Význam trvalé formace zasvěcených osob

Autor: Marta Lucie Cincialová - Číslo: 2005/4 (Články)

Trvalá formace je sousloví, jež se v běžné mluvě řeholních osob objevuje až v posledních letech a stále ještě budí rozpaky, neboť nepanuje obecná shoda o tom, co je či má být jejím obsahem. Termín stálá či trvalá formace však najdeme v mnoha pokoncilních církevních dokumentech adresovaných zasvěceným osobám a můžeme si zde všimnout rostoucího důrazu i jistého vývoje v uchopení tohoto pojmu.

V tomto příspěvku se nejprve pokusíme přiblížit vývoj v pojetí trvalé formace, dále její obsah a hlavní etapy, a konečně vztah, který je mezi trvalou a počáteční formací.

Vývoj termínu a pojetí trvalé formace

Výraz „trvalá formace“ poprvé použili kolem r. 1960 pedagogové Louis Armand a Michel Drancour a označovali jím „jediný prostředek“ jak napomoci skutečnému růstu jednotlivce nejen na intelektuální úrovni.¹ Spolu s rozvojem západoevropské společnosti v druhé polovině 20. století vzniká a rozvíjí se současná andragogika² a postupně se pozornost začíná zaměřovat i na novou cílovou skupinu: osoby v post-produktivním věku.³ Populární jsou Univerzity třetího věku,⁴ jejichž cílem je seznámit starší občany s vědeckými poznatky, prohloubit jejich sebepoznávání, pomoci jim získat nadhled a tím ulehčit přizpůsobování a orientaci v měnícím se prostředí.⁵ Představa, že výchova a vzdělávání člověka jsou omezeny na období jeho dětství a mládí, je překonána. Člověk se učí, dokud žije.

Myšlenka trvalé formace není úplně nová ani v církevním prostředí. Vždy se mluvilo např. o milosti vytrvání ve víře až do konce, o věrnosti vůči přijatému povolání, apod. Nicméně tato myšlenka nebyla do koncilu nijak výslovně formulována. Když koncil hovořil o novém období v dějinách lidstva, charakterizovaném hlubokými a rychlými proměnami,⁶ nezůstal lhostejný ani ke vzdělávacím a výchovným iniciativám v profánní oblasti⁷ a vyjádřil se i k problematice výchovy.⁸

Koncil měl rovněž velký vliv na pojetí řeholního života a položil důraz nejen na obnovu jednotlivců, ale i celých institutů, když zdůraznil, že „přizpůsobená obnova společenství závisí nejvíce na výchově jejich členů“ (PC 18). Přitom mezi řeholníky před koncilem a mnohde i dlouho po něm převládalo mínění, že formace je záležitostí řeholních počátků, často dokonce označovala jen období noviciátu, po němž následovala práce, apoštolát, povinnosti, zodpovědnost, jedním slovem: praxe.

Ve světě se na koncil nadšeně reagovalo kurzy obnovy a různými programy formačních aktivit. Postupně však začaly být tyto izolované aktivity duchovní obnovy nahlíženy jako nedostačující. Když koncilní dekret hovořil o jednotlivých prvcích utvářejících formaci, žádal, aby se vzděláním „přispělo jednotě života řeholníků“ (PC 18), a zdůrazňoval, že formace má připravit řeholníky k apoštolátu, jenž je jim vlastní. Otevírá se tak cesta formaci dospělých osob, jež má pokračovat po celý jejich život. Pokoncilní dokumenty rozvíjejí tuto koncepci, přitom ale poněkud mění perspektivu: formace je sice dále chápána v jednotlivých, po sobě následujících fázích, je však patrný důraz na skutečnost postupného růstu a trvajícího, nepřetržitého procesu.⁹ Po vydání nového Kodexu církevního práva (1983)¹⁰ se koncilní idea stálé formace dostává i do mnoha konstitucí či stanov řeholních společností, rozpaky nad jejím pochopením však mnohde přetrvávají. Dokument Essential elements (1983) mluví již mnohem jasněji o pokračujícím vývoji řeholní osoby,¹¹ zdůrazňuje ale nadále především výchovu a stálé další vzdělávání členů pro specifická díla institutu (EE 46). Formuluje celkem pět období formace, z nichž poslední dvě zahrnují „stálou další formaci ve zralých letech a večer života (…) jako přípravu na konečné setkání s Pánem“ (EE 48).

