Christologická založení teologií umírající církve

Autor: Vojtěch Novotný - Číslo: 2005/3 (Studie)

Studium teologií umírající církve, tohoto jedinečného přínosu české teologické reflexe 70. let 20. století,¹ provokuje k otázce, zda byla zkušenost, která v nich došla vyjádření, promýšlena i s pohledem upřeným na Ježíše Krista a zda tedy jsou tyto teologie ukotveny i v příslušné specifické christologické koncepci. Bohužel, na tomto poli – jakož ostatně na poli dějin české teologie vůbec – dosud neexistují náležité výzkumy, které by naši otázku ozřejmily. Následující studie se pokouší prostřednictvím prohloubeného naslouchání argumentům, které O. Mádr, J. Zvěřina a Z. B. Bouše v daném kontextu uváděli, christologické jádro jejich koncepcí teologií umírající církve objasnit. Takto definovaný předmět bádání je velmi omezený, neboť u žádného z těchto autorů není studován širší horizont jejich trinitárně christologických úvah. Potud také může být zavádějící. Na druhé straně však úzce vymezené studium ekleziologie metodicky přímo vyžaduje, aby bylo spojeno s odpovídajícím omezením studia christologie.²

Postup této studie je artikulován tak, že u již dříve studovaných koncepcí teologie umírající církve bude nejprve uvedeno krátké shrnutí v tom, co je relevantní pro uchopení jejich christologického pozadí; následuje specifikace tohoto vlastního tématu výzkumu, tj. objasnění onoho pohledu na Ježíše Krista (a jeho biblické opory), o který se daná ekleziologická reflexe opírá. V závěru studie jsou dosažené výsledky stručně rekapitulovány.

1. Christologie Mádrovy teologie umírající církve jakožto církve extrémně ohrožené

Podle Oto Mádra se v církvi trvale a současně odehrává trojí proces: vznikání, rozkvět a zanikání. Podle toho také rozlišuje církev vznikající, kvetoucí a zanikající. Zanikající čili umírající dílčí církev je pouze extrémní případ církve ohrožené, tj. té, jejíž podstata, struktura, poslání uvnitř a navenek, vnější podmínky života a působení jsou utlačovány vnitřními a vnějšími ničivými faktory prostřednictvím určitých prostředků, metod a postupů natolik, že sama její existence spěje nezadržitelně ke svému konci. Za této situace musí křesťané v souladu s Boží vůlí přijmout smrt, intenzivně žít a vydat ze sebe to nejlepší, a tak Bohu až k smrti osvědčit poslušnost, důvěru a lásku. Při tom všem ale ti, kdo jsou členy umírající církve, mají paradoxně povinnost neumřít, tj. nechtít nechat církev zemřít.

Poslední základ možnosti umírání církve nalézá Mádr v christologii: „Boží slovo se stalo člověkem, začlenilo se do přirozených procesů, prožilo narození, dospělost i smrt. Má tedy mít jeho církev privilegium, že by byla vyňata z tohoto obrovského procesu přirozeného a lidského života, který uvedl do pohybu Bůh? Když žije na zemi, musí se lidsky, svobodně podřídit přirozené nutnosti (částečného) odumírání, a také tím uznat Boha za původce a vládce vesmíru.“³ Jinými slovy, jestliže je církev podrobena trvalým procesům vznikání, rozkvětu a zanikání, pak proto, že jsou jí vlastní obvyklé a obecně platné zákony organického života a kosmického dění – avšak christologicky zprostředkované. Církev nežije, nevzkvétá a nezaniká sama ze sebe, nýbrž díky tomu, že je církví vtěleného Slova, jež na sebe ony Bohem stanovené zákony přirozeného a lidského života vzalo.

