Konal Ježíš zázraky?

Autor: Thomas Söding - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/3 (Téma)

Co jsme slyšeli o tvých činech v Kafarnaum, udělej i zde (Lk 4,23)

Christ in der Gegenwart, 37/2001. – Přeložil Miloš Voplakal.

Evangelia podávají zprávy o četných Ježíšových zázracích. Jsou to však zprávy o skutečných událostech, nebo legendy? Nebo dokonce pohádky k ohlupování lidí? Historicko-kritická exegeze dochází k podstatně diferencovanému úsudku.

Nedá se vážně popírat, že Ježíš konal divy (zcela opatrně řečeno: skutky, které se lidem jeho doby jako divy jevily). Hovoří pro to příliš mnoho indicií. Mluví se o nich ve všech evangeliích a v nejrůznějších tradicích: v tradici předmarkovské stejně jako v pramenu proslovů (Q), v samostatných zprávách u Matouše a Lukáše i v apokryfních evangeliích. V prostředí Židů, Řeků a Římanů existovaly divy, divotvorci a zprávy o zázracích. Léčit nemocné a vyhánět démony náleží mezi úkoly, které dal Ježíš učedníkům, když je vysílal ke hlásání evangelia (Mk 6,6-13). Pro Pavla patří charizma léčit k základnímu duchovnímu vybavení církve (1Kor 12).

Ještě závažnější je, že se v evangeliích o Ježíšových zázracích jenom nevypráví, nýbrž že jsou diskutovány. Když je Ježíšovi předhazováno, že vyhání démony v ďáblově jménu (Mk 3,20-30), pak to exorcismy předpokládá. Diskuse se netočí kolem toho, zda Ježíš vyháněl či nevyháněl zlé duchy, nýbrž zda tak činil ve jménu Boha nebo satana. Ježíšovo prorocké slovo o soudu, pronesené na adresu nekajících měst Chorazin a Betsaidy (u Genezaretského jezera) - „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání“ (Mt 11,21 par Lk 10,13) - by bylo bez účinku, kdyby neexistovaly zázraky, které Ježíš učinil. Ježíšův výrok „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Lk 11,20 par. Mt 12,28) by musel narazit na čiré nepochopení, kdyby se nemohly připomenout Ježíšovy exorcismy.

I když se musí historicky připustit, že Ježíš konal divy, neodpovídá se tím na otázku, jaké. Je na místě provést celou řadu diferenciací.

Za prvé: Ježíš učinil daleko víc zázraků, než jsou ty, o nichž se mluví v evangeliích. Není tam žádná zpráva o zázracích v Chorazin a Betsaidě, ačkoli tam Ježíš zcela jistě jako divotvorce působil (viz výše). Jan se v závěru svého evangelia výslovně přiznává k výběrovému principu (20,30n). Evangelisté nejsou kritici, kteří by se báli víry opřené o zázraky. Soustředili se však na takové mocné činy a znamení, z nichž bylo podle jejich názoru nejvíce možné poznat Ježíšovu osobu a jeho úmysly.

Za druhé: Ve slovní tradici se mluví o uzdraveních, o vyhánění démonů a kříšení mrtvých, ne však o takzvaných přírodních zázracích. Historické dotazování proto dochází k pozitivním výsledkům mnohem snadněji v prvním případě než ve druhém. Při zázraku s proměněním vody ve víno, při chůzi po hladině vody, při utišení bouře na moři i při rozmnožení chlebů mají lepší karty v rukou ti, kdo vsadili na symbolický výklad.

Za třetí: Novozákonní zvěsti o zázracích neposkytují lékařské diagnózy v moderním slova smyslu. Nemoci a jejich uzdravování stojí zde v kontextu jiné kultury, než je naše. Při mnohých nemocech - jako např. horečce (srov. Mk1,29-), epilepsii (srov. Mk 9,14-29), schizofrenii (srov. Mk 5,1-20), menstruačních obtížích (srov. Mk 5,25-34), atrofii svalů (srov. Mk 3,1-6), ochrnutí (srov. Mk 2,1-12; Jan 5), neurodermitidě a jiných kožních nemocech (Mk 1,40-45), hluchotě a němotě (Mk 7,31-37), slepotě (srov. Mk 8,22-26; 10,46-52; Jan 9) znají i současní lékaři jednotlivé případy spontánního a charizmatického vyléčení, někdy trvalého, ale spíš dočasného. O probuzení mrtvých se v evangeliích mluví jako o vystupňovaném vyléčení a je zbytečné spekulovat, zda by současný lékař v těchto případech konstatoval smrt. Pro Jaira byla jeho dcera mrtvá (Mk 5,21-24.35-42) stejně jako pro vdovu z Naimu její syn (Lk7,11-17) a pro Marii a Martu jejich bratr Lazar (Jan 11), a Ježíš tyto mrtvé povolal zpět do života.

Za čtvrté: Novozákonní sdělení o zázracích se neuvádějí proto, aby se protokolovaly ve všech podrobnostech epizody z Ježíšova života. Vypráví se o nich proto, aby v „malých“ zázracích uzdravování a vyhánění démonů byl viditelný „velký“ zázrak Božího království, ve sdělení o zázraku evangelium a v divotvůrci Boží Syn. Většina těchto vyprávění určitě spočívá na konkrétních událostech; zvláště tam, kde se uvádějí místní a osobní názvy, se dá předpokládat historický základ. Při srovnání vyprávění o totožné události se projevuje vypravěčská svoboda evangelistů; ti ji však nevyužívají ke stupňování podivuhodnosti, ale spíš k vyvození poučení z události: aby ukázali požehnání Božího království a Ježíše jako mocného zachránce.