Člověk – Boží obraz
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2005/2 (Dokumenty)
Na sklonku minulého roku, přesně dne 4.12.2004, spatřil světlo světa nový dokument Mezinárodní teologické komise s názvem "Společenství a služba - lidská osoba stvořená k Božímu obrazu". Celý materiál věnovaný teologické antropologii a teologii stvoření je rozvržen do úvodu a tří velkých kapitol. Poněkud překvapující je forma materiálu, který autoři definují jako "teologickou meditaci" (čl. 2). Dokument je bez poznámek pod čarou, bibliografické údaje jsou v závorce u citovaných textů. Sympatické je, že text není příliš rozsáhlý, asi 40 stran.
V první kapitole jsme krátce seznámeni s biblickými východisky křesťanské antropologie, která staví na pojetí člověka jakožto Božího obrazu. Důraz je kladen na následující skutečnosti: 1. biblická vize podtrhuje, že celý člověk je Boží obraz (čl. 9); 2. člověk není izolovaná individualita (čl. 10); 3. plnost Božího obrazu představuje Kristus, který je vzorovou příčinou plné realizace našeho lidství (čl. 11-13). Důraz na sociální dimenzi lidského bytí koresponduje s tím, že v současné trinitologii se stále více prosazuje sociální teorie prezentace tohoto mystéria. Dále jsme upozornění, že většina církevních otců a středověkých mistrů interpretovala skutečnost Božího obrazu v člověku tak, že jej položila do určité části lidské bytosti. Přehled pokračuje informací o ateismu jako reakci na křesťanské pojímání člověka jako Božího obrazu. Nakonec jsme seznámeni s hlavními přínosy 2. vatikánského koncilu, který kladl na téma Božího obrazu velký důraz.
Je zřejmé, že první kapitola představuje pouze přípravu na následující dvě části dokumentu, v nichž se rozvíjí vlastní reflexe. Nemohu se však ubránit dojmu, že zde cosi významného schází. Autoři se totiž nezmiňují o dvojím pohledu na stvoření člověka k Božímu obrazu, jímž je Slovo. Již v patristické době se totiž objevily dva názory. Podle jednoho byl člověk stvořen k obrazu nestvořeného Slova (Origenes, Augustin), podle druhého k obrazu vtěleného Slova (Irenej, Tertullian). V dané souvislosti mohl být alespoň v jednom článku zmíněn ve středověku se objevivší spor o primární účel vtělení, protože s daným tématem velmi úzce souvisí.
Druhá kapitola hovoří o osobách ve společenství. V prvním tématu se pojednává o lidském těle a duši. V článku 27 se dozvídáme: "Dnešní teologie se snaží překonat vliv určitých dualistických antropologií, které spojují Boží obraz výhradně s duchovním aspektem lidské přirozenosti." Osobně bych se přikláněl k pozici MTK. Jenomže věc má háček, ve hře je totiž mimo jiné také Augustinův teologický odkaz a jeho psychologická trinitární teorie. Máme ji tedy kompletně skartovat? To zřejmě není dost dobře možné.
Druhé téma pojednává o muži a ženě. Vzhledem k výše uvedenému stanovisku, podle něhož je obrazem Božím celá lidská bytost, nepřekvapuje tvrzení, že pohlaví patří ke konstitutivním prvkům lidské osoby (čl. 33). V pozadí je cítit bioetickou motivaci, protože "pohlavní totožnost osoby není kulturní či společenskou konstrukcí" (čl. 33), jak se domnívají zastánci gender ideologie. Je zřejmé, že Kristus přijal mužskou individuální lidskou přirozenost a že tato determinace pokračuje i v oslavení. Rovněž o Marii platí, že je ve slávě jako žena (čl. 34-35). Z toho vyplývá, že i na věčnosti zůstaneme muži a ženami. MTK bohužel nerozvádí mariologické implikace těchto tvrzení. Následují témata: "Osoba a společenství" s výrazným trinitárním akcentem; "Hřích a spása".
