Spása z nové mesiánské rodiny

Autor: Ludger Zinkl - Překlad: Michael Slavík - Číslo: 2005/3 (Panoráma)

Církev sjednocení S.M. Muna

1. Úvodní úvahy

Rev. San-Mjung Mun, moderní zakladatel náboženství a církve zaměřený na „sjednocení světového křesťanství“ – kdo je tento muž? Samozvaný mesiáš, iluzivní vylepšovatel světa, nově vtělený Kristus, obchodně zdatný manažer ve věcech víry, uzdravovatel lidské rodiny či zcela prostě jeden z proroků, kteří vydávají samozřejmosti za věčné pravdy?

Podíváme-li se na věc blíže, vidíme:

- náboženské hnutí, jež musí být nejprve takto chápáno, než budou představeny jeho politické, hospodářské a pedagogické praktiky;

- přísný autoritativní princip v celé organizaci; životní styl a morálka vyplývá samozřejmě z jejího obrazu člověka.

1.1. S. M. Mun – nový a konečný mesiáš?

Přestože zakladatel a „otec“ společenství je zcela zřejmě v náboženském, psychologickém a politicko-ekonomickém ohledu stále ústředním bodem celého hnutí, poskytuje jeho osobní životopis překvapivě málo údajů k objasnění pojmu „sjednocení světového křesťanství“. Základem je okolnost, že kromě několika okrajových dat je o něm známo jen velmi málo spolehlivých údajů. Základní učebnicí jeho poselství jsou však „Božské principy“, o nichž lze tvrdit s pravděpodobností hraničící s jistotou, že nebyly formulovány jím samým, nýbrž že byly na základě jeho „údajů“ zachyceny jeho spolupracovníky. Podle výpovědi jeho „Krátkého životopisu“, vydaného jeho sektou, nesdělil ani svým nejbližším důvěrníkům „všechno o svém životě“.

Tamtéž se můžeme místo toho dočíst: „Jen málo lidí si uvědomilo všeobsahující význam tiché scény z Betléma, která se odehrála před dvěma tisíci lety, kdy se narodil Ježíš Kristus, Boží Syn. Rčení, že,se dějiny odehrávají v noci‘, se v roce 1920 prokázalo opět jako pravdivé. 6. ledna tohoto roku se udála scéna podobná té betlémské ve městě Chongju v severní Koreji. V tomto dni byl darován život člověku, jemuž byla přisouzena nejtěžší úloha v dějinách, totiž obnovit svět.“ (Krátký životopis)

Nikdo nemusí dlouho hádat: Zde se Mun deklaruje jako vracející se Mesiáš. Nespočetnými, téměř nerozluštitelnými narážkami dávají „Božské principy“ právě tak jako jeho vlastní řeči vytušit závěr: Je to on, znovu se vrátivší Pán žije nyní mezi námi!

Nápadný je přitom způsob, jímž údajně mělo dojít k obdržení „Principů“. Na Velikonoční neděli roku 1936 se šestnáctiletému školákovi zjevil Ježíš Kristus osobně a sdělil mu, že mu ukládá dokončit poslání, které před dvěma tisíci lety ztroskotalo kvůli smrti na kříži. Avšak teprve o několik let později, tedy jako tokijský student elektrotechniky, poznal v nových vizích „Boží pravdu“ přesněji; některá zjevení „Božských principů“ mu byla dána v přímém vidění, zatímco většinu si musel vybojovat sám v dlouhých zápasech se Satanem a veškerými démony. Se stejným úsilím musel bojovat se lstivým Luciferem, aby mu byl schopen odolat ve věci „pravdy“ o prvotním hříchu. Avšak ani vposledku vybojované vítězství nad zlými duchy ještě samo nestačilo. Teprve ve třetím stupni vidění se mu podařilo, po trojím útoku na „duchovní veličiny Buddhu, Konfucia a Ježíše“ stejně tak jako na samého Boha, obdržet potvrzení „pravdivosti“ svých „Božských principů“. Teprve od tohoto okamžiku bylo tedy možno říci: „San Myung Mun se probojoval vzhůru k čistému a dokonalému Božímu synovství. San Myung Mun byl uznán vítězem nad univerzem a pánem stvoření.“ (Krátký životopis)

Z hlediska dějin náboženství je zajímavé, že pravdy vybojované vlastní mocí byly údajně potvrzeny Bohem. Zde se Mun odvolává otevřeně na novou formu zjevení, pro niž nejsou myslitelné žádné bezprostřední paralely z náboženských dějin. Myslitelný je však v zásadě fakt, že zjevení, pověření proroků a obrácení způsobené Bohem se nemusejí prosazovat nutně jen směrem proti lidské vůli, nýbrž že lidé mají též opačně prosadit pravost své víry vůči Bohu. V případě S. M. Muna běží o to, které z „principů“ pokládá bezprostředně za vidění a pro které musel vybojovat božské potvrzení.

