Odhalování a zakrývání

Autor: Holger Zaborowski - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/4 (Studie)

Fenomenologické přístupy k eucharistii

Herder Korrespondenz, 11/2003.

V teologii a v církvi se poslední dobou vedou vážné spory o teologické otázky týkající se eucharistie. Přitom se nedbá příliš na to, že se i celá řada filosofů intenzivně zabývá problémem, jak by se mělo nejlépe rozumět eucharistii jakožto ústřednímu náboženskému úkonu křesťanství.

Pozorovatel současné teologické diskuse o eucharistii narazí na podivný fenomén: nejzajímavější příspěvky ukazující cestu vpřed nepřinášejí teologové, nýbrž filosofové. Této filosofické diskusi není jistě možné porozumět bez náboženského nebo teologického zájmu. Často též dochází k „přesmyku“ filosofické řeči v řeč náboženskou či teologickou.

Nelze však předem namítat, že se tu překračují hranice mezi teologií a filosofií. Teologové odjakživa používali k rozvíjení přístupu k eucharistii filosofické kategorie. Vzniká proto otázka, proč by se nemělo filosofům dovolit, aby se snažili o takový přístup, i když svou argumentaci nerozvíjejí na čistě filosofické půdě - navíc, když tu nejde o nic nového v dějinách filosofie.

Ostatně do této diskuse přinesla v posledních letech důležité, i když často kontroverzní příspěvky i literární věda¹ a spisovatelé, jako např. Botho Strauss² a Martin Mosebach³.

K věcem samým

Tyto snahy nejsou neoprávněné také z teologického hlediska: Pavel VI. prohlásil v encyklice Mysterium fidei (1965), že tradiční nauka o eucharistii je i nadále platná a že se nelze vzdát pojmu transsubstanciace. Nijak však nezamítl, že je možné rozvíjet nové přístupy k tradiční nauce o eucharistii.

Vzhledem k době, která od vydání této encykliky uplynula, vypadá situace vyostřeněji: tyto nové, resp. obnovené přístupy k eucharistii se jeví jako nejen možné, nýbrž nutné, nemá-li se eucharistický úkon rozemlít mezi dvěma mlýnskými kameny: zvěcnělou zkratkou výpovědí Učitelského úřadu a vlastní dispenzací od závaznosti jeho dogmatických výpovědí.

Pro filosofickou snahu o nové přístupy k nauce o eucharistii je důležitá především fenomenologie. Její motto zní už u Husserla „K věcem samým!“. Zní to však jednodušeji, než tomu opravdu je. Především je nutno zaujmout odstup od rozšířených předsudků v otázce, jak se to má se subjektem a objektem poznání. V souvislosti se snahou obrátit se k „věcem samým“ je velmi důležité tázání se po různých způsobech projevu nebo danosti skutečnosti: Jak jsou vůbec „věci samy“ dány? Jak se jeví? Co vůbec znamená výpověď, že něco existuje?

Že tyto otázky nebo vztah k „věcem samým“ není možné formulovat na základě vědecké „fenomenologie vědomí“ Edmunda Husserla, poznal především Martin Heidegger. Pro Heideggera byla fenomenologie něčím jiným: především popisem lidského života v jeho faktické a časové dimenzi. Je zajímavé, že Heidegger uvádí jako příklad faktického života i účast na prosté chorální mši benediktinské liturgie v klášteře v Beuronu⁴. Právě zde mu vyvstávají i meze čistě vědeckého přístupu ke skutečnosti.

Se zaměřením fenomenologické filosofie na „věci samy“ a především na život v jeho fakticitě silně souvisí i nový zájem filosofie o náboženské fenomény. Neboť v náboženství - nebo správněji: v náboženských úkonech - jde o jednu z „hlavních věcí“ lidského života.

I když náboženský úkon byl v zájmovém poli fenomenologů od počátku, v posledních desetiletích tento zájem zesílil. V této souvislosti se kriticky hovořilo o „teologickém obratu (francouzské) fenomenologie“.⁵

Tato charakteristika není bezproblémová: nejde ani tak o teologický obrat, nýbrž o filosofickou blízkost a příklon k náboženským a teologickým obsahům, vyplývající z fenoménů a z reflexe možností a hranic fenomenologie.

Existuje jistá zkušenost transcendence, kterou reflektovala fenomenologická filosofie posledních desetiletí stále silněji: totiž že existují dimenze skutečnosti, které jsou do jisté míry něčím víc než „pouhými“ fenomény a které ukazují nad „řád“ fenoménů. Mimoto neexistují fenomény, před nimiž by se fenomenologie směla předem uzavírat. Pokud zůstává filosofickou fenomenologií, musí se zdržet výroků o nároku na pravdivost, který se spojuje s určitým náboženským úkonem. Avšak poněvadž zde existuje „věc sama“, je popis náboženského úkonu zajímavý i pro fenomenologii.