Když Mádr užívá pro umírající církev obrat „s Kristem ukřižovaná dílčí církev“ a hovoří o tom, že ten, kdo s takovou církví setrvá, má možnost „vytrvat s Ukřižovaným až do posledního dechu – je-li to Boží vůle“,⁴ činí tak ve zjevné narážce na Gal 2,19: „jsem ukřižován spolu s Kristem“. Tím také ukazuje, že na církev aplikuje Pavlovo slovo „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Církev nežije jakýmsi samostatným, na Ježíši Kristu nezávislým životem: vše, co je, je díky Kristu. Její život je život Krista v těch, kdo v něj uvěřili, jak ukazuje širší i bližší kontext citovaného verše: „A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (v. 20). Tak se také Kristův život s tím, co je v něm obecně lidského, a s tím, co je v něm jedinečně osobního, stává vnitřní normou života církve. Proto Mádr spojuje procesy církevního bytí s postupem života Ježíše Krista.

Ukřižovaný neměl žádnou jinou perspektivu nežli smrt. Velmi však záleželo na tom, jak zemře: zda tak učiní v poslušnosti k Otcově vůli a v lásce k němu. A to je to, co Mádr ve svém eseji sděluje a co pokládá za normativní postoj pro křesťany a pro církev, která se – podobně jako Ježíš a spolu s ním – ocitla vlivem vnějšího útlaku v situaci umírajícího. Christologicko-trinitární pozadí této teologie umírající církve je tedy spojeno s Ježíšem Ukřižovaným, který je až k smrti poslušný Otcově vůli a tím jej oslavuje. Tak reálná, jako byla smrt Ježíše, může být i smrt dílčí církve, protože toto jeho Tělo je podrobeno zákonitostem organického života, jehož „všechna stadia jsou cenná před Bohem, všechna jsou v jeho plánu“.⁵

2. Christologie Zvěřinovy teologie umírající církve jakožto církve kenotické

Josef Zvěřina souhlasí s názory těch, kdo mají za to, že v církvi „musíme mnoho umírajícího a neplodného nechat pietně, ale rychle umřít“, ale posouvá těžiště k tomu, že především je třeba pomáhat rození toho nového. Oba tyto momenty patří k tomu, že církev se děje. Nejde ale jenom o zastaralé formy. Především musí umírat starý člověk, aby tak Duch Svatý mohl všechno tvořit nové: „Tak jako v nás má stále umírat starý člověk a rodit se v milosti člověk nový, tak i v církvi něco stále umírá a něco se stále rodí. V době svého pozemského putování je církev nesmrtelná nejen tím, že stále umírá […], ale tím, že se stále obnovuje. Je pokračováním Krista, který jednou zemřel, ale již neumírá. Není okamžiku, aby v církvi nebyl přítomen oslavený Pán. Kdyby tomu tak nebylo, byla by církev skutečně mrtvá.“⁶ – Jak je patrno z uvedené citace, Zvěřina se ve své teologii umírající církve opírá zejména o text Řím 6,1-11, kde Pavel hovoří o tom, že křtem v Krista Ježíše byli věřící ponořeni do jeho smrti a tím i do jeho zmrtvýchvstání, takže „starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován“ a my jsme „mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši“.

Tento exodus ze smrti hříchu k životu pro Boha je v Ježíši Kristu završen: Kristus již neumírá, je v církvi přítomen jako oslavený a církev je tím uchráněna skutečné smrti. Zároveň je ale jednou provždy uskutečněný přechod z-mrtvých-vstání v dění církve stále aktuální, a tak lze hovořit o smrti církve v tom reálném slova smyslu, jímž se rozumí smrt „starého člověka“. Toto stále nové umírání a stále nové oživování patří přímo k podstatě církve, jež je „tajemstvím hříšného člověka a milosrdného Boha. Bůh má prvenství – Bůh je v nás, i pro nás, mezi námi, před námi. A člověk v Bohu. My,jako zmírající, a hle, žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme‘ (2Kor 6,9).“⁷ Jinak řečeno, „církev se děje v odpuštění a přemáhání hříchu (…) církev se děje tam, kde hříšný člověk jedná jako vykoupený a kde jedná v církvi přítomný Bůh.“⁸

