Oběť tenufa

Autor: Jan Heller - Číslo: 2005/2 (Články)

Rukopis z roku 2004.

1. Výchozí otázka

Oběť "podávání" či "mávání", hebrejsky tenufa, je možná nejdivnější ze všech ritů starého Izraele, popisovaných v Mojžíšově zákoně. Rád bych vám proto právě na ní ukázal, jak se nám i málo srozumitelná místa Písma prosvětlí a rozezvučí, když si s nimi dáme práci a hledíme na ně ze správného úhlu či nasloucháme jim pokorně a pozorně.

Provokativní otázka: Je možno kázat - či vzít si nějaké naučení - z kteréhokoli místa Písma? - Má odpověď a teze zní: Ano, jestliže je při výkladu zasadím do dostatečně širokých souvislostí. - Ve zmíněném článku jde o výrok žalmisty, že "Hospodin tříští lodi tarské". Podrobný rozbor ukazuje, že Bůh právě těm svým - jako třeba Jonášovi - bere vše, na čem se mu snaží uplavat. Co nám k podobné otázce poví tenufa?

2. Oběť

Její počátky se nám ztrácejí v nedohledné minulosti. Rozšířena je ve všech starých náboženských okruzích i proudech. - Teprve později, s racionalizací a intelektualizací dávných ritů či posunem od mytologie k teologii a filosofii, ztrácí oběť v některých systémech dřívější význam a je - alespoň do jisté míry - nahrazována symbolickými úkony, jako je pálení kadidla, omývání (vodou či pískem), nebo modlitbou, meditací atd.

Oběť má však v sobě od počátku podivuhodnou dvojznačnost. Dejme si příklad. Jsme ve velmi staré, chcete-li v prehistorické době, kdy ještě nejsou ani chrámy, ani kněží, ani písmo. Jsou jen některé rity, jejichž původ se nejspíše i tehdejším účastníkům ztrácel v nedohlednu. Ten možná nejvýznamnější je oběť: hořící hranice, na ní beránek, kůzle či jiná obětina. U hořící hranice stojí dva lidé. Jeden z nich říká: "Přijmi, Pane, mou oběť. Mne samého i s mou obětí. Dovol mi ohněm prostoupit k Tobě a do Tebe." - Druhý člověk také hledí do ohně a říká: "Tím beránkem jsem ti, Bože, zaplatil. Už před tebou nestojím jako dlužník, ale jako tvůj věřitel. Teď jsi dlužníkem ty, když jsem tě nakrmil dýmem své oběti!"

Samozřejmě je to jako farizeus a celník v chrámě ve známém evangelijním příběhu (Lk 18,9-14). Ten příběh se děje dodnes, je to model, archetyp. Izraelští proroci i kněží, svatopisci i tradenti to samozřejmě věděli, a tak se snažili o to, aby izraelský, poměrně složitý systém obětí byl proložen jakýmisi "pojistkami" proti tomu chápání obětí, kterému se odborně říká starořímskou formulkou "Do, ut des" - Dávám, abys ty, Bože, také dával, samozřejmě tentokrát mně. To je obchodování, manipulace, magie, opak biblického svědectví o Boží svrchovanosti, klasicky zkritizované už Božím jménem čili tetragramem (tj. čtyřpísmenným znakem), který ve své původní a hluboké podobě znamená: "Jsem ti, Izraeli nebo člověče, působivě přítomen ze své vlastní iniciativy, nejsem Bůh na zavolanou a odvolanou, jsem Bůh svrchovaně přítomný." Každá manipulace s Bohem ohrožuje lásku. V tomto silovém napětí je třeba chápat celý starozákonní obětní řád.

Zábrany proti takové "obchodní koncepci" oběti jsou ovšem ve Starém zákoně různé a pestré. Vlastně jde v Bibli o stálý zápas s magií, s lidskými pokusy Boha si podmanit. Tento zápas prostupuje nejen celé dějiny Izraele, ale i vznikání a tradování, tedy krystalizaci biblických textů. Odborně tomu říkáme tradiční proces a je to klíčový termín celé hermeneutiky i exegeze. Mnoho knih na toto téma už bylo napsáno. Vybereme si jeden příklad a na něm se pokusíme postihnout proces, který tu probíhal.

3. Sloveso núf, podávání či mávání

Tenufa je zvláštní druh oběti, který Kraličtí nazývali "oběť sem i tam obracení". Český ekumenický překlad Písma mluví o oběti "podávání". Původní význam slovesa núf, z něhož je název oběti odvozen, je mávat. Jak tato oběť vypadala? To dodnes docela přesně nevíme. Jsou jen výklady a rekonstrukce. Nejdříve musíme proniknout do původního významu slovesa núf.

