Dnešní islám a otázky mravního řádu

Autor: Luboš Kropáček - Číslo: 2005/4 (Články)

Druhý vatikánský koncil, který podle často užívané metafory otevíral okna církve moderní době, reflektoval svůj úkol v podstatné míře jako pastorální. Pastorace přirozeně nemůže přehlížet znaky doby sjednocovaného světa, a koncil se uvážlivě obrátil nejen k synům církve, ale ke všem lidem (Gaudium et spes). Duch aggiornamenta se poctivě a bez předsudků odrazil i v nárysu postojů církve vůči nekřesťanům, včetně muslimů. Koncilní dokumenty konstatují, že i na ně se vztahuje Boží plán spásy (LG 16)¹ a že církev na ně pohlíží s úctou (NAe 3). Deklarace Nostra Aetate si po připomenutí některých prvků teologické příbuznosti a rozdílů islámu oproti křesťanství všímá i skutečnosti, že muslimové „si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem“. Text pak v dalším odstavci připomíná rozbroje minulosti a vybízí všechny, „aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi“.

Šedesátá léta minulého století, k jejichž pozitivním rysům koncil výrazně přispěl, se vyznačovala poměrně dobrými vztahy mezi muslimským světem a Západem. Příležitostná napětí a místní střety nevycházely z konfesních rozdílů, ale souvisely spíše s bipolárním rozdělením tehdejšího světa, do něhož byly muslimské země v různých podobách vtahovány. Byly tu patrné i rysy ideologické konvergence: muslimské země se postupně, byť nestejnými tempy a měrou, sekularizovaly a vládnoucí režimy sázely na prozápadní orientaci nebo na socialismus s ,,revoluční" nacionalistickou rétorikou. Tendence rázu radikálního islamismu, jaké představovali například v Egyptě Muslimští bratři, byly mocensky potlačovány. Násir jako uznávaný nacionalistický vůdce zhatil i tehdejší saúdské snahy o ustavení nadnárodní islámské aliance, tzv.,,Islámského paktu".

Závěr desetiletí přinesl paradigmatický zlom v euroatlantickém i v islámském okruhu. Ideová konvergence skončila, cesty se rozpojily, a hodnoty, k nimž se jednotlivá společenství hlásí, se dodnes v mnoha ohledech více nebo méně liší. V západních společnostech se nové paradigma rodilo ze zkušeností bouřlivého roku 1968, který zdiskreditoval marxistické utopie, ale zároveň také oslabil obhajobu konzervativních postojů. Další vývoj spoluurčily přistání člověka na Měsíci, rychlý rozvoj informatiky a antikoncepčních technik a rozmach,,sexuální revoluce" i sebevědomého chování v duchu všeobecné relativizace, konzumního požitkářství a svobody bez odpovědnosti. Rozšířilo se klima postmoderny, charakterizované mnohostranným rozvolněním tradičních hodnot. V islámském světě naopak určily nový směr traumatizující prožitky vojenských porážek: Arabů v šestidenní válce s Izraelem v červnu 1967 a Pákistánu ve válce s Indií roku 1971. Velká část muslimů nabyla přesvědčení, že Západ bude vždy podporovat jejich nepřátele; zrodil se tak požadavek odhodit importované západní ideologie a opřít se jednoznačně o domácí, tj. islámské hodnoty. V přímém protikladu k západní postmoderně stoupenci (re)islamizace společnosti položili důraz na posílení a přísné dodržování morálního kodexu spjatého s domácí náboženskou tradicí.

