pocit pronásledování, nářky, utrpení, únavu atd. Jinými slovy: všechna vnitřní hnutí duše jsou vhodná k tomu, aby byla předložena Bohu - a to je pravá svoboda.

Po skončení noviciátu (v 70. letech) mi řekl můj jezuitský učitel, že Balthasar pracuje na obsáhlé teologické trilogii (První část Sláva Pána - Teologická estetika v sedmi svazcích; druhá část Theo-Drama v pěti svazcích a třetí část Theo-Logika ve třech svazcích), v níž se pokouší obrátit pořadí tří slavných kritik Immanuela Kanta: Kritiky čistého rozumu, Kritiky praktického rozumu a Kritiky (estetické) soudnosti. Kant sledoval postup René Descarta a začal zkoumáním lidských poznávacích schopností. Poté co rozřešil tento problém k svému uspokojení, pokračoval diskusí o etice. Nakonec, jakoby dodatkem, uvažoval o otázce vnímání krásy, kterou se snažil zařadit do pojmu „vznešeného“, odrůdy krásy, která vede k neangažované kontemplaci. Balthasar si uvědomil, že pokud křesťané nebudou před apologetickými argumenty vnímat krásu zjevení, nebudou přitahováni k tomu, aby správně přijali Boží zjevení v Kristu. Tato odpověď je tím, co konstituuje křesťanskou etiku v reálném smyslu slova, primárně jednající o našem původním „ano“ či „ne“ k Božímu volání.

Jak už bylo zmíněno, Balthasar pracoval v relativní izolaci od teologického cechu až do své smrti a sám to uznával. Podle něho to vzniklo vlivem výchozího bodu jeho myšlení: krásy. Jak řekl na počátku své trilogie: „Krása je nezaujatá. Je to ten aspekt reality, bez něhož antický svět odmítal chápat sám sebe. Teď se však ,krása‘ stala pouhým slovem, zatímco krása definitivně dala sbohem našemu skvělému novému světu obchodních zájmů.“

Tato vize ihned zaujala mou představivost, byl jsem však odrazován obrovským rozsahem trilogie, která tehdy vznikala. Karl Rahner napsal u příležitosti 60. narozenin o Balthasarovi:

„Píše podrobné patristické monografie o starých církevních Otcích a se stejnou přesností komentuje téměř zapomenutý úsek Summy Tomáše Akvinského, znovu přivádí k životu část Tomášovy teologie. Dokáže však také načrtnout úžasné kolektivní portréty Otců (Origena, Řehoře z Nyssy, Maxima Vyznavače a dalších) jako nikdo jiný. Napsal intelektuální historii devatenáctého století. (...) Především však je to systematický teolog, který píše teologickou estetiku, jedinou, která byla kdy napsána, dílo, které si činí odvážný nárok ukázat teologii její jedinečný a definitivní střed. To, co říká o křesťanské eschatologii, o vztahu přirozenosti a milosti, o katolickém postoji k modernímu protestantskému církevnímu Otci Karlu Barthovi, o teologii dějin a mnohém dalším - to vše se stalo integrální součástí současné systematické teologie. Je to duchovní autor, který píše o kontemplativní modlitbě, otvírá Písmo pro meditaci, dává křesťanskou interpretaci existenciálnímu strachu a chválí Božské Srdce s hymnickým vzletem.“

Po 2. vatikánském koncilu se hledělo na Karla Rahnera jako na Balthasarova velkého rivala v katolické teologii. Ať už rozdíly mezi nimi byly jakékoli, oba oceňovali úspěchy druhého. Jedna z posledních věcí, které Balthasar napsal, obsahovala konečný souhlas s Rahnerem a jeho ocenění - tak jak Rahner vždy oceňoval Balthasara.