Eliáš v raném mnišství

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2005/2 (Články)

Prorok Eliáš patří k originálním a stále živým postavám jak v židovství, tak v křesťanství. Pohár pro Eliáše je při kultovní židovské večeři dodnes přítomen. Jeho přítomnost v křesťanské spiritualitě je prostředkována především mnišstvím. Mniši v něm viděli svého předchůdce a plně zužitkovávali a zužitkovávají eliášovskou spirituální a prorockou tradici.

Je známou skutečností, že rodící se křesťanství a církev měly v jisté chvíli velké problémy, jak se vypořádat s dědictvím Starého zákona. Je překonán? Má se reinterpretovat nebo odmítnout? Prorok Eliáš však spolu s Mojžíšem stáli po Ježíšově boku při události proměnění. A tak možná díky této Eliášově přítomnosti je Starý zákon pro nás nejen historickým čtením, ale Božím zjevením a studnicí Ducha, základem naší spirituality. A je to jistě také díky mnichům, jejichž spiritualita je podstatně určována také starozákonními zdroji. Kromě žalmů, výrazné součásti mnišského liturgie na rozdíl od tzv. katedrálního typu, je to právě eliášovská inspirace.

Pokusíme se na základě vybraných raně mnišských textů vysledovat, v čem zejména tato inspirace spočívá. Hlavní oporou nám při tom bude kniha E. Poirota „Eliáš, archetyp mnicha“.¹

Vita Antonii

Jedním z takových klasických textů raně mnišské spirituality je jistě Athanasiova Vita Antonii (VA).² Je to kouzelný text, který Athanasios (275 – 373) napsal na žádost západních mnichů, aby je povzbudil k následování. Kniha měla a má stále nečekané efekty v životech svých čtenářů. Stačí zmínit Augustina, Ignáce a nespočet dalších, kteří byli četbou osloveni a strženi.

V životopisu se eliášovské, případně eliseovské téma objeví několikrát. Hned v počátečních kapitolách se Eliáš objevuje jako inspirátor mnišského pamatování na Boha: „Pamatoval také na slova proroka Eliáše: ´Živý je Hospodin, před jehož tváří dnes stojím´ (1Král 17,1;18,-15). Byl si vědom toho, že slovem ´dnes´ se neměří minulost, a proto jakoby vždy opět začínal, denně se snažil vypadat tak, aby se mohl ukázat před tváří Páně: to je mít čisté srdce a být pohotový uposlechnout jeho vůle, a nikoli jiného. Říkal pak sám sobě: Je třeba, aby se asketa učil vidět vlastní život jako v zrcadle podle života velkého proroka Eliáše.“ (VA 7)

Druhá zmínka je vykreslena v souvislosti s Antonínovými plány odejít do ještě větší skrytosti a odloučenosti (anachorein). Antonín sedí na břehu řeky, čeká na loď, aby odplul, a najednou zaslechne hlas: „Antoníne, kam kráčíš a proč?“ Antonín vysvětluje důvod, a hlas mění jeho původní plán: „Jestli odejdeš do Horních Théb a dokonce sestoupíš do Bukolie, tvé nesnáze budou větší a ještě se zvýší. Pokud skutečně chceš setrvávat v pokoji, jdi do vnitřní pouště.“ (VA 49) A tu jsme u jasně eliášovského motivu. K Eliášovi promlouvá tichý hlas, on odpovídá a dostává pokyn odejít do pouště: „Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil:,Co tu chceš, Eliáši?‘ Odpověděl:,Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.‘ Hospodin mu řekl:,Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti.‘“ (1Král 19,13-15) Eliášovský motiv přebývání na hoře (2Král 1, 9) je pak na několika dalších místech zopakován. (VA 59, 60, 66, 93)

Také Athanasiovo upřesnění, že buď on sám či spíše ten, od něhož přebíral informace a „který ho <Antonína> často vídal, mnohé se od něho naučil, když ho jako učedník následoval a lil mu na ruce vodu“ (VA Prolog),³ odkazuje na vědomí souvislosti mezi prorockým učednictvím Elizeovým (srov. 2Král 3,11). Také zmínka o plášti, který Antonín na smrtelném loži odkazuje Athanasiovi (VA 91) je jen potvrzením těchto souvislostí. Elizeus získává při Eliášově nanebevzetí jeho plášť, což je znamením, že dědí jeho ducha (2Král 2,13.15). Ostatně mnišský oděv byl na mnoha místech oděvem velmi blízkým oděvu prorockému. Navíc je možné, že eliášovské téma je skryto i za vyprávěním o boji Antonínově s filosofy a heretiky (VA 72-82), podobně jako bojoval Eliáš s nepřáteli Boha Izraele (srov. 1Král 18-20, 2Král 1). Mniši se chápali a chápou jako následovníci a žáci proroků.

