Péče o duši - bázeň Boží - světlo světla

Autor: Radim Palouš - Číslo: 2005/4 (Téma)

„Doznávám se ke svým nevěrnostem.“ (Žl 51,5) Věřící se na předním místě modlí za pravost své víry a žije ji jako úkol, nikoli jako vlastnost, kterou vlastní. To, čemu se říká „bázeň Boží”, není otrocký strach před Šéfem, nýbrž vědomí, že vysokým požadavkům nepochybně zcela oprávněným dostávám nedostatečně. Taková bázeň v době postmoderní globalizace ustoupila do pozadí – není již duchovním laděním, snad se přihlásí jen při katastrofických společenských či osobních situacích.

Ozvou-li se výstrahy, jako by to byly hlasy varujících na poušti: Jeví se pro dnešek jako přísné a provokativní. Vždyť nejednou hájí téměř ztracenou vartu, když v době mravnostních postřižin stojí třeba za sexem jakožto za součástí lidské vzájemnosti a proti osamostatněnému, depersonalizovanému sexu jakožto ryzí technice smrtelně ohrožující lidskost samu. Šíření aids, potraty, eutanazie, prostituce, - vlastně instrumentalizace člověka vůbec - jsou následkem morálního relativismu, uvolňujícího stavidla pro bezbřehou neslušnost a nakonec lascívní cynismus. Člověk se vymkl vyššímu zákonu. Ukládá-li se „Zapři sám sebe“, je to poukaz k základu lidství, k humánnosti, a to obrat k druhému, k bližnímu a k stvoření vůbec, ke všem bytostem, k společné otázce, co je správné.

I když společné hledání je nutné jakožto výraz sebezapíravé skromnosti, o nalezení nelze rozhodnout hlasováním. „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“ (Mt 15,8-9) Člověk nemá co rozhodovat ze své namyšlenosti, nýbrž má si hledět opravdovosti. Pravda „správnosti“ je přece nárokem a člověk ji nemůže “mít”! Křesťanská víra pak není majetněním křesťanského “světového názoru”, nýbrž přijetím nerovné smlouvy slabého s tím, koho neoklamu, tedy pokusem o opravdovost s nadějí v pochopení a přijetí.

Od starého Sókrata, jehož proklamovanou starostí byla péče o duši, známe požadavek dialogické věcnosti, jíž se musí podrobovat každé lidské tvrzení. Jsou-li debatující pokorně věcní, může se zjevit pravda. Žádné hlasování nám objev pravdy nezajistí, pravá pravda, která platí, přichází jako zjevení, epifanie či odkrytí, apokalypsa. Lidské výroky jsou relativní. Nárok pravdivosti je absolutní.

„Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ (Žl 36,10) Jak rozumět výroku, že ve světle lze vidět světlo? V jakém světle a jaké světlo? Zrak vidí díky světlu, světlo přece neosvěcuje samo sebe. Co vidí šofér, když jede nocí a svítí mu na cestu reflektory? Silnici, předměty, osvětlený prostor před sebou. Vykřikne-li Jeníček na Mařenku, že vidí světélko, míní osvětlené okénko perníkové chaloupky. Je-li světlo „vidět“, pak díky tmě a nikoli díky světlu!

Vidění, zření znamená cosi víc než jen patření na osvětlené předměty. Vidí televizní kamera? Nevidí, protože nerozumí! Vidět zahrnuje rozumět tomu, nač patříme, nikoli „obrážet“ jako zrcadlo. Televizní kamera nerozumí, proto nevidí, nýbrž přivázaně „patří“ předmětům, pokud má mechanická čidla. Takže člověk spatřuje i skutečnosti mechanismům zcela nedostupné; vidí celý den i noc, celý globalizující se svět – a ještě dál a výš: nahlíží skutečnost veškerenstva. Obyčejná všední zkušenost: člověk vidí sám sebe, jaký včera byl a jaký dnes je, a vyhlíží, jaký asi může zítra být – prostě pečuje o sebe, o svou duši. Zázrak lidského vidění je jakoby „za zrakem“, to znamená, že nepřísluší jen a jen fyzikálním realitám a dějům. Je v tom cosi nadpřírodního, nadpřirozeného, dar skutečně vidět to, co je globálně zařazeno jakožto skutečnost propojená, sourodá, jako svět-svit, v němž každá jednotlivost – i já sám – odkazuje ke všemu s-tvořenému. Důležitá předpona „s“ míří k pospolitosti. Ba k povolanosti nebýt utopen v denních událostech a obstarávkách, nýbrž být schopen odstupu, ne pryč, ale nad.

