Dialog mezi křesťanskou vírou a současným myšlením

Autor: Klára Jelínková - Číslo: 2005/4 (Dialog)

Ve svém článku o současné krizi víry v Evropě (Universum 4/2004) píše profesor Sousedík o potřebě opravdového současného křesťanského myšlení, pevně zakotveného v křesťanské nauce a zároveň otevřeného otázkám dnešního světa. Zcela s tímto názorem souhlasím, myslím, že ve chvíli, kdy chybí opravdu křesťanská odpověď na otázky, které klade dnešní doba, přejímá člověk snadno názory a koncepty, které s křesťanstvím nemusejí mít mnoho společného, a naopak právě otevírání stále nových otázek může být pro křesťanské myšlení opravdovým bohatstvím, umožňujícím poznávání stále nových dimenzí víry.

Co však zcela nesdílím, je Sousedíkův pesimistický pohled, nemyslím si, že by se křesťanská filosofie úplně odmlčela. O opaku, myslím, svědčí například současná francouzská fenomenologie, která od 80. let nabrala znovu na síle a je rozvíjena právě křesťanskými mysliteli, jakými jsou Michel Henry (1922 – 2002), Jean-Luc Marion (1946), Jean-Louis Chrétien (1952), Jean-Yves Lacoste. Dominique Janicaud ve své knize Le tournant théologique de la phénoménologie française (l´Eclat 1991) píše o teologickém obratu ve francouzské fenomenologii, jehož kořeny vidí ve filosofii E. Lévinase a u mladého Ricoeura, a viní tuto filosofii z nedostatku metodologické čistoty - o čemž se vedou rozsáhlé diskuse.

Hlavním tématem, společným výše citovaným autorům, je fenomenologie těla, již ve francouzské filosofii rozvinul jako první Merleau-Ponty a která je u křesťanských filosofů úzce svázána s fenoménem inkarnace. K tomu zejména Michel Henry, Incarnation, une philosophie de la chair (Seuil 2000), C´est moi la vérité. Pour une philosophie du christianisme (Seuil 1996). U všech výše jmenovaných autorů je kladen důraz na neoddělitelnost duše a těla, na vázanost zkušenosti na tělo, na vnímání v těle. Duše je uchopována jako zdroj života těla, ale přístup k ní není možný jinak než v těle. (M. Henry, Philosophie et phénoménologie du corps, PUF 1965, J.-L. Chrétien, La voix nue. Une phénoménologie de la promesse, Ed. de Minuit 1990, J.-L. Marion, Le phénomčne érotique, J.-Y. Lacoste, Expérience et absolu, PUF 1994, aj.)

Nepřehlédnutelnou osobností současné francouzské fenomenologie je Jean Greisch, děkan filosofické fakulty Institut catholique v Paříži, osobitý interpret Heideggera a do jisté míry pokračovatel Ricoeura; za pozornost stojí také osobnost Emmanuela Falque. Tento rozkvět křesťanské fenomenologie je spojen s intenzivním studiem patristiky a zejména díla sv. Augustina.

Je pravda, že tomisticky orientovaná filosofie stojí do značné míry stranou pozornosti, jak o tom svědčí mj. akta kongresu Raison philosophique et christianisme ŕ l´aube du Ille millénaire, pořádaného v pařížském Unescu 20. – 22. 3. 2000 Světovou konferencí katolických univerzitních ústavů filosofie (Comiucap, založen 1999) a Francouzskou asociací profesorů filosofie katolických filosofických fakult (26 přednesených příspěvků vydalo knižně v březnu 2004 v řadě Philosophie et théologie nakladatelství Cerf), který si na prahu třetího tisíciletí klade otázku, jak by měla vypadat a kudy by se měla ubírat dnešní křesťanská filosofie. Hlavní a v podstatě jedinou představenou metodou je fenomenologie. Důraz je kladen především na komunikaci se současným myšlením - zde bych upozornila zejména na polemiky Jeana Greische, J.-L. Mariona či Stanislase Bretona (+2005) s Jacquesem Derridou. Marion už v jednom ze svých prvních děl, L´idole et la distance (Grasset 1977), dokazuje, že se radikální ateismus nemůže obejít bez metafyziky. Další důrazy jsou kladeny na vztah křesťanské filosofie k vědě a na dialog s jinými náboženstvími.