Staré životopisy mnichů se často snažily představit svého hrdinu jako biblického spravedlivého muže. A Eliáš tu figuruje výrazně. Např. Eustratios z Cařihradu v životopise Eutychia připomíná, že se dal mnišskou cestou askeze pouště, aby kráčel ve stopách Eliáše a Jana Křtitele,⁴ Život Syméona Stylity připomíná, že odešel na horu motivován Eliášem,⁵ Cassianus představuje Eliáše a Elizea jako modely anachorétského života,⁶ Jeroným v dopise Paulínovi, po tom, co vyjmenoval velké mnišské vzory, připomíná autoritu Písma a píše: „Prvním vzorem mezi všemi je Eliáš, Elizeus je také náš, našimi vůdci jsou synové proroků, kteří žili v přírodě a v poušti či si stavěli stany u jordánských vod.“⁷ A Sozomenos ve svých Dějinách, nazývaje mnišský život filosofií, říká: „Tato vynikající filosofie měla svůj počátek, jak tvrdí někteří, u proroka Eliáše a Jana Křtitele.“⁸ V citacích bychom jistě mohli hojně pokračovat, ale učinili tak již jiní a stačí na jejich práce odkázat.⁹

Panictví a panenství

Všimněme si však rysů spirituality, na kterou staří autoři odkazují. Kromě již zmíněných - pamatování na Boha, skrytost a odloučenost, učednictví v prorocké tradici - tu bude v neposlední řadě panictví. I když Bible sama se o tom v Eliášově případě nezmiňuje, z kontextu jeho života a následně z celé židovské a křesťanské tradice celibát vyplývá. „Panicem byl jistě velký andělům podobný Eliáš,“¹⁰ tvrdí svatý Athanasios a po něm podobně další.¹¹ Celibát mu umožňoval žít svobodně, chudě a přísně: „Jak se, prosím tě, lišili od andělů Eliáš, Elizeus, Jan, tito skuteční milovníci panictví? Nijak než jen pouty své smrtelnosti (…) Skutečně, protože byli osvobozeni od pout <manželství, rodiny>, žili na zemi jako by byli v nebi. Nepotřebovali stěny, stropy, stůl a podobné věci, jejich střechou bylo nebe, jejich lůžkem zem, jejich stolem poušť.“¹² V pojetí otců je celibátní život plodný. „Dívej se na Eliáše. Protože byl panic, dokázal svazovat a rozvazovat nebe, živil ho havran, v Karpat vzkřísil mrtvého, naplnil amforu i nádobu, nechal sestoupit oheň na oběti, rozdělil řeku a přebrodil ji a nakonec byl vzat ohnivým spřežením!“¹³ Vztah mezi celibátem a nanebevzetím Eliášovým je vytěžován i jinými autory.¹⁴ Zajímavé jsou také postřehy o tom, že celibát byl příčinou, že viděl Boha. „Díky čistotě na tebe <Bože> snadno hleděl a viděl tě (…) očistil svou duši jako zrcadlo, aby tě viděl.“¹⁵

V krásné pasáži, v níž Jan Chrysostomos srovnává celibát a manželství, vystupuje Eliáš jako reprezentant celibátu, Abrahám manželství. „Jeden září chudobou, Eliáš, druhý bohatstvím, Abrahám. Vyberte si a následujte příklad, který se vám zdá snadnější a více odpovídá vašemu zaměření. Abrahám září v životě manželském, Eliáš ve zdrženlivosti. Následujte tu cestu, jež se vám zdá příhodná, obě vedou do nebe.“¹⁶

