Kosmické aspekty svátostí v pojetí Vladimíra Solovjova

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2005/4 (Studie)

1. Uvedení do kosmické dimenze křesťanství

Již starozákonní tradice se snažila nalézt smysl kosmického vývoje. Pro autora první kapitoly knihy Genesis – nejspíše kněze chrámu v Jeruzalémě – byl centrem kosmického pohybu podle ročních období se opakující čas náboženských svátků.¹ V centru kosmu byl jeruzalémský chrám a jeho sobotní kult.

Když se hebrejská tradice setkávala s helénskou kulturou, přijala koncept preexistence a spoluúčast Moudrosti při stvoření. Moudrost je univerzální (Př 8,22-36), je pro každého člověka, ale také se postupně „vtěluje“ do židovského náboženství. Plně pak v kultu chrámu v Jeruzalémě (Sir 24,1-22).

Pro první křesťany je na počátku Logos (Jan 1,1; 1Jan 1,1), Kristus, který je, zejména pro Klementa Alexandrijského a pro alegoristy této školy, počátek všeho, tedy i knihy Genesis. Hlavní událostí kosmu se stal Bohočlověk a jeho vykupitelská role zpřítomňující se v liturgickém slavení svátostí.

Na tuto bohatou teologickou tradici navázal Vladimír Solovjov (1853-1900),² když jako základ svého kosmologického bádání postavil následně uvedené živé ideje, které svým vzájemným působením tvoří kosmos: starozákonní Sofia-Moudrost, kterou židovský národ přijal z helénského prostředí, novozákonní Logos-Slovo, převzatý křesťany ze staré řecké filosofie, a gnosticko-křesťanská duše světa, kterou zavedli již stoikové (u Solovjova však jinak pojatá).

Solovjov byl v počátcích formován přírodními vědami. Intenzivně se zabýval evolucí podle Darwina (1809-1882), která u něho na čas vyvolala krizi a odpad od víry. Brzy své bádání prohloubil studiem filosofie, zejména intenzivně studoval a do ruštiny překládal Platóna. Díky vlivu Alexeje Chomjakova (1804-1860) se navrátil k víře. Nakonec si osvojil formaci historickou a teologickou, při které se intenzivně zabýval patristikou a učením prvních koncilů. Oslovila ho kosmologická vize vykupitelské role Krista u Maxima Vyznavače³ (580-662) a jako základ svého bádání postavil chalkedonské dogma (451) o božské a lidské přirozenosti Ježíše Krista. Svou inspiraci čerpal – stejně jako ostatní ruští slavjanofilové – v Bibli a v učení patristických Otců. Dokázal ji mistrně skloubit s vědeckými poznatky své doby. Ve svých závěrech přikládal velký význam vlastním soukromým zjevením Boží Moudrosti. Moudrost-Sofia vedla se Solovjovem dialog,⁴ aby ho dovedla k poznání pravého cíle veškerenstva: boholidství.

2. Kosmický aspekt svátostí podle Solovjova

Kosmická role svátostí podle Solovjovova poznání⁵ zde bude představena ve spojitosti:

(1) s kosmogonickou a přírodní evolucí;

(2) s teogonickým vývojem;

(3) s kosmickým sjednocením lidstva v Církvi;

(4) s kosmickými silami působícími ve vztahu mezi mužem a ženou.

2.1. Role svátostí v kosmogonické a přírodní evoluci

V kosmu působí podle Solovjova od počátku stvoření dvě tendence: jednou je pád do mnohosti a chaosu, oddělenosti a izolovanosti; druhou je slepá tendence, kterou nazývá duší světa, snažící se z nejnižšího bodu o progresivní vývoj. Duše světa ovšem – přes svoji tendenci – neví, kam má směřovat (tendence je tedy slepá). Musí se setkat s božským Slovem (Logos), který ji vytváří a zároveň potřebuje jako svého „prostředníka“ pro své uskutečnění ve veškerenstvu. Logos ve svém dialogickém vztahu s duší světa dává zjevení Moudrosti-Sofii, kterou do ní progresivně vtěluje.

