Úvahy o některých aspektech křesťanské spásy

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2005/4 (Studie)

Je zcela zřejmé, že každé náboženství je zacíleno k určité formě spásy. Toto tvrzení dokonce platí i o každé formě ideologie, která je přece jistou, více či méně degenerovanou formou náboženskosti, trvale přítomné v lidské přirozenosti,¹ protože pokud mají lidé o něco usilovat, potřebují, aby jejich jednání mělo určitý cíl. Nauku o tomto cílovém bodu a o prostředcích, jak ho dosáhnout, můžeme nazývat soteriologií, tedy naukou o spáse. Slovo cíl je ale také jiným označením pro Boha nebo „boha“, a proto lze říci: jaká soteriologie, takový obraz Boha či boha. Není tedy divu, že definitivní forma spásy a spasitelství, jak ji vidíme na Muži z Nazareta, je zároveň definitivním zjevením Boží tváře v dějinách. Není tedy rovněž divu, že také v křesťanství je soteriologie tématem, které v sobě obsahuje základní existenciální zájem člověka o ostatní témata tajemství víry. Nauka o spáse je tudíž tématem v pravém slova smyslu klíčovým.²

I. Obecná východiska

Základním zájmem teologie by tudíž mělo být, aby právě toto z existenciálního hlediska klíčové téma bylo možné vyjadřovat pokud možno co nejsrozumitelněji, a to nejen uvnitř společenství věřících, nýbrž také navenek, protože právě na tom v mnohém závisí přesvědčivost a úspěšnost našeho evangelizačního úsilí. Všichni, kdo se touto otázkou zabývají, dospívají celkem jednomyslně k závěru, že stojíme před téměř neřešitelným problémem. Hovořit o křesťanské spáse rozhodně není jednoduchou záležitostí.³ Do hry totiž vstupuje problematika zjevení jakožto Božího sebedarování,⁴ náš obraz Boha, pojetí člověka, tajemství vtělení, soteriologický význam velikonočního tajemství Ježíše Krista, pneumatologie, problematika milosti a našeho jednání, otázka společenského rozměru spásy (teologie společenství, ekleziologie), eschatologie, alespoň pro katolické křesťany také mariologie. Je pochopitelné, že stručná a vyčerpávající systematizace tohoto klíčového tématu se vymyká našim možnostem.⁵ Vždyť samo tajemství Vykupitele se vymyká jakékoli vyčerpávající expozici.⁶ Jak jinak, je-li opravdu jedním z Trojice.

Musíme tedy blíže specifikovat otázku, do jejíhož rámce pak zasadíme své úvahy. Zdá se, že jeden ze základních problémů tkví v odlišnosti mezi kategoriálními, tedy zvěcnělými, výpověďmi a konkrétní zkušeností spásy. Z hlediska dogmaticko-teologické terminologie jde o poměr mezi obsahem víry (fides quae creditur) a konkrétním prožíváním víry (fides qua creditur); mezi dogmatickou teologií jako takovou a spiritualitou jako prožíváním tajemství. Mělo by být zřejmé, že kýžené přemostění je v posledním důsledku možné jedině tam, kde daná zkušenost existuje. Poslední výrok můžeme ilustrovat celkem banálním příkladem: četba stohů pojednání o lásce nemůže nahradit vlastní prožitek lásky. Křesťanská spása je totiž osobním sebedarováním Trojjediného konkrétnímu člověku skrze Krista v Duchu Svatém. Osobní sebedarování má v moci výhradně konkrétní osoba, to známe velmi dobře z vlastních mezilidských vztahů. Teolog tudíž nedisponuje osobním sebedarováním Trojjediného ani osobní otevřeností oslovovaného člověka. Jediné, co teolog může dělat, je odbourávat předsudky a osvětlovat přístupové cesty porozumění vedoucí k oné osobní otevřenosti vůči Božímu oslovení.