Samota a mlčení

K dalším v patristické literatuře zmiňovaným rysům eliášovské spirituality patří samota a mlčení. Poušť má už v Bibli dvojí význam. Je jednak místem tvrdých zápasů s démonskými silami, jednak místem Božího zjevování. Tuto dialektickou tvář pouště hezky popsal jeden z nejstarších egyptských mnichů Amonas (Amún). „Od chvíle porušenosti duše nemůže Boha správně poznávat, nevzdálí-li se od lidí a vší rozptýlenosti. Uvidí útok těch, kteří proti ní bojují, a zvítězí-li (…) Duch Boží v ní bude přebývat a veškerá námaha bude proměněna v radost a jásot. Během těch bojů bude zakoušet trápení, soužení a mnoho dalších různých nepříjemností, ale ať se neděsí, neboť nezvítězí nad tou, jež žije v samotě. Proto naši svatí otcové, jako Eliáš Thesbitský, Jan Křtitel a další, se uchýlili na poušť (…) žijíce ve velké samotě, začala v nich přebývat božská ctnost. Teprve pak je Bůh poslal mezi lidi, když již měli ctnosti, aby sloužili k užitku a vzdělání lidí a léčili jejich slabosti, <nyní> byli lékaři duší a mohli léčit jejich neduhy.“¹⁷

Poušť také vytváří atmosféru mlčení, jež je podmínkou intimního setkání s Bohem a života „pravé filosofie“. Cassianus to popisuje výstižně. „Někteří směřují svá úsilí k tajemství pouště a čistotě srdce. Takovými byli kdysi Eliáš a Elizeus; za našich časů to jsou blažený Antonín a ostatní, kteří sledují stejný cíl. O nich víme, že prožívali velice blízké spojení s Bohem v mlčení a samotě.“¹⁸

Prorocká funkce

Tyto dispozice samoty a mlčení, které umožňovaly úzké spojení s Bohem, byly pro Eliáše přípravou na jeho prorockou službu. Blízkost s Bohem mu dávala takovou svobodu, že mohl neohroženě vystupovat proti vší nepravdě a nespravedlnosti. „Před Předchůdcem to byl velký Eliáš, zrovna tak neměl nic než plášť a neukázal méně odvahy před tváří zlého Achaba, toho, jenž pohrdal všemi zákony. Ne, nic tak nedává svobodu slova, chladnou krev v nebezpečí, nic nedává sílu a nezávislost jako absolutní oproštěnost od všech záležitostí světa.“¹⁹ Mnišství na tuto prorockou funkci od samého počátku navazuje a zpřítomňuje ji v životě novozákonního Božího lidu. Eliáš byl vždy chápán jako prorok par excellence, jediný prorok, který zůstal, velký prorok, základ a ozdoba proroků.²⁰ Sám o sobě řekl, že jako „Hospodinův prorok zbývám už sám“ (1Král 18,22). Jednoznačně je návaznost na Eliáše proroka vyjádřena v starých východních mnišských zasvěceních tzv. velké schimy. Užívá se dodnes. V doprovodných modlitbách se přijetí mnišství nazývá „druhým křtem“: „Přijímáš dnes druhý křest, v hojnosti darů Boha, jenž miluje člověka, jsi očišťován od hříchů a stáváš se synem světla“ a v modlitbě závěrečné je mnich vyzýván, „aby následoval šlépěje velkého proroka Eliáše“. Následování Eliáše znamenalo pro mnichy i následování jeho kritické pozice vůči všem reprezentantům nespravedlnosti a zla,²¹ ať už v rovině duchovní či politické. Prorocké charizma s sebou nese i nepochopení a pronásledování. Jiné rysy tohoto charizmatu lze vyčíst z Apoftegmat o Makariovi: „Abba Poimen řekl: ´Vždy, když jsme potkali abbu Makaria, nemohli jsme vyslovit ani jediné slovo, aniž by to on ve svých myšlenkách nevěděl, neboť byl pneumatoforos, nositel Ducha, a přebýval v něm prorocký duch, jako v Eliášovi a dalších prorocích. Skutečně byl oděn, působením Parakléta, který byl v něm, pokorou jako dvojitým pláštěm. Skutečně, stačilo jej jen vidět, jak je plný milosti Boží, sláva Páně spočívala na jeho tváři, útěcha Ducha svatého Parakléta, jenž byl v něm, kanula na všechny, kteří seděli kol něho.“²²

