Einstein a náboženství

Autor: časopis Christ in der Gegenwart - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/2 (Osobnosti)

Christ in der Gegenwart, 9/2005.

Před sto lety publikoval šestadvacetiletý fyzik Albert Einstein, který v té době ještě ani nedosáhl doktorského diplomu, článek, který od základů změnil klasický obraz světa moderní přírodovědy. Tento text nesl nenápadný nadpis "K elektrodynamice pohybujících se těles" a vyšel roku 1905 v 17. svazku časopisu Annalen der Physik. Tato událost je považována za hodinu zrození speciální teorie relativity. Spolu s pozdější Einsteinovou obecnou teorií relativity a kvantovou teorií Maxe Plancka tak byly položeny základy, z nichž další badatelé došli k přímo revolučním poznatkům. Ze zcela nového horizontu se teď hledělo na povahu světla a hmoty, na strukturu atomů i vesmíru. Když se nyní slaví u příležitosti stého výročí "Einsteinův rok", pak se tím též připomíná, že se tehdy otevřely technické možnosti, které ve světovém měřítku změnily životní podmínky lidstva - od počítačů po vesmírné lety, od štěpení atomů až po genetickou techniku.

Zároveň se vzpomíná na padesáté výročí Einsteinovy smrti - zemřel 18. dubna 1955 v Princetonu v USA. Narodil se jako Žid v Německu a tam též vyrostl. (Ve studijním roce 1911 -12 přednášel na Německé univerzitě v Praze. - Pozn. red.) Později získal švýcarské občanství a poté, co obdržel Nobelovu cenu, žil od r. 1914 do r. 1932 opět v Německu. Před pronásledováním nacisty odešel do USA, kde se jako americký občan dále věnoval svému bádání. Do své rodné země se už nikdy nevrátil. Ač se říká, že se účastnil vývoje americké atomové bomby, není to asi pravda: jako idealistický "světoobčan" se vždy zasazoval za mír a dorozumění, bojoval proti barbarství a netoleranci a toužil po novém věku lidství a morální obnovy.

V rámci oslav Einsteinova roku se dosud málo dbalo na to, jak významnou a zvláštní roli hrálo v životě tohoto geniálního přírodovědce náboženství. Sám se označoval za "nábožného bezvěrce", protože na jedné straně od studentských let nebyl členem žádného náboženského společenství, na druhé straně si však nárokoval hluboce náboženský pohled na svět. Nepřiklonil se ani k povrchnímu pozitivismu, ani k agnosticismu, rozšířenému u mnoha přírodovědců, ani k ateismu. Je znám jeho výrok: "Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé" (v knize Aus meinen späten Jahren). Prohlašoval, že pravé vědecké úsilí spočívá "na hlubokém náboženském cítění". Roku 1932 prohlásil: "To nejhlubší a nejkrásnější, co může člověk prožít, je pocit tajemna. Ten je podkladem jak náboženství, tak i všeho hlubšího usilování ve vědě a umění. Kdo to nezažil, připadá mi jako mrtvý, nebo přinejmenším slepý. Cítit, že za tím, co prožíváme, je skryto něco pro našeho ducha nedosažitelného, čeho krása a vznešenost nás zasahuje jen zprostředkovaně ve slabém odrazu, to je náboženství. V tomto smyslu jsem náboženský. Stačí mi tušit v úžasu tato tajemství a pokusit se v pokoře zachytit duchovně omezený obraz vznešené struktury bytí." (Ze zvukového záznamu "Mein Glaubensbekenntnis".)

V sedmnácti letech volnomyšlenkář, později získává respekt k víře

Poněvadž v obecných Einsteinových životopisech se obvykle o jeho religiozitě nemluví, sebral historik fyziky Max Jammer (Harvard / Bar Ilan-Israel) vše o Einsteinovi a náboženství do knížky vydané r. 1995 univerzitním nakladatelstvím v Kostnici s doslovem Carla Friedricha von Weizsäckera.

