Co je svaté, je a zůstane svaté

Autor: Johannes Röser - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/3 (Osobnosti)

Christ in der Gegenwart, 16/2005. - Přeložil Miloš Voplakal.

Ke smrti papeže Jana Pavla II.

Karol Wojtyla je už nazýván „Jan Pavel Velký“. Roku 1978 byl tehdejší krakovský arcibiskup v Římě zvolen podle oficiálního výpočtu 263. nástupcem svatého Petra. Téměř 27 let řídil katolickou světovou církev, při více než stovce pastoračních poutnických cest okouzloval lidi a nábožensky je fascinoval. Získával si srdce svou charizmatickou osobností, přátelstvím, vtipem a pohotovostí mluvy. Jeho utrpení, trvající téměř dvě desetiletí, a smrt ve velikonočním týdnu, navečer 2. dubna, dojaly stamiliony lidí po celém světě. Otřesné snímky papeže - již zasvěceného smrti - bojujícího o dech a slova, aby z okna požehnal „městu a světu“, zůstanou celoživotní vzpomínkou všem, kdo to zažili.

Tento papež nebyl nadčlověk. Byl zcela prostě lidský, kněžsky lidský. V průběhu času to poznali a uznali i ti, kdo měli problémy s jeho autoritativním vykonáváním úřadu. Na jeho pohřeb proudily do Říma zástupy poutníků, aby mu vzdaly úctu a vděčnost. K překvapení mnohých byli mezi nimi mladí lidé, kteří jinak mají vůči církvi a náboženství spíše kritické postoje.

Je jisté, že i tato smutná událost byla pro sdělovací prostředky „událostí“. Na někdy až hysterických citových projevech měla svůj podíl média. Zákonitosti davové psychologie platí i při „zbožných“ událostech. Pro některé starší lidi se snad mohly dokonce nepříjemně připomenout časy přemrštěného „papalismu“. Nicméně v případě Jana Pavla II. byly emoce pravé. Vždyť tento papež sám byl „pravý“, věrný sobě a svému povolání před Bohem a lidmi. Odpovědnost ve vedení - v politice i v náboženství - se znovu stává vysokou hodnotou právě v dalekosáhle sekularizované epoše. A tak se v dojetí nad umíráním papeže vyjádřil i němý protest vůči chladnému, bezcitnému světu mocných manažerů, který ve svém materialistickém fungování nechává jednotlivce o samotě.

Jako „bratr zahradník“

Jan Pavel II. byl jiný. Jako duchovní vůdce projevoval teplo a pochopení i pro slabosti lidí, a to i tehdy, když jim mluvil do svědomí a musel být nepohodlný. Měl srdce pro nedokonalosti. Snad právě proto, že sám byl nedokonalý a postižený nemocí. Měl cit pro jednoduché lidi a to prostí lidé vycítí - i dnes. Dojímají nás proto nejen scény jeho odchodu, nýbrž i reakce „zdola“, například z Afriky: Tento papež byl skutečně jediný, komu se mohlo důvěřovat, kdo lidi chápal, zatímco političtí vůdcové a ekonomické elity se starají jen o vlastní prospěch.

Kolik divizí má papež? Jan Pavel II. měl především jednu: svou ohromnou hodnověrnost. Měl ještě víc: víru. Víru v Boha, v Boží působnost, moc a všemohoucnost. Věřil, že Bůh lidi neopouští, ať už se časy jeví jakkoli bezútěšně. Právě papež, který přišel z olověné beznaděje komunistické noci, se stal papežem naděje. Naději probouzel až do svého vysokého stáří. Žádná tragika v dějinách nevymaže dějiny. Dějiny nekončí, člověk nekončí, stačí, když trpělivě vsadí na Boha. Bůh je větší než naše zoufalství, než naše srdce, než náš rozum. Bůh je vždy větší.

Toto poselství se mohlo zdát jednoduché, je však obtížné. Jan Pavel II. příkladně žil to, jak může člověk přes všechna protivenství lpět na tomto Bohu nekonečných dějin, na Bohu velkých i malých věcí. To fascinovalo nejen křesťany, nýbrž i věřící jiných náboženství a nevěřící lidi: více než to, co kázal.