Nelze se proto divit, že se do zorného pole fenomenologie dostal i eucharistický úkon a snaha o jeho pochopení. Máme zde totiž co činit se speciálním způsobem, jímž je něco dáno a přítomno.

„Teologie odhalování“ Roberta Sokolowského

Robert Sokolowski přinesl důležitý příspěvek k pochopení eucharistie - především opřen o fenomenologii v podobě vypracované Husserlem. Sokolowski je katolický kněz a od r. 1963 je profesorem filosofie na Catholic University of America ve Washingtonu. Rozpracoval zřetelněji než jiní, do jaké míry snaha o správné porozumění eucharistickému úkonu potřebuje také (ale nejen!) určité umění popisu. Tuto potřebu splňuje fenomenologie zvláštním způsobem: jde jí o popis věcí, jak se samy ukazují.⁶

Sokolowski sleduje v „Eucharistic Presence“ dvě záležitosti. Nejprve se dotazuje na možný význam fenomenologie pro teologické myšlení. V tomto kontextu klade otázku pochopení eucharistie a zkoumá a ilustruje své úvahy o stylech teologického myšlení. Novodobé filosofii a teologii se příležitostně vytýká „nadměrná orientace“ na metodologické otázky, a tím i zanedbávání příslušných konkrétních obsahových dimenzí. I když je tato výtka obecně oprávněná, pro Sokolowského neplatí.

U něho, stejně jako ve fenomenologii vůbec, nejde o metodologické úvahy na úkor konkrétních obsahů nebo s ohledem na určité perspektivní uchopení předem daného předmětu, nýbrž o přístup vycházející z „věcí samých“.

Opřen o Husserla rozvíjí Sokolowski - s ohledem na chápání eucharistické události - základní linie „teologie odhalování“ (theology of disclosure). Tato fenomenologická teologie odhalování doplňuje oba podle jeho názoru od středověku převládající styly teologického myšlení: spekulativní a pozitivní teologii.

Sokolowski vykládá, že spekulativní teologie se snaží chápat teologické obsahy v diskusi s filosofií a filosofickými aspekty jiných věd. Tato spekulativní teologie byla za renesance doplněna pozitivní teologií, která se zabývá především historicky orientovanými otázkami. Sokolowski je toho názoru, že je možný – a nutný - další způsob teologické reflexe, který bude prostředníkem mezi spekulativní a pozitivní teologií.

Tato „teologie odhalování“ se nyní fenomenologicky ptá na způsob, jakým se „věci“ dané křesťanstvím a vědění vyučované církví a vykládané spekulativní teologií vůbec projevují. Jde tedy o teologickou nauku o jevech, která popisuje různé druhy a struktury fenoménů zakoušených v křesťanství a v křesťanské teologii.

Sokolowski je si vědom nebezpečí špatného pochopení „teologie odhalování“. Podobně jako je spekulativní teologie ohrožena upadnutím do racionalismu, tj. do racionalistického rozpuštění teologie, a pozitivistická teologie může své teologické vědění zredukovat pozitivisticky, je i „teologie odhalování“ v nebezpečí, že se jí bude rozumět jako psychologii náboženské nebo křesťanské zkušenosti.

Sokolowski koriguje s Husserlem tezi předpokládanou některými novodobými filosofy, že jevy per se mají jen subjektivní platnost. Neboť v každém jevu se něco jeví. Jevy nejsou nikdy jen subjektivní - stejně málo, jako by vždy mohly být jen objektivní.

Sokolowského výklady k „teologii odhalování“ obsahují proto i explicitně vyjádřenou kritiku filosofických předpokladů, které měly velký význam především v novověku. Šlo o tendenci - např. v Kantově transcendentální filosofii - chápat jev „pouze“ jako jev a pečlivě ho odlišovat od za ním ležící „věci o sobě“. Nebo o příbuznou tendenci diskreditovat naši předvědeckou zkušenost „věcí samých“ jako naivní a nedostatečný přístup ke skutečnosti, když přece pouze vědecké vědění může zaručit adekvátní znalost skutečnosti.

Tyto vůči moderně kritické implikace přístupu Sokolowského jsou důležité i z teologického hlediska, neboť problémy, které měla především teologie dvacátého století s tradovanou naukou o eucharistii, mohou pocházet i z toho, že současná teologie vychází z paradigmaticky novověkých předpokladů, které nejsou kompatibilní s tradiční naukou. Problematika nauky o transsubstanciaci tak může spočívat méně v samém pojmu substance než v našem chápání toho, co substance znamená. To je důležitý rozdíl. Před teologem stojí v této situaci nejen úloha kritizovat modernu, nýbrž i nově si osvojit tradované vědění.

