Analýza „Čtyř slov z Ukrajiny“

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2005/5 (Dialog)

Jestliže vám někdo zašle zdarma svou a vámi nevyžádanou práci ve formě svazečku, v němž marně hledáte údaj o nakladateli nebo ISBN a který není nikde v prodeji, pak se zřejmě nedá hovořit o knize v pravém slova smyslu. Je to prostě text. Takový elaborát s titulem „Čtyři slova z Ukrajiny“ jsem začátkem září nalezl ve své schránce na KTF v Praze. Autory nevyžádaného „dárku“ jsou M. V. Hitiuk, M. R. Špiřík, A. E. Dohnal, tři otcové baziliáni, kteří kladou na obálce svazku důraz na své licenciáty a doktoráty teologie, což není běžně zvykem.

Kniha sestává ze čtyř částí: první je věnována popisu určitého způsobu kontemplativní modlitby. Proč se ale na konci tohoto oddílu hovoří o tom, co je homosexualita a co je feminizace, aborty, cizoložství (s. 39 – 41), to opravdu nevím. Je nám sděleno, že církev bude vbrzku pronásledována (s. 40). Druhá část je nelítostným útokem proti historicko-kritické metodě výkladu Písma a všem, kdo se s ní – podtrhuji – jakkoli poskvrní. V závěru je nám předložen návrh toho, jak by mělo vypadat správné studium teologie (s. 70 – 72). Třetí část je opět nelítostným útokem, nyní na všechna mimokřesťanská náboženství a na všechny, kdo se poskvrňují mezináboženským dialogem. Poslední část nese titul „První přikázání“ a autoři si v ní berou na mušku všechny možné a podle mého soudu i nemožné formy okultismu a magie. Klíč k celému elaborátu se nachází v doslovu – „Několik slov o autorech“. Ve skutečnosti je to ale spíše určitá forma oslavného životopisu otce Dohnala (s. 135 – 143) od jeho obrácení až po dnešek.

Je zřejmé, že otec Dohnal byl římskokatolickým knězem, který usiloval o hlubší duchovní život, a proto se také stal horlivým šiřitelem charizmatické obnovy. Na straně 136 se dozvídáme o tom, jak odhalil, že všeobecně známý dnes již zvěčnělý duchovní F. Ferda prý provozoval okultismus. Není snad ani třeba dodávat, že toto zcela pomýlené nařčení vypovídá nemálo o samotném otci Dohnalovi. Pak jsme zpraveni o zlých kněžích, kteří jakožto spřeženci okultismu A. E. Dohnala pronásledovali a použili k tomu StB. Má to snad znamenat, že mezi katolickými kněžími je jakási okultistická klika? A. E. Dohnal se v roce 1991 stal baziliánem, protože chtěl žít spiritualitu blízkou dědictví svatého Cyrila a Metoděje. Jenomže i v novém společenství docházelo k jeho pronásledování. Vše vyvrcholilo v roce 2003, kdy se biskupem řeckokatolické církve v České republice stal L. Hučko, který je označen za bývalého vedoucího hnutí Fokoláre v ČSSR. Čtenář tedy pochopí, proč na předchozích stranách autoři podnikají frontální diskreditační kampaň právě proti Ch. Lubichové a zmíněnému hnutí. Na straně 142 se dozvídáme, že L. Hučko byl na listině spolupracovníků StB, ale že na seznamech, které byly ve Slovenské republice zveřejněny v roce 2005, nefiguruje. Pro mne to znamená, že tam otec biskup nikdy nebyl a že tvrzení jistě ne nestranných svědků má difamační charakter. Čtenář si v dané souvislosti vzpomene na to, co četl na předchozích stránkách, kde je velmi mnoho informací a tvrzení typu: Jedna studentka povídala, jedna paní povídala… Přistupme ale k analýze obsahu elaborátu.

Na začátku knihy se nachází prosba autorů o požehnání od papeže Benedikta XVI. Nepozorný čtenář nabude dojmu, že autoři jsou v hlubokém spojení s papežem, který jim požehnal. Jenomže žádné takové požehnání neexistuje. První kapitola nás má zpravit o duchovnosti autorů. Druhá zase o jejich superpravověrnosti.