Devadesátá léta se otázce formace věnují zvlášť a představují další vývoj v jejím pojetí. Mezi nejdůležitější dokumenty patří bezpochyby Směrnice pro výchovu v řeholních institutech Potissimum institutioni (1990). V části věnované stálé formaci (PI 66-71) se jako důvod pro trvalou formaci uvádí „Boží volání“, jež přichází „v každém okamžiku za nových okolností“(PI 67), a zdůrazňuje se potřeba zvláštní pozornosti ke znamením Ducha v naší době, spojení věrnosti s tvořivostí, „poněvadž křesťanské a řeholní povolání vyžaduje dynamický růst a věrnost v konkrétních životních okolnostech. To si žádá duchovní formaci vnitřně sjednocující, ale pružnou a pozorně sledující každodenní události osobního života i života světa“ (PI 67). Dokument říká, co má být obsahem trvalé formace, a klade důraz na život podle Ducha (spiritualitu), účast na životě církve podle charizmatu institutu, hlubší studium teologie, poznávání a věrnost vlastnímu charizmatu (PI 68). Upozorňuje na hlavní úseky trvalé formace, jimiž jsou: přechod z počáteční do stálé formace, období po asi deseti letech od věčné profese, období zralosti, chvíle těžkých krizí, jež mohou nastat kdykoli, a fáze úbytku sil.¹² Zdůrazňuje se nutnost vnímavého doprovázení a citlivé pozornosti.

V posynodní apoštolské adhortaci Jana Pavla II. O výchově kněží v současných podmínkách Pastores dabo vobis (1992)¹³ nacházíme ohledně trvalé formace podobné myšlenky jako později v adhortaci O zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě Vita consecrata (1996).¹⁴ Na důležitost spolupráce mezi instituty ve věcech formace upozorňuje dokument z r. 1998 ¹⁵ a zatím poslední dokument určený zasvěceným osobám je instrukce O obnoveném úsilí zasvěceného života v třetím tisíciletí Ripartire da Cristo (2002).¹⁶

Shrneme-li, lze říci, že pohled na trvalou formaci se postupně vyvíjel od izolovaných aktivit zaměřených na obnovu kulturní, doktrinální, apoštolskou a spirituální, k formaci integrální, sjednocující, jež provází řeholníka po celý život a ve všech oblastech jeho života.¹⁷ Formace musí podle adhortace „vstupovat hlouběji do nitra osoby, tak, aby jednotlivé projevy jejích postojů i chování, a to nejen ve významných okamžicích života, ale i v běžných denních situacích, vyjadřovaly její celkovou, úplnou a radostnou přináležitost Bohu (…). Protože však je formace zaměřena na proměnu celé osobnosti, je jasné, že úkol stálé formace nikdy nekončí“ (VC 65).

Přestože má stálá formace zasahovat úroveň lidskou, kulturní, úroveň bratrských vztahů, apoštolátu, charizmatu, má dbát na vlastní odbornost a solidní teologické vzdělání, je za primární třeba považovat růst ve víře, ve vztahu k Bohu, tedy úroveň života v Duchu, spirituální:¹⁸ „Předmětem formace je sama osoba po celou dobu svého života. Jejím cílem pak úplnost lidského tvora povolaného k tomu, aby hledal a miloval Boha z celé mysli a ze vší své síly a bližního jako sám sebe“ (VC 71). „Hlavním účelem řeholní formace v jejích různých obdobích, počátečním i trvalém, je ponořit řeholníky do zkušenosti o Bohu a pomáhat jim, aby ji postupně ve svém životě zdokonalovali.“¹⁹

Vztah trvalé a počáteční formace

Běžné je členění formace zasvěcených osob na tzv. formaci počáteční (prenoviciát, noviciát, postnoviciát) a formaci stálou či trvalou, nastávající po doživotních slibech a vrcholící konečným setkáním s Pánem.²⁰ Lze říci, že počáteční formace připravuje zasvěcenou osobu k přijetí trvalých závazků, k zasvěcení, ale to, co ji skutečně formuje, je formace stálá. Konkrétní služba, svěřený úkol, společný život v komunitě, chudí okolo nás, prostředí, v němž žijeme, a hledání Boží tváře v každodenních situacích je to, co nás formuje a činí stále více Bohu zasvěcenými osobami. Nejsme hotovými řeholníky a řeholnicemi ve chvíli složení slibů. Jsme povoláni dorůstat do plnosti Kristovy až natolik, že budeme moci říci se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije Kristus ve mně“ (Flp 2,20). Je-li naším cílem připodobnění se Kristu, pak celá formační cesta směřuje k přivlastnění si jeho způsobu života a jeho smýšlení, jeho postojů vůči Otci i vůči bratřím²¹ a tento proces nemůže než trvat celý život a zaujmout celou naši osobu.

Je možné rozlišit stálou formaci řádnou a mimořádnou a teprve po zdůraznění formace každodenní mluvit o zvláštních dobách věnovaných mimořádným aktivitám, které se stanou jednotlivými body „programu stálé formace“, jakými jsou např. pravidelné měsíční rekolekce a roční exercicie, studijní kurzy, cykly přednášek, sabatický rok, občasná společná setkání, atd.