Radikalizaci islámu nahrávala řada činitelů. V důsledku deficitu demokracie a svobod ve většině muslimských zemí připadla role veřejného prostoru k politické diskusi mešitám s jejich staletou praxí pátečních kazatelských promluv (chutba). Navíc rozšíření vzdělání zapojilo do diskusí široké okruhy mužů, kteří sice neprošli tradičními islámskými náboženskými školami, avšak nepostrádají odvahu a chuť vykládat Korán samostatně a cíleně, v souladu s určitými skupinovými zájmy. Na tomto poli se silně projevil individualismus jako rys modernity, který muslimské společnosti do značné míry bezděčně přijaly. Jak ukázal E. Gellner, individualismu a vůbec modernitě vyhovuje prestižnější, městská forma islámu, kterou představuje Korán, důraz na monoteismus (tawhíd) a strohý kult, jakož i přísná morálka; tato forma nabyla zřetelně vrchu nad tradiční lidovou religiozitou, zahrnující pestré rituály mystických (súfíjských) bratrstev a kultovní poslušnost řádových šejchů.² Lidová islámská zbožnost byla potlačována islámskými reformisty (salafíja) již od počátku 20. století. V době sílící islamizace v 70. letech pak namísto súfíjských bratrstev vznikaly radikální, často ilegální spolky - nebojme se i výrazu sekty - s charizmatickými vůdci a politickými cíli. Na samém konci desetiletí islám vstoupil do obecného povědomí jako silný, hrozivý faktor světové politiky. V únoru 1979 triumfovala islámská revoluce v Íránu; v listopadu téhož roku, v den, kdy se začínal psát rok 1400 islámského letopočtu, skupina ozbrojenců obsadila Velkou mešitu v Mekce a pokusila se vyvolat radikální převrat v Saúdské Arábii; a konečně v prosinci vpadla sovětská vojska do Afghánistánu a dala tak podnět vleklému boji mudžáhidů proti okupaci země cizí, bezvěreckou mocností. Na afghánských bojištích vyrostla celá generace muslimských internacionalistů, profesionálů džihádu.

V postoji vůči západní postmoderně se v radikálních islámských ideologiích tříbilo přesvědčení o morální převaze islámu. Vyskytl se názor, že postmoderna znamená šanci i pro islám, protože ten mezi bezradnými, tápajícími lidmi Západu může prosadit svou nabídku pevného řádu a získávat tak nové konvertity.³ Většinou však muslimští autoři postmodernu kritizují jako projev morální ochablosti západního člověka a slabosti vyčerpaného křesťanství. Tariq Ramadán, vnuk zakladatele Muslimského bratrstva, sám uznávaný ideový koryfej evropských frankofonních muslimů, píše, že Evropané se zhlížejí v Prométheově vzpurném titánství a Camusově metafyzické revoltě, zatímco pro muslimy zůstává závazným vzorem Abrahám, ztělesňující bezvýhradnou poslušnost vůči Bohu.⁴

V čem všem vlastně spočívá mravní řád, k němuž se s různou mírou přísnosti hlásí dnešní muslimové? Islám je stejně jako judaismus náboženstvím kladoucím důraz na ortopraxi, jejíž podrobnou podobu - přesné definice příkazů a zákazů - propracovali náboženští právníci na základě Písma a tradice. Islámský právně-mravní řád islámští právníci (fuqahá') opřeli o Korán, tradici o výrocích Muhammadových (hadíthy) a v případě potřeby o analogii nebo konsenzus autorit. Právní knihy zpravidla ve svých prvních kapitolách probírají základní povinnosti, které má věřící muslim vůči Pánu. Jde o povinnosti kultu (^Cibádát), nazývané souhrnně také pět sloupů náboženství. Jsou to vyznání víry, modlitba, půst v měsíci ramadánu, almužna (zakát) a pouť do Mekky. Svým obsahem i formou (např. modlitba pětkrát denně, půst naprosté újmy po celý měsíc vždy od východu do západu slunce aj.) se sice zřetelně liší od křesťanských paralel, křesťanské zbožnosti jsou nicméně srozumitelné a typově blízké. S modlitbou, almužnou i půstem se setkáváme v evangeliích a opodstatněně je pojmenovává i koncilní deklarace.

Zkušenosti s muslimskými přistěhovaleckými komunitami v Evropě ukazují, že pokud muslim dodržuje pět přikázaných sloupů, zpravidla tím nijak nepohoršuje prostředí, v němž žije. Volání k modlitbě (adhán) městské úřady v evropských zemích obvykle až na výjimky nepovolují. Určité problémy na poli kultu se objevují jen v souvislosti s krvavou obětí zvířat jako součástí rituálu Velkého svátku ('íd al-adhá) v 12. měsíci islámského kalendáře. Proti podřezávání beranů, které má připomenout oběť Abrahámovu, se ozývají ochránci zvířat. V lednu 2005 byly i v Istanbulu rozvěšeny plakáty vyzývající omezit tento zvyk, kritizovaný tureckými sekularisty z ekonomického, hygienického i etického hlediska.