Jako hlavní příklad živé komunikace křesťanství se současným myšlením bych chtěla představit letošní cyklus postních přednášek v katedrále Notre-Dame v Paříži, který vyšel knižně krátce před Velikonocemi pod titulem Dialogue entre la foi chrétienne et la pensée contemporaine v pařížském nakladatelství Parole et silence. Tyto přednášky vznikly ze setkání teologů s významnými osobnostmi současné kultury, ne nutně věřícími. Reflektují některé problémy současné společnosti, dnešního člověka a jeho vztahu ke světu, ke společnosti, k tradici, k víře. Nejde o vyčerpávající ani systematický výběr témat, spíše o otevření dialogu.

Cyklus otevírá zamyšlení Jeana-Luca Mariona nad vztahem víry a rozumu, ve kterém autor zdůrazňuje neoddělitelnost víry od rozumu, význam racionality jak pro křesťany samé tváří v tvář sekularizované společnosti, tak pro vydání svědectví světu, protože, jak píše apoštol Petr, bychom měli být připraveni dát odpověď každému, kdo se nás bude ptát po důvodech naděje, kterou máme (1Petr 3,15). V duchu encykliky Fides et ratio rozvíjí Marion myšlenku kompatibility rozumu a víry. Ke konfliktům mezi vědou a teologií (Galileo, Darwin) by nemuselo docházet, kdyby se obojí vědy držely důsledně pole rozumu. Toto téma rozvíjí Marion mj. ve svém raném díle Sur la théologie blanche de Descartes (PUF 1981). Ve svém příspěvku se Marion dotýká zásadního tématu současné francouzské fenomenologie, fenoménu těla jako přístupu k jiné, vyšší pravdě, než umožňuje objektivující racionalita descartovského ega. Fenomén těla, které má přístup k ne-objektivním fenoménům, jakými jsou bolest, radost, narození, smrt, hlad, žízeň, k tváři druhého, která vzbuzuje mou úctu, k tělu druhého, které mě vzrušuje (k tomu J.-L. Marion, Le phénomčne érotique, Grasset 2003). Tyto fenomény nejsou uchopitelné v racionalitě objektů, ale zároveň jsou nezpochybnitelné. Nemohu si od nich udržet odstup, ale jsou to ony, které mě utvářejí. Jedním z těchto ne-objektivních fenoménů, fenoménem nad jiné, je láska, která je právě tím, co může křesťanství nabídnout světu.

Druhou přednášku s názvem Obtížná demokracie tvoří příspěvek dvou autorů, Marcela Gaucheta, filosofa a historika, ředitele výzkumu na École des Hautes Études en Sciences Sociales, jehož kniha Odkouzlení světa vyšla v r. 2004 v češtině (Odkouzlení světa, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2004), a otce Frédérica Louzeau, který přednáší sociální nauku církve na fakultě Notre-Dame École cathédrale v Paříži. Přestože jsou základní demokratické hodnoty nesporné, žije dnešní člověk v úzkosti z budoucnosti, v neklidu a zmatku, které činí představu zítřka takřka nemyslitelnou. Oba autoři hledají ve svých příspěvcích důvody jeho beznaděje a skepse. Marcel Gauchet se ve svém příspěvku zastavuje zvlášť u tří problémů – problému vykořeněnosti, zapomenutí vlastních kořenů, které vedou v důsledku ke ztrátě identity, problému ztráty společných hodnot, cílů a pocitu zodpovědnosti, bez kterých ztrácí demokracie samu svou podstatu, a pokřiveného pohledu na člověka, s přehnaným důrazem na jeho soběstačnost, na „bytí sebou samým“, kultem zvláštnosti a vírou ve spontánnost, které se obrací proti lidské identitě, jež není něčím předem hotovým, ale utváří se postupně. Frédéric Louzeau vychází podobně jako Marcel Gauchet z konstatování problému předávání historické identity a ztráty smyslu dějin, které bezprostředně souvisí s problémem najít vlastní jedinečné místo v dějinách a ve společnosti. Klade si otázku historických kořenů tohoto přerušení tradice a zároveň role církve v této složité situaci dnešního člověka. Ta by měla spočívat v tom, že církev umožní lidem uchopit svůj život jako nenahraditelné povolání, vnímat samy sebe jako osoby, které nesou jedinečnou historickou roli ve službě všem.