S. M. Mun vystoupil s výslovným nárokem ukázat lidstvu konečnou cestu ke spáse a též ji po příslušných stezkách sám prošlapávat. Avšak konkrétně to z jeho biografie vystopovatelné není. Zůstává zde jen u idejí a formálních příslibů či dokonce pouhých tvrzení. Okolnost, že teprve jeho čtvrtá žena se stala čistou matkou, a tím spolu s ním vytvořila první dokonalý rodičovský pár, poukazuje na ne právě příkladnou jasnost oné „prozřetelnosti“, o níž se tolikrát mluví v jeho „Principech“. V popisech života z pera jeho přívrženců nehrají problémy a rozpory tohoto druhu naprosto žádnou roli – co se nehodí, přechází se mlčením. Tak je tomu např. v Krátkém životopise, kde není ani zmínky o předchozích třech manželstvích, aby pak zato bylo náležitě vyzdviženo čtvrté a popsáno jako „Beránkova svatba“, „svatba nového Adama a nové Evy“.

2. Nauka o „Božských principech“

2.1. Výklad stvoření a dějin světa

Podle náboženskodějinných zkušeností a novějších bádání může být veskrze konsekventní systém nauky „Božských principů“ popsán pouze jako zjednodušený odvar známých náboženských výkladů světa. Je jednoznačně synkretický, tj. ke zdůvodnění svých cílů a ideálů si shromažďuje bez ohledu na strukturální i historické souvislosti jednotlivé projevy lidské religiozity, které v kritickoracionální zkoušce obstojí stejně bídně jako ve zkoušce citové únosnosti. Nauková stavba „Církve sjednocení“ nezískává na přesvědčivé síle, pomíjí-li chiliastická data a spokojuje-li se s všeobecným vyhlašováním konce věků, který právě začal. Nehledě na to, že totožnost současnosti s konečným věkem není věcí nijak novou, chybí především věrohodné interpretace současné lidské situace jakožto neodvolatelně poslední fáze Bohem chtěného evolučního procesu, který by ještě ke všemu musel být posledním předstupněm ke konečné spáse.

2.2. Princip stvoření podle nauky S. M. Muna

Mun interpretuje stav světa a člověka pomocí biblických textů a jiných náboženských dokumentů po svém, tzn. že potvrzení svých teorií nalézá všude.

Munova nauka o stvoření je převoditelná na jednoduchou výpověď: Bůh stvořil svět a člověka proto, aby sám měl nezbytný protějšek, znamenající směs pouhého objektu, partnera pro hry a protipólu. Stvoření je tu tedy nejprve prostě jen kvůli Bohu, a kromě toho má „účel“ – dovedení lidstva v dlouhodobém procesu k duchovní sféře prostřednictvím vyvolených jedinců.

Jak se Mun dostává k tomuto učení? Ve starozákonních příbězích Geneze a ve staročínském učení Jang-Jin objevil dualistický princip polarity. Tato výpověď vztahující se na stvoření je pak přenesena na Boha samého, také on podléhá zákonům polarity.

Proces „dávání a braní“, často zmiňovaný v rámci polaritního principu, je dobře pozorován a objasňujícím způsobem popsán též jako základní forma existence života ve stvoření. Nejen že tyto nauky mohou jako interpretace světa a dějin člověka na první pohled imponovat, navíc shrnují ústřední prvky dlouhé náboženskodějinné tradice způsobem, který může dnešní lidi pohnout k otázkám a vypořádání se s nimi, k uvědomění si sebe jako stvoření. Teologicky sporné jsou, či se takovými stávají, „Božské principy“ (s odhlédnutím od synkretistického způsobu jejich vyjadřování) teprve tam, kde se z „principů stvoření“ neuvědoměle či dokonce záměrně stávají „božské principy“.