Historicko-kritická metoda výkladu Písma je výslovně označena za herezi (s. 42). Jak může být herezí určitá metoda, to mi není zřejmé. Metoda je nástroj, který může být používán správně, nebo nesprávně. Je snad vrahem každý, kdo vlastní nůž? Pochopitelně víme o některých neudržitelných interpretacích, ale historicko-kritickou metodu kvůli tomu není možno démonizovat. Nevím, jestli si čtyři ThDr. a dva ThLic. uvědomují, že odmítáním historického bádání o Ježíšovi vlastně následují mínění R. Bultmanna? („Pro církev není rozhodující otázka historie, ale přítomnosti…“ s. 44). Na teologických fakultách prý prostřednictvím HK metody působí démonické síly (s. 46). To ale znamená, že celá současná teologie je podle autorů textu posedlá. V seminářích je prý v knihovnách předem filtrovaná literatura v duchu HK metody (s. 47). Každý, kdo zná situaci, musí nad touto nehoráznou lží zakroutit hlavou. Těmito pomluvami je nám podsouváno mínění, že existuje jakési spiknutí teologů, kněží, seminárních formátorů v duchu démonické HK metody. Nevím, jestli si to autoři elaborátu uvědomují, ale rekonstrukce textu Písma v originálních jazycích patří také k historicko-kritické metodě. Vzato do posledního důsledku by tedy jejich tvrzení znamenalo, že i překlady Bible do moderních jazyků je třeba odhodit, neboť se jedná o produkt spjatý s démonickou HK metodou.

Na stranách 50 – 55 se popisuje deset herezí HK metody. Ponechme tyto nesmysly stranou a zaměřme se na skutečnost, že naši teologové neuznávají lidský rozměr Písma; podle nich je to v zásadě jen Boží slovo (s. 51). To ale není nic jiného než klasický tvrdý fundamentalismus. Doufám, že autoři v případě potíží s vlastním zrakem používají k léčbě rybí žluč přiloženou přímo na zrakové čidlo. Následná zkušenost vydatně pomáhá k hlubšímu porozumění údajům Písma a nebývale rychle léčí z primitivního fundamentalismu. Autoři se pak odvolávají na encykliku Pia X. Pascendi z roku 1907. Její aplikace na dnešní poměry je ovšem značně přitažená za vlasy. A. E. Dohnal a spol. prostě potřebují platformu, na jejímž základě by mohli ostatní označit za bludaře a sami pak vystupovat jako paladinové té nejpravější ortodoxie. Není značně zjednodušené a v zásadě černobílé pojímání světa typickým znakem sektářského způsobu myšlení? Je lživé a nemravné očerňování a pomlouvání v souladu s evangeliem, láskou k církvi, s pravověřím?

Na stranách 70 – 72 je načrtnut program studií teologie podle zachránců ortodoxie, teologie, církve a celého světa. Z celého elaborátu vyplývá jednak to, že samozvaní proroci a spasitelé křesťanstva nevědí nic o dokumentu Sapientia christiana, jednak to, že studium teologie podle nich spočívá téměř výhradně v modlitbě a misijní praxi. Nic proti těmto činnostem, jenomže z toho všeho dýchá docela obyčejný fideismus a nechuť k opravdové intelektuální práci na poli vědy a kultury.

Třetí kapitola je útokem proti mimokřesťanským náboženstvím, která jsou označena jako pohanská a démonická (s. 77). Mezi tato pohanská náboženství je zařazeno i hnutí Fokoláre. Na straně 86 se popisuje to, jak vibrující zlý duch hinduismu pronikl skrze Ch. Lubichovou celé hnutí. Už na tomto místě musíme konstatovat, že naši paladinové superortodoxie jsou naplnění nenávistí a záští. Podle mého skromného soudu jsou jejich výroky jasným dokladem nebezpečí podlehnutí subjektivismu, který identifikuje vlastní duchovní prožitky se samotným Bohem. Tendence démonizovat všechno, co je jen trochu odlišné a nové, představovat naši realitu velmi zjednodušeně, polarizovaně a černobíle, to všechno jsou opět zcela evidentní znaky sektářství. V pozadí stojí vlastní mesiánský komplex pisatelů a pochopitelně jejich vůdcovské ambice.