Velcí mniši následovali tuto eliášovskou svobodu a nekonformnost, „odmítli každý kompromis se světem, aby se stali solí země, solí, kterou Elizeus vhodil do vod, aby je uzdravil“.²³

Jako Eliáš, i mniši svým celým životem, celibátem, chudobou, mlčením a samotou odkazovali prorocky k transcendenci a eschatologické budoucnosti, kterou již částečně předjímali. I dnes může eliášovský profétismus „nalézat nové aplikace, jež mají s prorockými mnohé styčné body: boj proti moderní modloslužbě, zvěstování Krista osvoboditele, přístup k táborskému světlu, očekávání Království“.²⁴

Horlivost pro Hospodina

S tím souvisí i další rys Eliášovy spirituality: horlivost pro Hospodina. Eliáš se tak sám chápal: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů.“ (1Král 19,10.14) Projevovala se zejména v souboji s přívrženci Baala, ale i v jiných setkáních se zlem. Mniši aktualizovali tuto horlivost zejména ve svých zápasech s démonskými silami, vášněmi a temnými myšlenkami. Ale viděli jsme na příkladu svatého Antonína Poustevníka, že neohroženě diskutuje s filosofy a heretiky, jako Eliáš s proroky Baalovými. A navíc i odvaha Antonínova v kritickou chvíli perzekucí v Alexandrii má mnoho podobností s odvahou Eliášovou před mocnými jeho doby. „Potom postihlo tehdejší církev Maximinovo pronásledování. A když byli svatí mučedníci vedeni do Alexandrie, následoval je i Antonín, opustil svou poustevnu a pravil: ´Pojďme i my, abychom buď bojovali do posledního dechu, budeme-li pozváni, nebo aspoň viděli ty, kteří zápasí.´ On si přál přijmout mučednictví, ale sám se nechtěl vydat, přisluhoval vyznavačům v lomech a ve věznicích. Veřejně projevoval velkou horlivost u soudu. Ty, kteří byli pozváni k zápasu, povzbuzoval k horlivosti a měl účast u těch, kteří podstupovali mučednický boj, doprovázel je až k samé smrti.“ (VA 46) Tato neohroženost vyprovokovala soudce a politické činitele, aby zakázali Antonínovi a mnichům tuto činnost a vyzvali je k opuštění města. V tuto chvíli se projevila Antonínova prorocká nekonformnost, a když někteří radili, aby se skryl, Antonín si naopak vypral oděv a „následující den stanul přede všemi na vyvýšeném místě, objevil se před vladařem v čistém oděvu. Když se tomu všichni divili - dokonce ho zahlédl i vládce a se svými vojáky přecházel kolem něj – stál nebojácně a ukazoval tím naši křesťanskou horlivost.“ (VA 46) Horlivost je tu několikrát zmíněna jako neoddělitelná součást Antonínovy spirituality.

Modlitba a kontemplace

Staří mniši byli také inspirováni Eliášovou modlitbou. I když Bible uvádí jen dvě výslovné modlitby Eliášovy, celá židovská tradice a následně i křesťanská jej považují za muže modlitby a kontemplace. Setkání na hoře Horeb je symptomem takové kontemplace, celý jeho život je protkán dialogy s Hospodinem. „Díky čtyřicetidennímu postu se Eliášovi dostalo mimořádného vidění. Očistil svou duši (…) a zasloužil si, jak jen je to možné člověku, vidět Pána v horebské jeskyni,“²⁵ píše svatý Basil. Řehoř Veliký si zase všímá jiného aspektu. Eliáš si zahaluje tvář, je to znamení pokory člověka před strhujícím zjevením. „Ten, kdo stojí u vchodu do jeskyně a vnímá sluchem srdce Boží slova, musí si zahalit tvář. Když jej milost shůry vede k nejvyšším viděním, čím víc nás milostivě pozvedá, tím víc se musíme my sami ve svém smýšlení ponížit ve stálé pokoře (…) Ano, můžeme to říci: poznáváme Boha tehdy, když jsme plně přesvědčeni o své neschopnosti ho alespoň trochu poznat. Proto Písmo říká: ´Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně.´ Poté, co zaslechl vánek, zahalil si hlavu svým pláštěm, neboť ve stavu čisté kontemplace člověk poznává, že je zahalen krásnou vrstvou nevědomosti.“²⁶

