Reakce na text S. Sousedíka v TT 3/2005
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2005/4 (Dialog)
Velmi mne potěšilo, že kolega Sousedík pročetl mou edici českého překladu Bonaventurova Breviloquia a úvodní studie, které jsou překladu předřazeny. Potěšilo mne i obecně kladné hodnocení mé práce. Některé pasáže zmíněné recenze však ve mně vyvolaly také určité rozpaky, a proto bych se k nim rád vyjádřil.
Pokud se jedná o přepis jmen středověkých autorů, je to opravdu problém a v případě české publikace Breviloquia také formální nedostatek, za nějž nesu odpovědnost. V tomto případě je kritika naprosto korektní a zcela na místě.
Sousedík dále odmítá mou interpretaci pohnutek, na jejichž základě Bonaventura zvolil jako titul svého díla slovo „breviloquium“. V první řadě bych si dovolil upozornit na gramatickou i věcnou chybu, která se na dotyčném místě v recenzi nachází, protože názvy knih a dokumentů se v naší mateřštině píší s velkým počátečním písmenem tehdy, jedná-li se o název oficiální a kompletní. Žádná „františkánská Řehole“ však neexistuje. Františkovy řehole, v nichž se pojednává o životě menších bratří, byly celkem tři. Kterou míní prof. Sousedík, to se musíme pouze domýšlet. Studii zabývající se problematikou volby názvu „Breviloquium“ jsem v mnohem rozsáhlejší a dokumentovanější podobě uveřejnil v Itálii, kde byla přijata velmi kladně a je prozatím citována bez výhrad. Je mi líto, ale profesoru Sousedíkovi uniklo, že příslušná část úvodní studie (2. 2. - str. 28) nese nadpis „Breviloquium a Verbum abbreviatum“. Rozhodně mi tedy nejde o zkoumání původu slova, nýbrž o prokázání vazby mezi zmíněnými výrazy. Důvodem volby titulu „Breviloquium“ byla lingvistická prehistorie slova, anebo ta vypovídací hodnota, kterou mohl autor u čtenářů bez akademického vzdělání, jimž dílo bylo ve své době přednostně určeno, jednoznačně předpokládat? Ve své studii navíc podrobně informuji o dlouhé historii výrazu „Verbum abbreviatum“. Podle mého soudu tedy kolega Sousedík kritizuje něco, co vůbec není záměrem mého textu, v němž o vzniku dotyčného slova nehovořím. Rád se nechám poučit o existenci jiných děl, která vznikla před rokem 1257 a nesou doslovně tentýž titul.
Kolega filosof kritizuje také současné teologické myšlení, když odmítá výraz „životní příběh Ježíše z Nazareta“. Slovo příběh zde určitě neoznačuje „co se někomu nahodile v životě přiběhlo“, nýbrž tok životních událostí, jejichž kontext pak dovoluje porozumět jednotlivým dějům a pronikat k jejich hlubšímu významu. Používat výraz „příběh života Ježíše z Nazareta“ se mi zdá být poněkud „prkenné“. Neuznává snad kolega Sousedík evangelium, které má povahu vypravovaného příběhu? Neuznává snad kolega Sousedík 2. vatikánský koncil, který klade důraz na „historia salutis“? Máme výrokům prof. Sousedíka rozumět tak, že v Ježíšově životě se odehrávalo vše nutně? Pak si ale musíme položit otázku, jak to bylo s reálností Ježíšova lidství a s Ježíšovou svobodou.
Dále kolega Sousedík kritizuje informaci o tom, které Bonaventurovy spisy se vyskytovaly v Čechách 13. – 15. století. Jak prozrazuje titul celé studie, šlo nám o upozornění na: „Některé stopy Bonaventurova díla v Čechách 13. – 15. století“ (s. 55), a nikoli o přítomnost dotyčných rukopisů v současných českých archivech. Výčet Bonaventurových rukopisů je pochopitelně informativní záležitostí. Sousedíkovo „odhalení“, že soupis je „opsán“ z Opera Omnia, má poněkud pejorativní nádech. Tento pramen údajů ve své studii vždy uvádím v poznámkovém aparátu. Pročíst stovky stran v latinském znění a podat nakonec v zásadě na třech stranách korektní shrnující informaci nepovažuji za nic nepřístojného nebo nevědeckého, jak by se čtenář na základě recenzentových formulací mohl domnívat. Když jsem hovořil s jinými kolegy, nabyl jsem dojmu, že určení 16 zatím neidentifikovaných odkazů na Bonaventurovo dílo v Husově Komentáři Sentencí není z heuristického hlediska zcela bezvýznamnou záležitostí.
Kolega Sousedík tvrdí, že jsem nepodal jasnou informaci o edici, která představuje základní východisko mého překladu. Posléze odkazuje na stranu 416. Strana s tímto číslem se ale v mé knize nevyskytuje, protože se jedná o tiráž, kde došlo k nemilému překlepu (1944 místo 1964). Čtenář si ale nemusí nic domýšlet, protože vyčerpávající a správná informace se nachází na straně 51 – 52. Tam se nikde nevyskytuje údaj o Editio minor z roku 1944. Na straně 51 (nikoli na s. 50, jak uvádí Sousedík) stojí věta: „Podle tohoto posledního upraveného znění kritického vydání je také pořízena naše verze díla.“ V poznámce k této větě je pod čarou jasně uvedena Editio minor z roku 1964. Není tudíž pravda, že bych ve svém díle opomněl jasně informovat o latinské verzi, z níž je překlad pořízen. Úpravy ve znění Editio minor se týkaly spíše gramatických nepřesností, a proto jsme na ně upozornili pouze v českém znění.
Jestliže profesoru Sousedíkovi na mém překladu vadí jen to, že nepřepisuji latinské výrazy (habitus, dispositio), musím se tím vzhledem k povaze předchozích kritik cítit polichocen. Dovolím si však přesto podotknout, že překlad musí brát ohled na čtenáře. Dnešní český čtenář uvedeným výrazům v latinské formě nerozumí, a proto se pokouším učinit je srozumitelnými. Nepovažuji tedy tento postup za rozmlžení Bonaventurova myšlení, nýbrž za jeho zpřístupnění, zvláště když na svůj postup upozorňuji v poznámce pod čarou a když je k dispozici také latinské znění.
