Na dvě adresy

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2005/3 (Dialog)

Lurdy a Fatima dnes

Když sleduji hru symfonického orchestru a nestavím se do role hudebního vědce nebo kritika, ale nechám se opojit krásou hudby, nekladu si otázku, která skupina hudebních nástrojů je více důležitá a která méně, který hudebník podává „větší nebo menší výkon“, který hudební nástroj zazní v dotyčné skladbě víckrát a který má snad po celou dobu jejího trvání pauzu. Uchvátí mě skladba jako celek, její podivuhodná kompozice, skloubenost jednotlivých částí, jejich vzájemné propojení a prolínání. Žádný nástroj nemůže chybět, všechny jsou důležité, i ty, které zazní jenom občas, jenom slabě, skoro nepostřehnutelně.

Řekl bych, že stejně je tomu i v úchvatné stavbě zjevených Božích pravd. Jistě, teoretikové mohou hloubat, které nástroje jsou takříkajíc „nosné“ a které méně, ale jsou to jenom rozumové úvahy, které na půvab, sdělnost a působivost skladby mají pramalý vliv. Něco podobného bych si dovolil vztáhnout i na otázku dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, o které tak zasvěceně a podnětně psal v č. 5/2004 pan profesor Ctirad V. Pospíšil. Možná, že podle „hierarchie pravd víry“ (což je termín citovaný z koncilního dokumentu Unitatis redintegratio) není toto dogma „souměřitelné“ s jinými, mnohem důležitějšími. Ale ruku na srdce: čím by byla naše víra bez tohoto nanejvýš lahodného, půvabného, tak tajuplného a srdce rozechvívajícího dogmatu? Právě ono je tou trestí, dávající těm ostatním správnou chuť. Právě tento hudební nástroj, byť možná nenápadný a ukrytý v pozadí orchestru, je tím nástrojem, bez kterého by té naší skladbě něco moc důležitého chybělo. Nebyla by úplná, a když chybí něco, co má být, je to asi dost velký nedostatek. Nebo se mýlím?

Postupme trochu dál. V teologickém ekumenickém dialogu naši bratři závazná vyjádření Magisteria nějak moc vážně neberou a o soukromých zjeveních se neuvažuje, jsou jaksi mimo hru. Ale mnohamilionová roční návštěvnost francouzských Lurd (poutního místa, legitimizovaného Magisteriem) má snad též jakousi vypovídací hodnotu. Ono představení se Nejsvětější Panny právě takovýmto jménem („Que soy l´imaculada Councepciou“) a události s tím místem spojené, i obdivuhodné obsažné mnohosvazkové dílo P. Reného Laurentina zabývající se touto problematikou, má snad také svou váhu. Otázka zajisté souvisí s „chronologicky retroaktivním“ vykupitelským dílem Ježíše Krista, jak je nazval prof. Pospíšil. Domyšleno do důsledků, týká se nejenom „předvykoupení“ samotné Panny Marie, ale i spásy těch, kteří žili před Kristem, a také ovšem vyzařování milosti a „zhodnocení“ temných míst v našem vlastním životě, která mohou být dodatečně vyjasněna odpuštěním. To všechno spolu navzájem souvisí a je úžasné uvědomit si, jak veliké a nebetyčné je dílo spásy a jak obdivuhodnou stavbu vytváří.

Je, myslím, docela zajímavé, že právě jiné, rovněž mariánské poutní místo Fatima je v současné době jakýmsi centrem nejen ekumenického, ale dokonce mezináboženského dialogu. Je docela sympatické zjištění, že ta, o které se hovoří jako o překážce na cestě k sjednocení, je na druhé straně „garantem“ oboustranné snahy o vzájemné porozumění a sblížení dříve zdánlivě nesmiřitelných stanovisek. Ta krásná invokace „Ave maris stella“, evokující situaci mořeplavců a jejich záchytný bod ve vlnobití rozbouřeného moře, má co říct i dnešní době a dnešním ne vždy bezproblémovým cestám k vzájemnému porozumění.