Právě uvedená skutečnost vrhá světlo na jeden velmi často napadaný aspekt křesťanské soteriologie. Vše se koncentruje v následující otázce: Jak může mít kontingentní historická skutečnost, tedy život Ježíše z Nazareta a jeho smrt na kříži, univerzální spásonosný význam?⁷ Námitka v sobě obsahuje velký kus pravdy, protože velmi často pojímáme univerzalitu vykoupení nesprávně tak, jako kdyby šlo o univerzalitu nějakého pravidla, mechanismu vykoupení, ideje. Teologové se pak snaží odhalit nějaký „soteriologický mechanismus“, který by osvětlil tajemné „jak“ vztahu mezi událostí Ježíšova života vrcholící ve velikonočním dramatu a naší spásou.⁸ Za dva tisíce let se nepodařilo zkonstruovat naprosto uspokojivé a zcela výstižné vysvětlení. I proto magisterium nikdy nenalezlo odvahu, aby zmíněné soteriologické „jak“ jednoznačně definovalo.⁹ To totiž není dost dobře možné. Mělo by tedy být zřejmé, že výše zmíněné pojetí univerzality spasitelského významu události Ježíše z Nazareta není zcela správné. Tato univerzalita je univerzalitou setkání a zpřítomňování, jak o tom koneckonců vypovídá křesťanská liturgická a evangelizační praxe. Naším úkolem je trvale zpřítomňovat tajemství kříže a vzkříšení, aby tak pro všechny zůstala otevřená možnost setkat se tajemně s Kristem, s Vykupitelem, s Osvoboditelem.

To však rozhodně neznamená, že by intelektuální úsilí teologů minulosti a současnosti bylo bezcenné. V okamžiku, kdy dojde k setkání člověka s Kristem, je zcela evidentně zapotřebí intelektuálního zpracování toho, co nazýváme tajemstvím spásy. Naše soteriologické reflexe asi nikoho k víře nepřivedou, jenomže věřící člověk potřebuje světlo intelektu, aby dokázal svou víru prožívat nejen citově, nýbrž lidsky kompletně, a proto i na rozumové rovině. Intelektuální úsilí teologů nadto přispívá také k tomu, abychom především sami před sebou dokázali vydávat počet ze své naděje (srov. 1 Petr 3,15-16).

Už jsme řekli, že naše soteriologie by se měla snažit o to, aby se přibližovala zkušenosti spásy. V následující části tohoto příspěvku se tedy pokusím o formulování některých existenciálních aspektů naší spásy, které by mohly být poněkud blíže naší konkrétní zkušenosti než klasické kategorie vykoupení, oběti, zásluhy, dostiučinění. Je zřejmé, že následující výčet rozhodně nemůže být považován za vyčerpávající. Vyjdeme z toho, že dnešní člověk touží po svobodě, že Hospodin je tvůrcem naší svobody a že nás vede k plnosti této svobody. Proto bych rád pohovořil o tom, od čeho a pro co nás Kristus vlastně osvobodil. Na tomto místě pochopitelně nemůžeme analyzovat pojem svobody, proto se omezíme na konstatování, že svoboda rozhodně není svévole, že je to schopnost dobro poznat, chtít a také uskutečňovat. Právě z tohoto hlediska je Ježíš člověkem vrcholně svobodným,¹⁰ jak se sluší na toho, kdo nás přivádí k plnosti svobody Božích synů a dcer. Takto pojímaná svoboda je navíc velmi těsně spjata s pojmem Boží transcendence vůči světu a transcendence přítomné v jeho stvořeném obrazu. Tím by mělo být zřetelně zabráněno imanentistické redukci pojmu „osvobození“, s nímž se setkáváme v některých jen těžko přijatelných teologiích osvobození minulých desetiletí.

II. Od čeho nás vlastně Kristus osvobodil?

Člověk se sám svobody a spásy nedobere, spása je v první řadě dar. Možná, že právě tato skutečnost působí mnoho problémů dnešnímu člověku, který by rád uskutečnil všechno zcela sám. Jenomže právě velmi trpká a draze placená osobní zkušenost s různými lidskými „spasiteli“ a „osvoboditeli“ může představovat zkušenostní bázi pro přijetí tohoto základního pravidla křesťanské nauky o spáse – osvobození. Koneckonců sám zrod mesiášských nadějí v Izraeli vykazuje velmi podobnou strukturu, protože stojí na zklamání s davidovskými králi – „pomazanými“ a velekněžími.¹¹ Neprožíváme cosi podobného relativně často také my v souvislosti s předvolebními sliby a s pravidelným povolebním vystřízlivěním?

