Několik poznámek k teologii knihy Ezechiel

Autor: Kateřina Brichcínová - Překlad: Jaroslav E. Sýkora - Číslo: 2005/2 (Studie)

Text byl přednesen v loňském roce na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

V bádání knihy Ezechiel znamená rok 1924, kdy vyšla kniha Gustava Hölschera Heseiel. Der Dichter und das Buch, rozhodující obrat. Bylo-li totiž dříve více či méně všeobecně přijímáno, že kniha pochází od historického proroka Ezechiela, Hölscher oddělil poetické texty od prózy a přiznal prorokovi autorství jen první z obou; tedy původní byla jen asi pětina knihy.

Méně radikálně se ve svém velkém komentáři k Ezechielovi vyjadřoval Walter Zimmerli. Podle něj prorokovi patří i prozaické texty, které ovšem byly postupně doplněny a rozvinuty jedním z jeho žáků. Dodnes poměrně velká část starozákoníků na Zimmerliho teorii o rozvíjení textu navazuje.

Neprosadili se ti, kteří knihu Ezechiel považovali za pseudepigraf (např. C. Torrey a roku 1971 ve svém komentáři i J. Becker).

Naproti tomu dnes roste počet vědců – především židovský exeget Moshe Greenberg -, kteří knihu opět čtou jako jednolitý kus, „holisticky“/ uceleně, nebo ve svých výkladech zásadně vycházejí z konečné podoby textu – mezi nimi i D.I. Block a jistým způsobem i F. Sedlmeier, z jehož ruky pochází vůbec nejnovější německý komentář k Ez 1-24.

Rovněž následující výklad některých teologických rysů knihy Ezechiel se omezuje na úvahy o finální verzi textu. Je sice nezbytné, abychom jako jisté přijali kratší nebo delší dějiny vzniku knihy, avšak tím se vytrácí jasnost jejich stop, takže již nebudeme moci s jistotou říci, kde končí původní text a začíná sekundární materiál. Na straně druhé je to tato podoba textu, který se stal součástí svatého Písma židů i křesťanů a získal si kanonickou závaznost. I mé úvahy budou vycházet z jeho teologie.

Přitom zde nemůže jít o úplný pohled na teologii knihy Ezechiel. Spíše mi byly dány nové vhledy do teologie knihy během práce na mé habilitaci o lidových výrocích knihy Ezechiel, které bych se následovně pokusil slít do poněkud systematizované podoby. Omlouvám se, že se jedná jen o drobné úvahy. Přesto jsem přesvědčen, že se dotýkají podstatných témat knihy.

1. Boží slovo vniká do dějin

(Ez 1,1) Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha. – V úvodním verši knihy se nejdříve nachází časový údaj, po němž bude následovat ještě dalších 12 údajů (1,2; 3,16; 8,1; 20,1; 24,1; 26,1; 29,1.17; 30,20; 31,1; 32,1.17; 33,21; 40,1).

Společně nás odkazují na to, že Boží slovo k Ezechielovi, event. ke společenství exilu do lidských dějin, pronikalo vždy v konkrétních časových okamžicích. Nejde zde o „skutečnost mimo nás“, ale o skutečnost rozhodnou a dost mocnou, aby dostihla své aktuální adresáty.

Sledujeme-li tyto údaje od nejstaršího ve v. 1,2 až po nejmladší ve v. 29,17, ukáže se, že se období Ezechielova zvěstování událo v rozpětí let 593 až 571 a trvalo přibližně 22 let. V těchto letech Bůh adresoval své slovo prorokovi opakovaně, a ten jej předával svému lidu. Opakovaně se tak ukazovalo, že Bůh nenechával svůj lid „ve štychu“, nýbrž ho s pomocí svého proroka vedl, ale také ho kritizoval a napomínal, když to bylo nutné.