Starší vrstva označovala původně pohyb. Naopak není zcela jisté, byl-li to původně a především pohyb ze strany na stranu, pak by to bylo blízké našemu slovesu "trousit". Druhý typ pohybu, který tu přichází v úvahu, je shora dolů a zdola nahoru.

Nejčastěji se mává rukou a význam je převážně hrozba. Příklady: Náman Syrský (2Král 5,11) čeká, že prorok Eliša "odmává" jeho malomocenství, tj. pohrozí mu a ono jako nečistý duch odejde. Ašur podle Iz 10,32 hrozivě zamává rukou proti Sionu a Jeruzalému. Vykladači v tomto gestu vidí vojenský povel k útoku, ale stejně to mohla být i hrozba. Podobně v Iz 13,2 dává nepřítel mávnutím ruky povel ke vtrhnutí do města. - Také Hospodin hrozí: Zamává rukou proti Řece, totiž Eufratu. To je obdoba rozpolcení Moře v Ex 14 či Jordánu v Joz 3. Tak se bude Egypt třást před mávnutím ruky Hospodinovy (podobně Zach 2,13 Sir 36,3). Naopak Job (31,27) připomíná, že proti sirotkům rukou nemával, nehrozil jim ani je neodháněl. Dále se mává nějakým předmětem: např. dlátem při otesávání kamení (Ex 20,25), sekerou nebo pilou při opracovávání dřeva (Iz 10,15).

Daleko největší počet výskytu slovního kořene núf se však týká oběti. Tato převaha ukazuje, že náboženská složka významu slovesa byla odedávna závažná. Není vyloučeno, že mávání rukou jako hrozba či mávání nástrojem tu představuje až další odlišení významu. To přesně nevíme, ale ať už je to tak či onak, vede nás to k tomu, abychom se nad obětí "podávání či mávání" zamyslili samostatně.

4. Tenufa - oběť podávání či mávání

Stojíme tu nejprve před otázkou rekonstrukce ritu, a co znamenal. Zdá se, že texty z různé doby nepopisují ritus zcela shodně. Podoba kultu procházela během dějin změnami. Ty byly vynuceny posuny v životním slohu, obrazu světa, a hlavně posuny v náboženských představách. Na to bylo třeba reagovat: odkládat to, co se stávalo nesrozumitelným, co přestávalo svědčit o Bohu svrchovaném i milosrdném zároveň. To je vlastně princip aggiornamenta. Bylo nutno nově formulovat a upravovat. Dnes tomu říkáme "tradiční proces". Ani tenufa neměla v běhu dějin Izraele jen jedinou a úplně pevnou podobu.

Podobně jako oběti, i nazireát čili nazirské zasvěcení je forma (dočasného) sebeodevzdání Bohu. Jen mimochodem - v jeho pozadí je pozoruhodná a málo známá souvislost se spontánním růstem léta odpočinutí, a tím s vyhlížením průlomu nového věku, jímž by skončila klatba země z Gn 3. Ale to jen na okraj. Důležité je, že tuto zvláštní podobu sebeodevzdání Bohu také doprování ritus "podávání" či "mávání", zřejmě jako interpretační klíč.

Podobné je to při zasvěcování nové úrody: V Lv 23 se nařizuje, že při začátku žně má být první snop zasvěcen Bohu, tedy odevzdán Hospodinu právě jako "oběť mávání" (Lv 23,11). Teprve potom se smí jíst z nové úrody (Lv 23,4), protože nyní patří Hospodinu, je mu touto obětí odevzdána a zasvěcena.

Dokonce se to týká - jistě obrazně - i lidí: Podle Nm 8,11 Áron nabídne Levijce Hospodinu jako oběť podávání čili mávání od (tj. celého) Izraele, a (právě tím) budou (způsobilí) vykonávat Hospodinovu službu. Jinak řečeno, kdo má Hospodinu sloužit, musí mu být "odevzdán" (Nm 8,13.15.21). Právě tímto rituálním "odevzdáváním" jsou Levijci vyděleni (důležité sloveso badal v Hi, viz Gn 1,6.18 atd., právě oddělováním vzniká Boží stvořitelský řád). Tak je oddělování, či možná přesněji vydělování z nesvatého, zároveň zasvěcováním. V pozadí je samozřejmě myšlenka substituce: Levijci nahrazují prvorozené, kteří jsou jako "prvotiny" zasvěceni Bohu (Nm 4,11-13).