Celkově páté téma druhé kapitoly je věnováno problematice "Imago Dei - imago Christi". Autoři silně podtrhují slavnou pasáž z GS 22 o tom, že v Kristu se nám nezjevuje pouze tajemství Otce, ale také pravá povaha našeho lidství a vznešenost našeho povolání. V článku 53 je velmi silně podtržen christocentrismus, tedy mínění, podle něhož je celé stvoření podmíněno vtělením. Člověk není stvořen pouze "ex nihilo", ale také "ex plenitudine Christi". Srdce každého scotisty musí zaplesat. Proč ale není zmíněn Doctor Subtilis? V dané souvislosti si dovolím připomenout dokument MTK, "Křesťanství a ostatní náboženství", který je orientován opět výrazně christocentricky.
Třetí kapitola nese titul: "Správci viditelného stvoření". Biblický výrok o člověku jako Božím obrazu má v pozadí antické blízkovýchodní pojetí panovníka jako Božího syna, Božího obrazu na zemi. Být Božím obrazem tedy znamená mít podíl na Boží vládě nad světem. Tato vláda ale po Kristově příkladu znamená především službu (čl. 59).
První téma třetí kapitoly se zabývá otázkou teologického pohledu na současnou kosmogonii. V článku 64 se dozvídáme, že Jan Pavel II. ve svém "Poselství Papežské akademii věd o evoluci" (1996) prohlásil: "Nové objevy nás vedou k tomu, abychom již evoluční teorii nepovažovali za pouhou hypotézu." Na druhé straně je ale zároveň podroben ostré kritice materialistický a neodarwinistický výklad faktů svědčících ve prospěch evoluce. V článku 67 se tvrdí, že nauka o "velkém třesku" nevylučuje nějaký předchozí stav hmoty, a proto sice není v rozporu s křesťanskou naukou o stvoření "ex nihilo", nicméně zároveň nepředstavuje její přímé prokázání. Osobně se domnívám, že historie nás dostatečně poučila o tom, jak nebezpečné je úzce spojovat teologické názory s proměnlivými přírodovědeckými náhledy. MTK podtrhuje, že nauka o stvoření z ničeho je pro lidský rozum přístupná jedině prostřednictvím světla víry.
Dále se hovoří o stvoření prvního člověka či první populace. Jak vidno, otázka monogenismu či polygenismu je dnes pro teology i díky dílu K. Rahnera zcela otevřená. Výrazně se připomíná zásada, že křesťan musí vyznávat přímý stvořitelský zásah při vzniku lidské duše (čl. 70). Systematik si ale musí klást i nepříjemné otázky: Znamená to, že první člověk převzal tělo, jež Bůh v prvním okamžiku jeho existence sjednotil s nesmrtelnou duší, od svých ještě zvířecích rodičů? Neukazuje výše navržené řešení na určitou nevyhnutelnou hierarchii mezi duchovním a tělesným rozměrem lidské bytosti, kterou bychom měli při stvrzování nedualistické vize člověka také připomenout? Druhé téma třetí kapitoly pojednává o ekologii a třetí o bioetických problémech dnešní doby. Obě tato témata však nepřinášejí zásadně nic nového.
Dokument jako celek připomíná celou řadu zdravých zásad současné katolické teologické antropologie. Jak jsme viděli, v některých bodech se setkáváme s podnětnými akcenty; nicméně celá řada témat zůstává stranou (problematika dědičné viny, otázka hypotetické existence inteligentních mimozemšťanů...) nebo je pouze nastíněna. Zhruba čtyřicetistránkový text si rozhodně zasluhuje naši pozornost a je vhodný nejen pro profesionální teology a studenty teologie, ale také pro všechny, kdo se hlouběji zajímají o inteligentní uchopení své víry. Doufejme, že text se co nejdříve objeví také v kvalitním českém překladu, aby se o něm mohla rozvinout plodná diskuse.