Onen biblický výrok je asi třeba brát takto. Světlo, umožňující „vidění“, o němž mluví žalmista, je poslušnost Hospodinu, a světlo, které díky této vazbě je „vidět“, je to dobré, to, co je pro toho, kdo se má za příslušníka Hospodinova stádce, správné. Je přece právě a jen člověk, který je s to tuto odkázanost jednoho na druhé vidět jako vzájemnost veškerenstva, stvořeného k tomu, aby to bylo „dobré“ (Gn 1,1-24), tedy v tomto smyslu člověk – obraz Boží. Což není jen vlastnost, nýbrž i nárok a odpovědnost být plně člověkem. „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ (Lk 8,30)

Modlitba Mojžíše: „Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení.“ (Žl 90,1) Týž verš podle olomouckého žaltáře z r. 1974 zní: „Pane, tys byl naše útočiště z pokolení do pokolení.“ Od dob Mojžíšových po současnost se vystřídala mnohá pokolení a mnozí jejich příslušníci nalézali toto útočiště. Kristus nepřišel zrušit židovské proroky, nýbrž naplnit Zákon, a to tak, že nabídl onen bezpečný úkryt všem, kdo ho následují, tedy nejen lidu národa vyvoleného. Křesťanství potom přijala celá středověká Evropa a v novověku se rozšířilo po celém globu.

Bylo to cosi nebývalého, ta vyvolenost všech lidí, mužů i žen, všech barev, všech zemí. Křesťané se mohli cítit lepší, povolanější k tomu, aby určovali chod dějin a šířili svou víru mezi jinověrci a bezvěrci. Nakonec skutečně ovládli mnohé kraje, ba i vzdělávání a bádání se rozvinulo právě v oblastech s křesťanskou tradicí. Dostali jaksi „zemi za dědictví“, nikoli však, žel, jakožto ti „blažení tiší“ (Mt 5,5). Jakási sebejistota, ba suverenita je příliš ukolébávala: ti ne-křesťané jsou nedovzdělaní, nepoučení, zatvrzelí, primitivní, klanějí se bůžkům nebo pyšně sami sobě.

Jakpak pyšně, když o křesťanské pokoře nevědí? Kdo je tomu měl učit, když právě ti namyšleně věřící křesťané pokoru nereprezentovali - a když, tak ne svým vztahem k lidem jiných duchovních orientací, nýbrž jen nepřesvědčivou recitací pouček o pokorném jednání.

Novověk se nejen shledal s rozdělenými křesťanskými vyznáními, často stojícími nenávistně proti sobě navzájem, nýbrž též s pochybnostmi o bezvadnosti péče o duši tradičním způsobem křesťanské spirituality. Je člověku přiměřené být si svým křesťanstvím tak jist? Není spíše jeho nejniternějším posláním ptát se po své vlastní víře, a to spolu jak s jinak věřícími, tak s bezvěrci? Napsal-li myslitel v 19. století, že Bůh je mrtev, pak se lze ptát, který Bůh je mrtev. Zdalipak spíše nezmírá ten lidskýma rukama utvořený bůžek, k němuž se leckdo příliš brzo vrhá jako do útočiště, ačkoli by měl setrvat v rozjitřeném hledání, vnímaje vážně hlasy jiné? „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3)

Chraň Bůh, aby poslední výčitka zněla jako umíráček! Naopak: jde o křesťanské vykročení s šancí, že poslední budou znovu prvními.