Církvi v Polsku, díky!

Autor: Jan Pavel II. - Číslo: 2005/2 (Punctum saliens)

Vyňato z knihy Dar a tajemství, Nové město, Praha 1997, s.75-78.

V tomto jubilejním svědectví nemohou chybět slova vděčnosti celé polské církvi, v níž se zrodilo a vyzrálo mé kněžství. Je to církev s tisíciletým dědictvím víry; je to církev, která zrodila během staletí četné svaté a blahoslavené a je svěřena ochraně dvou svatých biskupů a mučedníků - Vojtěcha a Stanislava. Je to církev hluboce spojená s národem a jeho kulturou. Je to církev, která vždy podporovala a hájila národ, zvláště v tragických chvílích jeho dějin. A je to církev, která byla v tomto století tvrdě zkoušena. Musela čelit dramatickému boji o přežití proti dvěma totalitním režimům: proti režimu inspirovanému nacistickou ideologií během druhé světové války, a pak, po dlouhá poválečná desetiletí, proti komunistické diktatuře a jejímu bojovnému ateismu.

Z obou zkoušek vyšla vítězně díky oběti biskupů, kněží a zástupů laiků, díky polské rodině "silné v Bohu". Z biskupů válečného období nemohu opominout nezlomnou postavu krakovského metropolity Adama Stefana Sapiehy a z poválečného období postavu Božího služebníka kardinála Stefana Wyszyńského. Je to církev, která hájila člověka, jeho důstojnost a jeho základní práva, je to církev, jež odvážně bojovala za právo věřících vyznávat svou víru. Je to mimořádně dynamická církev, navzdory obtížím a překážkám, jež se jí stavěly do cesty.

V takové duchovní atmosféře se rozvíjelo mé poslání kněze a biskupa. Oba totalitní systémy, které tragicky poznamenaly naše století - na jedné straně nacismus s hrůzami války a koncentračními tábory, na straně druhé komunismus se svým útlakem a terorem - jsem mohl poznat takřka zevnitř. Lze tedy snadno pochopit moji citlivost na otázku respektování důstojnosti každé lidské osoby a jejích práv, počínaje právem na život. Tato citlivost dostávala určité rysy již v prvních letech mého kněžství a postupem času jen sílila. Snadno lze pochopit i mou starost o rodinu a mládež. To vše ve mně organicky vyrůstalo právě z oněch dramatických zkušeností.

Krakovské kněžstvo

Při padesátém výročí mého kněžského svěcení se v myšlenkách zvláště obracím na kněze krakovské církve, jejímž členem jsem byl jako kněz a pak její hlavou jako biskup. Před očima mi dnes vyvstává tolik postav vynikajících farářů a kaplanů. Trvalo by příliš dlouho, kdybych je jmenoval jednoho po druhém. S mnohými z nich mě spojovalo a nadále spojuje pouto upřímného přátelství. Příklad jejich svatosti a pastýřské horlivosti byl pro mne velkým povzbuzením. Bezpochyby měli hluboký vliv na mé kněžství. Od nich jsem se naučil, co to znamená být opravdovým pastýřem.

Jsem hluboce přesvědčen, že rozhodující úlohu v osobním životě každého kněze hrají diecézní kněží. Společenství kněží, zakořeněné v opravdovém svátostném bratrství, vytváří pro duchovní a pastorační formaci prostředí prvořadé důležitosti. Kněz se bez něho obvykle nemůže obejít. Napomáhá mu k růstu ve svatosti a je mu bezpečnou oporou v těžkostech. Jak bych tedy mohl u příležitosti svého zlatého jubilea nevyjádřit svou vděčnost kněžím krakovské arcidiecéze za jejich přínos k mému kněžství?

Dar laiků

V těchto dnech myslím také na všechny laiky, které mi Pán dal potkat při mém kněžském a biskupském poslání. Byli pro mne zvláštním darem, za který nepřestávám Prozřetelnosti děkovat. Je jich tak mnoho, že je nelze vyjmenovat, ale nosím je všechny v srdci, protože každý svým dílem přispěl k uskutečnění mého kněžství. Jistým způsobem mi právě oni ukázali cestu, pomáhali mi lépe chápat mou službu a žít ji v plnosti. Ano, z častého kontaktu s laiky jsem vždy čerpal mnoho užitku, mnohému jsem se naučil. Byli mezi nimi prostí dělníci, lidé kultury a umění, a také velcí vědci. Z těchto setkání vznikala srdečná přátelství, z nichž některá trvají dosud. Díky jim se moje pastorační činnost rozrůstala, překonávala přehrady a pronikala do prostředí obyčejně těžko dostupných.

Vždy mě provázelo hluboké vědomí, jak naléhavě je v církvi potřebný apoštolát laiků. Když 2. vatikánský koncil hovořil o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, prožíval jsem velikou radost: co koncil učil, to odpovídalo přesvědčení, jež vedlo mou činnost od prvních let mého služebného kněžství.