Kosmogonický vývoj směřuje od astrální fáze seskupování a vytvoření hmoty vlivem přitažlivosti přes fázi solární, přicházející s rozvojem složitějších sil (světla, magnetismu, elektřiny, chemických procesů) a s vytvořením naší Sluneční soustavy, až k fázi tellurické, při které dochází k vymezení jednotlivých členů, jako je naše Země. Středem tíhnutí univerza byla naše Sluneční soustava a planeta Země, kde vznikl organický život. Na Zemi duše světa opět pokračovala ve slepém vývoji zdokonalování, tj. od anorganického k organickému životu, od rostlinného k živočišnému. Příroda sama však nedokázala ze svých sil stvořit člověka (jen tu nejdokonalejší opici). K příchodu člověka bylo zapotřebí opětovného zásahu Logu.

Slepá tendence v kosmu a v přírodní evoluci nachází své završení ve svátostech, jelikož svátosti konečně „sjednocují s Božstvím prvotiny hmotné přírody celého viditelného světa.“⁶ Ve křtu spojuje své působení s vodou. Při biřmování a pomazání nemocných se posvěcuje rostlinný prvek ve svých nejčistších produktech (olej). V eucharistii se stávají nejzákladnější látky pro výživu – chléb z obilí a víno z hroznů – způsobami, jimiž se lidem sděluje a lidi živí oslavené Kristovo tělo.

Příroda sama, která má v sobě slepé tíhnutí k božské všejednotě, se až působením Krista v liturgickém úkonu člověka stává svátostí, čímž nalézá svůj plný smysl a cíl svého nevědomého směřování.

2.2. Role svátostí v teogonickém vývoji

V teogonickém vývoji opět znamenají svátosti zlomový prvek. Solovjov se ve dvou menších a tematicky si vzdálenějších kapitolách knihy Duchovní základy života zabýval dvěma aspekty ustanovení eucharistie. Prvním pohledem je chápání daru eucharistie jako almužny (což souvisí s duchovním životem) a v druhém případě jako pokrmu (odlišně od kanibalského pojetí u přírodních náboženství). Oba zahrnují hlubší zamyšlení nad teogonickým náboženským vývojem, který je analogický k vývoji kosmogonickému.

Nad člověkem po pádu, dokud žije mimo Boha, vládnou zlé a temné vášně. První náboženský cit – s vidinou boha jako neviditelného skrytého ohně, který může vše obrátit v chaos – je strach a prvním kultem je krvavá oběť. Lidstvo se sklání před přírodními základy života. Požírá samo sebe v podobě krvavých lidských obětí a ve falických orgiích. Bůh tohoto světa se živí tělem a krví člověka. Na druhém stupni sebevražedné přinášení obětí nahrazuje čistý asketismus a ohnivá síla ustupuje světlu rozumu. Člověk však touží nejen nazírat, ale svým tělesným srdcem se přimknout k všeobsáhlému srdci vesmíru. Na třetím stupni přechází náboženský cit od bázně a zbožnosti k lásce. V díle Duchovní základy života Solovjov píše: „Zjevení pravého lidského Boha v Kristu mění samu podstatu náboženství. Bůh se již neživí člověkem, nýbrž naopak se mu sám dává za pokrm (…) Místo kanibalství a bratrovražedných přinášení obětí má nastoupit bratrská láska (agapé), milost eucharistie.“⁷

A bratrská láska, milostiplný vztah k bližnímu, je i pravou almužnou. V přírodním stavu lidé nad sebou vládnou silou a násilím. Člověk požírá druhé a žije na útraty druhého života. Slabí jsou přinášeni v oběť silným. Všude ale, kde se projevuje princip duchovního života, uznává se almužna jako jedna z náboženských povinností. V dobrotivé společnosti silní a bohatí dobrovolně přinášejí sebe v oběť slabým a chudým. Solovjov rozvádí: „Tak se uznává u bramínů a buddhistů, u židů i muslimů. Dokonalého výrazu a posvěcení však tento princip dochází v křesťanství, kde sama absolutní síla a absolutní bohatství (plnost dobroty) – Bůh – přinesl a nepřetržitě přináší sebe v oběť naší nemohoucnosti a ubohosti a živí nás svým Tělem a svou Krví. Zde se zjevuje absolutní almužna a zároveň absolutní žertva, oběť (řecky eucharistia znamená dobrá almužna nebo díkůčinění).“⁸

2.3. Kosmická role svátostí ve sjednocení lidstva v Církvi

Duše světa se stává „svobodnou“ a „sebe si uvědomující“ až s příchodem člověka. Ve Čtení o boholidství Solovjov píše: „Člověk (čili duše světa, která je v něm) se však ve své bezmeznosti s touto jednotou nespokojuje. Chce mít božskou podstatu ze sebe, chce si ji sám osvojit a ovládnout ji (…) odpadá od Boha a mimo Boha, odděluje se od něho ve svém vědomí stejně, jak se od něho původně oddělila duše světa ve svém bytí.“⁹

