Bonaventura: Breviloquium

Autor: Stanislav Sousedík - Číslo: 2005/3 (Recenze)

Bonaventura: Breviloquium. Kompendium scholastické teologie. Přeložil Ctirad V. Pospíšil, Vyšehrad, Praha 2004, 216 str.

Kdo sleduje českou literaturu z oboru dějin středověké filosofie a teologie, může s potěšením konstatovat, že se v posledních letech v našem prostředí poměrně značně rozvinul zájem o významného současníka (a po určité stránce i oponenta) Tomáše Akvinského, sv. Bonaventuru. Nedávno jsem měl příležitost referovat o překladu Bonaventurova spisu De reductione artium ad theologiam (přeložil T. Nejeschleba), vydaného r. 2003, a hned v roce následujícím se českým čtenářům dostal do rukou další významný překlad jiného Bonaventurova díla, jeho spisu Breviloquium.

Breviloquium je výraz středověké latiny (vytvořený na základě klasického breviloquentia) a znamená přibližně totéž jako compendium, tj. zkratovitý výklad obsáhlejšího celku, souhrn ap. Sv. Bonaventura dal ten název spisu pocházejícímu z r. 1257, v němž v sedmi relativně stručných oddílech vyložil své pojetí katolické dogmatiky, jak je před tím předložil ve svém daleko obsáhlejším Komentáři k Sentencím Petra Lombarda. Český překlad Breviloquia – první do slovanského jazyka vůbec – pochází z pera profesora dogmatiky na Teologické fakultě Palackého univerzity v Olomouci, dr. C. V. Pospíšila, dnes našeho nejlepšího znalce Bonaventurova myšlenkového odkazu.

Kniha má tři hlavní části. V Úvodu (15-54) líčí autor život sv. Bonaventury, poskytuje přehled jeho literárního odkazu a uvažuje o myšlenkovém i literárním rázu jeho Breviloquia (vyzdvihuje přitom hlavně Bonaventurův trinitarismus a jeho tzv. exemplarismus). Poskytuje i důležité informace o dosavadních překladech díla do národních jazyků a několik poznámek k překladu vlastnímu. Příjemným překvapením je krátká kapitola připojená k úvodu (55-70), kde Pospíšil ve spolupráci s P. Černuškou upozorňuje na některé ohlasy Bonaventurova díla v Čechách 13. -15. století. Za příjemné překvapení považuji tuto kapitolu ne tolik pro její (nevelký) heuristický přínos: cením spíše zásadní skutečnost, že se česká duchovní tradice ocitá v zorném poli katolického teologa (v minulosti přenechávali katoličtí teologové, vyškolení často na římských fakultách, interpretaci české duchovní minulosti většinou jiným a začínali se jí zabývat teprve, když je k tomu donutily potřeby apologetiky, tj. pozdě).

V druhé části (73-282) poskytuje Pospíšil překlad Breviloquia. Převod Bonaventurova textu do národního jazyka není snadný úkol, ale mám za to, že se s ním Pospíšil vyrovnal celkem úspěšně. Je třeba ocenit jazykovou plynulost a živost českého textu, takže čtenář zaujatý Bonaventurovými myšlenkami může při studiu téměř zapomenout, že čte překlad.

Důležtá je třetí část knihy, obsahující latinský text Breviloquia (283-415). Ten umožňuje ambicióznějšímu čtenáři (a tomu je kniha především určena) porovnat český překlad se zněním originálu.

Připojím nyní několik upozornění na různé drobnosti, jichž jsem si při studiu povšiml. Jistě nemusím zdůrazňovat, že tím nechci snižovat hodnotu knihy, nýbrž spíše poukázat na věci, jež mohou jednak autorovi, někdy ale i redaktorovi pomoci při jejich eventuální další společné práci.

V první části (literárně-historické studii) mluví Pospíšil o středověkých autorech, přičemž je pojmenovává někdy francouzsky (např. Jean de Gerson), jindy latinsko-francouzsky (Johannes de la Rochelle), jindy italsky (Gulielmo de Saint-Amour, Gerardo de Abeville), jindy ale i česky (Jan z Parmy, Jan de la Rochelle). Vím, že není snadné středověké autory jednotně označovat, ale jakýsi úzus v češtině již máme (je obsažen v existujících příručkách dějin středověké filosofie v českém jazyku). Měli bychom usilovat o další sjednocování, nikoli o opačný proces, pocházející z toho, že budeme užívat jmen podle toho znění, které nalezneme v cizojazyčné příručce, kterou máme náhodou právě po ruce.