2.3. Prvotní hřích – přeprogramovaný mýtus?

Neexistuje náboženská interpretace světa či lidského života bez mýtů, podobenství či filosofické teorie k objasnění zla ve světě. Nelze se tedy divit, že se nauka S. M. Muna o „Božských principech“ tohoto problému ujímá obzvlášť zeširoka a z teorie prvotního hříchu činí jádro celé nauky.

Bližší pohled na Munův výklad biblického pradějinného vyprávění o prvotním hříchu poukazuje na krajně ambivalentní metody zacházení s biblickými texty a jinými náboženskodějinnými dokumenty.

Prostřednictvím těchto metod se daří vykládat prvotní hřích jako porušení manželské věrnosti, při němž se „lidští předkové spojili se Satanem“. Tím jsou nyní „všichni lidé satanského původu“, který je dále předáván každým aktem plození, a teprve konečný mesiáš „bude schopen tento problém od základu vyřešit“. I když je v dlouhých, namáhavých výkladech pomocí polaritního principu činěn rozdíl mezi „stromem života“ a „stromem poznání“, a stejně i mezi „duchovním“ a „fyzickým“ pádem, zůstává manželská nevěra hříchem o sobě.

Prvotní hřích musí být chápán jako sexuální prohřešek, aby vykoupení prostřednictvím manželského spojení mesiáše s jednou jím vyvolenou ženou mohlo být věrohodné.

2.4. Lidské dějiny jako třístupňový žebřík spásy

Nauka o stvoření v „Božských principech“ obsahuje též propracovanou teologii dějin. Podle ní mělo lidstvo projít původně třemi vývojovými stupni: „Stupněm utváření, stupněm růstu a stupněm dovršení“ (R. Hanth). Bylo by třeba si podle této nauky představit určitým způsobem nekonečné dějiny, z nichž měli k Boží radosti vyrůstat vždy noví, dokonalí lidé. Prvotní hřích učinil tomuto plánu konec. Proto musely být jmenované tři stupně aplikovány na tři dějinné věky, v nichž by „záměr znovuzřízení“ přesto k cíli dovedl. Na počátku stojí věk starozákonní, v němž chtěl Bůh především prostřednictvím Mojžíše sjednotit se sebou lidstvo dva tisíce let po stvoření. Tento, stejně jako další pokusy ztroskotaly kvůli selhání povolaných patriarchů a proroků.

Pak začal s Ježíšem druhý stupeň, avšak i ten skončil neúspěchem, protože Ježíš opominul oženit se. Zde se setkáváme s jednou z nejzajímavějších argumentací „Božských principů“. V prvním kroku je „účel“ spásy stavěn na stejnou úroveň s účelem dějin: Jde o znovuzřízení původního, dokonalého stavu. Toto znovuzřízení bylo Ježíšovým posláním. Pak argumentace pokračuje: „Zcela vykoupený člověk je totožný s člověkem, který dosáhl dokonalosti, aniž by padl.“ Již by nepotřeboval Spasitele, netrpěl by, nemusel by se modlit a mohl by (přirozeně i jeho děti) „automaticky“ vejít do nebeského království (Studijní průvodce). A ve třetím kroku pak zcela logicky vyplývá: Tato spása se nemohla zdařit Ježíšovým křížem, protože nepřinesla automatické osvobození od prvotního hříchu a tím dokonalost. Tak zůstávají v omylu křesťané, věřící ve svou spásu skrze kříž; a skutečně: „Čekají na svou dokonalou spásu,“ jak je zde pro doložení citováno z Řím 8,23.

Co se tu stalo? Munova nauka zůstává věrná sama sobě: Mužsko-ženskou polaritu výkladu stvoření, ideál dokonalé rodiny a vlády nad světem v dokonalé lásce Ježíš minul. To se mu sice nepřičítá jako osobní vina, nýbrž příčinou je zde nepochopení Ježíšových vrstevníků. Avšak přesto je kritika zaměřena vlastně spíše proti víře křesťanských církví: Selhaly a dosud lpějí na bláhové představě, že Kristus, který znovu přijde, přinese dovršení. Údajně přehlédly, že Ježíšova cesta byla křížem přerušena a že Bůh v dějinách ještě nikdy nepřipustil návrat ztroskotance, nýbrž povolával neustále nové lidi. Kromě toho se Kristus po svém vzkříšení stal pouze duchem života a vešel do ráje, předposledního stupně spásy. Ten je symbolizován oblakem, odpařenou vodou lidstva, tvořenou svatými, kteří jsou již duchovně spaseni. Proto „Kristův návrat na nebeských oblacích“ nemůže ještě přinést konečnou spásu, protože fyzická spása je uskutečnitelná pouze prostřednictvím „Syna člověka v těle“. Tedy další poukaz na nového mesiáše, „pána návratu“, který nyní napotřetí začne na stupni dovršení.