Christologicko-trinitární fundace této teologie umírající církve je spojena s myšlenkou, že v církvi je přítomen Ježíš Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých. Tato přítomnost má bezprostřední vliv na povahu církve samé: smrtí a vzkříšením Ježíše Krista jsou vymezeny dva póly církevní existence – hříšný, a tudíž smrti propadlý člověk je ponořen do smrti Kristovy a jeho smrt je Kristovou smrtí přemožena, takže jedná jako vykoupený. Christologická dynamika smrti a vzkříšení určuje existenciální pohyb církve, která „se děje“ jako odpuštění – stále umírá a stále se obnovuje. Proto má neustále podobu kenotického Krista: „jde za Kristem ve slabosti a pod křížem, není na ní krásy ani vzhledu, jako nebylo na jejím Pánu, když šel sám pod křížem“; zároveň ale přechází v církev „zářící, bez poskvrny, vrásky nebo čehokoliv takového, ale svaté a bez vady“ (srov. Ef 5,25-27).⁹

3. Christologie Boušeho teologie umírající církve jakožto církve hříšné

Františkán Zdeněk Bonaventura Bouše chápal církev jako radikálně chudé, nezajištěné poutnické společenství, které se nesmí zabydlovat v definitivnosti pravd, forem a dosažené spásy, ale musí neustále směřovat k plnosti, jíž je pouze Kristus eschatologický. „Církev je poutnicí k eschatologickému cíli, ke svému Kristu, který se jí zjeví v paruzii ve slávě Otcově – a není pro ni návratu (…) Vždyť sám Kristus si zdokonaluje svou církev skrze Ducha, kterého jí seslal a který v ní působí.“¹⁰ Proto také Bouše spojoval smrt církve se stavem, kdy církev od svého eschatologického směřování a pneumatologického zdokonalování upouští: „Církve zanikají jen tehdy, začnou-li se zříkat Slova, které se jim svěřilo a které činí neustále všechny věci nové.“¹¹

Takovýto hřích není opuštěním předem vymezené podoby církve, nýbrž právě opuštěním jejího připodobňování Boží budoucnosti, jejího dění, jejího stávání se: „Církev není něco hotového, co tím, jak procházelo dějinami, bylo jen znovu a znovu porušováno, nějak hřeší a selhává (…) Církev přece ještě není, církev se děje, církev se teprve stává. Vždyť rozpomínka na Pána Ježíše je rozpomínkou na budoucnost boží: na něco, čeho ještě církev nedosáhla, na něco, v čem a čím by měla být, ale co je ustavičně před ní. Církev musí vědět, že je jen začátkem; jinak to není církev Kristova, jinak vzpomíná na falešného Krista, jinak to v ní začíná působit odpůrce Kristův, Antikrist (…) Křesťanem člověk nemůže být, křesťanem se člověk stává. Také církev se vzpomínkou na Pána Ježíše stává: Když už neví, jak a co s ní bude dál, tehdy začíná, protože začíná se svým Mistrem a Pánem.“¹² Naproti tomu, když církev spočívá v sobě samé, pak již není v pravdě a životě, v Kristu, ale ve smrti. V tomto smyslu je mrtvá – a tak také může místní církev reálně zahynout.

Christologicko-trinitární založení této teologie umírající církve je spojeno s Ježíšem, který je „cesta, pravda i život“ (Jan 14,6). Církev musí být v tomto Kristu, musí žít jeho životem ve světě a pro svět, neboť jinak již není v životě, ale ve smrti. A toto být v Kristu neznamená – jako u Mádra – inkluzi do jedinečné historie a životních „stadií“ Ježíše Krista (takové pojetí je zamítnuto jako redukující církev na „jev biologický nebo sociologický“¹³), nýbrž do „budoucnosti Boží“: Kristus přicházející ve slávě Otcově je eschaton, ke kterému církev neustálou obnovou a radikální nezajištěností putuje dějinami, vedena v tomto procesu zdokonalování Kristovým Duchem (Zj 1,4-7, 22,17.20 atd.).

