O kněžském povolání

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2005/3 (Punctum saliens)

Kněžské povolání je volání Boha, volání Božího lidu a volání kněze.

Muž Ducha

„Já budu prosit Otce, a dá vám jiného zastánce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás“ (Jan 14,15-1 ). To je Ježíšovo volání k Otci, to je velekněžská prosba o Ducha.

My, Boží lid, voláme a prosíme: za své lidské bratry, aby znali Ducha pravdy, aby jej přijali a nám jej zjevovali. Nechceme být světem, který žije ve tmě a stínu smrti, v hříchu a nespravedlnosti, ve strachu a nesvobodě. Pane, dej nám zastánce, kterého jsi slíbil!

Můj Pane, jak těžké břemeno jsi mi uložil. Jak znám Ducha pravdy? Přebývá u mne, je ve mně? Zjevuji jej? Nelekám se i já strachem ze stínů?

Pane, smiluj se!

Věrnost

„Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás… Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce… Tím je oslaven můj Otec, že nesete mnoho ovoce a že se osvědčíte jako moji učedníci“ (Jan 15,4.5.8).

Kriste, proč jsme jak uschlé ratolesti? Proč neneseme ovoce? Ve tvých slovech vidíme důvod své neplodnosti. „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, můžete prosit oč chcete, a dostanete to“ (Jan 15,7). Jsme jak uschlé ratolesti, vyhodí nás, shoříme. Proto prosíme: dej nám kněze, dárce života!

Nejsem dost v Tobě, Kriste. Vítr mnou viklá, nemám živé spojení s kmenem. Moc uschlého listí nesu, vítr je smete. Zůstaň ve mně, oddělen od Tebe nemohu dělat nic. Tvá věrnost, Bože, ať vyvolává mou věrnost Tobě!

Spravedlnost

„Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost vykladatelů Písma a farizeů, do nebeského království nevejdete“ (Mt 5,20).

Bože, jací jsme farizeové. Jak se dovedeme krýt zbožnými frázemi, jak obratně dovedeme vykládat Písmo! Ale my je vlastně ani neznáme. Jsme povrchní, jsme zbabělí. Patříme do Božího království? Proto voláme: Bože, Bože spravedlivý a svatý, sešli proroky svému lidu, dej nám statečné muže, kteří budou hladovět a žíznit po spravedlnosti – a tak nás, poloviční, vlažné, strhnou svým životem, svými činy, svým smýšlením, svou touhou!

Ne, nedovedu se, můj Bože, dát cele Tobě. Nemám ducha blahoslavenství, abych těšil, když mě budou kvůli tobě „proklínat, pronásledovat a vylhaně mi připisovat každou špatnost“ (Mt 5,11). Vzbuď svého Ducha ve mně, Bože spravedlnosti, vzbuď svého Ducha v mladých mužích, aby vstoupili do našich ideálů, které jsme my nestačili vyplnit!

Odvaha

„Proč se bojíte, malověrní?“ (Mt 8,26) „Jestliže tedy Bůh tak šatí polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní?“ (Mt 6,30) „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,31) „Proč mezi sebou uvažujete, malověrní, že nemáte s sebou chleba? Ještě nerozumíte?“ (Mt 16,8-9a)

Jsme malověrní – a proto schneme strachy. Tolik strachů máme… Kde je víra Ježíšova, apoštolů a mučedníků? Naší vinou se stala církev shromážděním ustrašených, slabochů. Kam se poděl duch církve mučednické? Co jsme ochotni pro svou víru obětovat? Duch oběti – to je duch odvahy. Odvaha není ztřeštěnost, ale důvěra v Boha, důvěra v dobro.

Pane, tonu jako Petr, Ty víš. Dělám si starosti o svůj život, co budu jíst, do čeho se oblékat (srov. Mt 6,25). Jsem polověřící, a proto poloslabý. Jak mohu dát nadšení a odvahu věřícím? Jak těm, kdo hledají cestu a smysl kněžství?

Volání lásky

„Toto je moje přikázání: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,12-13).

Nejsme ochotni položit za své přátele život; nemáme lásku. Jak můžeme čekat, že se z naší prostřednosti, pohodlnosti, poživačnosti, lhostejnosti a zbabělosti zrodí kněz Kristův? Rádi bychom měli kněze čisté, silné, milující a vzdělané. Ale co pro to děláme? Je náš křesťanský život takový, aby si někdo řekl: Ano, za tohle stojí obětovat svůj život? Ach, Bože, dej, ať se staneme skutečným Božím lidem!

Pane, mám milovat především jako Ty: uražené a ponížené, chudé a trpící. Mám mít zármutek, když se dělá něco špatného, ale radovat se, když lidé žijí podle pravdy, nikdy nemám nad nikým zoufat, všecko vydržet (srov. 1Kor 13,6-7). Kde ji vezmu – takovou lásku, která je shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nemyslí jen a jen na sebe (srov. 1Kor 13,4-5)?

Duchu Svatý, v Tobě je láska, moudrost, síla, světlo a pravda, útěcha, vytrvalost a naděje. Proto k Tobě volám – za sebe, za své bratry – a za ty, kdo přijdou po nás.