Pozoruhodná je shoda několika dalších raně mnišských textů pojednávajících o modlitbě.²⁷ V nich je představeno naše tělo a srdce jako oltář, místo, kde se Bůh setkává s člověkem, přijímá jeho oběť a spaluje ji útěchou Ducha Svatého. „Tito čtyři autoři rozlišují dvě fáze duchovního života: člověk stále celou svou energií hledá Pána; pak v sobě zakouší příchod Ducha, oheň, který způsobuje parhesia (svobodu, odvahu, důvěrnost), ale také útěchu a pokoj. Jde o askezi vzkříšení skrze oběť čistého srdce.“²⁸ A Eliáš hraje samozřejmě modelovou roli. Pseudomakariův text to popisuje stručně: „Když <Bůh> uvidí, že ho hledáš horlivě, hned se ti ukáže, zjeví se ti, dá ti pomoc, vítězství a osvobodí tě od tvých nepřátel (…) Vezměme tedy své tělo, vzdělejme z něho oltář, vložme na něj všechny své myšlenky a prosme Pána, aby s nebe seslal velký a neviditelný oheň, který pozře oltář se vším, co je na něm. A ať padnou všichni kněží Baalovi, to znamená všechny nepřátelské síly (energie). Pak také uvidíme, jak přichází do duše duchovní déšť a zanechává stopu v člověku.“²⁹ Ammonas specifikuje pokládanou oběť jako „námahu těla, pokoru srdce“ a zdůrazňuje vzývání (epiklesis) Ducha dnem i nocí. „Tak ho získali Eliáš Tišbejský a Elizeus a všichni ostatní proroci.“³⁰

Otcové si všímají také vnější stránky Eliášovy modlitby. Ta samozřejmě vyjevuje vnitřní postoje. „Eliáš mezitím vystoupil na vrchol Karmelu, sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena.“ (1Král 18,42) Tento způsob modlitebního postoje je znám i v jiných náboženstvích, vyjadřuje bolest a trápení, ale také hlubokou koncentraci či napjaté očekávání bezprostředního Božího zásahu. V jednom židovském midraši³¹ vyjadřuje tento postoj vědomí naší neschopnosti tváří v tvář transcendenci: „Proč si vtiskl tvář mezi kolena? Říkal si, že před Svatým, buď požehnán, nemáme čistotu nezbytnou k tomu, abychom nazírali Boha smlouvy.“

Jan Zlatoústý rozumí tomuto postoji jako výrazu hlubokého soustředění a intenzivní modlitby. „Blažený prorok Eliáš hledal nejprve samotu, aby se modlil. Pak si vtiskl tvář mezi kolena, srdce měl uchvácené velikou vroucností, a tak se v modlitbě obracel k Bohu.“³²

„Eliáš je jedním z velkých biblických modlitebníků, jejichž vzývání je účinné, neboť on především žije neustále v přítomnosti živého Boha, který se mu zjevoval v ohni oběti či jako lehký vánek na Horebu. Vybízí nás, abychom byli v modlitbě stálí, abychom přijali oheň Ducha.“³³

Chudoba

Staré mnichy inspiroval také prostý a chudý život proroka Eliáše. Je zajímavé, že chudoba byla ve Starém zákoně, alespoň v některých vrstvách, spíše znamením Boží nepřízně. Teprve později, u proroků a ve spiritualitě Žalmů, začíná mít duchovní význam. Eliášovu chudobu popisuje Bible nepřímo. Odíval se chudě, chodil v „chlupatém plášti a bedra měl opásaná koženým pásem“ (2Král 1,8). Místo trvalého bydliště není známo (1Král 18,12), jedl skromně, byl solidární s chudými, vdovou ze Sarepty, s Nábotem (srov. 1Král 17,8-24;21,1n), Elizeus také opouští vše pro službu Hospodinu. Mnišství má od počátku ve svém základu toto zřeknutí se vlastnictví kvůli následování Ježíše. To má jistě i svůj prorocký rozměr. Hezky popisuje chudobu Eliášovu Jan Chrysostomos: „Žil v krajní chudobě, neměl ani potřebné jídlo, musel si je jít vyžebrat ke vdově a Sidóňance, natahoval ruku a prosil o kousek chleba, aby přežil. Jeskyně byla jeho domem, oděvem mu byl chlupatý plášť, země mu sloužila jako stůl. Rodiče neznámí, neznáme ani jejich jméno, byl z chudé země, vedl tvrdý život. To mu však vůbec nebránilo, aby dospěl k té nejzářivější ctnosti.“³⁴ Na Eliášovu chudobu jako vzorový model pro mnichy odkazují i další autoři.³⁵