„Formační proces není vyhrazen pouze pro první část života, protože díky svým lidským omezením si zasvěcená osoba nikdy nemůže myslet, že již dosáhla zralosti onoho nového člověka, který za všech okolností v nitru prožívá ztotožnění s Kristem. Počáteční formace proto musí být spojena s formací stálou, která bude člověka utvářet v každém dnu jeho života (...) Nikdo totiž nemůže přestat usilovat o svůj lidský a duchovní růst (…) není žádný lidský věk, v němž bychom si mohli myslet, že člověk již dosáhl lidské zralosti.“ (VC 69)

Co mají přes svoji specifičnost společného počáteční a trvalá formace? Cencini zdůrazňuje, že je to schopnost svobodně se nechat utvářet a vychovávat životem, druhými lidmi, každou situací, učit se zkušenostmi. Tato „učenlivost“ je víc než jen pasivní přijetí nabízeného, jde spíše o aktivní a zodpovědné přesvědčení osoby, jež se projevuje v pozitivním přístupu k událostem, které přijímá s vděčností jako dar.²² Podobně je i pohled do osobní minulosti a k vlastnímu obdarování provázen vděčností. Je to přístup vnitřní svobody, který dovoluje, aby vše kolem nás, každý střípek dobra, krásy a pravdy, nás utvářel. Podobně hovoří i zatím poslední dokument určený zasvěceným osobám: „Je důležité, aby byl každý zasvěcený člověk osobně přesvědčen, že se musí učit po celý svůj život, v každém věku a období, v každém prostředí a v každém lidském kontextu, od každé osoby i kultury, aby se nechal dotvářet jakýmkoli zlomkem pravdy a krásy, který nalezne okolo sebe. Avšak hlavně se bude muset naučit nechat se vychovávat všedním životem, vlastní komunitou, svými bratry a sestrami, obyčejnými i mimořádnými věcmi každého dne, modlitbou stejně jako apoštolským úsilím, v radosti a v utrpení až do chvíle smrti.“ (RdC 15)

Zdá se, že existuje jakési napětí mezi oběma fázemi formace (počáteční a trvalou). Je to však plodné napětí. O stálé formaci říká adhortace, že „vychází z vnitřní podstaty řeholního zasvěcení“ (VC 69). Až poté, co přijmeme skutečnost, že sám řeholní život je vlastně stálou formací, je možné začít mluvit o jednotlivých fázích, majících své charakteristiky. Pouze vezmeme-li v úvahu trvalý charakter formace jako takové, můžeme mluvit i o formaci počáteční.

Lze tedy říci, že trvalá formace není to, co následuje po formaci počáteční, ale paradoxně to, co jí předchází, co ji umožňuje,²³ neboť platí, že život se rodí jen ze života a jen tvoří-li formační komunity lidsky zralí, moudří, vyrovnaní a šťastní řeholníci, je vytvořen předpoklad pro úspěšnou výchovu nové generace. Cílem všech snah ohledně formace má být „v duchu evangelia vytvořit zralá, bratrská společenství, která jsou schopna pokračovat ve stálém dalším vzdělávání během všedního dne. Řeholní společenství je skutečně místem, kde se velké záměry stávají účinnými díky trpělivému a trvalému dennímu zprostředkovávání. Řeholní společnost je místem a přirozeným prostředím procesu růstu všech, kde se každý stává spoluodpovědným za růst druhého.“²⁴ Platí, že přednostním místem formace je „samo společenství“ (VC 67), neboť není-li v pořádku formační komunita, pak mladí, pokud neodejdou, často „stydnou na teplotu vlažných“.²⁵

Stará moudrost praví „Non progredi regredi est“ a mohli bychom říci, že není-li náš život trvalou formací, stává se deformací, nebo jak by řekl Cencini: „není-li život trvalou formací, stává se trvalou frustrací“.²⁶ Řeholníci se pak stávají buď infantilními, nebo depresivními a místo z ideálů žijí z iluzí. Může se stát, že (jak kdosi trefně poznamenal) ve skutečnosti nezrajeme - na některých místech zahníváme a na jiných tvrdneme.

