Kdy je možný dialog?

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2005/4 (Studie)

Tři základní východiska k dialogické transformaci nedialogických situací

O umožňujících podmínkách dialogu (tzn. takové osobní komunikace, která je nepodmíněně otevřená jinakosti druhého a zároveň vedená v eticky konstruktivním duchu) platí, že vytvářejí určitou šanci pro dialog už tehdy, vyskytují-li se alespoň částečně na straně alespoň jednoho z účastníků komunikace. Proto lze dialog zahájit i v situaci pro něj nepříliš příznivé a samotným jeho děním pak jeho faktické předpoklady postupně zlepšovat.

Svoboda

Je známo, že aktér jakéhokoli nedialogického komunikování je vlastně jeho první a nejvíce zasaženou obětí, neboť zotročenost nedialogickou komunikací je nevyhnutelně větší právě u toho, kdo ji aktivně vytváří, než u toho, kdo jí pouze trpí. Ten může být i ve zcela nedialogické situaci bytostně svobodný k dialogu a může si uvědomovat nedotknutelnost hodnoty svobody tím víc, čím víc je v dané situaci druhou stranou devalvována.

Přitom lze pozorovat i niterně prožívat, že lidská svoboda je v první instanci autonomní. Je to v první řadě přirozená, z naší nejhlubší imanence vycházející nezávislost, dosažitelná našimi vlastními silami. Natrvalo zpravidla životní cestou bezděčně i vědomě prováděné askeze, meditace – a posléze i osvobozujícího osvícení.

Svoboda k dialogu se však s touto základní, neutrální polohou duchovní svobody (která především šťastně spočívá v sobě samé) nemůže spokojit. Aby mohla být předpokladem vykročení k druhému, nesmí postrádat výraznou vztahovou dimenzi. Musí být i svobodou heteronomní, zakotvenou ne jenom v mém nejhlubším Já, ale také a především za jeho mezemi – v transcendujícím vztahu k Druhému, který nám zejména v situacích pro dialog nejobtížnějších umožňuje mnohem víc než pouhé rozvinutí přirozených duchovních dispozic ke svobodě. Naznačeno pronikavou otázkou současného dalajlámy: „Mnoho křesťanů pečuje o malomocné a naprosto nedbají o své vlastní životy. Dělá tohle také nějaký tibetský mnich?“¹

Tak jako tato svoboda k pečující lásce, i svoboda k dialogu překonávajícímu nepřátelství se nemůže zastavit na sice vnitřně očištěné, ale nic už neriskující rovině autonomní nezávislosti. Ta sice nezastupitelně vytváří náš výchozí osvobozující nadhled; ale neumožňuje onu ničeho se nelekající, zásadní dialogickou otevřenost, která jediná je s to aktivně měnit postoj nedialogického protějšku.

Odpovědnost

Každodenní lidská odpovědnost připravuje i nejnáročnější dialog tím, že je to schopnost být s druhými, spolužít do té či oné míry jejich životy. Odpovědný člověk bere na sebe situaci bližního a dává mu k dispozici něco, nebo i všechno, z toho, co má a čím je, aniž se příliš ohlíží na návratnost této investice. Emmanuel Lévinas: „Jsem za druhého odpovědný, aniž od něho očekávám totéž, i kdyby mě to mělo stát život. Reciprocita je jeho věc.“²

Odpovědnost za druhého je proto za určitých předpokladů zneužitelná. Nemusí v druhém probudit smysl pro dialog, může v něm naopak utvrdit sklon vykořisťovat druhé. Ale přesto jsou situace, v nichž se nelze odpovědnosti vzdát, „i kdyby mě to mělo stát život“. Požadavek odpovědnosti se tím dostává do kolize s lidskou konečností.