Nyní už soudný čtenář začíná chápat, jak to vlastně s tím mnohočetným pronásledováním otce Dohnala bylo, je a zřejmě také bude. Chápe také, proč se výše hovořilo o nadcházejícím pronáslednování církve, tedy A. E. Dohnala a jeho společníků. Není v mé kompetenci hodnotit to, jak konkrétně otec biskup L. Hučko v dané kauze přede dvěma lety postupoval. Zmíněný text mne ale přesvědčil o tom, že otec biskup prostě jednat musel. Od démonizace alterity je totiž jen krůček k pronásledování a likvidování druhých. O tomto trendu svědčí to, že hnutí Fokoláre je podle autorů pamfletu synkretismem, infiltrací New Age do církve, a členství ve Fokoláre dokonce „hříchem proti Duchu svatému“ (srov. s. 92), což pochopitelně znamená vyřčení ortelu věčného zavržení nad všemi fokolaríny. Hovořit zde o pomluvě, nehoráznosti, neomalenosti, drzosti, nenávisti je prostě málo, je to duchovní podlost a sprostota. Nezapomínají naši paladinové velkého duchovna a superortodoxie na přikázání lásky? Pravda je ale ve skutečnosti nezajímá, protože jsou zaslepeni svým subjektivistickým, fideistickým, pseudomesiánským a fundamentalistickým hněvem. Oni nechtějí církev očistit, ale rozdělit.

Naši „teologové“ nepřímo útočí dokonce i na Jana Pavla II., když si dovolují tvrdit, že zemětřesení v Assisi, k němuž před několika lety v tomto městě došlo, bylo Božím trestem za to, že se zde v letech 1986 a 2002 konaly modlitby představitelů řady světových náboženství za mír (s. 100). Jako teologové by ale autoři měli vědět, že takovéto svévolné spojování událostí výrazně překračuje jejich kompetence.

Na konci třetí kapitoly se setkáváme s návrhem radikální reformy církve, která by vycházela z Kongregace pro nauku církve, která by vybrala pro každý národ dva svaté řeholníky a vysvětila je na biskupy. Ti by pak prováděli „čistku“ v jednotlivých místních církvích. Když si člověk přečte, oč by šlo, pak je jasné, že by to nebylo nic jiného než totalita, kde by se všichni řídili přesně podle pokynů těch, kdo jsou zosobněnou ortodoxií. Dokonce i zmíněná kongregace by nakonec vykonávala jen to, co jí velkoryse sdělují naši osvícení.

Ve čtvrté kapitole se dozvídáme o tom, co všechno je magie a okultismus, dokonce prý i hypnóza, akupunktura, homeopatie… Stojíme před pověrčivým pojímáním působení zlého ducha v tomto světě. U lidí zaslepených nenávistí se ale podobným zatemněním mysli není možno divit. Mělo by být pochopitelné, že spiritismus a různé formy věštění či magie vždy byly, jsou a budou s pravou vírou zcela neslučitelné.

Lze se divit tomu, že biskup Hučko rázně zasáhl? Dotyční pak byli řádovým představenstvem ještě v roce 2003 přemístěni na Ukrajinu, jenomže problémy přetrvávaly pochopitelně i tam. Je možno se divit tomu, že církevní autorita tyto lidi, kteří neúměrně polarizují církevní atmosféru všude, kde se vyskytnou, nakonec vyloučila z řehole (srov. s. 142)? Celá věc je ale opravdu tragická, protože dotyční na základě své subjektivistické spirituality skutečně věří ve své vyvolení k tomu, že mají zachránit církev a svět. Jasně se ukazuje, že spiritualita bez zdravé teologie je slepá a velmi nebezpečná. Dlužno podotknout, že teologie bez spirituality je zase mrtvá. Jestliže se musíme od zmíněného stylu myšlení jasně distancovat, neznamená to, že bychom měli autory tohoto vpravdě zoufalého výkřiku odsuzovat. Žádný náš bratr v Kristu nám nesmí být lhostejný, a proto bychom se za otce Dohnala a jeho následovníky měli intenzivně a upřímně modlit.