V knížce se nejprve překvapivě hovoří o tom, jak mladý Einstein vyrůstal v Mnichově ve zcela nenáboženské rodině, která se však obecně hlásila k židovství. Působením mnoha vlivů - přírody, hudby, výuky katolického i židovského náboženství - se v něm záhy probudil onen náboženský cit, o němž pak po celý život mluvil. Ve dvanácti letech však přišel zlom: "Četbou populárně-vědeckých knih jsem došel k přesvědčení, že mnoho z vyprávění Bible nemůže být pravdivé. Následkem bylo přímo fanatické volnomyšlenkářství..." Ve věku sedmnácti let vystoupil ze židovského náboženského společenství a zůstal od té doby "bez vyznání". Až do konce života se už nezúčastnil žádné bohoslužby, ani se nemodlil k osobnímu Bohu. Nepřál si, aby byl po smrti pohřben, ale aby jeho popel byl rozptýlen na neznámém místě.

Nicméně opakovaně vyjadřoval velký respekt před "židovsko-křesťanskou tradicí", v níž se cítil doma, a nikdy se nepovažoval za nepřítele církve. Brzy se zbavil "fanatického volnomyšlenkářství" svého mládí.

Se Spinozou žasl nad zázrakem

Ve zmíněné knize Maxe Jammera se vykládá, jak Einstein jako zralý muž a slavný přírodovědec chápal svou religiozitu. Rozvíjela se v těsné souvislosti s jeho bádáním, s úžasem nad podivuhodným řádem kosmu. Pro osobně chápaného Boha, který stojí "nad" svým stvořením, zde nebylo místa. Četba filosofa Spinozy jej však přivedla na jinou cestu: Bůh je v tomto nádherném vesmíru imanentní, je to síla, která vše tvoří a vším pohybuje: "Věřím ve Spinozova Boha, který se zjevuje v zákonech harmonie existujícího, nikoli v Boha, který se zabývá osudy a jednáním lidí." Einstein se domníval - stejně jako mnozí v novověku - že tradovaná židovsko-křesťanská religiozita se představuje příliš antropomorfně, než aby mohla být uznána za absolutní pravdu. Bůh je zde chápán příliš lidsky. Bible tak odráží náboženský obraz světa, který je úctyhodný a v dějinách náboženství sehrál důležitou roli, ale v horizontu moderní vědy je překonaný. Věčnou sílu a moc, která se projevuje ve vesmíru, si nelze představovat osobně. Je však třeba ji ctít a je nutno žasnout nad podivuhodným řádem, který vytvořila - a to ne nějakým neurčitým pocitem, nýbrž jako bezpodmínečný požadavek rozumu myslícího člověka. "My, Spinozovi přívrženci, vidíme svého Boha v podivuhodném řádu a zákonitostech bytí a v oduševnění bytostí, které se nám jeví u lidí a zvířat."

Nemůžeme zde dále uvádět, jak se tento Einsteinův světový názor projevoval v jednotlivostech, např. v názorech o univerzálním determinismu, který vylučoval i svobodu lidské vůle. Z přírodovědeckého hlediska byl tento názor otřesen kvantovou mechanikou, která objevila a dokázala ve stavebních kamenech hmoty pravý opak determinismu. Rovněž Einsteinovo rozhodné odmítnutí osobní struktury božské bytosti, které by bylo možné označit za naivní, by bylo třeba opatřit mnoha otazníky. Niterně mystická stránka náboženského fenoménu mu zůstala zcela cizí - a právě ona hraje významnou roli v úvahách dnešních přírodovědců.

Osobní představy o Bohu nadhazují pochopitelně mnoho problémů a také zde může působit naivita zničujícím způsobem. Podobně pochybný je druhý postoj - ponechat božskou bytost zcela v kosmické neurčitosti, což je velkým pokušením moderny. Náboženství Dálného východu, která jdou touto cestou neosobnosti, mají velký vliv na znejistělé lidi Západu. Ale za jakou cenu! Také křesťanství ví, že Bůh, který se stal člověkem a který miluje lidi, je zároveň Zcela jiný, jehož podstata a cesty zůstanou nevyzpytatelné. Konstatujme proto: osobní Bůh Bible a kosmická síla vesmíru, kterou byl fascinován Einstein stejně jako dnešní lidé, jsou identičtí. Náš Bůh je imanentní a transcendentní zároveň.