Ne dosti jasné, a zejména filologicky málo doložené se mi zdají Pospíšilovy úvahy o původu slova breviloquium (pochází prý z výrazu verbum abbreviatum vyskytujícího se ve františkánské Řeholi). Slovo breviloquium je středověkou adaptací klasického breviloquentia (u Cicerona). Pospíšilovy úvahy by byly přesvědčivější, kdyby je doprovodil lexikálním údajem o výskytu tohoto slova ve středověké latině před Bonaventurou. Důležité v té souvislosti by asi také bylo rozlišit původ názvu breviloquium od motivu k jeho užití.

Tak jako mnozí jiní dnešní autoři mluví i Pospíšil ve své studii o „životním příběhu Ježíše z Nazareta“. Slovo příběh (označující, co se někomu nahodile v životě přiběhlo) se mi zdá v této souvislosti nevýstižné. „Životní příběh Ježíše z Nazareta“ není totiž, bohužel, pouhý současnému jazykovému cítění přizpůsobený ekvivalent tradičního „život a hořké umučení našeho Pána Ježíše Krista“. Vyjadřuje, jak se mi zdá, něco trochu jiného, čemu se, myslím, není důvod přizpůsobovat.

Důležitou součástí kapitoly jednající o ohlasech Bonaventurova díla ve středověkých Čechách (jejímž spoluautorem je P. Černuška) je seznam v našich historických sbírkách chovaných rukopisů Bonaventurových děl. Seznam je neúplně opsán z údajů uváděných editory kritického vydání Bonaventurových děl v Quaracchi (1882-1902). Českého historicky vzdělaného čtenáře by však jistě zajímalo, ve kterých našich sbírkách a pod jakou signaturou jsou rukopisy uloženy. Tuto informaci autoři neposkytují. Nestačí říci, že se rukopis toho a toho Bonaventurova díla dochoval např. v Praze, protože zde je, jak známo, více sbírek rukopisů.

Pokud jde o překlad, autor nepodal jasnou informaci, která edice originálního textu mu sloužila za předlohu a který zveřejnil v recenzované knize. Na s. 416 se dočítáme, že tímto textem je znění zveřejněné v tzv. Editio minor r. 1944. Taková edice však neexistuje a míněna je zřejmě stejnojmenná edice z r. 1964. Na s. 50 však Pospíšil píše, že při své práci vycházel z kritické edice z let 1882-1902. Ale již na s. 51 uvádí, že v latinském textu Editio minor, který zveřejnil ve své knize, byl nucen provést některé úpravy podle staršího kritického vydání. Ve skutečnosti však v Pospíšilem zveřejněném latinském textu žádné úpravy náležitým způsobem vyznačeny nejsou (autor prý na ně upozornil pouze v českém překladu). Důsledky jsou po věcné stránce sice zanedbatelné, ale netechničnost, na niž tu narážíme, nepůsobí přece jen v jinak krásné knize příznivým dojmem. Filologické zvyklosti při uvádění údajů, o něž se jedná, jsou, resp. by měly být, známy. Rád bych krom toho upozornil ještě na jednu věc: Čtenář, jenž kontroluje překlad s latinským v knize uvedeným originálem, může vyhledat příslušné místo latinského textu vždy jen po dlouhém listování. Tomu by se dalo příště snadno předejít, kdyby na jednotlivých stránkách latinského textu bylo v záhlaví uvedeno, které stránce českého překladu zde uvedený latinský text odpovídá.

V překladu samém mě zarazilo Pospíšilovo kolísání při překladu dvou obsahově spřízněných aristotelských termínů: habitus, dispositio. Pospíšil je překládá různě, ale způsobem, jenž podle mého mínění poněkud rozostřuje Bonaventurovy v tomto bodu zcela jasné myšlenky. Problematika uvedených termínů by však vyžadovala obsáhlejší rozbor, od něhož v této stručné recenzi musím upustit. Osobně se kloním k názoru, že je třeba do české odborné terminologie přijmout oba uvedené technické problémy, dispositio i habitus, protože jinak při překladu nevyjádříme náležitě některé jemné, ale pro starší filosofii a teologii ne nedůležité významové rozdíly.

Uvedené kritické poznámky se týkají vesměs jen věcí menšího významu. Jako celek považuji novou Pospíšilovu knihu za významné obohacení naší překladové literatury, za něž jsme autorovi, ale ovšem i nakladatelství Vyšehrad a všem dalším zúčastněným institucím upřímně vděčni.