Přijetí zmíněného daru pochopitelně není pasivní záležitostí a vyžaduje od člověka odvážné rozhodnutí víry i nemalé úsilí, které můžeme přirovnat k putování směrem k zaslíbené zemi – k plnosti spásy, osvobození. Máme-li stručně definovat poměr mezi spásou, kterou přinesl a uskutečnil Kristus, a naším snažením, můžeme říci, že Kristovo dílo před námi otevírá možnost dospět k naplnění vlastního lidství v Bohu, otvírá před námi cestu, kterou však musíme projít my sami.

Obecně vzato můžeme říci, že Ježíš z Nazareta křesťanovi ukázal trvalý přesah mystéria nad každým jeho verbálním vyjádřením, nad každým jeho kulturně podmíněným kultovním znázorněním. Snad nejmarkantněji je to patrné právě v soteriologii a specificky v pojednání o onom „soteriologickém jak“ vztahu mezi událostí kříže a naší spásou. Velikost a pravdivost magisteria tkví v tom, že ono „jak“ nikdy nedefinovalo, a tak nechává především teology onu přesažnost mystéria nad jejich slovem přímo zakoušet. To, co se zdá být největší obtíží, je tedy ve skutečnosti základní charakteristikou samotné spásy i možným klíčem k hlubšímu porozumění i k novému a dnešnímu člověku srozumitelnějšímu způsobu interpretace tohoto tajemství.

Také pluralita křesťanských spirituálních a teologických tradic spolu s nepřeberným bohatstvím křesťanských liturgií vydává zcela evidentní svědectví o zmíněném přesahu věřeného tajemství nad tím, jak jsme schopni ho vměstnávat do lidských slov a do našich obřadů. Konec konců sám Nový zákon dokládá totéž, když nevýslovné tajemství Muže z Nazareta předkládá v pluralitě vzájemně se doplňujících pohledů. Totéž pochopitelně platí o tajemství spasitelské hodnoty Kristova kříže. Je jisté, že víra musí mít náboženský výrazový háv, musí být inkulturovaná, vtělená do konkrétní doby a kultury.¹² Jenomže každý z těchto hávů je nevyhnutelně provizorní a má nárok pouze na „vektorickou“ pravdivostní vypovídací hodnotu, když takříkajíc ukazuje správným směrem k eschatologickému naplnění. Musíme žít v náboženském provizoriu, ale nejsme jím svázáni a zavaleni. To všechno jsou pouze „ikony“, které odkazují nad sebe, a proto se neklaníme oněm znázorněním, nýbrž výhradně Tomu, na koho odkazují.¹³ Neosvobozuje nás nějaká soteriologická teorie, ale samo tajemství kříže a vzkříšení Muže z Nazareta. Toto osvobození od litery pro Ducha, osvobození od služby určitým nevyhnutelně provizorním náboženským a teologickým systémům je zároveň osvobozením pro službu živému a pravému Bohu.

Jako příklad můžeme uvést Ježíšovy výroky o Jeruzalémském chrámu, z nichž zcela jasně vyplývá, že On je služebníkem Nejvyššího, ale nikoli konkrétní formy chrámového kultu (srov. např. Jan 2,13-25). Těch příkladů z Ježíšova života by se dalo připomenout mnohem víc, jen heslovitě připomínáme: jeho vztah k sobotě, jeho poměr k lidským autoritám a předpisům, jeho poměr k dobovým představám o Mesiáši, jeho naprostá svoboda od popularity, od nenávisti vůči Nežidům, veřejným hříšníkům, protivníkům... Z uvedeného důvodu také Kristovo evangelium nepředstavuje vnitrosvětský naukový systém, neboť ono samo je v zásadě naprostou otevřeností transcendenci, budoucnosti a především Nevýslovnému, jehož smíme nazývat Otcem. Tento základní postoj lze shrnout jedním termínem: synovská poslušnost (srov. Mt 5,46; Jan 5,19; Flp 2,6-8; Žid 5,8). Právě tato poslušnost z nás také činí Ježíšovy bratry a sestry (srov. Mk 3,35; par.).