Tématem třetí přednášky je předávání biblických textů, resp. biblického poselství. Marguerite Harl, profesorka postklasické řečtiny na Sorbonně, která se v rámci svých bádání zabývá také problematikou překladu a interpretace biblických a patristických textů (připravila mj. komentovaný překlad Septuaginty do francouzštiny, letos vyšla její kniha La Bible en Sorbonne ou la revanche d´Erasmus, Ed. du Cerf 2005). Ze své pozice nevěřícího vědce klade důraz na antropologický a kulturní význam předávání biblické a patristické literatury (která se na Sorbonně v rámci klasické filologie přednáší od 50. let) jako základu evropské kultury, upozorňuje na zásadní význam vstupu Bible do antické kultury a na místo patristiky v evropské literatuře.

Otec Antoine Guggenheim, ředitel Faculté Notre-Dame École Cathedrale, kde přednáší teologii a filosofickou antropologii, se ve svém příspěvku zamýšlí nad čtyřmi charakteristickými rozměry předávání křesťanské víry, kterými jsou: I. neoddělitelnost předávání víry od historického příběhu, ve kterém se postupně vyjevuje smysl dějin, který vykazuje pevnost a důslednost zaslíbení, II. otevřenost kulturní rozmanitosti jako jedinečnému přístupu ke každému člověku, možnost přeložit křesťanské poselství do každé kultury a jednota lidstva, cesta k nové plnosti lidství v setkání křesťanské víry s bohatstvím různých kultur, III. specifický vztah starého a nového, chápání novosti, která může být i velmi radikální, jako završení předchozího oproti moderní představě přeryvu, přetržení tradice, ale také proti pozitivistické koncepci předávání jako prostého opakování, které nebere v potaz živou novost, IV. předávání víry jako proměna života, předávání evangelia jako „nového života“.

Čtvrtá přednáška je věnována současnému umění a jeho vztahu ke křesťanství. Jedná se o problém ve francouzském myšlení stále reflektovaný (ať už vzpomene na filosofii umění J. Maritaina, na aktivity dominikánů Régameye a Couturiera či na současnou reflexi vztahu umění a duchovního u Raymonda Courta, Bernarda Goye, Marca Sherringhama a dalších). Přednášku tvoří příspěvky Catherine Grenier, ředitelky sbírek současného umění Musée national d´art moderne, autorky knihy L´art contemporain est-il chrétien? (2003), a Philippa Serse, který přednáší filosofii umění na Beaux-arts a na École cathédrale a zabývá se především avantgardami. Současné umění definuje Catherine Grenier dvojím pohybem destrukce a kreace, akcentem na pozitivní sílu destrukce jako oživující síly. Oproti starým hodnotám normy, pravidel a tradice je pro moderní umění charakteristické vyzdvihování originality a novosti. V moderním umění se ustavuje nový vztah k minulosti, jakási „tradice přeryvu“. Idea novosti, obnovy umění, modernity však není ani zdaleka vynálezem 20. století, tuto myšlenku přejalo moderní umění přímo z křesťanského základu naší kultury. Pokud jde o vztah křesťanství a současného umění, všímá si autorka nedůvěry a přezírání, se kterým se křesťané k současnému umění vztahují, a zároveň problematického vztahu současného umění a sakrálního umění. Podle autorky má současné umění ke křesťanům mluvit, ale mimo sakrální prostor, protože současné umění staví na provokaci, šokování. Neexistuje a nikdy neexistovalo něco jako křesťanské umění, jediné, o čem lze mluvit, je křesťanská ikonografie.