Zcela jasný je úmysl těchto výkladů v následující kapitole „Božských principů“, zaměřené k tématu vzkříšení. Tam se totiž opakuje vlastně jen postavení spaseného, dokonalého člověka na roveň s člověkem Bohem stvořeným (= Adam a Eva). Jde o pozemské nebeské království. Stupeň dokonalosti dějinného věku začíná na zemi narozením „pána návratu“, vrcholí v „Beránkově svatbě“ a ústí konečně do definitivního nebeského království, čisté Boží vlády nad stvořením. Poté co Mun sám slavil „Beránkovu svatbu“ a provolal začátek Božího království na zemi, není dalších pochyb: „Spasitel je ČLOVĚK, který je označován křesťany jako pán návratu, buddhisty jako Maitreya Buddha, konfuciány jako pravý člověk či nový Konfucius, mohamedány jako Imám či Amádhí atd. Je tedy hlavní osobou všech těchto náboženství.“ (Studijní průvodce)

2.5. Munova nauka o konečném čase: vítězství nad komunismem

Stejně jako výklad světových dějin, jako interpretace Bible a jiných náboženských tradic je řešena také vize dnešního světa.

Tento krok vede bezprostředně k úloze sjednocení křesťanství a všech náboženství, jakož i vposledku nenáboženských lidí, neboť „účel, který Bůh sledoval v průběhu celých dějin spásy, je znovuzřízení sjednoceného ideálního světa míru, svobody, lásky a štěstí“ (Studijní průvodce). Při všech výhradách ohledně šance realizovat to jako jednotlivec zná Mun přece správný recept: Protože jde o nové stvoření, musí Bůh dokončit pomocí jednotlivce dílo, které započal s prvním Adamem; kdo to je, je mezitím známo, přesto však jsou servírovány neustále nové poukazy na „pána návratu“. Obsahově neprobíhá velké dílo sjednocení bez zápasů. Jako přesný zrcadlový obraz původního zápasu o vládu nad stvořením mezi Bohem, člověkem a Satanem se i zde na zemi odehrává eschatologický zápas, frontová linie probíhá středem lidstva, postihujíc jednotlivce kolísajícího mezi dobrem a zlem stejně jako národy, státy, ideologie a církve.

Na tomto pozadí se není co divit, že jako zároveň reálná i symbolická hlavní fronta je určen 38. stupeň šířky v Koreji: Munova vlast, v níž vytrpěl komunistické pronásledování a kterou určil jako výchozí bod nového Mesiáše, zvlášť zřetelně zjevuje, co Bůh chce: zničení Satana (= komunismus) ve 3. světové válce, kterou Mun prorokuje jako ústřední eschatologickou událost.

Tím se Mun rozhodl: Boží království na zemi může být uskutečněno jen tehdy, bude-li komunismus vyhlazen. Pro tento cíl nevyhlašuje pouze další světovou válku, ale vyzbrojuje a mobilizuje nejzákladnější emoce; podle motta „Kdo není se mnou, je proti mně“ vrhá svou celou, na této metodě se zakládající autoritu na misku vah ve prospěch vítězství demokracie, která může být samozřejmě uskutečněna pouze skrze totální, „věřící“ podřízení se Boží vůli.

Z pozice nábožensko-vědeckého zhodnocení viděno je Munova Církev sjednocení v řadě tzv. mládežnických náboženství řazena do druhé či třetí třídy. I když se nedá popřít, že se v tomto případě jedná o náboženství, přece jen stojí na slabých nožkách. Příliš průhledný je sotva zastíraný pokus vykázat jakoukoli teologickou argumentací zakladatele zároveň jako Mesiáše, aby zde bylo možno hovořit o skutečně pravé náboženské záležitosti.