Ti, kdo se s ním osobně setkali nebo prožili setkání s ním na velkoplošných obrazovkách, říkali: On tu skutečně byl, fyzicky zcela přítomný. Jan Pavel vyzařoval posvátnou auru, která vlévala – více než slova – důvěru: že jednotlivý, malý, smrtelný člověk není v tomto světě sám, není práškem na okraji temného vesmíru, jemuž je vše lhostejné, není prachem hvězd.

Jan Pavel II. věřil a sděloval: Život je jedinečný, život je krásný, život je zázrak. Život je svatý tak, jako je svatý Bůh. Co je svaté, je svaté. Má a musí to zůstat svaté. Papež Jan Pavel II. viděl svůj úkol jako „Kristův náměstek na zemi“ a „Petrův nástupce“ především ve vydávání svědectví o tom svatém, co nás nese. Jako „bratr zahradník“ chtěl pěstovat a střežit zahradu svatosti. A ty mnohé postavy svatého života, které přímo „inflačně“ prohlásil za svaté a „povýšil k úctě oltáře“, byly pro něho svědky oné věčné svatosti, kterou nic nezničí, kterou je třeba vždy znovu vybojovávat, v případě nutnosti i mučednictvím.

Proto bojoval tento papež neúnavně o to, aby vedl lidi k citlivosti pro svatost. Měli v hloubi srdce zakusit, co znamená i nábožensky důstojnost člověka. Každá osoba je nedotknutelná, protože sám Bůh jedinečně dává zvláštní život. Nic není zaměnitelného, ničeho se nelze vzdát kvůli vyššímu kolektivu. V této věci neznal papež žádné kompromisy, žádné hodnocení a „teologickou“ morálku, přizpůsobující se obecným zájmům nebo „potřebám“. Zůstával pevný, neoblomný, tvrdohlavý. V jeho očích nemohlo nic ospravedlnit válku v Iráku, potraty, trest smrti, aktivní eutanazii. Pro Jana Pavla II. neexistoval v jeho přímém vidění světa, které vědělo i o tragických stránkách, žádný únik z bezpodmínečné posvátnosti každého života: žádná svatá revoluce, žádná svatá válka, žádné svaté násilí. Vskutku „prostá“ etika papeže jej vydávala útokům v obtížných konfliktech rozhodování. Jemu to však nevadilo. Neviděl úkol svého pastýřského úřadu v nabízení „řešení“ problematických případů. Svou „principiální morálkou“ chtěl pouze sloužit tomu, aby se neztratilo ze zřetele nevyvratitelné měřítko svatosti. To mu vyneslo velký respekt – i tehdy, když jeho názory nebyly sdíleny.

„Město bez Boha“ je městem s Bohem

Pozemská oblast nebyla pro Jana Pavla II. zónou bez Boha. Byl papežem svátostného, tj. ve všem, co je a co se děje, chtěl objevit, že tam prozařuje Bůh. Ve zcela profánních věcech, ve štěstí i v neštěstí, září jeho nabídka spásy všem lidem. Všechny hmotné věci ukazují svou smyslovostí na duchovno, všechno z tohoto světa na svět budoucí. Duchovní pohled na věci nechtěl papež pouze učit, nýbrž ve své osobě také uskutečňovat. Jako vzdělaný divadelník a herec, který se uplatnil i v literatuře, žil ve světě smyslů, plném symbolů, gest a scén. Všude, kam přišel, slavil s lidmi eucharistii a modlil se s nimi. Vždy to byla slavnost chvály Boha a díkůvzdání, spíše než v církevních budovách uprostřed světa, na scéně života v přírodě. Pod oblohou, ať byla modrá, bílá či šedá, ve žhavém úpalu, za chladného deště nebo ve sněhu. Ve větru a bouři, v celé smyslovosti stvoření, nezřídka v moři květů, v srdci hmoty chtěl chválit Boha. Jedinečná Kristova oběť byla pro něho vždy znovu mší světa. „Město bez Boha“ navštěvoval jako město Boží. Ač velmi dbal toho, aby se liturgické předpisy přísně dodržovaly, nebál se nést eucharistii do dáli a otevřít pole hudebním a scénickým experimentům, zvláště při působivých bohoslužbách s mládeží. Ač to může znít podivně: Jan Pavel II. tu nebyl „papežštější než papež“. Pevně trval na dogmatické korektnosti; nebál se však setkání s fetišisty v Togu, s indiánskými šamany uvažoval o „matce Zemi“ a uspořádal známé mezináboženské modlitby za mír v Assisi.