Již jen a pouze podle těchto poněkud suchých údajů, které jsme přečetli s takovou lehkostí, se zřetelně ukazuje obraz a skutečnost Boha, který je s lidmi a doprovází je – a zde docela konkrétně s nimi jde ve svízelných časech babylónského zajetí.

2. Ezechiel se dává Bohu zcela k dispozici

Již ve v. 1,1 se ukazuje signifikantní stylistický prvek knihy Ezechiel: já-styl, v němž je kniha napsána. Opakovaně prorok mluví a promlouvá ze své perspektivy – především tehdy, když promluvu začíná slovní formulací „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“; v celé knize ji najdeme ne méně než 52krát.

Čím dále postoupíme ve výkladu knihy, tím zřetelnější získáme dojem, že kniha Ezechiel vlastně obsahuje jen takové slovo či slova, která prorok adresoval „zpěčujícímu se domu Izraele“. Důvěra Boží ve svého proroka je zřejmě veliká, přesto je jen zřídka rozpoznána, a ještě k tomu jen podle reakcí jeho posluchačstva, než když se mluví o splnění pověření zvěstovat. Již zde získáváme dojem, jako kdyby se Ezechielova osoba úplně rozplynula v Božím slově.

Také z vyprávění o úkolu, kdy Ezechiel musí sníst dopsaný svitek (srov. 2,8-3,3), víme, že prorok musí nejdřív velmi hluboce přijmout Boží slovo, aby následovně mohl obdržet další. Pak je již na Bohu natolik závislý, že mu Bůh dokonce musí přilepit jazyk k patru a nechat ho promlouvat jen tehdy, kdy to chce Bůh (srov. 3,26n.). Podle Božího příkazu musí na sebe vložit a nést nepravost severního Izraele a jižního Judska a ležet 390 dní na levé straně a 40 dní na pravé (srov. 4,4-6). Aktivně se účastní přijetí Božího poselství, když je v jedné vizi vytržen do Jeruzaléma a proveden chrámem, aby tam viděl krutosti, zničení města, opuštění chrámu Bohem a soud judských knížat (srov. k. 8-11). Později mu Bůh v nové vizi ukáže opětovné zesílení Izraele (srov. 37,1-14), dokonce i nový chrám (srov. k. 40-48). Od pasivního stavu vyhnanosti ke stavu odvedení, které ve vizi zakouší, od mluvení a diskutování až k dávání znamení (srov. 4,1-5,5; k. 12; k. 24), které si často představujeme jako jistý druh uličního divadla, je Ezechiel naplněn skrz naskrz svým prorockým pověřením.

3. Kniha Ezechiel – „kniha dynamické přítomnosti Boha“

První kapitola knihy Ezechiel vypravuje o grandiózním Božím zjevení, které Ezechiel zakouší na břehu řeky Kebar. Až dodnes není zjevení, které se tam událo, změřeno a pochopeno; až dodnes se židovští exegeté zdržují vykládat text tak, že se zde jedná o Boží svatost: „Událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka. (…) Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole. Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola. Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela.“ (Ez 1,3.15n) Já osobně zde zmíněné drahokamy a vzácné kovy považuji za výraz nezměrné důstojnosti Boží velkoleposti a kola, která se neustále pohybují na všechny strany, za jeho mocnou sílu. Je důležité, že se Bůh zjevuje svému proroku tam, kde by se to očekávalo nejméně: totiž v zemi, která je v pohledu izraelského náboženství, a o to více v pohledu židovského kněze, jímž Ezechiel byl, rituálně nečistá. Získáváme dojem, jako by zde Bůh tuto představu víry překračoval, aby rozšířil obzor nejdříve prorokovi a posléze i celé pospolitosti v exilu: Bůh je s nimi přítomen i zde v exilu a zatracení. Ukazuje se, že Bůh již není vázán na jeden chrám, tím méně na chrám v Jeruzalémě. Jeho dynamická síla se projevuje již na samém počátku knihy Ezechiel v tom, že Bůh svou mocnou přítomnost nechá poznat všude. Dokonce i v nečisté zemi, kde by ho nikdo netušil a ani v něj nedoufal, se náhle objeví.

