Eberhard Schockenhoff: Wie gewiss ist das Gewissen? Eine ethische Orientierung

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2005/4 (Recenze)

Herder, Freiburg – Basel – Wien 2003.

V úvodu autor přiznává obtíže úvah o svědomí, které považuje za jeden z nejzáhadnějších a nejspornějších pojmů. (13) Potíž vidí také v tom, že kdo chce o svědomí mluvit, nutně předpokládá vlastní i cizí zkušenost. (5)

Jako východisko navrhuje otázky: Co slyším (Koho následuji, Nač spoléhám), když slyším (následuji či spoléhám na) své svědomí?

Při hledání odpovědí autor prohlašuje, že na biblickém základě chce vypracovat původní teologický pojem svědomí a konfrontovat ho se sekulárním pojetím. K tomu připojuje nejdůležitější teologické interpretace zkušenosti se svědomím, včetně koncilních vyjádření. Získaný materiál zpracovává do systematické teologické reflexe. (62)

Mezi autory modelů teologického výkladu svědomí uvádí Augustina (Boží hlas), Tomáše (přirozená vloha), Newmana (intuitivní zkušenost a autoritativní vázanost), 2. vatikánský sněm (svatyně člověka) s dozvuky, včetně encykliky Veritatis splendor, a zakončuje stať poznámkami k dialogu mezi humanitními obory a teologií.

V úvaze o svědomí v moderní společnosti pojednává o vývoji od ideje náboženské tolerance k sekulární svobodě svědomí a zmiňuje se o hrdinech svědomí v současné fyzice, biologii a medicíně. (25) Zabývá se některými jevy politické povahy, schopnými vyprovokovat hlas svědomí na scéně společnosti. Dospívá k závěru, že v souladu s právem na svobodu svědomí je třeba bezpodmínečně zamítnout nejen státní nátlak, ovlivňující vnitřní rozhodnutí, nýbrž také nátlak na zevní jednání, za které nese nucený člověk přímou odpovědnost.

Diferencování mezi právem a morálkou je označováno jako jádro teorie demokratického státu. Když se osobní etika a platné právo nekryjí, znamená mravně podmíněné, nenásilné porušování zákonů pro budoucnost velký etický kapitál, ten však najde uznání teprve z odstupu, a právě toto unést bylo ve všech dobách břemeno "svědomitých". Kdyby bylo každé úsilí o pravdu, byť fragmentární a divergující, nahrazováno sociálním plánováním, zmizel by poslední důvod vzájemného uznání občanů. (43)

V kapitole o svědomí v totalitním zřízení, tématu blízkému českému čtenáři, připomíná rakouského sedláka Jägerstättera, kněze Reinische a probošta Lichtenberga (47nn), jejichž odpor vůči Hitlerovu režimu až k oběti života charakterizuje Schockenhoff jako jednání symbolické, překračující povinnost. U všech čtenářů asi autor nenajde porozumění pro mínění, že takové jednání vzbuzuje nejen obdiv, nýbrž také zdrženlivost. Zdůvodňuje to tvrzením, že lidé zpravidla nejsou hrdinové a ani oni by to neměli od druhých žádat. Pravý význam hrdinství nevidí Schockenhoff v příkladu k následování, ale v připomínce, že v žádném politickém systému nejsou vyřazeny elementární normy. Na ještě větší odpor čtenáře Schockenhoff pravděpodobně narazí svým tvrzením, že bylo pro každého možné vyhnout se bezpráví i v nelidském režimu bez neúnosných obětí. (51) Schockenhoff se ovšem narodil osm let po pádu Třetí říše a navíc jako západoněmecký občan neměl osobní zkušenosti s NDR.

S touto totalitní problematikou srovnává problémy svědomí v demokratickém státě a ilustruje je na interrupcích. U nich však má svědomí opačnou roli: místo protestu vůči bezpráví obhajuje vlastní zájmy, zatímco právo a morálka žádají opak. (53) Bez závazné orientace na etických principech a mravních normách zchřadne svědomí na patetické prohlašování subjektivní svévole. (55) Schockenhoff soudí, že kdo se odvolává zejména při nestandardním jednání na své svědomí, chápe to tak, že je zbaven požadavku své jednání ospravedlnit. (56) Nemyslí však, že by to v dnešní společnosti znamenalo zánik svědomí, jak ukazuje vznik mravní senzibility v řadě nových oblastí.

Poslední kapitola má název Svoboda kvůli pravdě. (185) Autor lituje snahy církve 18. a 19. století pranýřovat svobodu svědomí, ačkoliv právě tato svoboda patřila vždy k zlatému fondu křesťanské zvěsti. Chce-li dnes být církev ve věci svobody svědomí slyšena, musí pěstovat kulturu dialogu se všemi lidmi dobré vůle. (62) Autor připomíná Hegelův výrok o tom, že pravá svoboda je mravnost. (194)

Kniha věnuje poměrně mnoho místa mylnému svědomí, připomíná nelehkou cestu teologické tradice k tomuto tématu a vymezuje ho proti chybným interpretacím. Nárok mýlícího se svědomí (v kontextu svědomitého života!) vždy zavazuje, pouze obsahová stránka jeho postoje může být chybná. Je však třeba pečlivě rozlišovat mezi obvyklými, "neškodnými" případy a případem zaslepenosti svědomí u služebníků totalitní zvůle.

Velmi působivě se autor zamýšlí nad funkcí tzv. křesťanského svědomí. Jeho vlastním cílem je vytvořit, zaostřit a rozvinout usuzovací sílu víry jako předpokladu pro inspiraci modelem Ježíšova života. Takto bdělé svědomí se obejde bez sankcí v podobě kontroly, trestu, pochvaly a pokárání. (225n) Nejvýš závažným způsobem pojednává také o nešvaru názorového eklekticismu v rámci církevního společenství. Program libovolně výběrového křesťanství, sestavujícího z difúzní religiozity stavební kameny identity víry, nerespektuje spoluodpovědnost všech pokřtěných za poslání církve. (227) Pro individualistický způsob myšlení je svědomí posledním útočištěm svobody, ve kterém se jednotlivec zabarikáduje, aniž by došlo k výměně potřebných zkušeností s druhými. (230)

Kdo z náboženského fanatismu útočí na svobodu druhých, nemůže pro takové rozhodnutí žádat ochranu, protože ničí základ vzájemného uznání, a tedy také uznání vlastní pozice. (210)

Nakonec shrnuje své úvahy do věty: Ve své základní funkci působí svědomí jako sensorium ozřejmující jedinci, co má hic et nunc dělat ne proto, že je to povinností také všech ostatních, nýbrž proto, že on sám to dělat dokáže a má. (215)

Publikace probírá jednotlivé otázky vyváženě, s porozuměním pro současnou mentalitu i vůči církevním stanoviskům. Poměrně bohatý poznámkový aparát doplňuje hlavní text užitečnými informacemi, od čtenáře však očekává určitou znalost latiny. K dispozici je také osobní a věcný rejstřík, seznam literatury však uveden není. Z teologických a filosofických klasiků zabývajících se svědomím vede počtem citací Newman.