Zřetelně silnější kritiku vyvolávají v západních společnostech některé prvky šarí'atského práva, které se příkře rozcházejí se západním, velmi širokým pojetím individuálních svobod. Islámští právníci chápou šarí'u jako soubor právních a mravních norem, které lidem ukládá přímo Bůh. Jen On, Alláh, je Zákonodárce, lidé nemají právo Jeho zákony měnit. Někteří západní politologové z tohoto pojetí vyvozují, že islám je neslučitelný s demokracií, protože omezuje roli volených občanských představitelů v legislativě. V Egyptě Muslimští bratři skutečně již svého času kritizovali Násira za legislativní akty vydávané ,,jménem lidu" a za prohlášení, že ,,moc vychází z lidu". V Íránu po vítězství islámské revoluce byla přijata ústava, která kombinuje usnášení volených orgánů se strohým dohledem duchovenstva. Liberální muslimové, hájící myšlenky demokracie, nalézají nicméně mocný protiargument v samotném Koránu, ve verších, kde Bůh chválí svou obec, tj. muslimy, že „modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují...“ (42:38). Princip porad - arabsky šúrá - se stal klíčovým termínem pro váhavé hledání domácí, koránské cesty k demokracii v teoretickém myšlení i různě modifikované praxi v řadě arabských zemí.⁵ Správa veřejných věcí musí ovšem podle Koránu respektovat přikázaný řád. V tomto směru je dán - a dnes opět velmi rozdílně uplatňován - koránský mravní apel „přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné“ (3:104 a 110, 9:71 a 31:17)⁶.

V dnešním napětí v muslimském světě hrají nepřehlédnutelnou roli islamisté, stoupenci politického, zideologizovaného islámu. Jejich cíl - ustavení islámského státu nebo islámského řádu - není definován jednotně. Formace, k nimž tito radikálové doposud leckde dospěli (Írán, Súdán a nejhorší příklad tálibánský Afghánistán), nezaznamenaly úspěch ani vnitrostátně, ani navenek. Společným prvkem islamistických ideologií je úsilí o plošné prosazení šarí'y jako právního řádu platného na celém území státu, případně postupně v celém islámském světě. Šarí'a, tak jak byla propracována islámskými právníky od 8.-9. století dodnes, rozebírá velmi podrobně všechny myslitelné situace lidského života; tato minucióznost však ještě více přispívá k její rozkolísanosti v řadě otázek. V dnešním světě se ocitá v rozporu s univerzálním pojetím lidských práv, které prosazuje Západ, a to zejména ve třech okruzích: pojetí svobody a rovnosti náboženství, nerovnoprávné postavení žen a mrzačící a ponižující tělesné tresty.⁷ V těchto otázkách je západní kritika islámského pořádku po právu nekompromisní.

Výrazné oživení islámu od 70. let, včetně fundamentalistických mentálních tendencí netolerantního majetnictví pravdy a politicky zaměřeného islamismu, se přirozeně projevilo v růstu normativních výkladů, co všechno vlastně islám zakazuje (harám) a co je dovolené (halál). V podobě autoritativních vyjádření významných právníků (fatwy) se v muslimských zemích takováto vymezení uplatňují ve všech typech médií: v tištěných médiích, rozhlase, televizi, na internetu. Velkému respektu se těší pořady šejcha Júsufa al-Qaradáwího, který každou neděli večer v pořadu Šarí'a a život katarské televize al-Džazíra odpovídá živě na dotazy muslimů z celého světa. V knihkupectvích se prodávají velké lexikony šarí'y podle jednotlivých právních škol, případně souhrnné sborníky tematicky uspořádaných výkladů podle všech pěti právních směrů (tedy včetně dža'farovského, tj. šíitského). Pro muslimy v Evropě vyšly již rovněž příručky právních naučení v evropských jazycích. Pro zjednodušení je můžeme označit za varianty muslimských katechismů. Největší obliby dosáhl spis Qaradáwího Al-halál wa-l-harám fí l-islám, který byl v roce 2004 vydán i v českém překladu Povolené a zakázané v Islámu.⁸ Kniha podává utříděný výklad právních a mravních pravidel islámu, opřený o citace z Koránu, kanonické tradice (hadíthy) a vlastní autorovy morální úvahy, zohledňující do určité míry potřeby dnešní doby. U některých témat, jako jsou například cudnost, homosexualita a lichva, Qaradáwí uvádí pro srovnání i učení Starého a Nového zákona. Celkově kniha vyznívá umírněně. V řadě případů připouští víceré možné přístupy, hovoří o flexibilitě a někde na místo zákazu navrhuje pokládat určitý způsob chování pouze za nežádoucí (makrúh), což je druhá poloha islámsko-právní klasifikace činů na pětičlenné ose od zakázaného přes lhostejné a doporučené až k přikázanému.