V encyklice Fides et ratio nalezneme úžasnou myšlenku ¹⁴ - že Kristův kříž stojí nad kulturami, a proto můžeme dodat: také nad náboženskými obaly prožívání víry, nad soteriologickými teoriemi, nad konfesemi a pochopitelně také nad náboženstvími. Jedině toto vyjití nad sebe, nad vlastní kulturu a konfesi¹⁵ je základem univerzalismu, pravého katolicismu, k němuž jsme důrazně povoláni. Nezapomínejme, že Ježíš Kristus je vykupitelem všech, tedy nejen katolíků nebo křesťanů, a proto musí stát i nad konkrétními podobami kulturních výrazových forem samotného křesťanství. Vlastní konfesi a kulturu není možno opustit, je to trvalé východisko, k němuž se musíme poctivě vracet a do něhož po vyjití vzhůru a setkání s alteritou opětně vstupujeme, abychom z něho zase mohli vycházet,¹⁶ není to ale naše vězení. Proč je kříž nad kulturami? Protože přijmout ukřižovaného Mesiáše je stejným pohoršením pro Žida, Řeka, Slovana, Turka, Číňana, Inda… Kdo chce přijmout Ukřižovaného, musí nevyhnutelně vyjít nad svůj partikulární kulturní horizont, a právě zde se smí setkávat s podobně smýšlejícími a svobodnými Kristovými učedníky.

Transcendentní, a proto osvobozující univerzalita vtěleného a ukřižovaného Božího Syna se v kontextu lidských kultur jeví jako univerzalita pohoršení, skandálu (srov. 1Kor 1,18-31). Nezapomínejme, že právě v hodině nejtěžší zkoušky se může naplno projevit to, co vedlo Mistrovy kroky po celý jeho život. Ona poslušnost až k smrti na kříži je přece jeho trvalým postojem.

Právě tato svoboda, právě toto vyvedení ven z omezenosti vlastní kulturou, nevyhnutelně provizorním uspořádáním institucí, a z provizornosti našich teologických výpovědí z nás dělá katolíky, kteří jsou schopni ekumenického a mezináboženského dialogu, v němž musíme jít nevyhnutelně do rizika setkání s tím druhým, který nás nemůže neovlivňovat a v jistém slova smyslu neproměňovat. To se ale týká zase toho dobového a kulturního obalu, nikoli transcendující skutečnosti víry. Jedině díky tomuto živoucímu tajemství se nemusíme příliš obávat o svou katolickou totožnost, pokud jsme ovšem pevně zakotveni v tajemství Vtěleného, Ukřižovaného a Vzkříšeného. Je patrné, že zmíněná forma osvobození je obrovskou silou. Alespoň já osobně právě v této svobodě a síle vidím výmluvné potvrzení pravosti křesťanství a autentického katolicismu, který je plně otevřen transcendenci¹⁷ a který se právě proto stává skutečnou svátostí přicházejícího Božího království, svátostí jednoty celého lidského rodu¹⁸ ve svobodě a rozličnosti.

Možná si to neuvědomujeme dost zřetelně, ale Ježíš z Nazareta nás zároveň osvobodil od všech forem pseudomesiášství. Pro křesťany platí, že je pouze jeden Mesiáš, a nikdo z nás už nemusí, ba nesmí nést břemeno povědomí, že by právě na něm rozhodujícím způsobem závisela spása světa či jeho naplnění. Jestliže hledáme radikální změnu, kterou v našem životě způsobil Kristus, pak je to právě skutečnost, že my všichni jsme vykoupení a že existuje jen jeden Vykupitel. Každý z nás je tedy osvobozen od všech vlastních koncepcí záchrany světa i od s tím nevyhnutelně spjatých falešných představ o Bohu. To není rozhodně málo, protože ve jménu ne právě správných představ o Bohu se v dějinách odehrálo nemálo zlého. Nestávají se naše vlastní mesiášské koncepce často určitou modlou, které se jako nejvyššímu cíli klaníme? Nebývá to vlastně klanění se dílu našich vlastních rukou či spíše mozků? Jediným lékem proti tomu všemu je totální vydanost do rukou nebeského Otce, jak ji vidíme na Ježíši z Nazareta. To však rozhodně neznamená nezodpovědnost. Naše odpovědnost ale není nesnesitelná, protože jak říká kdesi velmi výstižně O. Cullmann, rozhodující bitva je již vybojována, válka o naši spásu je vyhraná, zbývá jen dílo dokončit.

