Josef Dolista: Křesťanská víra a racionalita

Autor: Eduard Krumpolc - Číslo: 2005/3 (Recenze)

Josef Dolista: Křesťanská víra a racionalita. Teologický přístup. Jihočeská univerzita, České Budějovice 2004, 125 str., ISBN 80-7040-728-X.

Hned na počátku je třeba velmi pozitivně ocenit výběr tématu, protože otázka racionality v teologii a metodologických předpokladů teologie je tématem, jemuž prozatím česká teologie věnovala velmi málo prostoru. Dané téma je navíc vhodné k navazování kontaktu mezi teologií a ostatními vědními obory.

Práce je rozčleněna do pěti kapitol, z nichž první nás uvádí do problematiky a obsahuje jakýsi historický přehled pojímání metody v různých epochách teologie. Následující kapitola se zabývá problematikou pojmu vědy v teologii. Třetí část je věnována řadě aktuálních problémů „pastorálního charakteru“. Čtvrtá kapitola je věnována vztahu víry a racionality. Poslední kapitola jako určitý epilog seznamuje čtenáře s aktuálními tématy současné systematické teologie a pochází z pera C. V. Pospíšila.

Je pochopitelné, že práce tohoto druhu musí vyvolat diskusi, proto si nyní dovolím pár upřesňujících a kritických poznámek.

Možná by bylo vhodné upozornit na začátku (s. 11) důrazněji na skutečnost, že pojem vědy je historicky a kulturně podmíněný, a proto také vědeckost teologie byla pojímána v různých epochách podle daného dobového paradigmatu vědy. Je pochopitelné, že Dolista vymezuje úkoly vědy sociologicky a antropologicky (s. 13), jenomže z hlediska vlastního předmětu teologie a jejího úkolu je to pouze částečné postižení problematiky. Na straně 20-21 Dolista tvrdí, že teologická literatura věnovaná metodě v teologii je ve dvacátém století spíše skromná. S tímto tvrzením nelze souhlasit. Proč není zmíněn B. Lonergan a jeho dílo, které je dnes uznáváno i mimo rámec teologie? Je nesporné, že základní metodologický problém teologie má hermeneutickou povahu, to ale souvisí s klasifikací věd, které Dolista nevěnuje potřebnou pozornost. Na straně 42-43 nacházíme ne právě šťastně formulovanou větu: „V katolické teologii se projevuje náklonnost k vědecké teologii, ale s předporozuměním.“ Neinformovaný čtenář nabude dojmu, že předporozumění je cosi negativního a že zřejmě existuje nějaká interpretační věda bez předporozumění. Hovoříme-li o metodologické kázni, je třeba si položit otázku, proč se odkazuje na dokument MTK „Křesťanství a ostatní náboženství“ podle německého překladu, když existuje česká verze (s. 65)?

Druhá kapitola je neúměrně krátká. Jak již bylo řečeno, Dolista nevěnuje pozornost různým typům vědeckosti. Jeho výčet teologických disciplín (nikoli oborů!) neobsahuje fundamentální teologii (s. 46). Je jasné, že metoda biblické exegeze se bude asi lišit od metody v pastorální teologii. To náš autor konstatuje, jenomže už nevyjasňuje to, o vědeckost které disciplíny mu vlastně jde. Na straně 48-49 Dolista kaceřuje současnou teologii a vytýká jí celou řadu nedostatků, s jejichž výčtem a formulací lze souhlasit jen částečně. Čtenář si nemůže nepoložit otázku, zda Dolistova publikace samotná dokáže zmíněná kritéria splňovat.

Třetí kapitola věnovaná některým pastoračním otázkám působí v kontextu studie poněkud cizorodě. Jsme zavaleni statistickými a přehledovými údaji, které nepřekračují rámec popularizace, a to ještě v řadě ohledů ne příliš přesvědčivé a logicky zřetězené.

Čtvrtá kapitola zřejmě představuje jádro celého elaborátu. Na počátku se Dolista celkem správně staví proti fideismu. Po poněkud diskutabilní expozici Wittgensteinovy pozice jsme poučeni o tom, jak by měla vypadat vědecká teologie. Nic proti tomu, že teologie musí být logicky konzistentní, jenomže jak má teologie vypovídat o Bohu jednoznačně a „bez odporujících elementů“ (s. 95), když dobře víme, že naše výpovědi o Bohu mohou mít jen analogickou povahu a že samo tajemství se nám jeví jako paradox? Zdá se, že Dolista nebere při svých metodologických úvahách dostatečně v potaz christologickou a trinitární strukturu teologického způsobu vypovídání, což je evidentní nedostatek. Tvrzení: „Vědecká teologie musí postupovat tak, že přesvědčení ve víře musí chápat jako hypotézu“ (s. 96), v dogmatické teologii rozhodně neplatí. Přesvědčení víry je spíše předporozumění, které máme přiznávat, reflektovat a být ochotni ho nově uchopit. Poněkud zvláštně působí skutečnost, že Dolista analyzuje pojetí vztahu víry a racionality u W. Kaspera, W. Pannenberga a L. Hučka. Při vší úctě k osobě a dílu L. Hučka jeho teologický věhlas prozatím nedosahuje takových rozměrů, abychom ho mohli klást vedle tak zvučných jmen.

Pátá kapitola napsaná C.V. Pospíšilem představuje stručný pohled na současná aktuální témata systematické teologie, která je pojímána jako striktně interpretační věda s vlastními metodologickými zákonitostmi vyplývajícími z jejího předmětu a zaměření.

Závěrečné hodnocení celé studie nemůže být jiné než poněkud rozpačité. K tomu přispívají i často ne zcela srozumitelné větné konstrukce, stylistické a gramatické chyby. Je dobře, že této problematice začíná česká teologie věnovat více pozornosti. Dolistovu studii lze hodnotit jako důrazné upozornění na daný problém, ne však jako podstatný přínos k jeho řešení.