Karel Skalický: V zápase s posvátnem

Autor: František Štěch - Číslo: 2005/3 (Recenze)

Karel Skalický: V zápase s posvátnem. Náboženství v religionistickém bádání. Z italského originálu Alle prese con il sacro: religione nella ricerca scientifica moderna¹ přeložil Ladislav Heryán. Centrum pro studium demokracie a kultury (2. svazek edice Cogitatio religionis) ve spolupráci s Křesťanskou akademií Řím (173. svazek edice Studium), Brno 2005, 319 str., ISBN 80-7325-054-3.

Autor se rozhodl pro svolení k českému vydání své exilové práce, která mimo jiné dlouhou dobu sloužila jako učební text především na Lateránské univerzitě, i když původně o zpřístupnění svého Zápasu s posvátnem (jak uvádí ve své současné předmluvě) českému čtenáři vůbec neuvažoval. Dík za české vydání proto patří redaktorům nakladatelství CDK, kteří si na Skalického italský Zápas vzpomněli a zařadili jej jako druhý svazek do své nové edice Cogitatio religionis. V neposlední řadě patří dík také Dr. Heryánovi, který se ujal nelehkého úkolu knihu přeložit. Veškeré peripetie vedoucí ke vzniku knihy a následně i k jejímu českému překladu popisuje autor sám v předmluvě (s. 7-9). Že jde o historii zajímavou a plnou autorových osobních „zápasů“, se může čtenář již přesvědčit sám.

Kniha je „(…) výsledkem čtyř různých, postupně akumulovaných závazků. Ty se v určitém momentu mezi sebou setkaly a utkaly v jediném mozku, totiž: výuka fundamentální teologie a kurz teologie náboženství na Lateránské univerzitě, lekce z dějin náboženství na Marianum a koordinace postgraduálního studia „Náboženská skutečnost v dějinách spásy“ na Teologické fakultě Lateránské univerzity“ (s. 11). Takto charakterizuje sám autor bezprostřední důvody pro sepsání své knihy. Ta se snaží mapovat rozmanitou a bezbřehou krajinu náboženských skutečností. Skalického mapa se skládá ze dvou hlavních částí. V první části svého „zápasu“ se nejprve věnuje problému definice náboženství. O té soudí, že i přes všechny obtíže (definuje celkem čtyři) je nutná a potřebná (s. 21). Nevěnuje se pak ovšem konstrukci své definice, ale poukazuje na rozmanité pokusy, které shrnuje do vlastních závěrů, uváděných formou tezí, podobně jako je tomu např. v některých knihách Hanse Künga. Dobré strukturální členění tak charakterizuje celou knihu a přispívá významnou měrou k přehlednosti a užitečnosti díla. Totéž se ovšem nedá říci o poznámkách, uváděných ne pod čarou, ale jak je již v CDK smutným zvykem, na konci knihy, takže čtenář, pokud není povrchní a přeskakuje poznámky v textu, musí listovat vždy na konec knihy, což při čtení (i dle názoru autora) obtěžuje a působí značně rušivě.

Druhá část textu je rozčleněna do sedmi sekcí, které zahrnují celkem čtrnáct kapitol. V nich autor postupuje víceméně chronologicky. Dokonce by se dalo říci, že postupuje jako hudební skladatel, který komponuje programní symfonii. Po „preludiu“ (s. 40) provádí čtenáře počátky religionistického bádání a pro ně typickou konfrontací evropského pozitivismu s mytologií tzv. „primitivních národů“. Zde nechybí známá „rovnice indoevropských nejvyšších božstev“, která je výsledkem metody srovnávací etymologie, jak ji nalézáme u Maxe Müllera (s. 43).² Ve druhé větě Skalického symfonie se přesouváme na „divan“ (s. 62) psychologie náboženství, kde nám jsou vzácnými společníky nejprve Freud a posléze C. G. Jung. I další věty nabízejí napínavé líčení rozličných „zápasů s posvátnem“. V nich se před námi objevuje mnoho dnes již legendárních postav religionistiky. Za všechny zde uveďme např. Mirceu Eliadeho, kterému autor věnuje, myslím zaslouženě, celou jedenáctou kapitolu. Není divu, vždyť i Skalického, jak se zdá, spojuje s Eliadem přednostní opce pro historické kritérium. V závěru tohoto pojednání je Eliadeho dílo hodnoceno „(…) nejen jako,historická a genetická fenomenologie‘ (M. Dhavamony), ale rovněž jako dialog s archaickým člověkem“ (s. 204). Dá se říci, že zatímco ostatní badatelé před Eliadem shromáždili obdivuhodné množství materiálu o „archaickém člověku“, pouze Eliade s ním dokázal „navázat dialog“ (s. 205). Nejde tedy o to náboženství pouze poznat, ale i o to je pochopit – pochopit jeho význam (s. 205), protože: „Posvátné je zkrátka prvek ve struktuře vědomí, a nikoli stadium v dějinách tohoto vědomí (…) jinak řečeno, být či spíše stát se člověkem znamená být náboženský.“³

V závěrečných partech se dostává ke slovu vztah náboženství a kultury v přístupu funkcionalistické školy (B. Malinowski) i sociologické reflexe náboženského fenoménu podle P. Bergera. Vše, co jsme dosud zmínili, ukazuje ohromnou šíři záběru tohoto díla, které se snaží prozkoumat terén zvoleného tématu a vybudovat základnu pro další dobrodružné výpravy za „posvátnem“ (s. 14).

