Dva milníky na cestě ekumeny

Autor: Walter Kasper - Překlad: redakce - Číslo: 2005/3 (Ekumena)

Vyňato z textu „Ein Herr, ein Glaube, eine Taufe. Ökumenische Perspektiven der Zukunft“. Pracovní tisk.

Dnes už není možné vytvořit souhrn téměř nepřehledného množství ekumenických dialogů. Často se ozývají kritické hlasy, že teologové už udělali svou práci a teď je na vedeních církví vyvodit z toho důsledky. Proto bych rád připomněl dva procesy, které jsou současně ekumenickými milníky, neboť teologické dialogy v tom případě patří k oficiálním dohodám. O bezvýslednosti těchto naukových dohod nelze, aspoň v tomto případě, mluvit.

V první řadě je třeba hovořit o shodách se starými východními církvemi. Ty se oddělily už ve čtvrtém a pátém století v souvislosti s koncilem Efeským (381) a Chalkedonským (451). Tehdy šlo o vyznání, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě. Na základě intenzivní předběžné práce – především nadace Pro Oriente, kterou uvedl v život kardinál König – bylo možno ve společných deklaracích papeže a příslušných patriarchů prohlásit, že rozdíly vyplynuly z rozdílných definic přirozenosti a osoby, což se však netýká víry jako takové. Navzdory různým formulacím vyznáváme tutéž víru.

Nedávno jsme postoupili o krok dále ve vztahu k Asyrské církvi, jejíž zrod sahá bezprostředně do doby poapoštolské. To bylo, žel – pokud o tom aspoň něco vím – v Německu sotva vzato na vědomí. Byla uznána platnost anafory (eucharistického kánonu) této církve, a to navzdory tomu, že tato eucharistická modlitba obsahuje zprávu o ustanovení (tj. slova proměnění) pouze v rozptýlených náznacích, nikoli v souvislé podobě vyprávění. Tím byla uznána jednota v různosti přímo ve středu a vrcholu křesťanského života, v eucharistii. Ani to by nebylo možné bez intenzivní předchozí teologické práce.

O podobnou jednotu v různosti jde ve známějším „Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění“, které bylo slavnostně podepsáno 31. října 1999 v Augsburgu. Nauka o ospravedlnění byla ústředním sporným bodem v době reformace. Byl to článek, o němž Martin Luther prohlásil, že s ním „církev stojí a padá“. Je to vskutku střed evangelia, otázka spásy, která je nám darována Ježíšem Kristem ve Svatém Duchu.

Po desetiletích teologické přípravné práce na úrovni národní i mezinárodní jsme mohli společně vyslovit, že se shodujeme v základních bodech nauky o ospravedlnění, že zatím ještě trvající rozdíly už nepůsobí rozdělení církví a že někdejší odsuzující výroky už se na nynějšího partnera nevztahují. Jinak řečeno: nedosáhli jsme totální dohody, nýbrž jednoty v různosti, nebo – jak se často říká – diferencované dohody.

To však nebylo plodem vyjednávání ve stylu církevní diplomacie nebo levného kompromisu. Nešlo přitom o to, aby jedna nebo druhá strana ustoupila a vzdala se svého dědictví. To nemůže udělat žádná církev. My jsme raději společně studovali Písmo svaté, tradici Otců, Lutherovy spisy a výpovědi Tridentského koncilu. Tímto způsobem jsme se učili nově, lépe a hlouběji poznávat vlastní učení, protože už přestalo být protikladem a ukazovalo možnost shody. Ničeho jsme se nevzdali, naopak jsme se přiučili. Boží Duch nás vedl hlouběji do celé pravdy (srov. Jan 16,13). Ekumena není zábava, při níž se snažíme o nejmenšího společného jmenovatele. Ekumena znamená vzájemné obohacování, růst k plnosti.

Podpisy v Ausburgu, to byl opravdu svátek. I jinde ve světě byla tato událost slavena děkovnými bohoslužbami. Vlastně pouze v Německu došlo k méně potěšitelné dohře. Někteří nevzali na vědomí mezinárodní teologickou diskusi, kterou Augsburg umožnil. Nebo očekávali naukový perfekcionismus, který by spojení církví neumožnil ani do soudného dne.

Nedá se hovořit o tom, jako by augsburské Společné prohlášení ztroskotalo, jak se psalo ve známém německém deníku. Společné prohlášení poskytlo našemu vztahu k luterským církvím novou intenzitu a kvalitu a současně základ, na němž my s rozhodností stavíme. Podnět ke skepsi dalo jedno sympozium o otázce odpustků, a to proto, že Světová luterská rada a Papežská rada pro jednotu pozvaly reformované a metodistické církve ke konzultaci ve Spojených státech. Ta si dala za úkol zkoumat, zdali a jak by se tato církevní společenství mohla připojit k dosažené dohodě. Společné prohlášení tedy neztroskotalo, dále trvá a vede dopředu.

Papež Společné prohlášení po jeho podpisu veřejně uvítal a potvrdil. Přitom mluvil o milníku. K tomu dodal, k čemu se přesně došlo: že jsme dosáhli významné etapy své cesty, ale ještě nedošli do cíle. To, čeho bylo dosaženo, přesto není málo. Jsme zajedno v tom, že se hlásíme ke středu evangelia. Tím jsme už s to vydávat společné svědectví o radostném poselství evangelia, a to ve světě, který o něm ví stále méně a který potřebuje nejen toto poselství.

Svědectví o tom, co nás společně nese, má velkou šanci, kdykoli se scházíme na velkých společných shromážděních. Tuto šanci pro společné svědectví bychom neměli propást tím, že se – naneštěstí – do krve sváříme na zbytku, o němž zatím není možná dohoda. Svět nezajímají naše společné frustrace, těch má sám až dost. Co svět potřebuje a o co ho nesmíme ošidit, je naše společné bilancování a naše společné svědectví o naději (1Petr 3,15). V naší době je naděje nedostatkové zboží a také přínos, který se může od církve očekávat.