Princip zla, tj. výlučné sebeutvrzení, které vše uvrhlo do prvotního chaosu a bylo vnějškově přemoženo v kosmickém procesu, se nyní projevuje jako vědomé a svobodné působení individuálního člověka. Nově vznikající proces má za cíl etické překonání takového zlého principu. V Duchovních základech života Solovjov vysvětluje: „A tak z jedné strany je tu egoismus jako snaha oddělit se a osamostatnit a vládnout životem výlučně pro sebe, z čehož vyplývá napětí a rozpor všech, vesmírné zlo, tma, chaos a nesmyslnost, a z druhé strany je tu nedobrovolná přitažlivost sjednocující síly, jejímž prostřednictvím má všechno vztah ke všemu, a v tomto vztahu nachází svůj smysl i rozum.“¹⁰

Aby se soulad mezi božským a přírodním principem stal v člověku skutečností, je nezbytná jeho realizace v konkrétní osobě, která v sobě spojuje dvě přirozenosti a má dvojí vůli. A právě božsko-lidská přirozenost Krista přináší lidstvu cestu k boholidství. Vzkříšený Kristus nadále působí ve své Církvi, proto v ní sjednocující síla nachází své naplnění. Církev „rozpadlý a hříšný svět smiřuje a slaďuje s Bohem“.¹¹

Boholidský život, který je pro všechny říše přírody (konče racionálně-lidskou) nadpřirozený – na rozdíl od Božího království, kde je zcela přirozený – má svůj pravidelný rozvojový kruh v sedmi svátostech Církve. Svátosti mají odvést člověka od lživého postavení izolace a oddělenosti, v nichž se nachází přírodní člověk, a duchovně ho spojit se všemi. Tím se obnoví jeho neporušenost, všecelost pravého života v Bohu.

Solovjov vždy velmi precizně shrnuje jednotlivé svátosti. Svátost křtu očišťuje od nákazy dědičného hříchu a dává možnost znovu vstoupit do organismu vesmírného těla Božího. Svátost biřmování předurčuje člověka v celém jeho organismu ke službě všeobecnému Božímu lidu na zemi. Ve svátosti pokání (druhý křest) se člověk odděluje od skutků vykonaných v duchu sobecké sebelásky, která ho odlučuje od lidí a od Boha. V Církvi se člověk stává znovu schopným sjednocení s celkem.

V božské svátosti eucharistie, jak uvádí v La Russie et l´Eglise universelle, člověk „do sebe tělesně a podstatně přijímá všejediné tělo Kristovo (ve kterém přebývá veškerá plnost Božství) a fyzicky, třebas neviditelně, se s ním spojuje. Stává se skutečně a účinně účastníkem a podílníkem na boholidské a duchovně-tělesné všecelosti.“¹²

Svátostí kněžství se jeden člověk stává pro druhé tím, kdo uvádí do všeobecné milosti Krista. Ve svátosti pomazání nemocných celá církev dosvědčuje nemocnému, že je neoddělitelným členem posvátného celku, „takže i když nemocný zemře, nepřetrhne se tím jeho duchovně-fyzické pouto se všeobecným světovým tělem.“¹³

2.4. Kosmický charakter vztahu muže a ženy

Solovjov se velmi intenzivně zabýval vztahem mezi mužem a ženou v kosmologické perspektivě. Celý život hledal hluboký smysl lásky, ve kterém např. zamilovanost byla pro Solovjova stavem, kdy v druhém vidíme původní obraz Boží, k němuž byl stvořen.¹⁴

Ve svátosti manželství pak působí kosmické síly. Manželé překonávají vlastní egoismus a sebestředné tendence, aby upřeli pozornost k druhému. V Ospravedlnění dobra píše: „Žena je koncentrovaná podstata celé přírody. Je definitivní výraz materiálního světa v jeho vnitřní pasivitě, který je připraven přejít do nové a vyšší říše, k mravnímu zduchovnění. A muž tu nevyjadřuje jen celkový aktivní princip, ale je nositelem čistě lidské aktivity, určované bezpodmínečným životním smyslem, k němuž se skrze něho připojuje také žena. A co se muže týče, ten je vůči ženě povinen možností bezprostřední nejbližší realizace tohoto smyslu čili absolutního Dobra.“¹⁵