Eliáš jako chudý člověk je také solidární s chudými, Nábotem, vdovami. Toho si všímala i židovská exegeze, to je také součástí dnešních karmelitánských textů: Eliáš jako prorok je „solidární s chudými a vylučovanými, brání ty, kteří trpí zneužíváním moci a nespravedlností“.³⁶ V patristické literatuře se však toto téma neobjevuje.

Syrští mniši byli také vnímaví pro eliášovský poutnický charakter, jenž je s chudobou viditelně spjatý. Chudý pocestný následující Krista plní jako Eliáš své prorocké poslání. To je v pozadí toho, co se nazývalo exeniteia, opuštění vlasti, domova, přirozených vazeb a odchod do ciziny, do neznámých vztahů. Mniši egyptští, kteří byli vázáni na své příbytky a cely, nenavazovali na tento pocestný eliášovský model. Svou chudobu spojovali spíše s životem chudých egyptských zemědělců, kteří se živili tvrdou manuální a zemědělskou prací.

Stará mnišská a patristická literatura si všímá i Eliášova postu, který často spojuje s čtyřicetidenním postem Ježíšovým. Často se odvíjí od poetické scény hladem zmořeného a po smrti toužícího Eliáše, posíleného pokrmem na čtyřicetidenní pouť k Boží hoře (1Král 18,4-5). Půst je chápán jako příprava na Boží zjevení, na kontemplaci. „Veliký Mojžíš, který mluvil s Bohem a přijal zákon, se postil. Podobně i veliký Eliáš, který si zasloužil vidět Boha, se postil a nakonec byl vzat do nebe. Také Daniel, byť byl mladý, si zasloužil poznat tajemství, i on se postil a rozpoznal v Božím zjevení tajemství krále.“³⁷ Tertullián připomíná, že půst připravil Eliáše na poznání tajemství.³⁸ „Ovládání činí Boha společníkem člověka.“³⁹ Podobně i jiné texty mluví o tom, že půst činí člověka Božím přítelem. Půst také umocňuje mocné činy Eliášovy, posiluje ho v zápasech se zlem. „Díky postu svatý Eliáš rozkazoval prvkům. Měl sílu držet nebe zavřené po tři roky a tři měsíce, spolu se slovem nechal sestoupit oheň s nebe (…) Bůh věděl, že jeho prorok by bez formace ve škole postu nezvítězil nad nástrahami ďáblovými.“ ⁴⁰

A konečně je půst jakousi předchutí návratu do ztraceného ráje, okoušením andělského života, anticipací eschatologické budoucnosti. Je protestem proti činu Adamovu, který jedl zapovězené a byl z ráje vyhnán.⁴¹ Postem Eliáš dosáhl svobody a mohl se neskrýt před Bohem, mohl se dostat znovu v ohnivém voze do nebe.