Philippe Sers uvádí svůj příspěvek voláním po opravdu křesťanském, tedy otevřeném pohledu na současné umění. Umění má podle něho (v duchu romantické představy zděděné avantgardami) společnosti nastavovat zrcadlo, je hledáním, provokací smyslu, prorockou výzvou, hledáním pravdy. Zatímco profánní umění je cestou k transcendenci, křesťanské umění má být reprezentací trancendence, přiblížením tajemství, zpřítomněním vtělení Spasitele, jak tomu je ve východní ikoně.

Pátá přednáška, Jak dnes číst Bibli, přináší dva pohledy na čtení Bible. Jean Louis Chrétien, současný fenomenolog, přednášející na Sorbonně pozdně antickou filosofii, autor více než dvaceti titulů (mj. L´effroi du beau, Ed. du Cerf 1987, L´inoubliable et l´inéspéré, Desclée de Brouwer 2000, Promesses furtives, Edition de Minuit 2004), představuje četbu Bible jako lectio divina a zamýšlí se nad významem dneška, co znamená číst Bibli dnes, nad její přeložitelností do každého dneška, nad významem tradice. Podobně jako v příspěvku J.-L. Mariona se zde ve zkratce setkáváme s některými stěžejními tématy jeho filosofie. Otec Patrick Faure, který přednáší biblickou exegezi na École cathedrale a napsal svou doktorskou práci na Jeruzalémské biblické škole, představuje vědecký přístup k Bibli, jehož cílem je poznat biblický text, lépe uchopit události, o kterých píše, a skrze tyto události lépe pochopit jeho poselství.

Cyklus uzavírá přednáška kardinála Georgese Cottiera Dialog víry a rozumu, která shrnuje závěry jednotlivých přednášek a zároveň se znovu zamýšlí nad vztahem víry a rozumu, nad místem dnešního člověka ve světě. Osou přednášky je myšlenka „cizinců a poutníků na zemi“, která pomáhá najít správný poměr ke skutečnostem tohoto světa. Jsme ve světě sice cizinci, ale přece v něm máme zvláštní, nezastupitelné místo, které autor Listu Diognétovi (2. stol.) připodobňuje k místu duše v těle. Vztah víry a pravdy je určen už Kristovými slovy „já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), křesťanské povolání je tedy nutně spojeno s láskou k pravdě. Plnost pravdy o Bohu a o spáse člověka se plně vyjevuje v Kristu, přístup k ní je možný jen skrze Krista. Tento christologický důraz pro některé lidi znamená nemožnost dialogu, pro dialog mezi vírou a rozumem jde o otázku zásadní. Ve vztahu k nadpřirozenému náš rozum naráží na vlastní omezenost. Přístup k nadpřirozenému není možný jinak než skrze víru. Ta však předpokládá důvěru ve věrohodnost svědka, pečlivé zvážení důvodů víry. Takto se rozum podílí na naší cestě víry. Chrání nás jednak před sklouznutím k pověrčivosti, jednak před fideismem, který je strachem či odmítáním otázek, které se týkají věrohodnosti.

Na několika řádcích samozřejmě nebylo možné dostatečně přiblížit situaci současného francouzského myšlení, ale podařilo-li se vzbudit o ně alespoň trochu zájem, splnil příspěvek svůj účel. Je přece škoda, že ze současného francouzského myšlení jsou do češtiny překládána díla Derridy a Deleuze, ale jejich partnerů v dialogu nikoli.

V Teologických textech lze další informace o současné křesťanské filosofii nalézt v čísle 4/2003 – na s. 169 referát o mezinárodním kongresu ve Freiburgu– a v čísle 2/2004 (téma čísla: Křesťanství a filosofie). Příspěvky přednesené na freiburském kongresu vyšly ve sborníku: M. Enders, H. Zaborowski (Hg.), Phänomenologie der Religion. Zugänge und Grundfragen, Verlag Karl Alber, Freiburg – München 2004, 558 s.