Jdeme-li odtud ke konci knihy Ezechiel, najdeme zde jméno budoucího svatého města, které zní: „Zde je Pán“ (48,35). Opět se zde jedná o Boží přítomnost, která od něj bude moci být v tomto městě opět plně poznána.

Tím se mezi prvním a posledním textem knihy Ezechiel rozpíná další oblouk konkrétní zkušenosti a odkaz na Boží přítomnost, takže kvůli tomu mám pokušení knihu Ezechiel nazývat „knihou dynamické Boží přítomnosti“. Otázka, kde je Bůh a kde může být poznán, nehýbala jen pospolitostí exilu, která pocházela ze země, jež byla zaslíbeným Božím darem, a která z této země byla vyhnána a roku 587/6 zakusila osobně nebo ze vzdáleného babylónského exilu zničení chrámu – místa Boží přítomnosti (Iz 6). Tato otázka zaměstnává všechny generace až do dneška. Odpověď knihy je ta, že Bůh se sám od sebe ukazuje tam, kde bychom to nečekali nebo netušili, nebo tam, kde překračuje naše náboženské představy a rozměry (k. 1), a že celý náš život a bytí ve světě jsou objaty jeho přítomností (k. 48), je hluboká pravda, která se nám v obou hlavních textech přibližuje.

Už jen povrchní běh po zbylých kapitolách knihy ukazuje, že se Bůh opakovaně ukazoval v dějinách Izraele (k. 16; 20; 23) a že jeho přítomnost stejně tak přesahuje i do budoucnosti (srov. zaslíbení spásy v k. 34, ale především v k. 40-48). Bůh se svému lidu může i vzdálit, když se přiklání k jiným bohům (k. 8-10) a převládne nepravost a hřích (srov. Ezechielovo zvěstování soudu). Bůh je tu i pro jiné národy (srov. k. 25-32; 35), i pro ty, kdo je vězní, ačkoliv se samy považovaly za bohy (srov. líčení týrského krále v 28,1-19 a faraonovo v 29,1-16). Dokonce – a to je pro společenství věřících zejména bolestivé – je tu i pro babylónského krále Nebukadnezara II. a jeho pluky. Bůh v něm má vhodný nástroj, aby ho použil k soudu Judy a národů.

(Ve v. 3,14 Ezechiel oznamuje, jak po prvním bezprostředním setkání s Bohem seděl rozrušený uprostřed svého společenství v exilu. Pro mě se tu nabízí otázka, zda by Bůh také příležitostně nemohl být v tom, co člověka/mě zneklidňuje, co ho/mě ruší a co ho/mě zbavuje jeho/mého konceptu.)

Tak Bůh zůstává všechno ve všem, jako ten dynamický, který své moci a své nezlomitelné spasitelné vůli stále nově napomáhá k průniku a stanoví odplatu.

Asi je to toto poselství, které kniha Ezechiel obléká do formule vyznání: „aby poznal / abyste poznali, že já jsem Hospodin“, přičemž není míněna jen nějaká obecná formule, ale především uznání a sebe-vědomá podřízenost Bohu Izraele. Tato formule a takto vyslovené poznání Boha se opět objevuje jako závěrečné sdělení na konci jednotlivých prorokových slov. A co tím myslí, prorok zástupně a příkladně ukazuje svému lidu na konci k. 1: provádí hluboký úklon, vrhá se na zem, poslouchá Boží slovo a naprosto se odevzdává následujícím událostem.

