Tatínkovo desatero
Autor: Bruno Ferrero - Překlad: Ladislav Heryán - Číslo: 2005/3 (Praxe)
Salesiánský magazín, 1/2005.
1. První povinností otce vůči dětem je milovat jejich matku. Rodina je systém udržovaný láskou skutečnou a účinnou. Problémy rodinného života nelze bez lásky dlouhodobě snášet. Nemůžeme být „rodiči z povinnosti“. Výchova je vždy záležitostí celé rodiny. Hluboké souznění a intimní jednota jak mezi manželi, tak mezi dětmi je zdrojem potěšení a růstu, protože dávají jistotu. Tatínek může maminku chránit tím, že ji zastoupí, umožní jí odpočívat a mít čas pro sebe.
2. Otec musí být především přítomen. Jeho přítomnost musí říkat: „Vy jste prvním zájmem mého života.“ Podle statistik otcové netráví autenticky výchovným způsobem denně ani pět minut času se svými dětmi. Výzkumy napovídají, že existuje přímá souvislost mezi nepřítomností otce a špatnými výsledky ve škole, nízkým inteligenčním kvocientem, delikvencí a agresivitou. Nejde o čas, nýbrž o efektivní komunikaci. Být přítomen znamená pro tatínka hovořit s dětmi, probírat s nimi práci a problémy, co nejvíce je vtáhnout do svého života a vnímat velké i drobné signály, které děti neustále vysílají.
3. Otec je vzorem, ať chce, či nechce. Postava otce má nesmírný význam jako příklad chování a podnět k jednání podle správných pravidel. Otec je vzorem čestnosti, spolehlivosti a shovívavosti. I když to děti neprojevují, či dokonce popírají, velice pozorně sledují co, jak a proč otec dělá. To má velký vliv na vývoj svědomí.
4. Otec dává jistotu. Tatínek je ochránce. Všichni v rodině to od něho očekávají. Tatínek ochraňuje i tím, že určuje pravidla a meze prostoru i času, že někdy řekne „Ne“. To je nejlepší způsob, jak říci „Mně na tobě záleží“.
5. Otec povzbuzuje a vlévá sílu. Tatínek svou lásku projevuje úctou, nasloucháním a přijetím. Skutečnou něhu projevuje ten, kdo říká: „Ať se stane cokoli, jsem tu pro tebe!“ Díky tomu se v dětech rodí životně důležitý postoj – sebedůvěra.
6. Otec vzpomíná a vypráví. Otcovství je ostrovem, který přijímá „denní ztroskotance“. Znamená to učinit z některého momentu dne – například večeře – setkání celé rodiny, kde se může hezky povídat. Dobrý tatínek dokáže vytvořit kouzlo vzpomínek prostřednictvím drobných laskavých rituálů. V minulosti byl otec nositelem „hodnot“, a chtěl-li je předat dětem, stačilo je nařídit. Dnes je potřeba je ukázat, v čemž nám však moderní život brání. Jak je možné dětem něco ukázat, když není čas ani na to s nimi hovořit, být s nimi v klidu, vyměňovat si názory, plány, myšlenky, vyjevovat sny, radosti i zklamání?
7. Otec učí děti řešit problémy. Otec je nejlepším pasem do světa „venku“. Otec silně ovlivňuje schopnost zvládat realitu, samostatný postoj vůči světu, v němž žijeme. Tím přispívá k vnitřnímu uspořádání osobnosti dítěte. Tatínek jim poskytuje mapu pro cestu životem.
8. Otec odpouští. Tatínkovo odpuštění je největší, nejočekávanější a nejvíce pociťovanou skutečností ze strany dítěte. Mladý člověk ve vězení pro mladistvé se svěřuje: „Můj otec byl ke mně vždy chladný a nechápavý. Když jsem byl malý, měl mě velmi rád; jednoho dne jsem však udělal chybu a od té doby již nikdy neměl odvahu se ke mně přiblížit a políbit mě tak jako dřív. Jeho láska ke mně zmizela; bylo mi asi třináct let… Odepřel mi svou lásku právě tehdy, když jsem ji nejvíce potřeboval. Neměl jsem nikoho, komu se svěřit se svými bolestmi. Že jsem skončil tak hluboko, je i jeho vina. Kdybych byl na jeho místě, choval bych se úplně jinak. Neopustil bych svého syna v nejchoulostivějším období jeho života. Za pomoci skutečného otcovského pochopení bych jej povzbuzoval, ať se vrátí na správnou cestu. Toto všechno mi scházelo.“
9. Otec je otcem, i když žije daleko. Každé dítě má právo mít „svého“ tátu. Pokud otec dítě zanedbává, zapomíná na ně nebo je opustí, způsobí mu zranění, které se nikdy nezahojí.
10. Otec je obrazem Boha. Být otcem je veliké povolání, ne pouze volba. Psychologické výzkumy říkají, že si děti vytvářejí obraz Boha podle svého otce. Ježíš nás naučil modlitbu Otče náš. Pokud se spolu s dětmi modlí maminka, je to krásné, ale skoro normální. Pokud se s dětmi modlí tatínek, zanechá to v nich nesmazatelnou stopu.