Také pro tento úkol teologické relecture tradice se podle Sokolowského nabízí fenomenologická filosofie. Má tím instrumentální funkci, nikoli funkci konstitutivní pro víru. Fenomenologický přístup k eucharistii neobsahuje proto žádnou novou dogmatickou nauku o eucharistii, nýbrž jen možnost nového chápání tradované nauky. Vzhledem k problémům porozumění, spojeným s tradiční naukou o eucharistii a s jednostranně pozitivně teologickými nebo spekulativně teologickými přístupy k eucharistii, se nabízí v „teologii odhalování“ důležitý doplňující přístup, který popisuje úkon eucharistické události.

Jean-Luc Marion: Bůh vzdálený bůžkům

Sokolowski říká, že v eucharistické modlitbě cituje kněz ve svých slovech a gestech slova a jednání Krista; jeho slova a jednání by měla být slovy a jednáním Krista. Nejde však při tom o zobrazení Kristových slov a činů, jako by kněz hrál v dramatickém představení. Pro pochopení eucharistické události a role kněze je tento rozdíl, uchopitelný na fenomenologickém základě, velmi významný. Je tu totiž problém, kdo je vlastně jednajícím subjektem - zda je to Kristus, nebo kněz, přehrávající historickou událost.

Přístupy k eucharistii, které stojí v kontextu kritické diskuse s tím pojmem chápání skutečnosti, který se dostal do popředí v moderně, vypracovali též francouzští filosofové, např. Jean-Yves Lacoste⁷ a Jean-Luc Marion⁸. Zatímco Sokolowski se staví velmi kriticky vůči myšlení Martina Heideggera, nalézáme u Lacosta a Mariona pozitivnější, i když ne nekritickou recepci jeho myšlení.

V diskusi s Heideggerem a proti němu ukazuje Lacoste nejen, do jaké míry je křesťanská liturgická praxe v napětí vůči moderně a do jaké míry přesahuje teologie metafyziku. Ukazuje též, jaké pojetí přítomnosti se vyjadřuje v liturgické praxi: svátosti jsou pro něho do jisté míry paradoxní událostí přítomnosti, neboť je v nich zvláštním způsobem přítomno to, co je vlastně přítomno všude.

Marion, narozený r. 1946, je profesorem filosofie na Sorbonně a je nejen význačným fenomenologem, ale i uznávaným znalcem a interpretem filosofie René Descarta. V pozadí jeho příspěvků k chápání eucharistie je kromě intenzivní četby starokřesťanské tradice a teologie Hanse Urse von Balthasara především Martinem Heideggerem rozpracovaná kritika tzv. onto-teologie, tj. teologie, která chápe Boha jako bytí nebo nejvyšší jsoucno. Titul jeho knihy, která je nejdůležitější pro tento kontext, proto zní „Bůh bez bytí“. Marionovi jde o to, aby ukázal přístup k otázce Boha, který by nesdílel tendence především moderní metafyziky redukovat skutečnost na pozorovatelnou a objektivovatelnou skutečnost a Boha na idol, dosažitelný věděním.

Je vůbec možné z těchto předpokladů vypracovat přístup k liturgickým úkonům nebo vůbec k náboženství? Je vůbec možno chápat eucharistickou událost z hlediska neutrálního pozorovatele? Ani uvnitř teologie se badatelé od těchto předpokladů neosvobodili a učinili z teologie eucharistie rozšíření fyziky nebo přírodní filosofie.

Teologická reakce na nebezpečí zvěcňujícího, ale pojmu transsubstanciace se držícího přístupu k eucharistii, byla především v tom, že se hledaly vzorce vysvětlování, které chápaly eucharistii silněji z jejího vztahu k úkonům věřících. Do tohoto kontextu patří i pokusy vysvětlovat eucharistickou událost za pomoci pojmů jako transsignifikace nebo transfinalizace. Avšak i těmto modelům lze položit otázku, jak učinil Marion, zda tyto pojmy a teorie nepřinášejí znovu problémy, resp. staré problémy v nové podobě.

Marion proto formuluje kritické otázky k různým pokusům vysvětlovat eucharistii pomocí pojmů transsubstanciace, transfinalizace nebo transsignifikace. Všechny tyto interpretace se ocitají v nebezpečí zvěcňování Boha. Autor vysvětluje, že odpovídající reakcí na nezasloužený dar není jeho vysvětlování, nýbrž přiměřené přijetí. Jeho přístup k eucharistii je proto spojen s kritikou „vysvětlovací posedlosti“ teologů, často spojené s implicitní tendencí redukovat Boha na boha dosažitelného v pojmech a znalostech, tedy bůžka vytvořeného lidmi, před nímž, jak poznal už Heidegger, nelze ani tančit, ani padnout v úctě na kolena. Bůh zůstává transcendentní vůči všem lidským pokusům zmocnit se ho. Je jiný, než by ho chtěly mít pojmové představy člověka.