4. Od „krize teologie“ k teologii krize

Hledáme-li společného jmenovatele u návrhů, které Ezechiel v Božím pověření dělá svému lidu, tak jím je nejčastěji odpadnutí od víry v Boha Izraele, které způsobilo příklon lidu k jiným bohům (srov. především k. 8), falešným politickým nadějím a společenstvím (k. 17; 19; 23), k náboženskému zneužívání (srov. obžaloby proti falešným prorokům a modloslužebníkům v k. 13n) atd. Připomeňme proto nejdříve události poslední fáze 7. stol., abychom správně rozuměli tomu, co se tenkrát událo.

S rokem 622 př. Kr. spojujeme událost, kterou v biblické vědě krátce nazýváme „Jošiášova reforma“. Jak nám říká 2Král 22n, v 18. roce vlády krále Jóšijáše – jemuž tehdy bylo 26 let! - byla během oprav chrámu nalezena kniha zákona, kterou králi předal velekněz Chilkijáš. Jednalo se přibližně o sbírku zákonů, která v podstatě odpovídá Dt 12-29. Centrální požadavek bylo bezvýhradné uctívání Hospodina a centralizace kultu Izraele v jeruzalémském chrámu. Jóšijáš, který se požadavku Zákona okamžitě poddal, začal s přestavbou: dal zničit všechna kultiště a kultovní návrší mimo Jeruzalém a rozbořil místa a božiště jiných kultů a bohů v Izraeli. Dnes obecně přijímáme, že tato reforma poprvé v dějinách Izraele vytvořila prostor čistého monoteismu.

Rok 609 přinesl rozhodující obrat. Tehdy táhl farao Neko s velkou armádou podél Eufratu, aby se potýkal s posledním z asyrských vojsk. Jóšiáš se mu se svými jednotkami u Meggida postavil, ale podlehl Nekovi osobně. Touto vojenskou porážkou a smrtí krále se i jóšiášova reforma ocitla v krizi, která expandovala do mohutné a vážné krize teologie a náboženské úcty v Jeruzalémě. Jak jinak bychom vysvětlili, že prorok Ezechiel ve vizi z k. 8 sotva 16 let poté nalézá v jeruzalémském chrámu babylónské a egyptské kultovní praktiky? Zjevně byla jeho důvěra ve výhradní moc a pomoc ze strany Boha Izraele v událostech z roku 609 nejen zkoušena, ale i utrpěla zklamání. Nemusely obě babylónské okupace Jeruzaléma 597/6 a 587/6 před Kr. a zničení Jeruzaléma ještě více znejistit zbytek věřících v Boha Izraele a zasazovat jim stále častěji smrtelné rány? Období bezprostředně před a během prorokova vystoupení nebylo jen období velkých vojenských rozmíšek a s tím spojených změn (konec novoasyrské říše; další imperialistická snaha o expanzi Egypta; neudržitelná rozloha novobabylónské říše), ale i období hlubokých náboženských a teologických sporů a krizí.

Teprve v tomto kontextu bude pochopen význam, jímž je v knize Ezechiel zdůrazněna dynamická a působivá Boží přítomnost. Zbytky věřících, jako například nejstarší z mužů, přicházejí k Ezechielovi, aby se optali Pána (20,1). Bůh skrze svého proroka ukazuje, jak již od samého počátku doprovázel dějiny Izraele pomocí, odpuštěním a milostí, ačkoliv si Izrael nenechal ujít ani jednu příležitost, aby opakovaně odpadával od víry a od spoléhání na Boha, aby chodil za cizími bohy a tím si přivodil vlastní zkázu. Každá Ezechielova výhrůžka ukazuje nepravost lidu jako především nepravost vládců, kteří stále znovu podléhali vlastním zájmům, osobnímu oportunismu, mocensko-politickému kalkulu nebo modloslužbě.