Petrovým stolcem se stalo letadlo

Jan Pavel II. chtěl být misionářem. Proto se jeho katedrou stalo letadlo a „papamobil“. Svou cestovní aktivitou globálně rozšířil Petrovu službu, víc než kterýkoli z jeho předchůdců, a to i tehdy, když jako „spěchající otec“ pospíchal při krátkých návštěvách z místa na místo. Právě lidé v nejodlehlejších zapomenutých končinách se radovali, že prostřednictvím papeže budou i se svými starostmi vnímáni veřejností a často i vlastními politiky. Jan Pavel II. chtěl užívat klaviaturu médií a public relations především pro jediný účel: vytvořit vědomí jednoty lidí a jediné nedělitelné lidské důstojnosti všech před Bohem, i když dosud lidi rozděluje tolik věcí. Zvláště chtěl získat mládež, aby se opřela jednorozměrnosti plochého materialismu a liberalismu. Odpovědnost znamenala pro Jana Pavla svobodu, a naopak. Lidská práva pro něho byla právy Božími a zároveň lidskými povinnostmi.

Mír, spravedlnost, zachování tvorstva: to vše bylo obšírně hodnoceno v projevech státníků, stejně jako úloha „politického papeže“ při překonání komunismu. Historikové budou o tom dále bádat a teprve s časovým odstupem mohou pronést jisté úsudky. Avšak význam tohoto papeže pro sjednocení Evropy, pro světový étos a proti boji kultur nelze podceňovat již dnes.

Bohužel však také: konec reforem

Po prvním zármutku nad smrtí Jana Pavla II. se začalo také mluvit o stinných stránkách a zanedbáních: konec reforem v mnoha oblastech církevního života, od nových přístupů ke kněžství až po zhodnocení úlohy žen ve svátostné službě a vedení. Nelze ani zamlčet, že papežem dogmaticky potvrzované tradiční názory - až k hranici neomylnosti - se už pro mnohé křesťany a křesťanky na horizontu dnešní zkušenosti světa a dnešního chápání symbolů nezdají zřejmými.

Mnohé protiklady v papežově působení nabyly v průběhu času tragických rysů. Žádný jiný papež tolik neusiloval o jednotu křesťanů, jako Jan Pavel II. Dokonce navrhl, aby se svobodně diskutovalo o výkonu Petrovy služby. Nicméně právě za jeho pontifikátu zavál znovu chladný až mrazivý neokonfesionální dech v ekumenických vztazích. Dokumenty jako Dominus Iesus, které upírají evangelickým církvím jejich církevnost - ať už je vykládáme jakkoli - měly zničující účinek. Je zbytečné spekulovat o tom, zda papeži z nepozornosti neušlo něco, co si snad sám nepřál.

K tragice tohoto pontifikátu patří též, že křesťanský dialog s islámem nebyl dosud nikdy veden tak intenzivně jako nyní, a přece právě teď vypukl islamistický terorismus s veškerou násilností.

Jan Pavel II. sloužil mše s masovou účastí, a přesto se farní kostely o nedělích stále víc vyprazdňovaly. Mladí lidé, kteří papeže obklopovali při setkáních, jsou jen shromážděnou menšinou. O církvi chtějí mladí - a to nejen v Německu - vědět stále méně. Samotný Řím je diecézí, která je jednou z nejvíce nábožensky odcizených na světě. A sekularizace, která zachvátila Evropu, se šíří razantně i ve Třetím světě, kde se církvi stále víc vzdalují lidé vzdělaní.