Závěr

Trojímu pojetí teologie umírající církve odpovídají tři koncepce christologické:

Mádr se soustředí na skutečnost, že vtělené Slovo na sebe v poslušnosti k Otci vzalo Tvůrcem stanovené etapy organického života a kosmického dění vzniku, rozkvětu a zániku. Církev je (Duchem) vtažena do účasti na tomto životě Ježíše Krista a proto – ve svých částech – i do syrové reality jeho smrti. Christologicko-trinitární pozadí této teologie umírající církve je tak spojeno s Ježíšem Kristem Ukřižovaným, který je až k smrti poslušný Otcově vůli a tím jej oslavuje.

Zvěřina se soustředí na završený a přece stále se uskutečňující soteriologický význam smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Církev se děje jako neustálé z-mrtvých-vstání, jako odpuštění hříchů, jako smrt starého člověka a zrod člověka vykoupeného. Christologicko-trinitární pozadí této teologie umírající církve je spojeno s Ježíšem Kristem Zmrtvýchvstalým, který jako takový i trvá, vydechuje svého životodárného Ducha a nabízí Otcovu lásku.

Bouše se soustředí na Krista, který je cesta, pravda a život. Církev, aby vůbec byla, musí být neustále na cestě za onou pravdou a životem, která se sama blíží v paruzii Ježíše Krista. Církev umírá, když rezignuje na nezajištěnost, jež je důsledkem jejího eschatologického směřování a zdokonalování, jejího připodobňování Boží budoucnosti. Christologicko trinitární pozadí této teologie umírající církve je spojeno s Ježíšem Kristem Eschatologickým, který skrze Ducha, jenž působí v církvi i ve světě, přichází ve slávě Otcově.

V obrácené perspektivě platí, že o pojetí teologie umírající církve rozhoduje to, jak autoři chápou přítomnost Ježíše Krista v církvi. Ve všech třech konceptech jde o přítomnost pneumatologicky zprostředkovanou, ale pokaždé jinak pojatou. Zatímco u Mádra je církev zahrnuta do historicky jedinečného, a přece stále normativně platného minulého času Ježíše z Nazareta, u Zvěřiny se církev děje v rámci přítomnostní eschatologie Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého a u Boušeho církev v Ježíši Kristu Eschatologickém postupuje směrem k jeho budoucí paruzii.

Zusammenfassung

In der Studie „Christologische Grundlegungen der Theologien der sterbenden Kirche“, die an den vorhergehenden Text „Tschechische Theologien der sterbenden Kirche der 70er Jahre des 20. Jahrhunderts“ anknüpft, untersucht der Autor, von welchen christologischen Konzeptionen die tschechischen Autoren Oto Mádr (*1917), Josef Zvěřina (1913-1990) und Zdeněk Bonaventura Bouše (1918 2002) ausgehen, wenn sie ihre Theologien der sterbenden Kirche formulieren. Er kommt zu dem Schluss, dass jedes Verständnis der sterbenden Kirche aus einer unterschiedlichen Sicht auf Christus erwächst: Mádr schaut auf Jesus Christus als den Gekreuzigten, dessen Vergangenheit – das physische Leben von seinem Anfang bis hin zum Tod im Gehorsam gegenüber dem Vater – durch den Geist für die Gegenwart der Kirche normativ gültig bleibt und die Möglichkeit grundlegt für das Sterben (den Untergang) einer Ortskirche. Zvěřina schaut auf Jesus Christus als den Auferstandenen, dessen Auferstehung durch den Geist dauerhafte Gegenwart der Kirche ist, die durch die Vergebung der Sünden und den Tod des alten Menschen von den Toten aufersteht. Bouše schaut auf Jesus Christus als den Eschatologischen, dessen zukünftiger Parusie die Kirche entgegenstrebt. Sie stirbt dort, wo sie ihre radikale Ungesichertheit aufgibt.