Rajská dimenze

V životě Eliášově se skutečně vrací cosi z rajské dimenze lidského života. Biblická vyprávění o jeho podivuhodných činech nám ukazují Eliáše jako toho, kdo opravdu vládne nad svěřeným stvořením, ovládá základní prvky – vodu, oheň, vzduch, zemi. Žije v harmonii s přírodou (keř, havrani přinášející potravu) jako Adam v ráji. Dokonce se havrani, kteří patřili mezi nečistá zvířata, a myslelo se, že nenávidí svá mláďata, proměňují a stávají se dobrými. „Teď se podívej na jejich proměnu. Pohleď, Eliáši, na jejich lásku k člověku. Ti, kteří byli nelidští k svým vlastním mláďatům, se ti stali štědrými hosty.“⁴² A svou proměnou v laskavé pomocníky mají ukázat Eliášovi, že i on má být prostředníkem Boží lásky k Židům. Ještě výmluvněji je tento obraz vykreslen v hymnu Efréma Arménského. „Havrani, kteří před lidmi prchali, s Eliášem se líbali. Nenosili mu jen chléb, rozmlouvali s ním (…) stali se cizinci v poušti, protože chtěli s prorokem vést dialog. Živili ho, neprchli před ním, byli mu potěšením (…) Stejně jako s Adamem byla zvířata i ptáci v úzkém vztahu i s Noem a s Eliášem se přátelili havrani, jeho služebníci.“⁴³ I Řehoř Veliký⁴⁴ a další autoři rozvíjeli podobné myšlenky. Symeón Starší, jak píše Theodoret z Kýru, dostal od lva datle, autor se dovolává Eliáše, kterého živili havrani,⁴⁵ poustevník Pavel byl také živen ptákem.⁴⁶ I Antonín poustevník komunikuje se zvířaty, navazuje s nimi harmonické soužití. Athanasios (VA 51) při té příležitosti zmiňuje text Písma: „A zvěř, jak je psáno, bude žít pokojně s tebou.“ (Job 5,23)

Závěr

Pokusili jsme se nahlédnout do eliášovských inspirací v raném mnišství. Skutečně, Eliáš se stal modelem života pro mnichy jak na Východě, tak na Západě, jakýmsi jejich praotcem, za jehož syny, následovníky a žáky se považují. Podrobnější rozbory jednotlivých proudů raného mnišství by ukázaly jisté rozdílnosti. Ne všechny jsou v eliášovské tradici stejně zakotveny. Augustin a jeho cenobitské mnišství, podobně i některé další západní řehole 4. – 6. století (Řehole Augustinova, Řehole čtyř otců, Řehole Césaria z Arles) jsou spíše okouzleny novozákonní jeruzalémskou komunitou a neupomínají tolik na starozákonní zdroje. Cassianus, žák východních mnichů, a jím ovlivňované západní mnišství je v inspiracích z obou Zákonů vyrovnanější, podobně i Řehole Mistrova a Benediktova.

Pro nás je dnes také inspirativní přínos mnišství v asimilaci a aktualizaci starozákonních spirituálních důrazů. V mnišské tradici to není jen teorie, ale žitá zkušenost. Prorok Eliáš je takovou spojnicí obou spiritualit, židovské a křesťanské, ale navíc i muslimské, jež se na proroka také odvolává.

Mluví se o ekumenické dimenzi mnišství. Svými kořeny tkví v tradici nerozděleného křesťanstva a žije z ní. „Vzhledem k této ekumenické dimenzi se Eliáš stává faktorem jednoty. Je uctíván východními církvemi, jež uctívají světce první smlouvy, karmelitánský řád mu zachoval důležité místo v římské církvi, církve reformační jej oceňují jako muže Božího, jejž jim představuje Písmo.“⁴⁷

Už ve středověku Joachim da Fiore očekával Eliášův příchod a s ním smíření mezi Řeky a Latiníky a mezi křesťany a Židy. Mnišství má podle něj sehrát svou roli při této restitutio mundi a třetím stavu světa.⁴⁸

Eliáš také inspiroval mnichy k nekonformnímu životu, k duchovnímu entuziasmu spojenému s přísnou askezí, k angažovanosti pro spravedlnost a spásu světa, ať už přímo nebo prostřednictvím boje s duchovními kosmokratory.

„Eliáš vyjadřuje některé základní rysy mnišské fyziognomie. Před inflací slov zve k mlčení; jeho život totálně oddaný Bohu v celibátu je obdivuhodně duchovně plodný.“⁴⁹ Žije v hluboké kontemplaci a zároveň nekompromisně bojuje uprostřed světa za pravdu a spravedlnost. I dnes jsou stále aktuální a inspirativní výzvy jeho spirituality: „Živ je Hospodin zástupů, v jehož jsem službách“ (1Král17,1) a „Velice horlím pro Hospodina, Boha zástupů“ (1Král 19,10.14).