Všichni zakoušíme, že tento svět není v pořádku, že stále existuje velmi mnoho zrůdného, co vychází z nitra člověka a z vykolejenosti našeho společenského života. Je to břímě, které nás drtí a bere nám často naději. Křesťanská zvěst o vykoupení by zřejmě měla začínat právě tímto sdělením: „Neboj se, ty nejsi spasitel, tvým úkolem není tohle všechno napravit. Pokud někdo přijde a bude se vydávat za spasitele, nevěř mu, protože jím určitě není.“ Jsme tedy osvobozeni nejen od svého postadolescentního mesiášství, ale také od veškerého posluhování politickým „bohům“ a „mesiášům“, od všech pseudonáboženských ideologií rudého, hnědého a v poslední době také zeleného ražení.¹⁹

Pokud bychom měli podat nějaký historický doklad této skutečnosti, pak je na dosah ruky. Stačí připomenout, že hnědé a rudé totality posledního staletí neměly opravdové křesťany vůbec v lásce. Pravý důvod spočívá právě v tom, že skutečný křesťan je jen velmi těžko manipulovatelnou bytostí, protože odmítá vhazovat kadidlo před obraz „zbožštěného“ císaře, vůdce nebo tajemníka „samospasitelné“ strany. Je nesporné, že masa potřebuje „idol“, osobnost, podle níž by se mohla orientovat. S kulty osobností bychom to ale v církvi rozhodně neměli přehánět.

Ježíš nás osvobozuje také od všech forem rasového či nacionalistického mesianismu, které se nás snaží přesvědčit o jistém vyvolení vlastního národa, o jeho nadřazenosti nad ostatními. Jakýkoli nacionalistický mesianismus je zcela v rozporu s vírou v Ježíše Krista, univerzálního vykupitele a spasitele. Ani Němci, ani Rusové, ani Američané, ani Poláci, ani Češi nejsou předurčeni jako mesiášský lid k záchraně všech ostatních. Nespočíval Ježíšův spor s jeho židovskými současníky právě ve střetu mezi vnitrosvětskou a nacionalistickou vizí mesiášství a „spásy“ po vzoru národních panovníků - králů a velekněží - jediného vyvoleného národa a prorocky univerzalistickým pojetím spásy ze strany Syna člověka? Nebyl to střet mezi partikularistickým monoteismem a univerzalismem Božího království, s nímž je úzce spjat obraz Trojjediného Boha?²⁰ Není viditelným znamením překonání partikularistických a nacionalistických mesianismů právě katolická – univerzální - církev Ježíše Krista, Boží lid ze všech jazyků, ras a národů?

Nikoli nadarmo byl Kristus nepanským králem, nemesiášským Mesiášem, nekněžským Veleknězem, ale vskutku prorockým prorokem. Nezapomínejme na skutečnost, že Ježíš se v době svého života nikdy nechoval jako světský panovník, jako vnitrosvětský „pomazaný“, jako příslušník chrámového kněžstva, ani se neprohlásil za Mesiáše a kněze, zároveň však zcela evidentně vystupoval jako prorok. Právě tato mentalita přivedla Mistra na kříž, a proto také z kříže vyzařuje jako osvobozující síla.

Ukřižovaný a vzkříšený Kristus nás dále osvobozuje od planých nadějí vkládaných do tohoto světa, v němž sice žijeme a o něco usilujeme, ale který nikdy svými vlastními silami nepřivedeme do stavu, o němž bychom mohli říci, že by byl definitivním vyjádřením Božího království. Zdá se, že smutek, který je dnes tak často patrný na řadě pokřtěných, má svůj zdroj právě v nesprávném kladení nadějí v tento svět a v pokrok. Když se pak onen dílčí pokrok v určité oblasti našeho života uskuteční, zjišťujeme, že Boží království je stále daleko před námi a že kýžený pokoj se v našem srdci nerozhostil. A je to dobře, protože máme stále budoucnost, bez níž se nedá opravdu lidsky žít. Máme věčnou budoucnost. Systémy, které se prohlásí za konec a vyvrcholení reálných dějin, systémy, v nichž se všichni musejí ustavičně povinně radovat, kradou lidem budoucnost, a proto také naději. Ne nadarmo nad branou dantovského pekla stojí nápis: „Zanech vší naděje, kdo mnou procházíš.“ Naše tichá křesťanská radost ale rozhodně nepochází z tohoto světa, ona překračuje dějiny, jejichž jediným pravým vyústěním je Vzkříšený.