Jan Pavel II. vsadil na spirituálně liturgickou přítomnost. Podcenil však všeobecný posun k demytologizaci a odstranění magických prvků, který zasáhl svátostnou oblast. Mnozí obdivovali jeho neochvějnou soukromou mystiku, která v dějinném procesu navzdory všemu osudovému vidí věčnou přítomnost Boží. Jak ale zpracovat všechny historické zlomy, převraty a zhroucení Božích obrazů, vyvolané pokrokem humanitních a přírodních věd? Dá se proti novodobému „soumraku bohů“ působit pouze upevňováním tradice? Není potřebná nová teologie? V epoše Jana Pavla II. bohužel nauka o Bohu nevyvinula větší tvůrčí impulzy.

Pochopitelně – papež není odpovědný v první řadě za teologickou práci. Teologie však potřebuje povzbudivou vazbu k Učitelskému úřadu a spor s tímto úřadem. K tomu neslouží církevní témata struktur a autority, nýbrž v první řadě podstaty víry v Boha v moderním světě. Papež Jan Pavel II. pronesl mnoho povzbudivých proslovů k intelektuálům, umělcům a přírodověcům. Ale těmito řečmi a názory se nedá už déle křesťanská víra uzavírat. Papež - duchovní správce Jan Pavel II. – byl mystik a misionář. Po jeho dlouhém pontifikátu snad může papež, který je více teologem, nastavit mnohé nutné akcenty jinak, a tím pomoci otevřít důležité horizonty.

„Tento papež měl tělo,“ napsal o Janu Pavlu II. německý časopis Spiegel. V mnoha fasetách Karola Wojtyly byly viditelné tělesné, smyslové a symbolické stránky víry. Ztělesňoval mužnost víry, která se bohužel v církevním životě často vytratila: vědomí povinnosti, ochotu k oběti, aktivitu, sílu, určitou realistickou tvrdost, ochotu upracovat a udřít se na Boží věci. Víra Jana Pavla II. nehledala měkkou religiozitu blaženosti, náboženskou „seberealizaci“, která se tu a tam chválí dokonce i v církevním životě. Pro tohoto papeže byla spása vždy vázána k odříkání, ke kříži Ježíše Krista, k utrpení Božího služebníka.

Tento papež však zároveň ztělesňoval ženskou religiozitu: oddanost, přijetí, pozornost, naslouchání, očekávání, trpění. Mariánská, mateřsky milosrdná spiritualita muže Karola fascinovala nejen ženy, nýbrž i muže přesvědčené o tom, že v každém člověku mohou a mají být zdravým způsobem obě archetypické polarity, mužská i ženská, v napětí a doplňování. Právě ve víře: mužské i ženské, nesmíšené a nerozdělené. Především však emancipované!

Dokonce i v sekularizované době žijeme z prvotních obrazů duše silněji, než si uvědomujeme. V těchto obrazech víry znovu objevujeme mnohé, co jsme k vlastní škodě vytěsnili. To nám může pomoci, abychom se vyvinuli v plnou, celostní osobnost zaměřenou k Bohu a došli k dospělé víře odpovědného Božího dítěte.

Dík

Skrze tragédie dějin a osobního života vydal Jan Pavel II. svědectví o trvalé blízkosti Boha vůči každému člověku. Za tuto pozornost, za tuto naději jsou mu vděčni mnozí lidé. Nebylo málo těch, kdo po jeho smrti řekli, že je jim, jako by ztratili otce či matku. Tím se nemínil žádný infantilní vztah, spíše vztah dospělého k jinému dospělému, který šel v existenciálních zkušenostech života a víry vpředu: s povzbuzením, odvahou a útěchou. Papež Jan Pavel II. navzdory svým slabostem učinil otázku po Bohu v naší hledající a pohnuté době silnou, a to právě pro přemýšlivé lidi. To je jeho významná historická zásluha v Petrově nástupnictví. Co je svaté, je a zůstane svaté.