Srovnáme-li fatwy a,,katechismy" vydané různými islámskými právníky, nemůžeme si nevšimnout značných rozdílů v přísnosti norem. V kontextu tohoto našeho článku se pokusíme o jiné, hrubší rozčlenění, a to z hlediska psychických účinků, jaké mohou mít šarí'atské právně-mravní nároky na člověka přivyklého západnímu způsobu života. Svůj krátký přehled uspořádáme tak, že si všimneme nejprve různých příkazů a zákazů, které mohou budit dojem zbytečné pedanterie nebo dokonce pohoršovat omezováním osobní svobody v oblastech, kde rozšířený západní vkus a dnes již zvyk nepokládá za žádoucí jakékoliv regulace. Jde například o hudbu, sport a různé zábavy. Druhý tematický okruh zahrnuje sexuální morálku a úpravu rodinného života. Konečně třetí okruh se věnuje tématu, jehož význam v posledních letech nepochybně velmi vzrostl: ochraně života. Naše reflexe vycházejí z přesvědčení, že negativní psychický dopad velkého počtu šarí'atských zákazů vyvolává u západní veřejnosti často nechuť či různě silný odpor k myšlence mravního řádu vůbec. Je stavěna proti svobodě, která je nereflektovaně pojímána nejenom jako cenná hodnota překonání politické tyranie, ale také jako bezbřehý koncept ničím nepoutané osobní zvůle, vlastně mravní anarchie.⁹ Pro křesťany s jejich vědomím odpovědnosti tu vyvstává úkol usměrňovat dialog s muslimy k takovým pojetím a formulacím morálních hodnot, jaké náležitě doplňují a prohlubují občanskou svobodu.

V prvním okruhu nalezneme v islámských katechismech řadu zákazů, jaké mnohým mohou připadnout malicherné: zákazy tetování, paruk a příčesků, zlata a šperků u mužů, přílišného oplakávání zesnulých, vlastnění nepoškozených soch, některých druhů vtipů a zábav a také zákazy hazardních her, včetně loterie, omezení na poli hudby, zpěvu a tance, některé příkazy týkající se hygieny, stolování a také délky a úpravy vousu mužů atd. Cenzura časopisů a filmů je v muslimských zemích s drobnými výjimkami běžná. Nikde však faktický morální tlak až despocie - zneužívající koránský apel „přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné“ - nedosahuje takových měřítek, jaká poznal Afghánistán za vlády tálibánů. Jejich svévole - například ničení starých soch, zákazy televize, znemožňování vzdělávání dívek a žen - byly právem kritizovány naprostou většinou muslimského světa jako hanebné deformace poškozující jméno islámu. K otevřeným tématům vnitroislámských i mezináboženských diskusí patří nepochybně i šarí'atský zákaz úroku a některých typů pojišťovnictví. Islámské právo zde archaicky trvá na příkazech mojžíšského Levitiku, které interpretačně řadí do kontextu morálky potřebné pro moderní dobu.

