Nepochopená

Autor: Józef Augustyn - Číslo: 2005/3 (Praxe)

Z knihy Kdo je můj bližní? Otázky a odpovědi. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000. – Poněkud zkráceno.

„Před několika lety jsem poznala člověka, který se stal mým vzorem, autoritou a duchovním vůdcem. Velmi jsem za to děkovala Bohu i jemu. Nedávno jsem se mu svěřila s jedním problémem, a on reagoval způsobem, který mě hluboce ranil. Pocítila jsem se nepochopená a odstrčená. Jak mám přemoci svou uraženost?“

Abychom mohli tento konflikt vyřešit, museli bychom nejprve znát odpověď na zásadní otázku, co tazatelka od svého duchovního vůdce očekává a co u něho tolik hledá. Jakou úlohu hraje v jejím životě? Přijal roli duchovního vůdce dobrovolně, nebo mu byla vnucena? Existuje mezi nimi skutečné porozumění a shoda ve vzájemných rolích a v tom, co od sebe vzájemně očekávají? Pocit tazatelky, že od svého duchovního vůdce získala velmi mnoho, je jistě oprávněný. Vděčnost Bohu i jemu je toho důkazem. Ale tento pocit vůbec neznamená, že daný vztah byl od samého začátku zcela průzračný.

Snadno podlehneme idealizaci, když naléhavě potřebujeme citovou oporu, teplo, bezpečí, a přitom potkáme člověka, který nám projeví trochu laskavosti, zájmu a pochopení. Pak vnímáme jenom jeho kladné povahové rysy. Zdá se nám skvělý, nenahraditelný atd., ale jsme slepí vůči jeho slabostem a omezením, které má každý člověk. Idealizace, o níž je tu řeč, spočívá také v přehnaném hodnocení skutečných možností druhého člověka. Je skvělý, šlechetný, mocný, a proto mě určitě nepodvede a mohu se na něho zcela spolehnout. To je logika idealizace. Ale idealizace je určitý druh manipulace člověkem. Nadsazujeme jeho možnosti podle míry svých nekontrolovaných přání a citových potřeb. V idealizaci se kdesi uvnitř skrývá přesvědčení, že on je povinen poskytnout mi to, co já od něho očekávám. Čím větší citové a duchovní potřeby, čím více nejistot a zmatků, tím větší idealizace a nebezpečí manipulace.

Když využíváme jakoukoli pomoc duchovního vůdce, terapeuta, přítele nebo kohokoli jiného, musíme si také uvědomovat meze této pomoci. Lidská pomoc má vždy své meze, a to i tehdy, když je v ní plno oddanosti, obětavosti a lidské ušlechtilosti. Meze jsou dány jednak všeobecnými hranicemi lidských možností, a pak také tím, že nikdo nemůže převzít odpovědnost za osobní život někoho jiného.

Pocit zklamání a výčitky vůči někomu, kdo nám pomáhá, se snadno zrodí, když jeho pomoc spočívá v tom, že na něho svalujeme své životní potíže. Může to mít formu vyhledávání citové útěchy v situacích, kdy si neumíme poradit se svými city a měli bychom se to spíše sami učit. Můžeme také vyžadovat, aby za nás rozhodl nebo schválil naše málo promyšlená rozhodnutí.

Když využíváme pomoc druhých, musíme mít na paměti, že každý sám a jenom sám se může vypořádat s problémem svého srdce. Proto také pro nás křesťany nemůže být druhý člověk, i kdyby byl sebelepší, konečným vzorem, autoritou a vůdcem. Člověk je jenom společníkem na cestě, svědkem. Opravdová pomoc druhého člověka nás vede ke zdroji veškeré pomoci – ke Kristu.

Možná, že v popsané situaci tazatelka očekává příliš mnoho nejen od svého duchovního vůdce, ale i od lidí vůbec. Rodiče, duchovní, vychovatelé, velcí přátelé, různé osobnosti, od nichž mnoho získáme, zůstanou vždy jen obyčejnými lidmi, kteří nás mohou do určité míry i zmást, a dokonce ranit. Vyjděme z pomoci jednoho člověka a hledejme širší pomoc v kruhu přátel, v rodinném prostředí, v nějakém církevním společenství. Když se otvíráme lidské pomoci, nezapomínejme, že je nezbytné hledat podporu a pomoc u Boha.

Měli bychom se zeptat, proč byla tazatelka tolik zraněna. Odpovědi mohou být různé. Duchovní vůdce byl ve své odpovědi málo citlivý, snad i bez taktu, problém zbytečně přehnal, nebo se možná poprvé dotkl jádra věci. Když nás v mezilidských vztazích něco velmi zabolí, musíme se zeptat: Proč? Lékař, který vyšetřuje nemocného, soustředí pozornost tam, kde nemocný pociťuje při doteku silnou bolest. Pocit křivdy a výčitky vůči duchovnímu vůdci vznikly zcela spontánně. Neměly by se však příliš dramatizovat. Stejný postoj zaujímá tazatelka možná i vůči mnoha dalším osobám, ačkoli o tom sama neví. Zde se jen zřetelněji projevil, protože daný vztah je závažnější, jsou s ním spojena větší očekávání. Když se zbavíme přílišných nároků, přestaneme se hněvat na ostatní za to, že naše očekávání nesplňují.