3. Životní řád a misijní praktiky Církve sjednocení

3.1. Nové rodiny a misionářské rodičovství

Věrna nauce, že konečného vzkříšení může být dosaženo pouze bezhříšným zrozením na zemi, se Církev sjednocení organizuje podle „rodinného principu“: Praví rodiče – Mun se svou čtvrtou ženou – přijímají všechny nově obrácené do velké rodiny lidí na stupni dovršení. Konkrétně to znamená být přijat do komunitního společenství, které je podle přísných hierarchických pravidel podřízeno otci, který vůbec sám nemusí být přítomen, avšak působí všude v obytných centrech prostřednictvím zástupců různých stupňů úřadu. Tak zde žádný člen není zcela sám – s výjimkou starých osvědčených misionářů. Tak dlouho, dokud nejsou představení přesvědčeni o totální věrnosti linii a určitém úspěchu při pouliční misii, neexistuje pro člena vlastní zodpovědnost a „rodinný život“ se omezuje na společnou modlitbu a vykazování práce prostřednictvím „starších sourozenců“.

V praxi Církve sjednocení zaručují představení na základě misionářských úspěchů členům sňatek se stejně smýšlejícím partnerem, aby byly plozeny děti na stupni dokonalosti. V této souvislosti je třeba zmínit Munovým společenstvím organizované masové svatby.

Ne osobní partnerství či milující rodičovství, nýbrž pouze účelově orientovaný svazek misionářsky zaměřených mužů a žen obdrží potvrzení jako manželství. Zda a nakolik je manželství chápáno jako osobní stav a zároveň cílově zaměřená účelová záležitost, se nedá jednoznačně stanovit.

3.2. Obsahy a funkce modliteb Munových přívrženců

Protože přímé výpovědi ke zmíněnému komplexu otázek se nenacházejí ani v písemnostech sekty, ani nejsou doložitelné formou rozhovorů, je nezbytná analýza modlitebních textů, promluv při masových svatbách aj. Již první letmý pohled potvrzuje: Vždy jde na prvním místě o úspěšnost misie, k tomu především směřují modlitby. Od všech členů požadovaný slavnostní slib končí větami: „Budu bojovat s nasazením vlastního života. Budu zodpovědný za splnění povinnosti a poslání. To slibuji a přísahám.“ Kromě obsahového soustředění na misionářství se zde projevuje typická etika poslušnosti, v níž nezůstává žádný prostor pro něco takového, jako je sebeurčení či vlastní zodpovědnost.

Tváří v tvář dalekosáhlému vyloučení jakéhokoli osobního vztahu není divu, že modlitební praxi ve společenstvích je možno realizovat jen díky přísnému dennímu režimu a striktnímu dodržování společného času modlitby. Navenek obsahují modlitební texty všechny známé prvky díků, proseb a chval. Ale tak či tak, jde obsahově výlučně o „požehnání“ pro misionáře, o pravé slovo při pouličních rozhovorech či o „vítězství nad Satanem“. Zcela prosté klanění se Bohu pro něho samého či dík za vlastní život jsem v žádném z textů nenašel.

3.3. Misionářsko-politické aktivity Církve sjednocení

Jak vystupuje Církev sjednocení na politické veřejnosti a čeho tím chce dosáhnout? Nejprve je nápadné, že prakticky každé politické vyjádření obsahuje zcela konkrétní stranické stanovisko. Takové angažování zasahující do každodenní i stranické politiky se nemůže zásadně a v každém případě považovat za chybné, avšak u Církve sjednocení odkrývá postoj k lidské a politické moci, jenž v křesťanství může být pokládán za přehnaný: Kvůli správnému, absolutnímu cíli je dobrý jakýkoliv prostředek.

Všechna náboženství, která vidí Boha jako svého Otce, se mají spojit a vystoupit společně proti komunismu, který Boha popírá.

Mezi zaslíbením (nárokem Ježíše Krista a učedníků) a praktikami reverenda Muna je rozhodující rozdíl: Zde je spása jistá, může jí být dosaženo pouze zničením komunismu a je lidem přístupná výlučně na zcela konkrétně popsaném stupni dovršení – kdežto tam, u Ježíše Krista, může být přijat každý člověk takový, jaký je, s veškerými svými nedostatky, bláznivými nápady, či pochybnostmi, jestliže je pouze připraven nesázet na vlastní vítězství.

Je nutno konstatovat, že ve středu Ježíšovy křesťanské zvěsti stojí každý zubožený člověk, zatímco munovské nové náboženství otevírá šanci spásy pouze svým přívržencům a sympatizantům.