Okupace Judy, zničení Jeruzaléma, na to navazující bída a babylónský exil nejsou podle pevného přesvědčení Ezechiela pouhou krizí, katastrofou nebo zánikem. Jsou především Božím soudem jeho lidu. Tato výpověď naznačuje rozhodující obrat, v němž jsou nejnovější události charakterizovány jako Boží soud. Prorok zavádí teologickou kategorii výkladu, který učí chápat ty nejhorší události nábožensky, v Božím smyslu, a napomáhá dát teologii krize nový, pozvedávající počátek - ve víře a v důvěře v Boha Izraele. Zavinila-li tak krize a pád v oblasti náboženství a teologie vposledku i velké sociální, politické a vojenské zlo, napomohla úvaha nad bezprostředně uběhlými událostmi získat novou půdu pod nohama a zaujmout nábožensky, sociálně, kulturně a v širším smyslu i ekonomicky a politicky nový výchozí postoj.

5. Exkurz: O nezbytnosti vzpomenout si na vlastní vinu

Na cestě k tomuto novému počátku se knihou Ezechiel jako červená nit vine jeden neznatelný prvek. Jde v něm o vědomé nesení vlastní viny, o vzpomenutí si na spáchané nepravosti a o odpor, který byl přitom pociťován (srov. 6,9; 16,61.63; 20,43; 43,10). Kromě v. 6,3, kde je kromě jiného vysloven pouze poslední moment, se tyto věci nacházejí už jen v kontextu zaslíbení spásy, takže vzpomínka na vlastní pomýlenost je v tomto kontextu tím, co je třeba vyložit. Nejde zde o pouhé uvědomění si viny a hříchu, ale spíše o to, aby se lidé s přicházejícím časem spásy více a více učili a postavili se i k temným skvrnám vlastních dějin tak, že by aspoň nepřímo vyznali Boha jako toho, kdo způsobil změnu ve prospěch spásy. Tato rozpomínka znamená cennou službu pro integraci počátků vlastních dějin – i těch nepříjemných, které byly žity špatně – a přináší čím dál tím pevnější vazbu na Boha Izraele, jež umožňuje nový život.

6. Radikální nový počátek

Mezi ústřední témata zvěstování knihy Ezechiel bezpochyby patří jeho řeč o nezbytnosti Božího soudu nad Judou a Jeruzalémem. Ve stále nových nábězích se prorok pokouší svým posluchačům vyjasnit, že situace Judy, eventuálně Jeruzaléma, se dostala do stavu beznaděje a že před soudem není kam utéci.

Soud byl nezbytný v tom smyslu, že utrpení s ním spojené způsobilo proměnu víry Izraele v jeho osobním vztahu k Bohu a v širším smyslu i v jeho dějinách. Již od samého počátku nebyl Boží soud považován za samoúčelný, natož pak za realizaci božské svévole v trestu, nýbrž jako přechodné stadium k lepší a šťastnější budoucnosti.

Tak v k. 11 na hrozbu soudu bezprostředně navazuje slovo proti předním mužům v Jeruzalémě (v. 1 -12), které Božímu lidu zaslibuje novou spásu. Rovněž v k. 16 a 20 po všech výrocích o soudu následuje zaslíbení spásy (srov. 16,53; 20,39-44). A zcela v témže smyslu bývá obyčejně shrnován i třetí díl knihy Ezechiel, k. 33-48, formulí „nová spása Izraeli“, i když se v k. 33-35 ještě nacházejí jednotlivé výroku o soudu a v k. 38 tento rámec boří perikopa o Gogovi.

Aby byl nový začátek možný a nestalo se, že by se nezdařil, jsou podle Ezechielova mínění nutné tři věci:

Nejdříve byly zneškodněny sousední národy Izraele - které zneužívaly babylónských vojenských tažení nebo zradily židovské vládce ve falešných politických aliancích - aby se k nim Izrael v budoucnosti nikdy nepřipojil. Tímto způsobem je třeba vykládat lidová rčení (k. 25-32); rovněž teologický střed této řady rčení (28,20-26) zůstává takto orientován, když se v 28,24 říká: „Dům izraelský už nebude mít zhoubný trn, trní sužující ze všech stran kolkolem ty, kdo jím pohrdají. I poznají, že já jsem Panovník Hospodin.“ Stejně tak i již zmíněná perikopa o Gogovi by mohla být v této souvislosti pochopena v tom smyslu, že všichni budoucí protivníci Izraele, kteří proti Božímu lidu táhli s úmyslem plenit a okupovat, žalostně ztroskotají, protože Bůh svůj lid ochrání, kdežto jeho protivníky zničí.