Tento průzkum však nemá být detailní ve smyslu „centimetr po centimetru“, nýbrž hloubkově detailní (s. 13). To znamená, že Skalický provádí hloubkovou analýzu několika reprezentativních vzorků „geologických vrstev“ vědy zkoumající náboženskou skutečnost z mnoha rozličných úhlů pohledu. Když použijeme ještě poněkud odlišné přirovnání, pak se autor ukáže jako odvážný rybář vytahující z onoho „mare magnum“ (s. 12) po všemožných definicích náboženské skutečnosti (kap. 1) též rozmanité exempláře metodologických přístupů (kap. 2-15). Po tomto defilé přichází v závěru s brilantní syntézou všech dosud nastíněných teorií. Proto tvoří kniha V zápase s posvátnem dobrý základ pro vlastní studium. Nejenže mapuje většinu důležitých religionistických přístupů a škol posledních dvou století, ale svými závěry provokuje čtenáře k vlastnímu uvažování. Škoda jen, že autor od sepsání knihu nikdy neaktualizoval, a tak i české vydání je překladem již 23 let starého textu. Tato skutečnost mu ale nic neubírá na vážnosti, neboť stále může, myslím, velmi dobře plnit úkol, který si již tehdy předsevzal. Totiž – představit mnohost přístupů k lidskému „zápasu s posvátnem“.

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že autor považuje jedno paradigma pro vysvětlování náboženských fenoménů za nedostatečné. Vnímá citlivě nutnost mezioborové spolupráce a interdisciplinárního přístupu ke studiu a poznávání náboženských skutečností, vždyť v nich se projevuje zaangažovanost všech složek lidského bytí, a možná nejen toho. Jde tedy v případě náboženské skutečnosti o hierofanii jako o epifanii člověka (neboli antropofanii)? Či spíše o epifanii Boží (neboli teofanii)? Nebo spolu antropofanie s teofanií nějakým zásadním způsobem souvisejí? To jsou otázky, které v prezentacích různých přístupů a myslitelů cloumají celou knihou. Skalický tedy ukazuje, že náboženská skutečnost je jaksi dvojaká (s. 285). Osciluje mezi lidským a božským, přičemž oba elementy jsou v jejím utváření propojeny. Proto i adekvátní studium náboženské skutečnosti musí podléhat zákonům jisté dvojdomosti (v tomto případě jde o interdisciplinární přístup). Autor má za to, že pokrok na poli studia náboženských skutečností je možný jen do té míry, pokud se zachová podle zákonů totemické exogamie. „(…) Kdo chce být ‘plodným‘ a chce,rodit‘, musí vyjít ze svého,disciplinárního totemu‘ a hledat jinde. Stejně tak jako totemická exogamie ukládá povinnost členům kmene, s rostoucí naléhavostí se prosazuje mezioborovost náboženských studií“ (s. 12).

Sám autor je zosobněným naplněním této „totemické exogamie“, neboť jeho teologicko-religionistický diskurz, silně zakořeněný ve filosofii a smyslu pro historii, je již z minulých prací jasně patrný. Sám pak podporuje mezioborovost náboženských studií na svém nynějším pracovišti – na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Kniha V zápase s posvátnem může být proto cennou pomůckou při studiu jak studentům religionistiky, tak studentům teologie, a zároveň zajímavou četbou odborníků humanitních věd, jejichž pole zájmu se jakkoliv dotýká fenoménu „náboženské skutečnosti“.

Závěrem musíme ještě poznamenat, že české vydání Skalického Zápasu „(…) je tak spolu s Boublíkovou knihou Teologie mimokřesťanských náboženství⁴ už též zároveň jakýmsi historickým dokumentem o tom, jak dva Češi vedli v rozmezí téměř jednoho čtvrtstoletí (…) teologicko-religionistickou specializaci na první papežské univerzitě na Lateráně v Římě (…)“ (s. 9). Zároveň pak naše kniha v českém prostředí přichází jako významné pokračování linie načrtnuté třemi vydáními autorovy monografie Po stopách neznámého Boha.⁵ Můžeme tedy říci, že předkládaná kniha je jakousi druhou částí svědectví odvážného muže, který se na své životní pouti vydal „po stopách neznámého Boha“ a při tom se mnohokrát ocitl v „zápase s posvátnem“. Nezbývá tedy než knihu českému čtenáři vřele doporučit a vyzvat ho, aby se nechal vtáhnout do strhujícího a vědecky erudovaného líčení věčných „zápasů“ člověka s posvátnem.