Trvalá formace a pastorace povolání

S trvalou formací je také úzce spjata otázka pastorace povolání, jak neváhají opakovaně zdůrazňovat církevní dokumenty: „Jedním z prvních plodů trvalé formace je každodenní schopnost prožívat povolání jako stále nový dar, který přijímáme s vděčným srdcem. Dar, na který odpovídáme postojem stále odpovědnějším, o kterém svědčíme s větší přesvědčivostí a schopností přitáhnout ostatní, aby se mohli cítit vyzváni Bohem k tomuto zvláštnímu povolání anebo k jiným cestám. Zasvěcený je svou povahou také animátorem povolání; kdo je totiž povolán, musí se stát tím, kdo sám povolává. Je tu tedy přirozená souvislost mezi trvalou formací a duchovní péčí o povolání.“ (RdC 16)

„Zlatým pravidlem“ pastorační péče o nová povolání je Ježíšova výzva: ‚Pojďte a uvidíte‘ (Jan 1,39).²⁷ Setkání s mladými lidmi mají být doprovázena sdílením života. To však vyžaduje od zasvěcených osob, aby prožívaly hluboce své zasvěcení a staly se „viditelným znamením radosti, kterou Bůh dává těm, kdo odpovídají na jeho volání“. Církev klade řeholním komunitám na srdce, aby „byly otevřené a schopné sdílet svůj životní ideál s mladými lidmi“. Řeholníci mají dovolit, aby jim lidé kladli otázky a vyžadovali jejich opravdovost: „Každá komunita a všichni členové institutu jsou vyzváni kontaktovat se s mladými lidmi podle evangelijní pedagogie následování Krista a předávání charizmatu; mladí očekávají toho, kdo by uměl nabídnout opravdu evangelijní způsob života a cestu uvádění do velkých duchovních hodnot života lidského a křesťanského. Jsou to tedy zasvěcené osoby, které mají znovu objevit pedagogické umění, probouzet a uvolňovat hluboké otázky, příliš často skryté v srdcích lidí, zejména mladých. Ony doprovázejí při rozeznávání povolání a budou vyzývány k tomu, aby ukázaly zdroj své totožnosti.“ (RdC 16)

Odvaha ke stálé formaci

V našem duchovním životě, je-li skutečně životem v Duchu a z Ducha Svatého, jsme zváni k připravenosti ke změně, neboť Duch Boží „činí všechny věci nové“ a „vane kam chce“ a „následovat Krista znamená stále se vydávat na cestu, chránit se zkornatění a ustrnutí, abychom byli schopni živě a pravdivě svědčit o Božím království v tomto světě“ (PI 67). Není to omezenost ve fyzickém pohybu, co je nebezpečné, ale ztráta duchovní svěžesti, uzavřenost a obavy, kdy raději s nostalgií vzpomínáme na časy minulé, než abychom s nadějí hleděli do budoucnosti. Máme si s vděčností připomínat velké Hospodinovy skutky, abychom mu vzdávali chválu, a prožité události reflektovat, abychom se z nich poučili, nicméně církev nás povzbuzuje, abychom „hleděli do budoucnosti, kam nás Duch Svatý vysílá, aby skrze nás učinil podivuhodné věci“ (VC 110). Známkou mládí ducha je i odvaha stále začínat znovu, doufat i proti vší naději a s touhou hledat Boha ve všech každodenních událostech. Touha pak je víc než jen statické čekání, touhou se očekávání Milého stává nedočkavým vyhlížením, takže platí: „více než stráže na svítání čeká má duše na Pána…“

Stáváme se tím, čím chceme být, proměňujeme se v to, co kontemplujeme, připodobňujeme se tomu, koho milujeme. Mnich někde bývá nazýván kalugaros, krásný stařec (z řec. kalos a geron), vždyť platí: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně...“ (2Kor 3,18). Jsme povoláni stát se krásnými, neboť zasvěcený život je svědectvím o tom, co v křehké přirozenosti zasvěcených osob činí Bůh ze své lásky, dobroty, a krásy (srov. VC 20). V období fyzického stárnutí platí, že „svěžest ducha zůstává, i když čas postupuje: duchovní mládí se projevuje v tom, že člověk v každém období života hledá a nalézá pro sebe různé nové úkoly, zvláštní způsob existence, života a lásky, sobě vlastní“.²⁸

Abbé Pierre, jenž po celý svůj život bojuje za lidi bez domova, říká o životě, že je to jen troška času daná naší svobodě, abychom se naučili milovat a připravili se tak na setkání s věčnou Láskou.²⁹ Na jeho tváři a na tváři mnoha starců (stačí vzpomenout např. Jana Pavla II. nebo Matku Terezu) je patrná dychtivost zamilovaných, prozařující vnitřní krása toho, kdo je zahleděn do věčnosti a přitom je plně zaujat současnou chvílí.

Jedno staré africké přísloví říká, že se ve stáří zahřejeme u ohně, na který jsme si po celý život sbírali dříví. Je tedy třeba nepromarnit tento čas (srov. Ef 5,16) a naučit se „počítat naše dny“, máme-li dojít k moudrosti srdce (srov. Žl 9,12), a má-li o nás platit, co říká žalmista: „Ještě ve stáří ponesou plody, zůstanou šťavnatí a svěží“ (Žl 92,15).