Terapeutický Ježíš

Autor: časopis Christ in der Gegenwart - Číslo: 2005/3 (Praxe)

Christ in der Gegenwart im Bild, 3/2001.

Slovo pokání má dnes – povšechně vzato – špatný zvuk. Podobně je tomu se slovem hřích, jež s ním souvisí. Jenže dějiny náboženství nám sdělují, že pokání patří od nejranějších dob k podstatným prvkům všech náboženství. Krátce řečeno: Kdo odmítá pokání, nemůže se vlastně považovat za náboženského člověka. Goldammerův „Slovník náboženství“ – například – rozhodně poukazuje na tuto jednoznačnou historickou skutečnost, ale také vysvětluje, že různé podoby pokání závisejí na tom, jaké pojetí hříchu za nimi stojí. V silně dualistických náboženstvích může být pokání v první řadě chápáno jako pošpinění – proto zde stojí v popředí obřady očišťování (většinou pomocí vody nebo v ní) a mravní předpisy. Nebo se hřích chápe jako porušení božských zákonů, jež vyžadují více nebo méně tvrdé tresty. Božský soudce musí být usmířen například sebepotrestáním nebo dobrými skutky, v dávných dobách až i krvavými obětmi.

Ani ty, ani ony představy o pokání a o hříchu nás dnes nepřesvědčují. Patří do zašlých kulturních epoch, staly se nám cizími, obsoletními, nebo přinejmenším velice nesrozumitelnými. Protože však v křesťanství (jen o něm teď hovoříme) hrály zastaralé názory na hřích a pokání až do nejnovější doby silnou roli, jsme teď ve svérázné krizi svátosti pokání. Staré je dosud silné, ale bez vnitřní přesvědčivosti, a žádoucí nové dosud nenašlo platný tvar. Osobní zpověď, která je středem svátosti pokání, hraje ve farnostech nevelkou roli a společné bohoslužby pokání koná jenom menšina. Jak to bude dál? Nejen katolická, ale i evangelické a pravoslavné církve trvají – v různých podobách – neúchylně na hlásání křesťanského pokání, protože je ústředním prvkem biblického sebeuvědomění. Bez hlásání obrácení a tím i pokání bychom zradili samo evangelium a Boží království.

Takže nezbývá než hledat nové, naší době přizpůsobené podoby základního křesťanského pojetí pokání. Nadějnou cestou k tomu je poznání, že svátost pokání znamená – přede vším ostatním – existenciální proces uzdravování. Hřích je onemocnění náboženského života, otrava duše, zchlazení a zmrtvění nadpřirozené skutečnosti v nás. Tato protibožská infekce, jež působí hluboce neblaze, vyžaduje léčení a uzdravení. Dnes jsou na trhu mnohé náboženské terapie, které se nehodí nazývat pokáním, i když odkazují na duševní procesy v člověku, jež jsou tím míněny. Tyto terapie však vidí jen přirozený horizont. „Obrácením“ chování se snaží zprostředkovat novou celistvost v porušeném vztahu těla a duše. To je přirozeně důležité pro každého člověka a je třeba to vítat. Také křesťan, který prožívá svou víru, potřebuje starat se o tělesné a duševní zdraví, o zákony tělesného a duševního zdraví. Jenže nemoc, která přemáhá křesťanství, je utvářena jinak, zasahuje hlouběji, neboť jejím následkem je smrt zasahující až do transcendence. Uzdravení života „v Kristu“ vede k terapii od kořene. Ústí do věčného zmrtvýchvstání, do reálného a skutečného začátku lidsko-božského života, do Božího království, které nikdy nekončí. Křesťanské pokání je uzdravení z nemoci, je to terapie pod tímto transcendentním horizontem. Je to svátost pokání se zpovědí, vyznáním hříchů a kněžským požehnáním. Je to cesta se stále novými kroky do věčného zdraví.