Máme tedy být pasivní a vůči světu uzavření sudiči, kteří hovoří jen o zkáze a nepřístojnostech? Rozhodně nikoli. Uvědomíme-li si, že všechno to, od čeho jsme osvobozováni, páchne modloslužbou, pak tato svoboda od novodobých model²¹ je zároveň svobodou pro Boha živého, jenž je dárcem pravé svobody. Jaký div, že právě kříž Ježíše z Nazareta je pro nás křesťany vrcholným zjevením živého Boha, překonáním všech předešlých forem Božího „revelatio“, tedy prezentací mystéria ve stále nových a nových hávech či zahaleních. Nahota Ukřižovaného o tom vypovídá velmi výmluvně. Ježíš nás tedy osvobozuje od služby faktickým i potenciálním modlám pro službu živému Bohu a jeho království. Všechno, co děláme v tomto světě pro druhé, se tak může stát pravou bohoslužbou. Odstup od světa a pravé zakotvení naší naděje v Bohu je pak zárukou, že se nebudeme klanět ani dílu svých vlastních rukou. My přece nejsme spasitelé, nýbrž jen služebníci neužiteční. Tato totální svoboda se snoubí s pravou Boží transcendencí, nezávislostí na tomto světě. To ale rozhodně neznamená nezájem o tento svět nebo nenávist k tomuto stvořenému světu (srov. např. Jan 3,16). Nezapomínejme, že právě transcendence Stvořitele a Spasitele vůči tomuto světu je poslední garancí svobody Božího obrazu v tomto světě. A svoboda je prostorem pro lásku a setkání.

Vtělený, ukřižovaný a vzkříšený Boží Syn každého z nás osvobozuje od samoty, protože od početí až do posledního vydechnutí neexistuje životní situace, kterou by na sebe nevzal. V každém okamžiku svého lidského života máme možnost se s ním setkat a hlouběji pronikat do jeho tajemství. Otázkou však je, zda se s ním setkávat chceme (srov. Jan 3,19). Pokud nikoli, budeme stále upadat do různých forem osobního i společenského lžimesiánství a ideologické „idolatrie“, která může mít i podobu nadřazování instituce nad dobro osob, do nejrůznějších rafinovaných forem přemrštěných kultů osobnosti, spoléhání se na systémy, a to vše pak nevyhnutelně ústí do imanentistické beznaděje, do věčného uvěznění v sobě... Lžibohové a lžimesiáši rozhodně nejsou s to dát nám život, věčnou budoucnost, radost, společenství, tedy spásu.

Vtělený, ukřižovaný a vzkříšený Boží Syn každého nás osvobozuje od samoty i tím, že nás vyvádí z naší nesmířenosti s Bohem (srov. 2 Kor 5,18-21) i z nesmířenosti mezi námi navzájem (srov. např. Ef 2,13-15; Kol 1,20). Právě tento aspekt spásy by měl zářit na tváři církve (srov. Jan 17,21), ale bohužel tomu tak často nebývá, protože my pokřtění pro své rozdělení připomínáme spíše karikaturu svaté Kristovy církve než společenství, které vydává svědectví o úžasné svobodě a překonání samoty uzavřenosti do sebe a svého malého světa. Možná právě proto je naše mluvení o spáse tak nepřesvědčivé a nesrozumitelné. Řekli jsme, že naše kategoriální teologické výpovědi potřebují předběžnou zkušenost spásy, a tu má poskytovat tomuto světu tonoucímu v temnotách osamění a nelásky zář vycházející ze společenství těch, kdo se v pravé svobodě upřímně přijímají a nefalšovaně milují.

Zusammenfassung

Der Autor stellt die Frage, wie man über das christliche Heil sprechen soll, damit diese Reden überzeugend wird. Das Grundproblem sieht er in der Spannung zwischen den kategorialen, versachlichten Aussagen über das Heil und den konkreten Heilserfahrungen. Die Aufgabe der Theologie im Lösen dieses Problems besteht in der Beleuchtung der Zugangswege der Verständigung, die zur persönlichen Offenheit der Anrede Gottes führen.