Nevede to však k natolik radikálnímu rozdílu mezi Bohem a člověkem, že je nemožné nejen mluvení o Bohu, nýbrž i každé setkání mezi Bohem a člověkem? Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by se Bůh nedával v lásce a nezjevoval by se. Láska a dar, ne už bytí či nejvyšší jsoucno, jsou klíčovými slovy tohoto nového mluvení o Bohu. Křesťanská teologie proto vždy předpokládá inkarnaci, vtělení božského Logu.

Zde je třeba odkázat na práce Michela Henryho o inkarnaci a tělesnosti, jež jsou podnětné pro teologii eucharistie. Henry navazuje především na Husserla a Merleau-Pontyho⁹.

Teologie však předpokládá také zpřítomnění tohoto vtělení božského Slova v eucharistii: podle Mariona je v eucharistickém úkonu původ teologie. Marion říká, že teologie, která nechápe samu sebe z úkonu eucharistie a – jak dále vyvozuje - od biskupa jako představeného eucharistie, nemůže nakonec uniknout nebezpečí, že bude provozovat modloslužbu, když bude redukovat Boha na jsoucno mezi jinými jsoucny, na něco pochopitelného mezi jinými pochopitelnými věcmi.

Když se však teologie odvíjí od eucharistie, pak záleží na tom, aby si od vysvětlujících teorií o eucharistii zachovala odstup. Co však může teologie dokázat v odstupu od redukce náboženských úkonů na pojmově uchopitelné obsahy a zároveň v odstupu od vlastního náboženského úkonu?

Sokolowski na tuto otázku odpověděl: Jako fenomenologicky orientovaná „teologie odhalování“ se může dotazovat, jak se eucharistický úkon sám od sebe jeví a co se při něm děje. O totéž se snaží při všech rozdílech vůči přístupu Sokolowského i Jean-Luc Marion. Ukazuje, že na pozadí eucharistického úkonu se stávají tradiční představy o prezenci jakožto pojmově uchopitelné přítomnosti spornými.

Eucharistická prezence je jiná přítomnost: je to událostní, adventní prezence, která vždy znamená též nepřítomnost a zakrývání a která se proto vždy také vzdaluje. Jde o dějinnou prezenci, kterou je třeba chápat z vnitřního života Boha, z připomínky Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání a z jeho obnoveného příchodu – z prezence parusie. Je to darovaná prezence, na niž je třeba odpovědět eucharisticky - díkůvzdáním. V tomto bezprostředním vztahu daru a díku vidí teologie samu sebe před úkolem stát se praktickou, dosvědčovat slovem i skutky svou víru a chápat christologicky fundovaně přítomnost jako dar.

Teologický význam fenomenologických přístupů k eucharistii

Mají tyto fenomenologické přístupy k eucharistii pro teologii vůbec nějaký význam? Právě Marionův přístup se stal předmětem zčásti i ostré kritiky. A neplatí to jen pro jeho (později revidovanou) kritiku Tomáše Akvinského, nýbrž i pro jeho pojetí bytí jako daru, které bylo kritizováno anglikánským teologem Johnem Milbankem¹⁰ a filosofem Jacquesem Derridou.

Do jaké míry může teologie profitovat z rozhovoru o eucharistii s filosofií? Za prvé, jak se ukázalo, je s fenomenologií spojen styl myšlení, který může být v teologii plodně přijat a dále rozvíjen. Teologické myšlení je právě dnes v nebezpečí, že bude ke svému „předmětu“ rozvíjet jednostranný přístup - ať už v podobě teologického „pozitivismu“, dogmatismu, nebo spekulace příliš oddělené od jejího výchozího a vztažného bodu. V této situaci je i z hlediska teologie prospěšný návrat k „věcem samým“ a tím i „teologie odhalování“, která se ptá, jak se obsahy a úkony křesťanského života jeví samy ze sebe. Z hlediska fenomenologie se ukazuje, že eucharistickou událost je třeba chápat nikoli z určitých vysvětlujících výpovědí, nýbrž v plném smyslu jen z události samé.

Znamená to, že teologické myšlení v plném smyslu musí být myšlením, které bere vážně časovost lidských úkonů, stejně jako časovost vlastní Bohu a jeho projevům. Eucharistie není statické „něco“, pozorovatelné a popsatelné z nějakého neutrálního hlediska, nýbrž událost mezi člověkem a Bohem, která ke svému pochopení vyžaduje určitou jí samé odpovídající optiku a „pragmatiku“, poněvadž má svůj vlastní čas a protože právě od ní lze vůbec čas správně chápat.