Otázka postavení žen v rodině a ve veřejném životě a vůbec otázky rodiny patří k nejčastějším tématům diskusních střetů mezi obhájci muslimské morálky a jejich západními kritiky. Obě strany již dávno soustředily hojnost argumentů jak na obranu vlastních norem, tak ke kritice druhého. Západ vnímá postavení ženy v muslimské společnosti jako nerovnoprávné, počínaje již skutečností, že muslimka se smí provdat jedině za souvěrce, tedy muslima, a že se jí předepisuje značně přísný kodex zakrývajícího oblečení. Z muslimské strany se zase ozývá kritika Západu, kde postmoderna vážně oslabila a stále dále oslabuje tradiční rodinu a degraduje ženu pornografií a promiskuitou v různém stupni a podobách. K cílům dialogu by se na tomto poli mělo prosazovat hledání umírněné střední cesty, která ochrání důstojnost ženy i rodiny od obou rozkladných extrémů, jaké se zakořenily z jedné strany v muslimském světě, z druhé v Evropě a Americe.¹⁰

Krvavé události posledních let, zvláště atentáty a válečné akce, vynesly do popředí současného zájmu o islám otázky násilí, k němuž je zneužíváno Boží jméno. V muslimském diskurzu tato otázka rozdmýchala spory o správné chápání pojmu džihád, často užívaného jak v Koránu, tak v pozdější právnické literatuře. V Koránu se vyskytuje zvláště v tzv.,,mečových verších",¹¹ které ovšem připouštějí různou interpretaci: obecnou, nebo vázanou ke konkrétnímu místu a události. Dnešní umírnění, liberální muslimští vzdělanci kladou důraz na hadíth, podle něhož Muhammad rozlišoval malý a velký džihád. Malý džihád je veden mečem, zatímco velký znamená šíření islámu, tj. žádoucích hodnot, v sobě samém úsilím o mravní zdokonalování. Je ovšem smutnou skutečností, že organizace, které vznikly v posledních desetiletích a označily se názvem Džihád, orientují svou činnost hlavně k ozbrojeným akcím. Na Západě již pro ně zobecněl termín džihádisté.

Křesťané v naprosté většině - a velmi explicitně a důrazně Jan Pavel II. - jakýkoli teror a zabíjení ve jménu Božím odmítají. Muslimům se často vytýká, že jejich duchovní vůdci nevystupují v tomtéž smyslu. Na pražském Fóru 2000 konaném 1. prosince 2004 Tariq Ramadán argumentoval, že islámští činitelé terorismus rovněž rozhodně odsuzují, ale západní média jim nevěnují pozornost, takže vzniká mylná představa, že mlčky souhlasí. Dodejme, že Korán obsahuje vedle veršů bojovných i verše zakazující zabíjení nevinných. Tak je tomu v koránské verzi Desatera (17:35) nebo v citovaném připomenutí židovského midráše s příkazem, aby „ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré“ (5:32). Velmi závažným tématem dialogu je dnes nepochybně otázka úcty k životu. Je pohoršující, že leckdy titíž, kdo se z křesťanské nebo muslimské strany oprávněně zasazují i za život ještě nenarozený, schvalují ideologické teroristické nebo válečné zabíjení.

Islámské katechismy si určitě zasluhují pozornost. Na jedné straně v nich lze spatřovat slabiny v tom, že o mnohém dobrém hovoří jen málo nebo mlčí, přestože jde o podstatná témata shody křesťanské a islámské etiky, jako je milosrdenství a pomoc chudým a nemocným, poctivost, vlídnost a bratrské chování k bližním. Na druhé straně vypočítávané morální normy vzbuzují nejednou rozpaky a někdy vyvolávají v západní společnosti přímo odpor, který sahá až k všeobecné nechuti vůči požadavku mravního řádu. Muslimský svět je dnes rozerván politickými a ideovými spory, do nichž se mísí i spory o morálku. Známý francouzský znalec politologie a sociologie dnešního islámu Gilles Kepel pojímá svou nejnovější knihu jako výklad o probíhající bitvě o srdce a duši islámu. Roli předvoje v těchto zápasech připisuje milionům muslimů, kteří se usadili v Evropě a na něž upírají svůj pohled stamiliony jejich souvěrců, jejichž míru svobody omezují autoritářské režimy.¹²Křesťanům, usilujícím při všech vlastních slabostech a nesnázích o dialog s muslimskými partnery, připadá úkol v nepolevující úctě podporovat stanoviska spojující svobodu a mravní opravdovost odpovědné víry. Jejich postavení připomíná často exponovaný, z obou stran napadaný střed mezi axiologicky vyprázdněnou postmodernou a její přísnou islámskou oponenturou.