K situacím tohoto typu říká Matka Tereza z Kalkaty: „Lidsky viděno, bylo to nemožné, naprosto vyloučené. (…) To je zázrak všech těchto sestřiček na celém světě. Bůh je používá – jsou malými nástroji v jeho rukou. (…) Bůh v nás přebývá. Tím se pro nás stává podivuhodnou silou.“³

Odpovědnost, která připravuje dialog – která příznivé podmínky k jeho rozvinutí nejen přijímá, ale také sama vytváří nebo rozšiřuje – se teprve s touto oporou v Nekonečnu může utvářet i výrazně asymetricky, obracet se ne pouze k těm, kteří jsou běžně schopni dialogické reciprocity. Nepřestává chápat ani ztroskotávající dialog jako potenciální a vytrvale chtěný. Dělá to proto, že – citujme Ericha Fromma – „i nejhorší člověk zůstává člověkem“.⁴

Tolerance

Pro třetí umožňující podmínku dialogu je charakteristická spíše pasivní zdrženlivost. Avšak tato pasivita není hodnotově neutrální: dialogická tolerance je zaujatě pozitivní, bene-volentní, kladně očekávající. Je tou podmínkou dialogu, která k dialogu nejen vyzývá, ale vytváří druhému i potřebný akceptující prostor.

Tolerance proto souvisí s úctou a pokorou. Je to vstřícné snášení nejen prosté jinakosti, ale i projeveného nepřátelství. Tento psychologicky nesnadný postoj je v plném rozvinutí možný opět jen v radikální spirituální otevřenosti Mimo a Nad, a zároveň v zásadní etické ochotě i k velmi základnímu zpochybnění sebe sama: „Mám právo být? Nezabírám tím, že jsem, místo na světě někomu jinému?“⁵

Tolerance jako podmínka dialogu ovšem přitom není nesoudným ustupováním zlu. Dialogicky tolerovat znamená zároveň pravdivě pojmenovávat situace, věci a činy a vytrvale klást otázky. „Pouze“ mluvit znamená nechávat na druhém, aby sám – zevnitř navenek – změnil své smýšlení a počínání.

Tato nelhostejná tolerance tedy doplňuje ostatní dvě umožňující podmínky dialogu svým charakterem pokojného a povzbudivého očekávání dobra i tváří v tvář zlu.

Nejhlubší důvody rozhodování se pro dialog nebo proti němu jsou koneckonců intimním tajemstvím každé lidské osoby. Ale dialogické působení na toto lidské rozhodování vychází rovněž z tohoto tajemství. Síla našeho dialogického postoje je proto úměrná jednoznačnosti, s níž jsme – před tváří Věčnosti – sami rozhodnuti.

Postscriptum: Tímto příspěvkem k diskusi nechceme popírat smysluplnost nedialogických zásahů proti nedialogickému počínání (např. smysluplnost obranné války proti terorismu). Ani nechceme tvrdit, že uplatnění principů dialogické komunikace je – nebo by mělo být – ve všech nedialogických situacích nakonec stoprocentně efektivní. (Abychom si uvědomili obrovské empirické rozdíly v tomto ohledu, lze navzájem porovnat např. účinnost dialogického počínání Mahátmy Gándhího v Brity spravované Indii nebo Martina Luthera Kinga ve Spojených státech s účinností analogických komunikačních přístupů uplatňovaných politickými, náboženskými a kulturními disidenty například v sovětském Rusku nebo na pekingském Náměstí nebeského míru.) Nejhlubším smyslem dialogu není bezprostředně měnit svět: Právě nejméně úspěšný pokus o dialog – který přitom až do nejzazších hloubek ví, co činí – podává nejpravější svědectví o Životě.

Zusammenfassung

Der Beitrag gibt drei ermöglichende Bedingungen des Dialogs an – Freiheit, Verantwortung und Toleranz – und bringt elemetare Charakteristika deren dialogischen Aspektes: Er 1. unterscheidet eine autonome und eine heteronome Freiheit, wobei erst die letzte – verankert in der Beziehung zum Anderen – eine Vorbedingung des Dialogs sein kann; 2. beschäftigt sich mit den Aporien der Verantwortung und deren Lösungsmöglichkeit; 3. thematisiert den spezifischen positiv erwartenden Charakter der dialogischen Toleranz.