Další předpoklad nového začátku je nové stvoření Izraele, jak je to krátce předpověděno v 11,19 a obsáhleji v 36,26n, kde Bůh říká: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ Vize v 37,1-14, kde Ezechiel smí jakoby předem spoluprožít vzkříšení Izraele, vyjadřuje nové stvoření velmi dramaticky. Ve v. 5n Bůh opět vykládá své jednání: „Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete.“ A ve v. 10: „Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.“ Kdo by si zde nevzpomněl na Gn 2? Mohl by být nový počátek, který Ezechiel avizuje, ještě radikálnější než ten, v němž si Bůh musí svůj lid (srdce, ducha, touhu, maso, kůži) v podstatě znovu stvořit?

K. 40-48 jsou od dob úspěšné dizertace Hartmuta Geseho označeny jako „Nárys ústavy Izraele“. V mocně rozvětvené vizi je prorok proveden novým chrámem se všemi jeho hlavními i vedlejšími místnostmi. Je svědkem vstupu Boží nádhery, která v k. 10 opustila starý jeruzalémský chrám. Na závěr text obsahuje řadu předpisů pro budoucí kult, lévijce i kněze, povinnosti budoucích vládců Judy, závazky pro svátky a oběti a návrhy nového rozdělení země. Odchylky od nařízení Pentateuchu platných do té doby patří ke sporným problémům biblické exegeze; jsou současně dokladem, že se v židovství, v němž je následování Tóry na nejvyšším místě, kniha Ezechiel setkává jen s nepatrným zájmem. Tato mocná závěrečná vize knihy také zřetelně ukazuje, jak důkladný je tento nový počátek, který svému lidu věnuje Bůh; ze starého Izraele, jenž nábožensky, sociálně a politicky zkrachoval, zde nezůstává zhola nic.

7. Důležitost knihy Ezechiel pro dnešní teologické tázání

Jelikož se kniha Ezechiel považuje v rámci svatého Písma za kanonický text, chtěl bych se závěrem svých úvah optat, co se jako teologové můžeme z této knihy pro svou práci naučit. Dovolte mi, abych své úvahy představil v několika tezích:

- Kniha Ezechiel maluje obraz působivé Boží přítomnosti. Bůh je se svým lidem na cestě a zjevuje se tam, kde se člověk ocitne v potížích. Naše úloha jako teologů je výklad „Boží reality“, především jeho chůze s nepatrnými, trpícími, slabými a vykořeněnými.

- Ezechiel se jako člověk plně staví do služby zvěstování Božího slova; bez výhrad a s nasazením je připraven dát se Bohu k dispozici. Věnovat se teologii má jako důsledek osobní vedení a následky v osobním chování, poněvadž jde o Boží slovo. Kde to teologové tuší – i když je to někdy bolestivé – jsou na správné cestě.

- Ezechielova dynamika Boží přítomnosti vyzývá k setkání s Bohem i tam, kde by to teolog či kněz neočekával. Myslet jako teolog, pracovat tak a žít, rovněž znamená být často připraven nechat se stále znovu Bohem překvapit.

- Všechny texty knihy Ezechiel se snaží o to, aby teologicky a zodpovědně vysvětlili situaci lidu – až k náboženskému výkladu politických či dokonce vojenských dějin. Myslím, že právě toto je pro teologické úsilí dobré povzbuzení; nevzdáme se vlastních teologických kategorií výkladu a způsobů myšlení, nýbrž o ně budeme vědomě dbát a neohroženě o nich diskutovat v otevřené debatě.