Solovjov se láskou ve vztahu ke kosmickým silám zabýval také v jedné ze svých posledních studií nazvané O smyslu lásky, kde píše: „Tak jako Bůh vytváří vesmír, jako Kristus buduje církev, tak člověk (muž) musí vytvářet a budovat svůj ženský protějšek,“¹⁶ a dodává: „Člověk (muž) je tedy tvůrčí, ve vztahu ke svému ženskému doplňku životodárný princip ne sám sobě, ale jako prostředník neboli průvodce božské síly.“¹⁷

Vztah mezi mužem a ženou je vztahem dvou nedokonalých potencí, které mohou dosáhnout dokonalosti jen vzájemným působením. Opravdová láska je pak procesem integrace lidské bytosti a obnovení Božího obrazu v ní.

Závěrečné shrnutí kosmických aspektů svátostí

Ze zde představených kosmologických aspektů svátostí podle Solovjova, kdy v liturgickém úkonu je neustále přítomen a stále působí kosmický Kristus neboli vtělený Logos se svým ženským principem Moudrostí-Sofií, tedy Marií-Církví, lze dle mého názoru vyvodit následující shrnující tvrzení:

1. Kosmická dimenze svátostí zahrnuje konečnou léčbu přírody, která se – ve svém progresivním vývoji zdokonalování, při níž se její slepý princip duše světa setkává se Slovem (Logos) a dochází k postupnému vtělování Sofie-Moudrosti – nakonec stává pod vlivem působení Bohočlověka svátostí.

2. Svátosti terapeuticky působí na od Boha odpadlého přírodního člověka, kterého zachraňují před vlivem zlého kosmického principu izolace a egoismu.

3. Svátosti sjednocují celé lidstvo v Církvi, kosmickém těle Kristově, aby se stále více přibližovalo dokonalému boholidství, které je jeho smyslem a posledním cílem.

4. V kosmu přispívají svátosti ke scelování celého univerza, které se vymaňuje z pádu do chaosu, aby se díky vtělení Bohočlověka a jeho působením v Církvi navrátilo k prapůvodní všejednotě.

Sjednocený svět bude nakonec pravým a plným obrazem trojjediného Boha, jeho opravdovým Královstvím, výrazem jeho síly a slávy. Křesťanské svátosti připravují dobu, kdy Bůh bude všechno ve všem.

Použitá literatura

Solovjov, V., Duchovní základy života, Velehrad: Refugium, 1996.

Solovjov, V., Čtení o boholidství, Velehrad: Refugium, 2000.

Solovjov, V., Ospravedlnění dobra, Velehrad: Refugium, 2002.

Solovjov, V., Kritika abstraktních principů, Velehrad: Refugium, 2003.

Tenace, M., Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova; Solovjov, V., Krása v přírodě, Obecný smysl umění, Smysl lásky, Velehrad: Refugium, 2000.

Solov´ёv, V., La Russia e la Chiesa Universale, Milano: La Casa di Matriona, 1989.

Solovjov, S. M., Vladimír Solovjov, Žízň i tvorčeskaja evolucija, Moskva: Respublika, 1997.

Losev, A. F., Vl. Solovjov, Moskva: Mysl, 1994.

Losskij N. O., Dějiny ruské filosofie, Velehrad: Refugium, 2004.

Sv. Dionýsius Areopagita, O mystické teologii, O božských jménech, s komentáři Sv. Maxima Vyznavače, Praha: Dybbuk, 2003.

Od Sofie k New Age (sborník), Velehrad: Refugium, 2001.

Špidlík, T., Ruská idea, Velehrad: Refugium, 1996.

Summary

Russian thinker Vladimir Solovjov in his cosmology reassumed the scriptural-patristic tradition by designating Logos, Wisdom and the soul of the world as the motive power of evolution. In the nature the soul of the world in its blind evolutionary tendency tries to extricate from chaos, but it is the meeting with Logos which – as the soul gradually incorporates Wisdom – at last leads it to the lost unity. In the cosmogonic development nature finds perfection through the provision of sacraments, since they join the first fruits of nature with God. In theogonic development sacraments are of crucial significance, especially the sacrament of Eucharist with its aspect of alms and food, because it averts natural religion based on human sacrifice to the love of neighbour. Individual sacraments lead a man out of isolation integrating him into the organism of universe, i. e. in the Church. Cosmic force functions also in the relationship between man and woman, when in the sacrament of marriage a person ceases looking at him/herself and looks at the other person. Sacraments return the world to the divine-human unity.