Křesťané tedy opravdu vymřou?

Článek pana doktora Jana Tomana v rubrice „Dialog“ v č. 1/2005 na mě zapůsobil dojmem těžko definovatelného smutku, možná splínu, nejasným pocitem marnosti a nejistoty, jakousi rozkolísaností a bolestí. Možná že odráží – více než si myslíme – pochybnosti a nevyjasněné otázky dnešní doby, jakési rozpaky, které občas všichni cítíme a nevíme, jak bychom se jich zbavili. V citovaném článku bylo nadhozeno mnoho otázek, které by možná vyžadovaly hlubší zamyšlení a fundované odpovědi. Jenže jak vlastně odpovědět? Otázky nejsou jasné, jsou spíše jakýmsi povzdechnutím nad mnoha skutečnostmi, např. že je nás křesťanů stále méně a že máme značné problémy sami se sebou – jak je to vlastně se vztahem mezi poslušností a pochybováním, jakou roli hraje zkušenost v našem náboženském životě, jak a zdali správně církev prezentuje Krista atd. Jakousi červenou nitkou článku je věta v mollové tónině „Jestli na počátku třetího tisíciletí křesťané vymřou, oni poctivě vymřou“, která se v různých variacích jako refrén táhne celým článkem. Něco jako rezignace. Nebo se mýlím?

V této souvislosti nemohu nevzpomenout na drobnou historku, kterou jsem zažil při jednom diskusním fóru. Při večeři jsem si vyměňoval názory se spolustolovníky a jeden z nich, mimochodem kněz s významným církevním titulem, byl téměř pohoršen skutečností, že papež Jan Pavel II. blahořečil a svatořečil tak velké množství mužů a žen, snad prý víc než všichni jeho předchůdci dohromady. Je to prý téměř profanace tohoto vznešeného názvu „svatý“. Není to ale z jiného pohledu něco nádherného? Nesvědčí to vlastně o opaku tvrzení, že nám hrozí vymření? Není to snad potvrzením Berďajevova názoru, že spějeme k novému středověku?

Právě nedávná doba potvrdila, že kromě lidí, kteří se stali poplatnými, kteří snad dokonce zběhli nebo zradili, je nesmírné množství hrdinů, vydávajících svědectví až k mučednictví, řeholníků i řeholních sester, kněží, laiků všech stavů a povolání. Právě to množství kanonizací nehovoří o ničem jiném než o síle křesťanství, o jeho dynamismu, o jeho obrovské životnosti. Že by tito hrdinové víry a lásky už mezi námi nežili, že by se někam vytratili? Nedejme se mýlit zdáním. Oni se nevytratili, oni jsou mezi námi, a i když možná nebudou povoláni k mučednictví (ovšem kdoví), velikost jejich lásky tím nikterak neutrpí. A náš Pán, který vidí do srdce každého svého tvora, o jejich lásce ví a přijde den, kdy budou oslaveni, jak o to Ježíš prosil svého Otce.

Někdy máme skutečně obavu, a díváme-li se kolem sebe, možná oprávněnou, že křesťanský ideál je převálcován docela jinými idoly, jimž většina lidí ostentativně dává přednost. Spíš protipóly Kristových úsečných příslibů z Kázání na hoře jsou dnes módním zbožím, za nímž se hlava nehlava ženou zástupy. No a co? Ať se ženou. Vždyť i my, „věrní“, jsme mnohdy mezi nimi. Jsme strženi tou mocnou lavinou reklam a sloganů, které se nám zadírají pod kůži. To by však měl být důvod k rezignaci? Nevěřím zkrátka, že křesťané vymřou. Nevymřeli v dobách stejně tak, a možná ještě víc, víře vzdálených, jako je ta dnešní, a i ty doby vydaly své svaté. Kdopak to jenom řekl, že největším zármutkem pro křesťana je, že nejsme svatí?