Postupme od osob k předmětům: Dokonce i zlaté předměty a další cennosti, odevzdané jako dary pro zřízení stánku úmluvy (přesněji "stanu setkávání" na poušti, Ex 35,22; 38,24.29) obsahují - tentokrát už jen zřejmě metaforickou a literárně poměrně pozdní - zmínku o tenufě, oběti mávání, či zde už asi lépe "odevzdávání", kterou bylo to vše předáváno, oddělováno a zasvěcováno Hospodinu.

Tak vidíme, jak se z původně velmi specifického a názorného ritu před oltářem stává postupem doby souborný pojem pro všecky zasvěcovací akce, ať se týkají vlastních obětin, lidí či dalších bohoslužebných předmětů.

Můžeme postoupit k další otázce - velmi důležité - po smyslu toho. Tím už se dostáváme z minulosti do aktuální tematiky biblické teologie. Mávání jako pohyb obětinou směrem k oltáři, a tedy k Bohu, i zpětně k obětníkovi je výrazem odevzdávání a přijímání obětin a darů, ale posléze - a to už i ve Starém zákoně samém - odevzdávání sebe sama, sebeodevzdávání a sebepřijímání jako nejzákladnějšího modelu komunikace vůbec.

Existuje ovšem i nepravá, deformovaná komunikace, kterou se druhému neodevzdávám, nýbrž se ho chci zmocnit. Před tím varuje zvláště naléhavě třeba taoismus, když mluví o "nezasahování" a "neznásilňování", o vnitřní spontánnosti lásky a všeho dění jako celku. Trochu jsem se tím zabýval, je to i pro nás, lidi myslící v tradicích Západu, někdy inspirativní. Ale v podstatě je to pokus vyjádřit z jiného hlediska to, co se v Písmu připomíná o lásce, a to Boží k nám i naší k Bohu, a ovšem i o lásce k bližnímu. Takže: Láska je základ (pravé) komunikace a komunikace (ta pravá) je výraz lásky. Proto "komunikace" bez lásky, bez pokory, bez přijímání a bez sebeodevzdávání vlastně komunikace v pravém smyslu není. Bez vstřícnosti a úcty, asi jako ta zmagizovaná "kupecká oběť".

Jenže zde si musíme dát zvláštní pozor na výrazivo: Bible pro tuto pravou, základní komunikaci, pro základní vztah sebeodevzdávání a lásky, užívá nejčastěji jiné dvojiny výrazů, a to velice prostých. Jsou to "dávat" (hebrejsky natan, v SZ 2016 krát) a "brát" či "přijímat" (hebrejsky laqach, v SZ 967krát). V aramejštině je střídá sloveso qabal, z toho kabala. Toto slůvko se ovšem v pozdější době stalo technickým výrazem pro židovskou ústní tradici ezoterního charakteru, a tak byl jeho význam zúžen.

Člověk stojící před Hospodinem ví, že sám ze sebe nemá nic. Dávat začal Bůh. Už při stvoření. Dává stále. A jsou vzácné věci, které nám - jak věříme - teprve dá. Takže člověk nedává nic ze svého, nýbrž vrací Bohu jen to, co od něho přijal. Klasický výraz tohoto rozpoznání je v Par 29,14: Tam se David modlí nad dary shromážděnými k chystané stavbě jeruzalémského chrámu (v.14): "Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všecko. Dáváme ti, co jsme (přijali) z tvých rukou (v.15). My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové (...) co jsme připravili, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno."

5. Závěr

A zde jsme na konci a zároveň u jádra věci: Ve víře rozpoznáváme, jak všecko stvoření pochází z Boha. Žalmista říká (100,3): "On učinil nás a ne my sami sebe. A jsme jeho lid, ovce jeho pastvy." Někteří to třeba ještě nevědí, že jsou ovce jeho pastvy, ale my víme, že už jsou (srov. Mt 25,31, Jan 10,16n). To je víra: Vědět, že už jsme jeho ovce. Navzdory všemu kolem nás a možná i v nás, navzdory strachu a úzkostem, které v nás zbývají ze starého věku.

Takže když se Bohu odevzdáme, jenom mu vracíme, co mu od věků patří. On se nám dal a dává zcela jedinečným způsobem v Ježíši Kristu a v něm jde s námi. A my, pokud to přijímáme, mu odevzdáváme "srdce". Pozor, srdce v Písmu nejsou jen city, ale je to těžiště a sídlo vší naší vnitřní aktivity, odtud vše vychází. A to znamená: Odevzdáváme mu také, ba především, své nároky a své představy, své já, sebe sama. To je odevzdávání a přijímání, tenufa.

A tak se nám oběť sebeodevzdávání - Boží, Kristova, naše - stává šifrou celého života a klíčem k novému věku. Tenufa!