Anne Brenonová: Kataři

Autor: Petr Kubín - Číslo: 2005/3 (Recenze)

Anne Brenonová: Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve. Přeložila Dagmar Šmerdová. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001, 181 str.

Autorka je školená historička působící v Centru katarských studií v jihofrancouzském Carcassonu. Tématu katarů a herezí vrcholného středověku věnovala řadu odborných studií. Tato monografie vznikla podle autorčiných přednášek na univerzitě v Montpellier.

Kniha je sestavena na základě dvaceti pěti otázek položených na konkrétní téma, na něž se autorka snaží obsáhle odpovědět. Jednotlivé otázky jsou rozřazeny do pěti skupin. První otázky se týkají názvu katarů. Zde je odmítnut jako dodatečný obvyklý výklad slova katar z řeckého slova čistý. Podle Brenonové je název sekty odvozen od latinského pojmenování kočky (catta). Jméno kataři je tedy hanlivé, znamená uctívači kočky neboli čarodějníci. Přitom sami kataři se nazývali dobří křesťané.

Druhá část otázek se ptá na zdroje katarství. V odpovědích je zdůrazněno, že většina pramenů pochází od katolíků, zatímco katarských textů se dochovalo jen velmi málo (byly pochopitelně zničeny). Z toho také vyplývá poněkud pokřivený obraz katarů. Pro ilustraci jsou zde použity soudobé texty dvou katolických mnichů (v českém překladu), které popisují kacíře.

Třetí část otázek je určena jádru výkladu o katarech. Odpovědi mají vysvětlit, kdo to vlastně kataři byli, jaké bylo jejich křesťanství. Tato část knihy je však argumentačně nejslabší a s ní upadá v pochybnost i sám název knihy. Z historického bádání je zřejmé, že kataři nebyli křesťanskou sektou, ale spíše jiným náboženstvím. Šlo o dualistickou nauku, podle které je princip zla stejně mocný jako princip dobra. Krista nechápali kataři jako Boha, rovněž vše tělesné odmítali jako špatné, včetně manželství. A. Brenonová, která v knize nezakrytě straní katarům (na což má samozřejmě právo), však pokulhává v teologickém výkladu. Neuvědomuje si, že křesťanství a dualismus jsou neslučitelné (např. s. 62: „absolutní dualismus je rovněž křesťanský“). Nauku katarů osvětluje uvedením originálních textů přímo z pera heretiků.

Čtvrtá část otázek je nasměrována do epicentra katarství, a sice do jižní Francie. Zde slouží k ilustraci texty od inkvizice, tedy instituce, která vznikla právě kvůli zdejším herezím. Poslední, pátá část je věnována pronásledování kacířů ze strany církve. Je pochopitelný autorčin odpor vůči „velké“ církvi, respektive vůči krvavému způsobu, jakým bylo katarství na jihu Francie na počátku 13. století zničeno. Její výklad však opět není v historicko-teologické rovině profesionální (např. tvrzení, že Krédo bylo pevně stanoveno na 4. lateránském koncilu v roce 1215 – s. 135).

Knihu Anne Brenonové tak bohužel nelze považovat ani za nestrannou, ani za fundovanou (také poznámkový aparát je velmi stručný). Jistěže dnes, v době náboženské tolerance, nebudeme souhlasit s fyzickou likvidací kacířů, ale s odstupem mnoha staletí mohla zvolit střízlivější, méně emotivní přístup. Název knihy o katarech jako křesťanech je zavádějící, byť se za takové považovali. České zájemce o historii katarů tak nutno odkázat na solidnější knihu Malcolma Lamberta o středověkých herezích, která byla vydána v nakladatelství Argo o rok dříve než recenzovaná kniha.